BTW: Chvála zipu ložního aneb jak krotíte hroznýše vy?

0325dar2_1Tenhle okamžik si vždycky užiju. Vezmu do ruky deku, najdu stranu, kde má povlečení zapínání, a jedním tahem otevřu zip. Chápete? Žádné pižlání se s knoflíky nebo tkaničkami… jeden pohyb a celá kratší strana povlečení je otevřená a já ho mohu snadno a rychle sundat – nebo navléknout. Polštář se otvírá po celé delší straně.

 

Řeknete si – no a? Jak často člověk převléká ložní prádlo, pokud nepracuje zrovna jako pokojská v hotelu nebo nepřevléká postele v nemocnici? Pak je snad jedno, jestli se patláte s knoflíčky, tkaničkami nebo použijete zip. Ano, to má logiku, skutečně nepřevlékám postele každý den. Jenže ty knoflíčky nebo tkaničky mě tak strašně otravují!

Navíc moje staré povlečení, takto staromódně zapínané, mělo z patrně důvodu úpravnosti vždy plné rohy na té rozepínací straně, což znamenalo, že díra pro navlékání dek nebo polštáře byla vždy menší, než být mohla, takže třeba povlíknout přívětivě naducanou péřovou deku občas připomínalo boj s nažraným hroznýšem. A když člověk konečně hroznýše svléknul nebo naopak narval, kam potřeboval, musel ještě začít zapínat knoflíčky nebo vázat tkanice.

Ještě nejmilejší byly obyčejné nitěné knoflíky, které se nevzpíraly žehlení ani mandlování a pokud už byl člověk nešika, tak se jen rezignovaně přehnuly a vyplázly na člověka jazyk. Ale i přehnuté se daly v nejhorším zapnout.

Velmi rozumně pak (aspoň na první pohled) vypadaly takové ty dvojknoflíky určené pro povlečení, které disponovalo pouze knoflíkovými dírkami, a to na obou stranách cíchové tlamy. Byly však tvrdé, na polštáři nepohodlné, často studené a ztrácely se. A to nejen při praní:))

Jako malá jsem totiž do těch na cíše ráda na slepo kopala a v duchu sbírala body za každý, který se mi povedlo palcem u nohy vycvrnknout. Ráno se ale opravdu špatně hledaly, protože měly tendenci zapadávat do různých škvír a jiných skrytých míst. Mamina se pak divila, proč už zase na mě moje peřina vystrkuje holé břicho:))

Vypadané dvojknoflíky se občas na dvojdírkových cíchách nahrazovaly bílou bavlněnou tkanicí, pokud už ty tkanice nebyly jejich originální součástí. To se v jedné dírce tkanice uvázala na uzel, aby v ní držela a dírka naproti se přivázala kličkou. Sami si rychle představíte, jaké komplikace byly pro takové oblékání hroznýše typické: zmínila bych hlavně šmodrchání, uzlování a třepení.

Všechny tyto způsoby zapínání cích měly potom ještě jednu společnou záludnost. Nebyl-li člověk pozorný (a kdo při povlékání opravdu je:)), tak si obvykle práci prodloužil takzvaným přepnutím – neboli úspěšnou snahou sepnout dírky s proti sobě nesousedícími knoflíky nebo tkanicemi. Jak jsem se rozčilovala, když jsem to musela zase zpátky přepínat nebo převazovat!:))

Když jsme se přestěhovali do Norska, kde byl náš pronajatý domek vybaven od podlahy po střechu věcmi z Ikey, objevila jsem povlečení, které se nezapínalo vůbec – prostě mělo soukací díru vybavenou légou. Díry byly na opačných stranách cích, než bylo zvykem na našich – deka ji měla na té delší straně, polštář (malý podlouhlý) na té kratší. Úleva byla jen částečná, protože logicky nezapínatelné díry musejí být menší, ale zase ikeácké deky a polštáře měly daleko do mých domácích naducaných hroznýšů.

No a pak u nás přišla doba saténového tibáckého povlečení s decentním zipem, který otvírá cíchu po celé délce polštáře a šířce deky. Bzz… a je otevřeno, bzzz… a je zavřeno. To se to povléká!:)) Však to teď náležitě oceňuju, protože jak sluníčko začalo pilně pracovat na opravdovém jaru, je moje nutkání všechno honem vyprat, a na čerstvém vzduchu voňavě vysušit, prakticky neodolatelné.

A tak se ptám – jak krotíte svoje hroznýše vy? 🙂

 

0325dar1

Aktualizováno: 24.3.2014 — 20:43

66 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Na novějším povlečení mám taky zipy a jsou jemné, ohebné, překryté légou a nemají tendenci chovat se jinak než látka, na které jsou našity. Mám je na saténovém i krepovém povlečení, obojí je v nežehlivé úpravě a tu si obzvlášť pochvaluji, je vidět, jak přece jen jde ten pokrok kupředu! (clap) Přestože mám žehlení v oblibě, s velkými kusy prádla u žehlicího prkna zápasím dost nerada.

    1. Miluju krep! Začalo to samozřejmě tím, že ho není třeba žehlit, ale časem jsem si tak zvykla, že mi hladký povlečení vadí.

      1. Nežehlím ani svůj kanafas (mám krásný autorský za pár kaček když se likvidovala Krásná jizba na Národní):) Kdysi jsem žehlila prostěradla, až konečně začali dělat strečová.

      2. Chichi, zano, jsem na tom stejně s tím krepem – jen ta moje nejstarší povlečení už jsou tak opraná, že už nejsou ani pořádně krepatá! Ale zatím jsem je nevyhodila… počítám, že je ale co nevidět sdědí nějaký útulek 🙂

  2. Ad: Jak jsem nejel na potlach:
    To znám. Křupnutí jsem v noci nezaregistroval, ale ráno po probuzení bolesti, nohy prakticky nefunkční… Takže sanitka a Bulovka. MR zjistila vyhřezlou plotýnku, následovalo podepsání reversu, (máte srdce v háji, nepřežijete narkózu) a operace. Vyhřezlá hmota byla z míšního kanálu odstraněna a skelet plotýnky vyplněn plastem. Po cca deseti dnech jsem z nemocnice odešel po svých a po dalším týdnu odezněly i poslední zbytky poúrazového traumatu. Plastová plotýnka je jednoznačně lepší, než přírodní, čtyřicet let zlobící, originál.

    1. Krakonoši, řekla bych, žes měl děsnou kliku 🙂 Tak ať ta plastová plotýnka ještě dlouho slouží! (sun)

      1. Kliku? Ono nebylo na výběr. Buď operace, nebo vozík a oblbovací prášky. Takže jsem to risknul, vědom si faktu, že prevíti mají vždycky štěstí. A štěstí jsem měl. Takže už nikdy nevsadím sportku a nikdy nezavadím o forbes, protože je mi jasné, jak bych dopadl. A náhradní díly, aspoň u lidských těl, bývají většinou kvalitnější a trvanlivější, než přírodní originály. A technologie jdou dopředu; nedávno komusi zrekonstruovali dokonale obličej, chybějící kost vyrobili z plastu na tzv. 3D tiskárně; to je stroj, který umí vyrábět na základě modifikovaných technických výkresů, uložených do počítače i velmi spožité a bohatě tvarované produkty.

  3. Plátěné knoflíčky ráda nemám, zipy taky ne. Kdysi jsem používala ty dvojstranné, co jsou na obrázku, ale od té doby, co jsme přešli na deky a povlečení IKEA, používám jen to, většinou mívají takové malé plastové patentky/druky nebo u některých polštářků ty přehyby (nebo jak se to jmenuje), o kterých tu píšete.
    Jo, a jak tady dole zmiňujete slovo kapna, moje babička takhle říkala povlaku na peřinu jako takovému (asi krajová záležitost). Ty brokátové věci jsme v mém dětství doma neměli, buď jen peřiny z peří a sypkoviny, nebo prošívané deky (taky z peří a sypkoviny) a povlaky plné. Ty deky jsem moc ráda neměla, bylo mi pod nimi teplo. No, a když dětem diagnostikovali astma a alergie na skoro všechno (včetně peří), šly bez milosti z domu a začali jsme používat Larisy. Pak se za pár let objevila ta zmiňovaná IKEA a problém byl vyřešen. Jejich deky jsou dobré, polštářů je spousta druhů, povlečení se mi líbí, mají vesměs pěkné barvy a vzory, cena odpovídá kvalitě a tudíž by mi nebylo líto je za pár let dát pryč (zatím se tak nestalo, ale povlečení z výbavy jsem už vesměs vyhodila). Jo, a taky nemám ráda cokoli damaškového (asi nějaká fóbie z dětství?) a taková ta prkenná prostěradla (dtto). Já vím, je to kvalita, asi to vydrží léta, ale prostě se v tom nevyspím.

  4. Já nemám hroznýše 😀
    Máme péřovou prošívanou deku 2x2m z ikey, a podle toho i povlečení. Ta ikeová se nezapínají, ta šitá jsou na nitěné knoflíčky. Převlékám ráda a zapínání mě nikdy nerozčilovalo 🙂 Možná je to tím, že jsem dost velká, takže i velkou peřinu hravě přeperu. I když uznávám, že povlékat deku 2×2 metry uvnitř karavanu je … no …zdlouhavé 😀
    Co naopak nemám ráda, je satén. Vyvolává ve mně pocit chladu a navíc z něho peřina utíká a schumlá se někde dole … u nás je zima a flanel je pro mě to pravé 🙂

    1. Poslouchej Ri, ta deka 2×2 metry je pro jednoho, že? Pro dva mi přijde málo 🙂 A povlékání čehosi takového v karavanu si radši nepředstavuju 😛
      Jinak mě se v saténovém povlečení péřová deka neklouže, ale je fakt, že tahle je nová a má velmi dobrou sypkovinu
      A taky je tlustá – jak pravili ve výrobně: vážně chcete TAKOVOU??? Tu děláme jen pro chalupáře! No, chtěla jsem a nelituju (wasntme)

  5. Tohle se v Americe moc neresi. Zde se spi pod velkymi prosivanymi dekami, kolektivne pro dva lidi, pod ktere se da rovne prosteradlo, zasunute do rohu pod matraci, takze se z toho vyrobi jakesi pouzdro. Prosivane deky jsou ruzne kvality, ty levnejsi jsou jak kdyz na vas pristane betonova pokryvka. Nejvic je to hutne, kdyz jeden je ve spani muchla, jako Chet, a tu deku pretahuje. Ale zvykla jsem si. Az pak jsme pred lety byli v CR a obdivovala jsem u rodiny individualni lehke prikryvky z IKEY. Tak jsem si je nechala poslat i s povlecenim a jsem stastny clovek – zadne pretahovani.

    1. Hanko, s futrály vyrobenými z prostěradla a přikrývky, to vše pro dvě osoby, jsem se potkala v cizině a musím říct, že jsou mi taky krajně nesympatické. Měla jsem pocit, že seshora na mě táhne a dole mi vadilo, že nelze vystrčit a provětrat nožku! (chuckle) A vůbec, s MLP jsem připravena sdílet mnoho společného, ale kartáček na zuby a peřinu tedy nikoliv! 🙂

      1. Moje řeč! Jak blbě spím, tak společná peřina je pro mne totální horor. Navíc musím objektivně přiznat, že se takhle nevyspí ani Franta, protože ve spaní šíleně rotuju…

        Převlékání postelí (zvláštní, já převlíkám postel, ne peřinu 😀 ) mi celkem nevadí … my velký to asi máme fakt snazší.

        1. Asi jo, máme dlouhé ruce.
          Dneska mě nejvíc zarazily právě ty problémy s povlékáním, žádný problém v tom nevidím, naučili mě to odmala, navíc jsem stejně jako Pája jeden čas brigádničila jako pokojská, to se nezapomene (kompletně vycídit, vysát a převlíct 12 dvoulůžkových pokojů je celkem fuška, kdo to nezkusil, neuvěří). Naučila jsem to i děti, taky nemají sebemenší problém. Dcéra to učila i jejich minulého spolubydlícího, Itala, který jen koukal, opravdu to neuměl, do té doby, než přijel do ČR, za něj vše dělala maminka.
          Takže dotaz – jak vlastně kdo převlékáte? Lícem nebo rubem nahoru? A jak tu pokrývku/polštáře dovnitř vpravujete? Možná se popisem používaných metod leccos objasní; abych pravdu řekla, přemýšlím nad tím už od rána.

          1. Převlékáme jako chytrá horákyně – ani po lícu ani po rubu 🙂 Hřívnatec zvenku uchopí vzdálenější rohy, Víla mu povlak nachmoustá kolem rukou tak, aby mohl uchopit rohy pokrývky, Hřívnatec vzpaží a Víla přetáhne povlak a zapne sucháče 🙂 Od tá doby, co Hřívnatec měří skoro metr devadesát, tak už můžou převlékat i mou deku, aniž by přitom stál na posteli 🙂

          2. Já povlíkám sama (resp. Franta to taky umí a dělá, ale ten potřebuje pomoc s držením prvního povlečeného rohu). Povlak mám po líci. Uchopím jeden roh a nacpu ho na místo, položím si to a obouruč umístím druhý roh. Pak to sklepnu a hotovo. Budou to ty dlouhý ruce 🙂 .

            1. Jasně, takhle. Akorát u té čtvercové deky to pak protřepnu ještě naštorc 😀
              (v karavanu nelze rozpažit 😀 )

          3. Chichi, peru naruby a taky naruby složené uklidím do skříně. Když převlékám, strčím obě ruce do cíchy, každou do jednoho vzdálenějšího rohu, přes cíchu drapnu rohy peřiny, zvednu do výšky a třepnu… Pokud je zapínání na kratší straně. Pokud na delší, je to trochu složitější, takové rozpětí rukou nemám, ale princip je stejný… Pomóóc, mně nejdou smajlíci… zkusím opis: (rofl)

            1. Úplně stejně jako Jajka – tak mne to naučila mamka a tak jsem to naučila Terku – pro nás malé je to jednodušší … a abych řekla pravdu, ani mne nenapadlo, že to lze i jinak :O

              1. Jajko, Ygo, taky to právě tak odjakživa dělám, připadne mi to samozřejmé, netušila jsem, že to lze i jinak (i když ten výše zmiňovaný Sicilián Giuseppe, ten na to šel prý ještě jinačí metodou, kterou se mi bohužel pro dceřiny setrvalé záchvaty smíchu dosud nepodařilo objasnit).

              2. Totéž u nás. Mamina pere, já povlékám. Mamina maximálně stáhne povlak, když se mu nechce.

              1. Obrázky samozřejmě vidíš, cícha se ti při protřepnutí přeroluje přes peřinu kolem dokola nalíc (rofl) (rofl) (rofl)

                1. No jo, ale nevidím je, když to suším! A ve skříni to vypadá nepatřičně (blush)
                  Já to prostě naruby otočím před povlíkáním, byť je to vlastně nesmyslná práce navíc! (wasntme) Tady je vidět, kolik je v těch zvycích rozumu, efektivity a no… zvyků 😛

                  Jinak s povlečením naruby povlíkám jen tenší deky, na tu moji je to jedno, protože tam se prostě musím oblíkat hroznýš, po té se to nesetřepne, pokud s tím nejsem aspoň za polovinou. 🙂

        2. Asi to s tou výškou bude mít něco společného, protože největší problém je pro mě právě to protřepnutí – no jo, dlouhá deka a když je jeden tak akorát malýmu psovi po kotníky… 😛

          1. Když se to pořádně chytí za ty rohy, výška není na překážku; děcka vytřepávali i jako hodně malí a šlo to.

            1. mňo, nemohu souhlasiti. Když je jedna mrňavá a lože si nechala urobiti vysoké, je natřepání pokrývky HODNĚ obtížné. U nás nekrotíme hroznýše, ale cpeme krávu zpátky do telete (chuckle) – opravdu takto. MPL musí mít totiž v zimě těžkou péřovou duchnu, jsa zimomřiv, a tu bez jeho pomoci do povlaku opravdu nedostanu, jak je těžká.

      2. Jejda Hančo, tys to řekla úplně za mě – s těmi futrály (hned je rozkopeme:)) i s tou pokrývkou pro dva 😀 V tom případě je vždycky chudám Martin, protože já se ve spaní vrtím, muchlám peřinu jednu pod sebe, jindy kolem sebe a on se chudák se společnou dekou vyspí jen tehdy, pokud se jí prakticky vzdá (blush) na cestách to vydržím, ale doma bych to mít nechtěla ani za nic! 🙂

        1. Tak tak – každý pod svou. Ale u nás se mele Jeník – já ani nemohu, neb z jedné strany mám deku přilehlou pesou, z druhé kočkourem, navíc jsem kolem ramen zamotaná jako mumie. Pod jednou dekou jsme spávali ještě za svobodna, po svatbě už ne (chuckle)

            1. No – my taky velkou neměli, ale víc jsme se tiskli k sobě … a taky jsme byli třetinoví (chuckle)

          1. Celou noc se tak omotávám dekou a různě si ji cpu cíp pod hlavu, pak nohu na deku, otočit se, tu nohu zastrčit a vystrčit druhou… rychle bylo i za svobodna zjištěnou, že se mnou to pod jednou dekou je těžký, pokud Kája nechce spát nepřikrytej. Jelikož se takhle melu celou noc, nechápu, že to nevadí psům spícím mi u nohou na posteli. Vždycky se jen zvednou, kousek popojdou a praští sebou znovu. Leda když zalezu pod peřinu mocmoc a vrtím se jen pod ní, je Borůvce jasné, že mi je zima, a v tom případě na mě přijde usilovně zírat nebo mi dloubat čumákem do peřiny, abych ji pustila pod duchénku, kde se mi natáhne podél nohou, aby mě zahřála. Neexistuje výkonnější topítko 🙂

  6. My máme jednu velkou deku, tuším 200×240 cm to má. Tu když do toho povlečení zdárně nasoukám, knoflíčky jsou potom už oddechová záležitost 😀
    Ostatně je-li možnost, zvu si ke zkrocení tohoto hroznýše MLP na pomoc. Minule pomáhalo i mládě – a prý nejzábavnější věc na světě, jak s tím tatínek s maminkou legračně třepou – chechtala se na celý barák. 🙂

  7. Prečítala som celé/aj diskusiu/ Kde Dede chodíš na tie témy?Skvostné-vyvolávajúce toľko spomienok a príhod…
    Ja som asi určite veľmi konzervatívna,mám len dve povlečenia z tých moderných saténov,aj to len preto,že som ich dostala ako dar.Inak samý damask,nezničiteľný,naškrobený a plachty pevné konopné, za socíku najazdami za kšeftom v Polsku kupované.Z toho vyplýva,že mám i páperové duchny,prešité na paploný,potiahnuté brokátom a ano YGA vínovočervenej farby a tenšie svetlozelenej-jarnej.Neviem yopakovať tie vaše názvy,ale viac ľúbim tie povlečenia s otvorom a krajkou-bezva sa navliekajú,niťových gombíkov mám na dve ďalšie generácie,len /mea culpa/ na povlečení sa často a ako často najdu tie zohnuté,hnusné.Nie som taká lenivá,len trochu slepá na navliekanie nite do ihiel.Tož tak

    1. Verenko, ta prostěradla/plachty jsou opravdu konopná? Nějak si to nedovedu představit, se slovem konopný mi naskakuje automaticky „provaz“. Nejsou lněná?

      1. No, asi ľanová,konopný je povraz naobesenie,že?V každom prípade sú pevné a stáli/ako hovorila naša mama/ za tú štrapáciu-cesta autobusom z južného Slovenska do N.targu.To handlovanie pri tom-bezva zábava.

  8. Mám povlečení na suché zipy, doma šité (také mám deku 240 cm) i kupované. U kupovaného ustříhám knoflíky, zašiju dírky a na těchto místech našiju kousky suchých zipů tak 4 cm dlouhé. Funguje to skvěle.

    1. A co když se to rozdělá a sucháč se chytí do vlasů… nebo v nohách postele dřímajícím psům do chlupů? Ten jekot v půli noci by mi asi působil infarktové stavy 🙂

      1. Nemám psy 🙂 a ono se to samo nerozepne. Navíc se to dá zapnout i před praním, prostě jenom tu kapnu narovnáš a zipy se samy chytí – a potom netaháš z pračky kapnu plnou drobnějších kusů prádla a do zipů se nenachytají různá svinstvíčka.

  9. moje nejlepší brigáda když mi bylo krásných 16let byla pokojská, tam jsem se naučila převlíkat postele razdva, tak mi to doma nevadí. Většinu peřin už mám za zip ale z dětství si pamatuju i ty studené knoflíky na dvě dírky i ty šité….a mamka vždy povlečení škrobila….

    počasí nic moc sice se (sun) ukázalo ale už je fuč….mládě spinká, v noci byl trošku oštěrný – říkám tomu tatínkův syndrom – něco chcu nevím co a řvu dokud to nedostanu…:)

    1. Tatínkův syndrom (rofl) (rofl)

      Mimochodem slůvko oštěrný slyším poprvé v životě, ale počítám, že představu mám (inlove)

  10. Jůůů, to je téma :-).
    Když jsem se vdala, dostala jsem nějaké povlečení do začátku od mámy – ještě z její výbavy. Doma šité a mazaně – zapínání sice bylo na nítěné knoflíčky, ale v úzké léze a po delší straně cíchy. Ukázalo se, že je to velmi mazané. Kupované cíchy se zapínáním na kratší straně se totiž časem začaly sypat na jedné straně. Člověk si je dával pořád jednou stranou k hlavě na správné zachumlání…
    U těch máminých bylo jedno, kterým koncem k hlavě, takže se opotřebovávaly rovnoměrně a vydržely mnohem déle. Kromě toho byly z kvalitního damašku.
    Jsme oba vysocí a máme studenou ložnici, časem jsme se propracovali k peřinám 240 cm dlouhým. Povlečení tedy musím šít.
    Zapínání je na zipy – po delší straně 2x90cm proti sobě. Dnes by se asi dál koupit „nekonečný “ zip v jednom kuse a jezdec, ale já viděla jen poměrně robustní a ještě k tomu černý.

    Kapny pamatuji – i s tou krajkou. Podle mne měly ještě nějaké dírky a prošívaná brokátová deka měla knoflíčky, aby to dohromady pěkně drželo :-).
    Další vychytávka byl tkaloun s našitými knoflíčky a cícha s dvěmi řadami dírek – pak je nahradily ty dvojité knoflíky.
    A taky pamatuji jednu cíchu – moje oblíbená, z nějaké příjemné bavlny – ta měla dole našitý proužek s jakoby háčkovanými obloučky, provlékal se jimi tkalounek a na konci se to zavázalo. Tak, a teď hloubám, jak se ten nástroj k navlékání jmenoval – ženglička? Placaté, cca 8 cm dlouhé, šířka do 5ti mm, obvykle kovové s úzkou dlouhou dírkou a zaoblenou špičkou. Také se s tím navlékají gumy do prádla a pod. I když – zavírací špendlík patřičné velikosti je mnohem lepší.

  11. Když jsem byla malá, tak jsme měli doma na cejchách ty nítěné knoflíky.
    Já mám ty nítěné a ty umělé nasazovací. O cejchách na zip ale uvažuji už dlouho.

    Jenže po té, co jsem se podruhé vdala, tak cejchy u nás převléká můj muž. A mě k tomu prostě nepustí. Dělá to rád a setsakramentsky dobře. Protože jako malý kluk jezdil na prázdniny za babičkou do Mariánských Lázní, která tam v hotelu dělala v sezóně pokojskou. A malého Petříka brala sebou na pokoje a on jí pomáhal převlékat postele. Díky ní to umí bezvadně. A já si už zvykla a nekecám mu do toho.

    Míša z Plzně

  12. Dávám přednost nitěným knoflíkům. Dokonce, co mám šicí stroj, který umí obšívat dírky, je našívám i na tzv. „hotelový uzávěr“,
    což je „úžasná věc pro zrychlení převlékání“. Na kraji je kapsa asi dvacet čísel hluboká, do které se nacpe jeden z kratších konců peřiny a úhledně se přes to přehne druhá strana povlečení (asi víte přesněji než já, co to obnáší, zvlášť, kdo šije). Autoři vynálezu ovšem nepočítali s mým zlatým synáčkem, který do rána hroznýše stáhne z kůže a zachumlá se do něj tak, že v první chvíli neví, jak ven (nejlepší byla situace, kdy se mu ve spaní povedlo přimotat se do peřiny a opásat se povlečením přes to 🙂 ). Takže si můžu vybrat – buď hotelový uzávěr a stažený hroznýš, nebo knoflíky a hroznýš stočený a přetočený v doupěti :).

  13. Milá Dede, jak který zip. Předloni jsem na zimu pořídila flísové povlečení od zlobivých Němců a to teda má zipy krásné, funkční a trvanlivé. Letos jsem pořídila povlečení z mikrovlákna, jinak excelentní záležitost, též na zip. U jednoho polštáře a jedné kapny se zip rozbil okamžitě, takže jsem tam pracně našívala patentky. Vyměnit zip na takovém materiálu je pro amatéra zhola nemožné. Preferuji slabé knoflíky, nitěné ráda nemám a protože nemandluji nýbrž žehlím, slabé knoflíky mi nevadí. Starožitné légy na stažené nebo dvoustranné knoflíky teda opravdu nemusím. A to bohužel převlékám dost často, protože Majda zabere a zašpiní značnou část deky

  14. Tkaničky nesnáším (třepí se a zacuchtávají), z nitěných knoflíků mi na starším povlečení zbyl jen kovový kroužek z toho rámu a na posledním typu povlečení, co jsem si šila ještě z látky kupované na váhu (dnes už zrušeno), mám takové placaté plastové, co mě ani moc nerozčilují. U zipu váhám- nemám a tudíž nemohu poskytnout zkušenost, ale není ta strana povlečení taková tužší a méně ohebná? V tom případě by se to muchlalovi jako jsem já asi moc nelíbilo…
    Zpráva o fazolích a saturejce- moc to nefunguje.

    1. Pro tebe i pro Inku: u saténového povlečení z bývalé Tiby je jemný zip, který prostě funguje a za ty roky, co povlečení používáme (a to pořád) se ještě nerozbil (ťuk ťuk:)) Je natolik jemný, že je možno deku bez problémů muchlat, nesnaží se uplatnit vlastní vůli a deku narovnávat 🙂 Ovšem chápu, že zip na jiném typu látky může fungovat jinak… Mimochodem to saténové povlečení se nemusí žehlit a přitom krásně vypadá, což ho u mě bez problémů postrčilo na vrchol luxusu (chuckle)

      Matyldo… vážně nefunguje? (wasntme)

  15. Jako kluk jsem doma taky povlékal. Nejradši jsme měl nikoliv povlaky ale kapny. Skvěle to vymyšlené ložní povlečení s jedinou velikou kulatou dírou uprostřed jedné strany. Prošívaná deka libovolné naducanosti se prostě šoupla otvorem do povlečení a jen sklepala do rohů. Jediná nevýhoda byla, že to je jen jednostranné. Kapny se časem rozpadly věkem a tak od té doby bojuji s hroznýšem a vzpomínám, jak jsem to měl v mládí jednoduché.

    1. Jindřichu, děkuju za tu vzpomínku! Ano, babička je měla taky, bílé, damaškové, díra byla navrchu vprostřed cíchy a byla celá krajkovaná „madeirou“. Deka patřící dovnitř měla jemně se lesknoucí povrch (co to mohlo být za látku? Není tu Bubu?) a byla v barvě vínové. Když se to povlíklo, byla to nádhera! Ale my, děti, jsme ji měly zakázanou a netřeba se dlouho domýšlet proč (chuckle)

      1. Ty deky byly z brokátu – ale já je neměla ráda, spíš než hřály, tak chladily. Ty naše byly z jedné strany vínově červené a z druhé strany zlaté … (nod) .

        1. Naši měli ty deky z tmavě zeleného brokátu. Jako správná straka jsem tu lesklou látku s květy obdivovala, ale fakt je ten, že to děsně klouže a obyčejná sypkovina je mi příjemnější.

          1. Jasně, brokát! Úplně jsem zapomněla. Jo, máte pravdu, byl chladivý, ale jak říkám, my jsme pod těmi dekami nespali (tak nám to nevadilo), jen je směli obdivovat 😛

            1. Jé, ty jsme měli taky! Ale v době, kdy jsem ještě nepovlíkala, takže mi to bylo celkem jedno. Ovšem občas jsem ji z toho přes noc svlíkla 😛

  16. Nemám ráda nezapínací légy, dvojknoflíčky a tkaničky. Dvojknoflíčky jsou moc pracné, do zbytku se mi motají nohy. Většinou všechno nahrazuju nitěnýma knoflíkama. Proti zapínání těch už nemám námitky. 🙂 Vlastně mě ani nenapadlo, že by mohlo to zapínání někoho štvát. 🙂 Nedávno v klášteře jsem si jako první věc před prvním usnutím pěkně pozapínala knoflíky na povlečení; paní uklízečka to zásadně nedělala a já se nechtěla probudit nasoukaná do povlaku od peřiny, což by se mi jinak určitě stalo. 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN