Taky se vám líbí titulky, které čas od času škodolibě hlásají něco jako: „Uklízečka zametla umělecké dílo“ nebo „Uklízeči omylem vyhodili obraz, policie prohledává popelnice“? Mně ano. Protože mi někdy přijde, že ony uklízečky mají víc rozumu, když než umělecká porota či kritici.
Jak se pozná umění – zvlášť potom výtvarné? Inu, asi by se mělo poznat tím, že na nás promluví, že nás zaujme, že je v něm navíc to NĚCO, proti podobně vypadajícím věcem či činnostem, které do kategorie umění nepatří. Já bych pak dodala, že dotyčný umělec by měl dokonce i něco umět a předvést – např. zvládnuté řemeslo, aspoň nějakou zručnost.
Dřív to bylo celkem jednoduché. Kdo viděl obraz nebo sochu, tak věděl, že tady se někdo o umění snažil. Potom záleželo nejen na tom, jak moc se mu výsledek povedl, ale i na v té době převažujícím vkusu, který neznamená nic jiného než návod, který nám říká, jak se máme koukat. Rozhodně ale člověk obvykle rozeznal pokus o umění od pokusu o vtip.
Dřív jsem si říkala, že zkázou výtvarného umění se staly tzv. instalace. Člověk pověsí od stropu židli vzhůru nohama, nazve to „Procitnutí z pod knuty gravitace“ a hned má v muzeu své jisté. Samozřejmě přeháním, ale princip je asi jasný. Jenže pak jsem v různých muzeích viděla instalace, které mě zaujaly, pobavily i třeba znepokojily a pochopila jsem, že i v tomto, z mého pohledu obskurního, koutu umění mohou vypadnout skutečná umělecká díla. Bohužel – zase z mého pohledu – se tak děje dost výjimečně.
Většinou mi to připadá, že se tzv. umělec snaží zjistit, co chudák nepoučený uměnímilovný člověk – či poučený kritik – dokáže ještě spolknout. Za to, že takové nesmysly vítězně táhnou galeriemi, může podle mě jak stud (šiš, voni si budou myslet, že jsem primitiv, když jim řeknu, že to nechápu:)) tak snobství (na jinýho než umění bych se přece nekoukal:))
Uznávám, že uklízečům a uklízečkám ve světových muzeích může být umění ukradené a nedá se úplně očekávat, že nad vystavenými díly povedou intelektuálně-uměleckou diskuzi. Ale dalo by se čekat, že přece jen rozeznají vystavené umělecké dílo od nepořádku, který po sobě nechali kustodi nebo návštěvníci. Pokud se jim to nepovede, tak se nemůžu ubránit myšlence, že je něco špatně. Vždyť oni musejí být opravdu na leccos zvyklí!:))
A tak se vás dnes ptám – myslíte, že dokážete poznat umělecké dílo od balastu? A zkoušíte to? 🙂
1. Jackson Pollock, podle nekterych lidi nejvetsi americky malir 20. stoleti, ktery pry predefinoval abstraktni malbu. Pollock byl tezky alkoholik, coz samo o sobe mi vubec nevadi. Ale Pollock byl znamy tim, ze na divokych mejdanech si nechaval strkat stetce do prdele a kroucenim zadku tvoril platna. V nejakem interview sam rekl, ze maluje celou silou sveho tela. Ta platna maji dnes neuveritelnou cenu a visi v prestiznich muzejich. Generace umeleckych kritiku se zivi tim, ze pisi hloubave eseje o tom, jak Pollock vystihnul nejistoty moderni doby, zmatek v mysli, atd., atd., …
2. Andy Warhol, puvodnim jmenem Andrej Varhola, narozeny v USA, rodice z vychodniho Slovenska nekde od Medzilaborcu. Proslul zejmena kresbami konzerv rajcatovych polevek od firmy Campbell. Zadne pozadi, popredi, proste absolutne verne zobrazeni konzervy. Namaloval jich spoustu, obcas vybocil a zobrazil i jine druhy Campbell polevek. Nedavno se obraz jedne konzervy vydrazil u Christie v New Yorku za devet milionu dolaru. Warhola mam rada. Ne pro ty maluvky, ale jak to mel obchodne vychytany. Sikovny marketing, role new yorskeho bohema, pronest par hlubokomyslnych vet, a ty lidi, co nevi co s penezma, dodnes medituji u obrazku rajcatovych polevek nad hlubsim smyslem zivota. Osobne si myslim, ze puvodne chudy synek Varhola se musel tlouct smichy pokazde, kdy se podival na svuj bankovni ucet. A jeste navrch byl velmi velkorysy s penezma a podporoval ci zakladal dobe nadace.
Hanko, děkuju, velice pěkně jsi shrnula to, co mě u moderního výtvarného umění rozčiluje – pocit, že si mnozí tzv. umělci akorát dělají z lidí srandu a vsázejí na to, že onen stud a snobismus nedovolí lidem spatřit, že král je nahý 😛
Jo. (inlove)
Omlouvám se, ale mám jednu malou prosbu o palcodržnu:
Ten někdo, co nad námi bdí, zřekmě usoudil, že se nudím a navíc se zcela nevlastenecky zabývám pouze faunou exotickou, se tentokrát vyznamenal: Přidělil mi do péče tak třítýdenního nefalšovaného českého lišáka:-) Toho debila, co Matýskovi zastřelil mámu a o víc se dle očitých svědků nestaral, bych asi neměla dostat do ruky, možná bych pak byla trestně stíhána.
Matýsek se snaží, sice pláče po mamince, ale princip kojenecké láhve už pochopil a začíná si i hrát. Dle veterináře je naprosto zdravý, chudáka jsem kompletně vydesinfikovala a za pár týdnů, pokud to zvládne, ho eká očkování. Tak si na něho, prosím, občas vzpomeňte, ten začátek pro něho bude těžký…
Ježiš, držím.
Jejda – lišáčkovi Matýskovi držím palce, a tobě, Lucko, vlastně taky. Pevně věřím, že to spolu zvládnete.
Já vím, liška je vlastně škodná, ale jak to tak vypadá, je to vlastně jeden z posledních predátorů v naší přírodě. A vůbec, vozila na ocásku Budulínka (i když ze zištných důvodu, aby jí dělal ou pair) a princi pomohla získat ptáka Ohniváka, koně Zlatohřiváka a princeznu Zlatovlásku – je to vlastně pohádková bytost.
Ta doufám, že i Matýsek svou pohádku s dobrým koncem zažije – liška tu není, dám veverku (heidy)
Lucko, drzim Matyskovi palce. Jako Yga, i ja mam rada pohadkove lisky. A jednou jsem lisku videla nazivo u nas v odlehle casti baziny (Congaree National Park). Byla krasna, byla chytra, snazila se nas odvest od jejiho mista, i kdyz se zjevne bala (meli jsme s sebou velikou Grizzly). Zjevne tam mela mlade a timto zpusobem je chranila. Otocili jsme se a sli pryc, aby mamina mela klid.
Liškám zdar! zdar! zdar!
Mates, nebul chlape, to bude dobrý a toho kdo ti zabil mámu to jednou dostihne…
Lucko,tobě i Matýskovi držím moc pěsti a až to zítra řeknu Myšatům,určitě na vás budou myslet taky.:o)
Je dobře,že se k tomu vrahovi nedostaneš,potřebuje tě ještě sousta zvířátek.
Lucko, samozřejmě, že držím! Tvoje odchovy jsou už tak četné, že bys někde měla vést seznam (inlove) a tvoje svatozář tak veliký, že už patrně procházíš dveřma bokem (angel)
Tak lišáčku, neboj se, jsi v těch nejlepších rukou 🙂
PS: Co na lišáka říkají psiny? (wave)
Jejda, lišáček! Držím palce, ať to zvládnete (y)
Děkuju za bezvadné komentáře (inlove)
S mnohými souhlasím, k soudobé vážné hudbě se nevyjadřuju – nemám ji dostatečně naposlouchanou. Ale co jsem slyšela se mi moc nelíbilo.
Apino, klobouk dolů za bravurní shrnutí! Ygo a Pů, díky za totéž (f) 🙂
Já zcela jistě umělecké dílo nepoznám. 🙂
Jsem techničanka a oslovují mě věci funkční. Jsem schopná hodinu nadšeně slídit kolem sklápěcího mostu či vodní křižovatky (to je jedno, jestli staleté nebo nové), ale židle od stropu nebo plátno puntíkem uprostřed nechápu. Možná se něco nepovedlo?
Pan profesor nám říkal, když jsme upravovali matematické výrazy, když výsledek nevypadá esteticky, nejspíš nebude správný 🙂
Touhle optikou se řídím, protože jinou nemám 🙂
Ri, do jisté míry tvůj pohled na svět sdílím a tak myslím, že dobře chápu, co jsi chtěla říct (wave)
Já ti nevím, Karli … jsem asi kulturní barbar.
Mám ráda umění, u kterého buď poznám, oč se jedná nebo které mne pohladí po duši anebo je na něm poznat řemeslná zručnost. Když přeskočím staré mistry (kteří pro mne končí secesí) a nezmíním se o kubistech (tady mám opravdu problém dívat se na ně jako na umělce – i když kubističtí architekti … no!), tak mám ráda naivistické malíře – tak bych malovala já, kdybych to uměla. Takový Libor Vojkůvka mi vždycky zvedne náladu (nod) .
U abstraktna mám někdy problém – vadí mi, když si milý mistr myslí, že co divák, to debil. Pomatle plátno (karton, víko od popelnice) vyjetým olejem, postříká lidskými výměšky a vydává to za geniální dílo jedinečného umělce … a lidi jsou z toho na větvi (ono se jim to nelíbí, ono jim to nic neříká, ale jak by vypadali, kdyby se nad tím nerozplývali) – a tak se zrodí umělec nového typu.
Chápu, že pokud člověk zná malíře (skladatele, spisovatele) osobně, tak se na jeho dílo zase dívá trošku jinak – přes optiku vztahů s nim. Proto miluju abstraktna mé neteře (které jsou stejně jemné, jako ona) nebo kamenné andělíčky jejího přítele (jest restaurátorem) (clap) .
Jsem na tom podobně jako Pů – líbí/ nelíbí. Může to být jak chce staré a z jakéhokoli uměleckého oboru. Čili nezáleží, zda je to středověk, baroko nebo 21. století. Umělecké dílo by ale mělo jako umělecké dílo vypadat. Tu zametenou expoziic „uměleckého díka“ jsem samozřejmě neviděla, ale považovala bych to za odpad stejně jako ta uklízečka. Líbí se mi někteří současní, i mladí autoři. Nemusím vulgarity, hledání senzace za každou cenu, může to ale provokovat. Sice třeba provokace nepřežije více než svou dobu, ale něco to říká. Pokud to ale ani trochu netrkne uklízečku, je všechno marné. Koneckonců umění prochází časem a to, co se ujme, bude už navždy uměním. Lidé to sami ocení svým citem. Zbytek je balast.
Pokud jde o muziku, dlouhá léta jsem hrála na klavír. Má profesorka mi v posledních letech, kdy jsem už byla schopná tomu také rozumět, mi před koncertem říkávala: „Dělej muziku.“ A já rozuměla. Prostě je třeba to zahrát tak, aby se v těch tónech objevilo to cosi nedefinovatelného, co ale z přednesu buď udělá krásný zážitek nebo nevýslovnou nudu. Buď to tam je nebo není, tak to je. Slyšela jsem i renomované klavíristy, kteří mě nudili k smrti a jiné, kde jsem odcházela z koncertu celá zjihlá.
A mimochodem ani staří vážení skladatelé nepsali jen a jen umění, ale hodně užitkové hudby. Jednou jsem v Rudolfinu poslouchala „Tafelmuzik“ od Telemana. Teleman je význačný barokní autor, ale tohle nebylo k poslouchání. Holt se umělecký soubor sekl, když si vybral muziku, kterou ten pán složil jen a jedině k tomu, aby panstvu při obědě něco znělo do uší a aby je to příliš nevyrušovalo při rozhovoru, aby to sneslo cinkání příborů a sklenic. Tenkrát holt neměli rádio. Takže něco tak strašného od renomovaného věky prověřeného autora jsem dlouho neslyšela. A mimochodem, na současnou tzv. vážnou hudbu mám velmi jasný názor. Pánové akladatelé si nevšimli, že vývoj šel jinudy.
Já mám soudobou vážnou hudbu ráda, ale přiznám se bez mučení, že žádné hudební vzdělání nemám, ani na nic nehraju. V čem je ta chyba, kudy šel ten vývoj jinudy?
Zkusím to napsat, jak to cítím, a ot mám dejme tomu určité hudební vzdělání. Staří páni skladatelé dělali hudbu, aby ji lidé opravdu poslouchali. Takového Mozarta nebo Verdiho si lidé zpívali i na ulici. Konecknců ani pan 3kroup naši dnešní hymnu nepovažoval zpočátku na nic víc než písničku do divadelní hry. Hudba v tomto ohledu vždy byla tak trochu služka. Když si ale páni skladatelé začali myslet, že oni mají to hudební vzdělání a začali zkoušet nejrůznější harmonické a buďme upřímní disharmonické kombinace jen aby ukázali, co všechno dovedou, pro mě začalo cosi haprovat. Já končím tak Janáčkem a možná ještě Martinů.
Ale mezi tím se v hudbě ukázala spousta nových směrů, vyvinula se technika. Najednou tu byla jazz (zrovna ho nemusím, ale má své příznivce), sving a už to jelo…. Najednou se ve 20. století ukázaly skupiny, některé opravdu nezapomenutelné – jen namátkou začali to Beatles, Rolling Stones a pak už to pokračovalo. Začal film a vznikla potřeba filmové hudby, některá je mimořádná. Místo oper a operet máme muzikály a opět některé jsou dnes už klasikou (takový Bernstein – West Side Story, Webber – Jesus Christ Superstar, Cats, Hairs…). Koneckonců i naši muzikanti vždy byli výborní a určitě se v těhle směrech najde spousta lidí, kteří dělají dobrou muziku. A lidi na to chodí.
A do toho máme tzv. vážné skladatele, jejichž věci se musí hrát někde uprostřed koncertu, aby lidé neutekli. To je přece blbost, ne?
A tuhle jsem byla na koncertě, který se jmenoval Pink Floyd klasik. Prostě hradecká filharmonie hrála Pink Floydy, zpíval Vox kvartet a bylo to jedinečné. Vynikající a ne zrovna jednoduchá muzika, těžká kytarová sóla, výborný zpěv. A o kvalitě hudby, kterou složili Pink Floyd svědčí jedno – hrají to i jiní.
Můj muž miluje Pink Floyd. Má všechny desky a byl i na koncertech.
A to co popisujete Apino, tak to mi pouštěl v provedení Londýnské filharmonie a byla to paráda.
Míša z Plzně
Hepčo, toto CD doma mám, je úžasné. Na koncertu Pink Floyd na Strahově jsem byl svědkem zvláštního jevu: na rockových koncertech obvykle posluchači křepčí, poskakují do rytmu či všelijak jinak se pohybově projevují. A tam? Dav zhruba 130 tisíc lidí nehybně stál a s nastraženýma ušima a vykulenýma očima koukal co se to děje. A Apina řekla správně. O kvalitě té hudby svědčí to kolik dalších ji převzalo a hraje. Od revivalových skupin které se tím solidně uživí až po symfonická tělesa.
Víte Apino a Pů můj manžel říká, že když David Gilmour vystoupí v černém tričku a džínách na podium s kytarou v ruce a začne hrát, tak nepotřebuje žádné efekty. A všichni sedí a v úžasu hledí a poslouchájí.
Míša
Amen, Apino. Za každé slovo. (y)
Mluvíš mi z duše – proto z domácích luhů a hájů soudobých autorů mám moc ráda pana Miloše Štědroně (ano, on má velký podíl na úspěchu Balady pro banditu) – navíc je to taky studnice moudrosti a znalostí, co se týče „vážné hudby“ – v neděli před polednem má muzikologický koutek v pořadu Račte vstoupit (ČR 2 Brno) s názvem „Vážná hudba nemusí být vždycky nuda“ – někdy si ho poslechněte.
A jinak, u mne už asi navždy bude nepřekonatelná klasika druhé poloviny dvacátého století muzika Queen …
Apino, ad příspěvek v 10:50 – omlouvám se, že jsem neodpověděla dřív, nějak jsem nestíhala. Vesměs souhlasím, jen s tím koncem ne. Slyšelas někdy něco od Petra Ebena? To je přece autor moderní vážné hudby jako vyšitý, ale mně, ač naprostému laikovi a hudebnímu analfabetovi se to prostě líbí, dtto řada věcí ze světa, třeba mám ráda minimalismus (Glasse, Nymana, ti se mi líbí moc), klidně snesu i Bouleze, Arvo Pärta, Reicha… V tomhle je hrozně fajn Vltava, vždycky to tam pěkně vysvětlí, že i blb jako já to tak nějak pochopí. Jiné rádio vlastně neposlouchám.
Aido, Petra Ebena jsem samozřejmě slyšela, dokonce jsem tuším jako malá hrála nějakou jeho skladbičku, naposledy jsem slyšela něco obrovského – biblická hudba – a teď bych si vymýšlela, co přesně to bylo, jedno z posledních děl, ale tohle mě nějak nenaplnilo, neřekla jsem si takového ááááách. Je možné, že ho časem akceptuji, co já vím. Ale nějak už to není šálek mého čaje.
Na druhou stranu je dobře, že tuhle muziku chápeš a ráda ji posloucháš. Z těch moderních autorů zrovna P. Ebena řadím mezi ty akceptovatelné. Mimochodem, byl stejný ročník jako má máma. Ale pořád to nemění mé přesvědčení, že se muzika sama o sobě vydala jinudy.
Nechápu, však píšu, že jsem zanedbaná, jen se mi to prostě líbí. Od toho Ebena asi nejvíc Obrana Sókratova, nebo jak se to jmenuje (má to latinský název), jednou jsme to slyšeli na Smetanově Litomyšli a na tom zámeckém nádvoří to byl opravdu pěkný zážitek; Ty máš na mysli asi Jóba, ne?
Aido, pozor, nejsi vůbec zanedbaná, když dokážeš s chutí poslouchat takhle náročnou hudbu. Důležité je, že se ti ta muzika Petra Ebena líbí tak, jak je a přináší ti to hezký estetický zážitek. O tom to je. On byl ve vážné hudbě skutečně špička, i když to třeba není tak úplně můj šálek čaje. Ale to je pouze a jedině můj problém. Možná naopak, až příště bude koncert, kde se něco od P. Ebena bude hrát, natáhnu uši, protože už vím, že na tom Aida dokáže slyšet něco, co jsem třeba já dosud nevnímala. A potom řeknu, ano, Petra Ebena už navždycky můžu poslouchat. Je to možné.
Ale na druhou stranu už jsem slyšela tolik tzv. vážné hudby od jiných soudobých skladatelů, že mi leze ušima. Člověk to akorát musí vydržet, protože zrovna sedí uprostřed řady a nemůže zdvihat ostatní, potom zdvořile zatleská, autor se mezi tím podle věku rychleji či pomaleji sune k pódiu. Takže musíš vydržet alespoň trochu tleskat ještě chvíli, aby to nevypadalo trapně. A autor si pak ještě myslí, že to lidi berou. Tak toho už jsem zažila docela dost. Tihle autoři nějak prošvihli technologický nástup, fakt, že už nemáme jen ty klasické nástroje, ale možností je dnes neuvěřitelné množství. A hlavně lidi se chtějí radovat, tancovat, bavit se a hudba jim má k tomu pomáhat.
Ale nebudeme se o tom hádat, čas to dokonale vytříbí – vlastně včetně těch uklízeček, které smetly ta „výtvarná díla“. Všechno zbytečné nakonec zapadne někam na smetiště dějin umění a přežije jen a jen kvalita. Věřím, že takovou Yesterday si lidé zazpívají ještě za sto let. A Petrovi Ebenovi to přeji z celého srdce.
Tak zrovna Philip Glass do té kategorie sebezahleděnců rozhodně nespadá, má geniální nápady. Mám několik jeho CD a prach na ně rozhodně nesedá. Ale asi by se šklebil kdybys mu řekla že je minimalista, tuhle jsem s ním četl nějaký rozhovor a on se tomu strašně bránil.
Názor na současnou „vážnou“ hudbu mám takový že je moc zahleděná do sebe a komponovaná stylem „jen aby se to proboha někomu nelíbilo, to by byla komerce!“ Navíc na některé hudební skladatele mně mrzí že se domnívají že se musí o vážnou hudbu pokusit jinak by se snad něco stalo. Kupříkladu Oldfield a jeho album Hudba sfér. Je to …nu…docela pěkné ale on neměl a nemá zapotřebí plavat v těchto vodách. Naštěstí se včas báječně vzpamatoval.
Pů – souhlas včetně Oldfielfa. Jeho věci poslouchám vždy s obrovskou chutí.
Víte, co se mi na současné kultuře velmi zamlouvá? To, že se mi nelíbí natolik, že necítím potřebu do ní investovat. Takže divadlo, kino – naposledy koncem 70. let. V TV filmy o přírodě a dost, hudba – výhradně vlastní zdroje. (klasické LP asi 120 kusů, CD přes 400 a hlavně žádný stres typu: za půl hodiny začíná kino,co na sebe, jak se tam dostanu, stihnu to?) Mám chuť na libé zvuky, vrazím do mechaniky příslušné CD a spustím, přičemž edituji fotky z výletu. Mám chuť na film, vrazím placku do téže mechaniky a místo nějaké nablblé šou mám v TV film, na který mám chuť. A když chci vidět nějaké hezké výtvarné dílo, vyrazím na Šumavu, do Českého krasu, Lužických hor, Bílých Karpat a t. d. A pokud tvůrci nesmyslů typu gumová batolata na Žižkovské věži chcípnou hlady, žádné neštěstí to nebude; ostatně z mých daní nežijí, protože DPH v Čeku neplatíme.
Doufám, že ano, protože něco, co bych byl ochoten považovat za umělecké dílo už jsem dlouho neviděl. Jenže udělat opravdové umění je umění, na které 99% současných umělců nemá šanci nikdy dosáhnout.
Milá Dede, na téma moderní umění mám zážitek v Centre Pompidu v Paříži.
Už jen vstup do tohoto muzea stál za to. Za zvuků připomínající atavistické výkřiky jsem vyjeli po jezdících schodech nahoru. Expozici složenou ze starých klávesnic na PC a expozici ze samých nerezových kuchyňských hrnců jsem ještě vydýchala. Trpaslík se 7 penisy už se mi vydýchával hůře. A expozice, kterou jsem si soukromě nazvala bordel v pokojíčku, ta mě dostala úplně. Jen jsem hlesla směrem k manželovi : “ To jsem netušila, že náš Pavel vytváří ve svém pokoji umění . “ U něj to vypadalo nemlich stejně.
Já miluju umění od Leonardo da Vinciho a od Sandra Botticelliho a Michelangelo Buonarroti. Měla jsem tu čest jejich díla vidět v galeriích osobně. A u nich už zůstanu.
Míša z Plzně
Moderní umění je pro mě problém. Končím tak nějak u impresionistů 🙂 a pak se mi líbí máloco. Ovšem možná je to o tom, že mám méně nakoukáno, než u toho staršího. Moderní architektura mě taky moc neoslovovala, dokud jsem nezačala sledovat pořad Šumná města, kde jsem to nakoukala a začalo se mi něco i líbit.
Ne že by se mi líbilo všechno staré, ale tam třeba dokážu obdivovat i techniku provedení. U moderního je to fakt jenom o tom líbí-nelíbí.
Matyldo, pokud Ti pomohla Šumná města u architektiry, ve výtvarném umění by Ti takhle mohly pomoci komentované prohlídky výstav, s dcérou na ně občas chodíváme, bývají třeba u výstav konaných v Moravské galerii. A nejlepší je, když výstavou provádí sám autor. Doteď třeba vzpomínáme na Vladimíra Skrepla – na první pohled jeho věci vypadají příšerně až šíleně (gůgluj, uvidíš sama), když se to trošku vysvětlí, hned člověk aspoň minimálně tuší, co za tím hledat, co vidět, co tím autor myslel. Ale uznávám, že nejsme typický vzorek populace, dcéra má k tomu výtvarnu docela blízko, od mala jsme ji vodili na všelijaké výstavy a půlka jejích kamarádů studuje na FAVU (zrovna teď jednu její kamarádku čerstvě přijali, vloni a předloni jich bylo víc, mj. i první česko-vietnamský student FAVU, Martin, ten je moc šikovný, studuje v ateliéru u Stratila, který si ho sám vybral).
Já osobně mám moc ráda Vladimíra Kokoliu, jednak jako výtvarníka, jednak jako člověka. I jako pedagog je prý moc dobrý a inspirativní.
No jo, Aido, ale není to smutné, když ti musí autor vysvětlit, co tím chtěl vlastně říct (wasntme) ?
No, Ygo, my hloupější bez formálního výtvarného vzdělání se rádi poučíme, no, občas to nezaškodí.
Tak hluboko, aby mi autor musel vysvětlovat, co měl svým výtvorem na mysli, jsem ještě neklesl. Pokud to z výtvoru není na první pohled jasné, tak nezájem a odchod.
Ale Aido, tady vůbec nejde o to, zda jsi „hloupější“ (což je naprostá blbost) nebo bez uměleckého vzdělání! Tady jde o to, jestli ti to něco říká samo o sobě, bez složitého vysvětlování umělce, o co se snažil. Ovšem na druhou stranu miluju pojmenovávání obrazů, ale ten název beru jako součást celého díla (někdy je stejně dost matoucí).
A při vší úctě k panu Skerplu – při pohledu na obraz Červená řeka si říkám, že malíř chtěl říct, že i žena, jež má své dny, může jezdit na koni – ovšem namalované pětiletým dítětem, které kloudně neví, o čem je řeč. Ale je mi jasné, že on to maloval v určitém duševním pohnutí a s veškerou vervou, čemuž já porozumět nemohu.
Tak mne napadá – možná jsem to správně nepochopila a jedná se o ukrutnou recesi!
Ale chápu, že někomu se to líbit může, ba dokonce musí, když má samostatnou výstavu. Zkrátka to není můj šálek čaje a takový obraz bych si nepověsila ani na … nikam.
No…tohle moc neřeším. Dělím umělecká díla na líbí/nelíbí. Ty co nelíbí si hážu rovnou rovnou do kategorie balast a je mi lhostejné co chtěl autor vyjádřit – i kdyby to bylo nevím co objevného, mně je to fuk, nezaujal prostě. A ty co líbí si pak soukromě třídím do svých „přihrádek“ a dumám nad nimi, dovozuji si, dovozené zase ruším a dovozuji znovu, přemítám co bych třeba změnil aby to bylo ještě lepší, nebo se prostě jen kochám. No a nebude asi náhoda že do té první kategorie velmi často spadnou současné moderní – jak jsi je nazvala „instalace“. Například jistý Nebílý do ní spadne prakticky pokaždé, ale to je jen jeden příklad za mnoho dalších.