Ve čtvrtek minulý týden mě nedalo sluníčko dospat, takže v poledne jsem už měla hotovo vše podstatné – tedy kromě psaní. No, a protože se mi nejlíp píše večer a den byl nádherný, vzala jsem psiny na delší výlet místo obvyklé procházky. Vyrazily jsme do Ratibořic, do Babiččina údolí.

Je to od nás necelou půlhodinu cesty krásným krajem. Před Dvůr Králové k Choustnikovu Hradišti, potom odbočit z hlavní jaroměřské cesty na Vlčkovice. Chvalkovicích jsem obdivovala, jak nádherně opravili zdejší dříve strašně zchátralý zámeček – dokonce vinici tu vysadili!:))

Potom už jen přeskočit kopeček a jsem v České Skalici. To je opravdu půvabné městečko, vůbec ten kout u řeky, kde je muzeum Boženy Němcové. Koukám, že už kvete zlatý déšť – naplno, a to bylo teprve 20. března! Ale nezastavuju, projíždím náměstím a než Skalici opustím, zatočím vlevo směrem na Zlič a to už mám Ratibořice vlastně pod nosem.

Před zámkem je dokonale prázdné parkoviště – tedy turisté tu nejsou, hlídač ano, takže zaplatím 40 Kč a můžu vyrazit. Prozatím mám psy na vodítkách, v zámeckém parku se to žádá, což chápu a respektuju. Pak už se jen kochám. Zámek, park, jezírko, kytky. Hospodářské budovy, slunce, stromy, ticho, radostné očekávání. A to nejen natěšených psic – jako by celý kraj roztouženě natahoval ruce k teplu a něze toho úžasného dne.

A pak už jsme za parkem, na cestě ve stromořadí, kde už můžu pustit psy. Nevím, čím se těšit dřív – starými stromy, úpravnou krajinou nebo jen svobodou danou tím, že kolem není ani živáčka. Tedy kromě toho zajíce, kterého si holky naštěstí nevšimly. Ostatně byl na druhém břehu Úpy…

Za chvilku už jsme u Rudrova mlýna. Psice se poprvé toho dne koupou, od té chvíle už nemají šanci uschnout. Vydáváme se k „filmovému“ Starému Bělidlu – to originální už neexistuje. Kolem náhonu jsou ostříhané vrby a člověk prostě musí obdivovat účelnou krásu krajiny i jednoduchou eleganci starých vesnických stavení. A ten plaňkový plot!

U splavu už nic nezadrží ani mě a hraju si spolu se psy. Cákám si rukama ve vodě, házím jim klacky, směju se, když pozoruju jejich divokou radost, s jakou si užívají mělkou nebahnitou přátelskou řeku. Také fotím a je zázrak, že foťák nedojde úhony. Potom si ještě zajdeme na louky za splav – původně s tím, aby se holky vyběhaly a trochu oschly, ale povedla se jen ta první část. Opravdu lítaly jak divoženky, ale na cestě zpátky opět hupsly do řeky, takže to schnutí si nechaly až do auta.

Byl to zlatý den, krásně podaná ruka jaru. A v autě jsem měla cestou domů otevřené okénko… a kvůli horku to nebylo:))

Na fotky se můžete podívat tady: http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Babiccino_udoli/