Když jsem jela včera z města, bylo nádherně a já si s potěšením nechala otevřené okénko. Ovšem před mostem přes Labe jsem 
dohonila trabanta. Řídil ho stařičký pan, vozítko statečně poskakovalo kolem hlavního dvorského kruhového objezdu a bohužel odbočilo na stejný výjezd, kterým jsem potřebovala jet i já.
Proč bohužel? Člověk se může usmát, když vidí někde zaparkovaného trabantíka. Může si vzpomenout na vlastní nebo zprostředkované zážitky s tímto plastovým zázrakem, zkušeně pohovořit o generálce motoru rozloženém na jídelním stole, případně pronést glosu o trabantech a trsátkách. Ach ano, pryskyřník pádivý je nezapomenutelné autíčko.
Ovšem jet za trabantem, to už nemá s radostnými vzpomínkami moc co společného – tedy pokud s oblibou nefetujete výfukové plyny z dvoutaktního motoru. Lidi, to vám byl smrad! Ani honem zavřené okénko samozřejmě nepomohlo. Mohla jsem ještě ucpat veškeré průduchy v autě, ale radši jsem toho smraďocha předjela. Naštěstí se ploužil ani ne čtyřicítkou, tak jsem ani neporušila městskou padesátku.
Když jsem si později vydechla a vyvětrala auto, tak mě najednou napadlo, jak mi mohlo někdy připadat normální žít ve světě plném trabantů a wartburgů, a dalších čoudících monster, které se už dnes na silnicích neobjevují. A zrovna tak jsem si uvědomila, jak rychle si člověk na lepší zvykne (a zase remcá:)).
No jo, smrdí…
Ale zaujal mě ten starý pán, respektive připomnělo mi to něco. Franta miluje autoveterány a já to sdílím. Dneska je to poněkud snobská záležitost, není problém koupit zrestaurované auto, vypulírované jak z fabriky. Ale dojímají mě stará auta, s láskou bez velkých prostředků opečovávaná, z kterých vyleze starý pán nebo paní, co si ho pořídili za mlada.
Zano, takové tu jsou vidět často a máš pravdu, je to svým způsobem dojímavé 🙂 Ale trabantíky bych radši obdivovala ve chvíli, kdy stojí 😛
S Trabantem jsme si uzili. Jako treba kdyz tata zaparkoval, a nezdala se mu poloha, tak popadnul Trabantika za zadni blatnik a umistil ho do predpisove polohy. Vrcholny okamzik rodinneho Trabanta nastal, kdyz nam dali devizovy prislib a vyjezdni dolozku do Jugoslavie pres Rakousko. Vyjeli jsme nalozeni kempingovym vybavenim a konzervama a tata zatouzil, ze projedem tu Grossglockner Hochalpenstrasse. Tam tehdy pousteli auta po skupinach, a jak jsme cekali u zavory, nez nas pusti nahoru, tak se majitele lepsich vozu divali na nalozeneho Trabantika s jistym opovrzenim. Ale dojeli jsme nahoru bez ztraty kyticky. Pravda, jak se furt stoupalo, tak Trabant vydaval vic modreho koure nez obvykle a zpomaloval, ale ruzne Mercedesy a podobne, museli zastavovat, protoze varili. Jestli se nepletu, tak Trabant byl chlazeny vzduchem.
Hanko, ty bys taky měla sepisovat ty paměti (inlove) Kam sáhneš, tam nějaká zajímavost (chuckle)
Lidi, vite co strasne smrdelo? Rusky benzin. To byl nezapomenutelny, takovy nasladly smrad, a protoze v Olomouci a okoli se roztahovaly desetitice bratrskych vojaku, tak jsme na to meli cuch. A podle toho se dalo bezpecne vytipovat, kdo kupoval na cernem trhu od Rusaku. Kupodivu to bylo docela dost lidi. (devil)
Nesmrdí jen trabanty. Tuhle jsme stála v koloně za starým náklaďákem a zvažovala jsem, že jestli ještě někdo pípne nad mým pubertálním autem (má 14 let), tak ho praštím, protože tohle mně z výfuku rozhodně nelezlo. Bylo to fakt strašný.
Jo, minule jsem jela třicítkou za starou vejtřaskou 😛 byla na pohled v moc hezkém stavu, ale smrad byl děsnej!
Chicht, tak Fábinka je taky puberťák, jo? To máš tedy doma přepuberťákováno (chuckle)
Krakonoši,dík za kytkovník.Podbílek roste docela hojně u Skalického potoka.Nevěděla jsem co to je za kytičku a tak děkuji za poučení.Podbílek mě upoutal,kvete brzo na jaře,blízko stromů a po odkvětu zmizí.
U nás jsem taky podbílek viděla ale nevěděla jsem, že se tato rostlina jmenuje podbílek. I orchidej hlístovka nebo jak se to nazývá tady rostla, jen nevím zda ji někdy ještě uvidím protože se tady kácí a kácí a zase kácí a všechno les i okolí je zničené těžkou technikou-bezohledně. Nemáme pomalu ani kam jít na procházku se psy, když nechceme chodit jen po frekventované silnici. Rostl tady na okrajích lesů i vemeník – to je myslím taky druh orchideje a ještě jiné druhy. Myslím, že tu už nebudou ani houby.
Hlístník hnízdák. Jedna z nejběžnější ch orchidejí, což je dost podivné, neb je totálně výživově závislý na mykorhhize, čili aby mohl vůbec existovat, musí mít k dispozici určitý druh podhoubí, kterým se živí.
Hlístník hnízdák tedy rostl v smrkovém asi třicetiletém lesíku, pod okrajovými smrčky. Teď na druhé straně cesty kácí les a ssamozřejmě si tu cestu rozšířili bagrem a zbytek rozjezdili. Nejví mi vadí, že se kácí listnaté buky i v létě. Co by se pro peníze neudělalo !!!! JednA BÁBA ALE S TÍM NIC NEUDĚLÁ akorát může být naštvaná.
Hlístníky to přežijí, rozježdění terénu je pro jejich seménka velmi vítané. A stromy vyrostou znovu, sice za dlouho a jiné, ale vyrostou. To je ten koloběh života, víme? Nic netrvá v světě věčně, (ani láska k jedný slečně).
Nedávno se zjistilo, že nejmasivnější nárůsty výskytu orchidejí jsou právě na takto ,,zdevastovaných“ místech. Semena se dostanou snadno k půdě a protože chybí konkurence ostatních rostlin, rychle klíčí a rostou. Jakmile se poměry vrátí k ,,normálu“, orchideje začnou až úděsně rychle mizet.
Auto sice nevlastníme, ale trabantem jsem se svezla, když jsem jela jako malá s kamarádkou a jejími rodiči na chalupu na víkend. Vzadu jsme seděly 3 děti.
Pak si pamatuju, jak si moje sestřenky hráli v zaparkovaném trabantu svojí babičky a rozjeli ho. Vjeli na náves a nabourali do stěny protějšího baráku. Naštěstí se jim ani autu nic nestalo.
Já osobně mám řidičák od 18-ti, ale nikdy jsem nejezdila.
Kdybych si mohla vybrat, co řídit, tak scooter Vespa. Ale ten starý z 50-tých let z filmu Prázdniny v Římě.
Míša z Plzně
Jůůů, trabanta jsme měli – kombíka. Když jsme nastartovali, byla začouzená celá ulice a střecha se klepala tak, že to vypadalo, že budeme mít při rychlejší jízdě kabriolet. Parkovat jsme museli na kopci, aby naskočil motor, ale jsou to fajn vzpomínky, taky s námi projel kus českých zemí.
No, ono zase nebylo tolik těch aut na silnici a ty Trabanty fakt tolik nesmrděly. Jo a smrděly mimochodem i staré Škodověnky, ne pochopitelně tolik. Měli jsme Trabanta a bylo to vozítko nezapomenutelné.
Ale vo tom to asi není, že…..Je to vo tom, že stále brbláme a remcáme. Jako bych slyšela svou babičku – když vyprávěla jak její přítelkyně paní radová XYZ během války živila rodinu koninou, považte milostivá paní. Když se naši skautíci divili, jak to že známe s Bimboušem Besídku nazpaměť. Když nepochopili, proč jsem nemohla studovat, i když jsem složila zkoušky na 111. Jo, na lepčí si zvyknem mnohem lépe
Teď nedávno tímhle dva dobrodruzi křižovali Jižní Amerikou.
Pů, na facebooku je tenhle odkaz https://www.youtube.com/watch?v=VSZ9MJdcs_I koukni:)
Kdo máte chvilku, tak koukněte, je to paráda (party)
No, jednak se změnil benzin, respektive aditiva a olej do benzinu, které víc smrdí při spalování, než dřív. Smrdí i čtyřtakty, které nemůžou jet na Natural a musí přilívat aditiva. No a jednak jsme si skutečně odvykli.
Pro skútraře, respektive skútrařky se na internetu dá za násobnou cenu, než obyčejný, koupit olej do benzinu s květinovou vůní. Ale to pánovi neraď až ho zase potkáš 😀
Ne vždy musí dvoutakty smrdět. Jenže je to: 1/ o druhu přidávaného oleje a jeho množství a 2/ o palivu, jako takovém. Dvoutakt má tu,,výhodu“ že může spalovat i to, co by běžný motor okamžitě zničilo a tak se vytvářejí pohonné směsi, které vyjdou levněji, než benzin ale při spalování patřičně čoudí a voní. Můj soused na chatě měl Wartburga a když začal benzin lézt s cenou nad 16 Kč za litr, míchal si palivo z ,,ušetřených“ zásob ředidel. Benzinu v tom, kvůli studeným startům, trochu bylo, ale jinak do toho lil všechno, co hořelo a vrchol byl, když do směsi, nw mou radu, přimíchal lahvičku Čikuli, což byl jakýsi čisticí prostředek na bázi perchloretylenu. Poprvé a naposled v životě jsem viděl auto, kterému z výfuku padaly bobky. Ten čoud byl tak hustý a kompaktní, že z výfuku vypadl na silnici, kde zůstal v polokulovitém tvaru ležet a rozptýlil se až po době velmi dlouhé.