„Beryšáku, a tohle má být jako psí věrnost?“ mumlám si pro sebe, když vidím, jak moje fenka Berry svádí momentálně přítomného zedníka, aby jí hodil míček a na mě zvesela kašle. Psice na mě poťouchle mrkne: „Věrnost je věrnost, ale víš ty, jak daleko zrovna tenhle člověk dohodí? Toho přece nemůžu nevyužít!“

„No, jo, ženská je to, potvora chlupatá,“ pomyslím si neuctivě. Nakonec stejně vím, že tohle její chování nemá s věrností nic společného. Věrnost je mnohem hlubší vazba, než následování za trochu pozornosti, pobavení nebo laskavosti. Věrnost, ta opravdová, je totiž věcí srdce, kvůli čemuž někdy může jít i za hranice zdravého rozumu.

Věrní můžeme být osobám, myšlenkám i institucím, přičemž jednotícím základem je dobrovolnost daná hlubokým přesvědčením. V případě vztahu mezi lidmi potom většinou úctou a láskou. Což znamená, že člověk musí být takového citu schopen. Nu a právě proto zrada toho, komu nebo čemu jsme věrní, tak bolí.

Když se nad tím zamyslíte, tak sami vidíte, že být věrný není těžké, pokud jsou láska, přesvědčení nebo loajalita skutečné. A zrovna tak je zjevné, že věrnost se nedá vynutit.

Věrnost však může být i pošetilá až zničující, pokud je věnována nehodnému člověku nebo – a to kupodivu častěji – nehodné myšlence. A že takových případů bylo, je a bude. Sama nevím, proč tomu tak je. Snad proto, že reálný svět je ve své mnohoznačnosti strašně náročný, vyžaduje hodně přemýšlení a stálou konfrontaci myšlenek se skutečností. Proto bývá tak lákavé věrně – a bez přemýšlení – následovat ideu, která vypadá, že jednoduše vyřeší většinu palčivých problémů, které lidi sužují.

Co je ale nejdůležitější, je věrnost sama sobě. Svým vnitřním hodnotám, které určují osobnost člověka a jeho základní postoje ke světu. Pokud dlouhodobě zrazujete sebe sama, byť třeba ve jménu nějaké objektivní potřeby, doplatíte na to. Já vím, že tohle se snáz plní těm, kdo mají své hodnoty ohebné a přizpůsobivé, ale… taky netvrdím, že je svět dokonalý!