Tenhle okamžik si vždycky užiju. Vezmu do ruky deku, najdu stranu, kde má povlečení zapínání, a jedním tahem otevřu zip. Chápete? Žádné pižlání se s knoflíky nebo tkaničkami… jeden pohyb a celá kratší strana povlečení je otevřená a já ho mohu snadno a rychle sundat – nebo navléknout. Polštář se otvírá po celé delší straně.

Řeknete si – no a? Jak často člověk převléká ložní prádlo, pokud nepracuje zrovna jako pokojská v hotelu nebo nepřevléká postele v nemocnici? Pak je snad jedno, jestli se patláte s knoflíčky, tkaničkami nebo použijete zip. Ano, to má logiku, skutečně nepřevlékám postele každý den. Jenže ty knoflíčky nebo tkaničky mě tak strašně otravují!

Navíc moje staré povlečení, takto staromódně zapínané, mělo z patrně důvodu úpravnosti vždy plné rohy na té rozepínací straně, což znamenalo, že díra pro navlékání dek nebo polštáře byla vždy menší, než být mohla, takže třeba povlíknout přívětivě naducanou péřovou deku občas připomínalo boj s nažraným hroznýšem. A když člověk konečně hroznýše svléknul nebo naopak narval, kam potřeboval, musel ještě začít zapínat knoflíčky nebo vázat tkanice.

Ještě nejmilejší byly obyčejné nitěné knoflíky, které se nevzpíraly žehlení ani mandlování a pokud už byl člověk nešika, tak se jen rezignovaně přehnuly a vyplázly na člověka jazyk. Ale i přehnuté se daly v nejhorším zapnout.

Velmi rozumně pak (aspoň na první pohled) vypadaly takové ty dvojknoflíky určené pro povlečení, které disponovalo pouze knoflíkovými dírkami, a to na obou stranách cíchové tlamy. Byly však tvrdé, na polštáři nepohodlné, často studené a ztrácely se. A to nejen při praní:))

Jako malá jsem totiž do těch na cíše ráda na slepo kopala a v duchu sbírala body za každý, který se mi povedlo palcem u nohy vycvrnknout. Ráno se ale opravdu špatně hledaly, protože měly tendenci zapadávat do různých škvír a jiných skrytých míst. Mamina se pak divila, proč už zase na mě moje peřina vystrkuje holé břicho:))

Vypadané dvojknoflíky se občas na dvojdírkových cíchách nahrazovaly bílou bavlněnou tkanicí, pokud už ty tkanice nebyly jejich originální součástí. To se v jedné dírce tkanice uvázala na uzel, aby v ní držela a dírka naproti se přivázala kličkou. Sami si rychle představíte, jaké komplikace byly pro takové oblékání hroznýše typické: zmínila bych hlavně šmodrchání, uzlování a třepení.

Všechny tyto způsoby zapínání cích měly potom ještě jednu společnou záludnost. Nebyl-li člověk pozorný (a kdo při povlékání opravdu je:)), tak si obvykle práci prodloužil takzvaným přepnutím – neboli úspěšnou snahou sepnout dírky s proti sobě nesousedícími knoflíky nebo tkanicemi. Jak jsem se rozčilovala, když jsem to musela zase zpátky přepínat nebo převazovat!:))

Když jsme se přestěhovali do Norska, kde byl náš pronajatý domek vybaven od podlahy po střechu věcmi z Ikey, objevila jsem povlečení, které se nezapínalo vůbec – prostě mělo soukací díru vybavenou légou. Díry byly na opačných stranách cích, než bylo zvykem na našich – deka ji měla na té delší straně, polštář (malý podlouhlý) na té kratší. Úleva byla jen částečná, protože logicky nezapínatelné díry musejí být menší, ale zase ikeácké deky a polštáře měly daleko do mých domácích naducaných hroznýšů.

No a pak u nás přišla doba saténového tibáckého povlečení s decentním zipem, který otvírá cíchu po celé délce polštáře a šířce deky. Bzz… a je otevřeno, bzzz… a je zavřeno. To se to povléká!:)) Však to teď náležitě oceňuju, protože jak sluníčko začalo pilně pracovat na opravdovém jaru, je moje nutkání všechno honem vyprat, a na čerstvém vzduchu voňavě vysušit, prakticky neodolatelné.

A tak se ptám – jak krotíte svoje hroznýše vy? 🙂