„Nestrkej mi sem ten čumák, sakra, budeš ho mít barevnej/ budeš od sazí/ uříznu ti omylem ucho/…“ Ano, i tak zní některé z mých denních litanií, protože Ari je fenka mladá a dychtivá, která nemá ráda, je-li ponechána stranou rodinného dění. Někdy s tou bílou psí hlavou neustále lezoucí do mého zorného pole ztrácím trpělivost, ale většinou se snažím mít pochopení. Protože dychtivost je ztělesněním mládí a já sama někdy mívám pocit, že by mi neškodilo mít jí víc.
Být dychtivý, toužit poznat víc a lépe, život skutečně ochutnávat a nejen se na něj koukat… to je úžasná vlastnost. Domnívám se, že ji dostane do vínku každý, jen ne každému dostatečně dlouho vydrží. Potíž je v tom, že osobám starším, takzvaně rozumným a vůbec usazeným leze mladistvá dychtivost strašně na nervy.
Nesahej na to! Nemluv pořád! Nelez tam!“ Nebo o něco horší: „Kdo je na tebe zvědavej? Rozumíš tomu jak koza petrželi… Pusť to, ty nemehlo, udělám to sama!“ Zákazy, výsměch, nevšímavost, to vše dusí přirozenou dětskou dychtivost. Děti se pak obávají ptát, nechtějí zkoušet nové věci – co kdyby se to nepovedlo? A přestávají být upřímné – kdo by stál o výsměch?
Šťastní jsou potom ti, kdo si dychtivost nenechali vzít a dokázali ji přenést do dospělého života. Protože dychtivost se obvykle pojí s optimismem a touho poznávat, a to je koření, které je v životě zatraceně potřeba. Potíž je v tom, že život sám, byť žitý dobře a s odvahou, zcela přirozeně tu prvotní čistou dychtivost eroduje. A nejsou to jen zkušenosti, které člověku přece jen odstraňují většinu záhad běžného života, ale i jistá otupělost, plynoucí z únavy a často i z navyklého pocitu bezmoci.
A právě proto je třeba si dychtivost kapku pěstovat. Od jistého věku to už nemůže být ta dětská, přímočará, nekomplikovaná, ale pořád ještě může být hravá, hnaná zvědavostí a nadějí, že život vždycky může mít pro člověka schované i příjemné překvapení.
A tak vám přeju, aby vás zrovna dnes (a kdykoliv potom) potkalo něco, co vzbudí vaši zvědavost a donutí vás myslet rychleji, nadšeněji a aspoň maličko novým způsobem:))
Jenže všeho moc škodí. Přílišnou dychtivostí a zvědavostí, (co vlastně v těch dírkách v zásuvce je, když to dokáže rozsvítit počítač?) Lze přijít i o život. (Jak vlastně vypadá u vagonu střecha? podíváme se, tady je žebřík. Blesk, rána a konec) a t. d.
Taky máš pravdu, milý Krakonoši. Dychtivost je třeba taky korigovat rozumem – pokud je tedy k dispozici, což u pubertální a postpubertální mládeže bývá dost vzácným jevem 😛 Ale přesto mám pocit, že být bez ní je větší škoda, než si občas narazit nos (eh, pokud to naražení jeden přežije, že 😉 )
Bez tohohle koření se nedá tvořit nebo bádat. 🙂 Takže doufám, že mi někde ještě nějaký drobek zůstal.
Máš pravdu, milá Io… kdysi jsem bývala dychtivosti plná, jak ta naše bílá příšera 🙂 a myslím, že část mě nikdy neopustila. Jen mě právě někdy minulý týden napadlo, že jsem už leccos nedotáhla do konce, ať už z únavy nebo jakéhosi pocitu marnosti. A uvědomila jsem si, že si musím kapku vyprášit duši a udělat si tam pořádek – na tohle mám ještě času dost (wave)
Ano, koření. Naprosto výstižné. Pokud se s kořením nezachází rozumně a opatrně, bývá výsledek nepoživatelný. Kdysi jsem viděl videoklip z nějaké asijské země, kde je zvykem cestovat na střechách vagonů. Vlak stojí ve stanici, cpe se do něj přibližně trojnásobek toho, co se do něj může vejít a najednou se kdosi na střeše postaví, začne poskakovat a chytne se troleje. Přeskočí oblouk, bouchne to a dotyčný okamžitě bujaře vzplane a hoří stále, přestože už dávno na té střeše leží. V tu ránu je peron prázdný; všichni se s kraválem rozutečou. A já sám jsem byl kdysi nucen vyndavat z okna pantografu ohořelé zbytky osmnáctiletého mladíka, který chtěl oslavit nabytí výučního listu tak, že přeleze po střeše z motorového vozu pantografu typu Žabotlam do druhého. Ta parta seděla vzadu nad podvozkem, hošan se vysoukal z okna a chytil se rámu sběrače, který byl pod napětím 3 kV proti zemi. Shořel okamžitě a kompletně od hlavy až k pod pas. Takže,( stál jsem ve stanici), sběrače dolů, přiškvařené nohy vynést ven a obvyklý postup: Hasiči, policie, náhradní lokomotivní četa. Ob jeden vagon seděla jeho máma a strašně se rozčilovala, že vlak má zpoždění. Pikantní na tom bylo, že ten kluk se vyučil elektrikářem.
Děkuju, milá Hepčo, za krásný komentář – máte se, že s tvým mužem máte (inlove) To je asi ta nejvyšší meta, když se uchová dychtivost do života v páru, mezi partnery, kteří ji sdílejí. 🙂
Milá Dede já doufám, že ve mě trochu té dětské dychtivosti pořád ještě zůstalo.
Ale asi jí v sobě máme,já 48 let i manžel 64 let,ještě hodně. Jak se blíží náš odjezd na dovolenou již po třetí do Říma v červnu, tak se stále častěji díváme na webkamery z Říma. Tuhle jsme s dychtivostí v očích po zážitcích jeden před druhého říkali kam půjdeme, co si dobrého dáme k jídlu a k pití, co si prohlédneme. Prostě, že si to užijeme na 100 %. Najednou jsem se musela zasmát a řekla jsem manželovi : “ Jsme to ale dva blázni viď ?“ a s úsměvem jsme se objali.
Jsem moc ráda, že nás to spolu baví takhle cestovat. Že jsme naladěni na stejnou notu.
Míša z Plzně