Berry, Berry, kdy ty dorosteš do těch svých obrovských tlap?“ škádlím občas naši Berušku, která se na mě obvykle jen přátelsky zubí, aniž by své nadměrné tlapy řešila. Tak ji podrbu za ušima a záležitost uzavřeme jako vždycky: „Co naděláš, když máš nohy po tatínkovi!“
Což je pravda, protože zatímco Berryina útlá a graciézní maminka Storm měla tlapky úhledně štíhlé, tak její tatínek Foxfold Santos zvaný Yogi měl tlapy veliké a silné, protože sám byl veliký a silný pes. No a u Berry se to tak nějak zvláštně zkombinovalo, takže i jako téměř čtyřletá pořád nevypadá, že by do síly svých tlap dorostla. Což je vlastně úplně jedno – protože je pes.
U lidí to tak jednoduché není. Vzpomeňte si, jak často se v románech i ve filmech vyskytuje ona archetypální dvojice, kterou tvoří velký a silný muž spolu s drobnou křehkou ženou. Princ a princezna – vzali se a byli šťastní až do smrti. A když měli děti, tak to byl zase velký a silný syn a malá a drobná dcera. Hm, ale geny se míchají všelijak, že? Bez ohledu na obvyklé konvence.
Takže se taky stává, že se drobné mamince narodí velká dcera, která roste a mohutní po tatínkovi. Ne, nemluvím o tloušťce – mluvím o výšce, mohutnosti kostry, celkovém založení člověka. A s trochou smůly ten drobný a křehký je syn. Ani jeden to pak nemá jednoduché, protože ten idiotský archetyp je nespíš uležený někde v prodloužené míše většiny lidstva.
Dívkám se dnes – na rozdíl od relativně nedávné minulosti – v podstatě bez problémů uzná vysoká postava, pokud jsou k ní ovšem patřičně hubené – ano, hubené, ne jen štíhlé. Protože dívka s normálně vysportovanou postavou, která však měří metr osmdesát je… ehm, velká, že? Podobně jsou na tom drobní chlapci – kdo se na ně podívá, tak obvykle srdečně poznamená „Však on ještě vyroste!“ jako by byla výška a mohutnost postavy to podstatné pro život.
Hm, ale ono to v jistém smyslu důležité je! Ony na to dokonce existují celé vědecké studie, které potvrzují, oč to mají vysocí a urostlí muži ve společnosti snazší, a to nejen mezi ženami, ale třeba i v profesním životě. Neslyšela jsem však ještě o studii, která by bádala nad společenským postavením velkých a urostlých žen – tedy mimo mýty o Valkýrách.
Většina žen žádnou takovou studii nepotřebuje – stačí si vzpomenout na školní léta. Já vím, že nejapné poznámky jsou nejspíš nějakou programovou chybou lidstva, nastavenou na jakoukoliv odchylku od toho, co ono imaginární lidstvo považuje v tu chvíli a na tom místě za „normální“. Také vím, že by je člověk neměl vůbec vnímat. Jenže lidé „postižení“ jakoukoliv jinakostí je vnímají.
A mě by zajímalo – jak se s nejapnými poznámky svého okolí vyrovnáváte vy? Jak se daří úspěšně žít s „nohama po tatínkovi“, ať už to znamená cokoliv?
Berry, tak to jsme na tom podobně. Maminka mi často ironicky říkávala, že mám nožku jako Popelka 😀 S velikostí 42 jsem odkázaná více méně na pánskou obuv. Některé modely se mi líbí, jiné už méně. Ale když se vám v půlce zimy rozpadnou boty, v něčem zkrátka chodit musíte. Pak prodavačce řeknete: „Jéé, tyhle boty jsou krásné, máte velikost 42?“, ona se na vás podívá, jako byste spadli z Marsu a překvapeně odvětí: „Ne, vždyť ty jsou dámské!“ (fubar) . Tak vzdychnete a berete to, co je.
Když jsem sháněla oblečení a zejména boty na bratrovu svatbu, bylo to dost náročné. Po dlouhém obíhání obchodů jsem si vítězoslavně domů přinesla společenskou obuv, která splňovala mé požadavky – líbila se mi, seděla mi, hodila se k šatům a měla podpatek takový, že bych se na něm nemusela zmrzačit (chuckle) . Ještě zabalené jsem je položila na psací stůl a někam jsem odběhla. Podotýkám, že to bylo v době, kdy se v naší domácnosti vyskytovala Najty v podobě štěněte s ostrými zoubky a blbými nápady. Hádáte správně. Když jsem se vrátila, boty byly vybalené z krabice a upravené malou chlupatou piraňou. Myslela jsem, že to nepřežiju buď já, nebo pes (chuckle) . Druhý den jsem si to kolečko po prodejnách s obuví zopakovala, koupila si boty nové a trochu jiné (tam ty byly poslední), a HNED jsem je dala do skříně…
Hihi, nic nenaučí pořádku tak rychle jako štěňátko 🙂
S tlapkou téhle délky jsme doma byly dvě, tak nám to ani nějak nepřišlo.
Což o lodičky, ty dnes už seženu docela dobře, bohužel sportovní obuv se dělí na dámskou (do velikosti 41) a pánskou (od 42). A chlapská obuvka je jaksi široká (i když, kdovíproč, taky růžová).
Dneska jsem myslela, že ty naše miláčky psí přinejmenším roztrhu vejpůl. Chodí s námi do práce /přes dvůr/. Vzala jsem je na dílnu /lépe řečeno pozvali se sami/ připravila jsem si dodací listy a etikety na balíky, zabalila jsem jeden balík, otočím se pro druhý A! když jsem se otočila zpět tak byly tři etikety otrhané. Nevím já ani nikdo jiný jakou rychlostí to stihli. Nezabili byste je nebo mně ? Ano, měla jsem si dát pozor ale ti dva velcí halamové dostanou všude.
A jeste jedna vec. Kdyz po ruznych operacich me Chet posunoval na koleckove zidli, tak jsem si vsimla, ze lidi na mne mluvili velmi pomalu a nahlas. Jako kdyz nevldnu nohou, tak musim byt jeste slaboducha. (fubar)
Ono tá dedičnosť je poriadna sviňa:
Príklad č.1 : Kamarátka Ivetka – ocko 160 cm, mamička 155 cm a Ivetka 180 cm a cca 110 kg.
Príklad č.2 : Malá susedka Janka – rodičia fešáci, starí rodičia fešáci a nebožiatko Janka celý pradědeček .
Príklad č.3 : Moja maličkosť – stará mama diabetes, mama jej dcéra diabetes, no a ja – správne .
Yetti, uz jsi zpatky doma? (sun)
Ano, mám nohy po tatínkovi. Tatínkovu výšku podědil bratr a protože si vzal i velkou ženu, můj synovec je chlap jak hora a i neteř je velká. Já jsem byla se svou výškou 165cm z celého širšího příbuzensta vždy ta nejmenší. Ale bratr i já jsme dostali od tatinka do vínku jeho velké palce na nohou (a mají je i obě bratrovy děti). U kluka to tolik nevadí, u dívek nic krásného mít palec jak přadlena z pohádky. Nejvíc mi na tom vadilo a vadí, že nemohu nosit žádné boty s otevřenou špičkou (tedy parádnější, doma je mi to fuk). Jednak to u tvaru mých prstů nohou nevypadá hezky, jednak nakonec našlapuji na zem spodkem právě těch palců, které při chůzi z boty vylezou (a pak otvor bolestivě tlačí na ty ostatní). Takže jsem se vždy snažila kupovat letní střevíce s uzavřenou špičkou – byl to problém už tehdy, je to problém i teď. A kvůli tomu palci si musím kupovat všechny boty dobře o číslo větší, aby mi byly pohodlné. Nemohu nosit zcela placaté podrážky, protože v takové botě mě hned silně bolí nohy (mám je navíc spíše ploché) a musím mít alespoň trochu výšený podpatek. No a u takové boty mi nejlépe sedí velikost 40.
Ale tahle „vada“ se dá vlastně snadno skrýt, takže jsem z toho rozhodně mindrát neměla, ale vadilo mi to. Máme kamaráda, který má přes dva metry a měl manželku (teď už ex), která byla naopak maličké pivo, sahala mu sotva do podpaží. No a jejich syn se vyvedl výškou po mamince, až mi bylo kluka vždycky líto. V mládí se stále ještě mohlo doufat, že to jednou dožene, teď už je jasné, že to ne.
Maričko, jak jste napsala s tím palce, tak u mě je to jak přes kopírák. Mám to stejně. Jen noha mi narostla do čísla 43 – 44.
Míša
Mávám z Prahy, potřebuju tady řešit mimořádnou situaci 🙂 tak jen nahlížím. Na příjmu budu počítám až zítra.. (wave)
Chicht, já po obou rodičích podědila relativní výšku. Relativní proto, že jsem menší, než oni oba byli, maminka měla 180, tatínek 190, dokonce i babička byla za mlada vyšší než já… Brácha má ke dvěma metrům. Takže jsem vyrůstala s pocitem, že jsem mrňavá (chuckle) a z výšky jsem nikdy komplexy neměla, i když jsem spolužačky (i leckterého spolužáka) dost přečuhovala.
Ovšem po mamince jsem podědila pěknou slovanskou postavu a to mě teda v telecích letech vadilo dost, ehm… a potom taky 😛
No jo, člověk časem zjistí, že může být i hůř.
Milá zano, já velká nejsem, ale těmi křivkami jsem trpěla taky – a to jsem měla maximálně 55 kilo… jenže obvykle člověk pochopí, že je to pitomost, až moc pozdě (blush)
Člověk nikdy není spokojený. Já zase leckterým spolužačkám tvary záviděla, jelikož „po tatínkovi“ jsem nezdědila jenom velikost nohy, ale taky hrudník (rofl)
Hanko, já jsem to taky neuměla a na mě volali Mařeno, řekni Ř !
No vidis, Marusko, tak to jsme dve. (handshake)
Hlásím se do party! Ale mě naši protáhli logopedií (neuměla jsem ani R) a poměrně rychle se to srovnalo, ještě před školou. Kupodivu jsem se pak styděla to říkat správně (fubar) .
Myslíte, že i to se může dědit? Brácha … vpodstatě vyslovoval jen souhlásky, synek R ani Ř taky neuměl. Ono je vlastně jednoduchý to srovnat, jen se musí vědět, jak na to.
Dědit se dá funkční porucha řečového ústrojí, třeba srostlá uzdička. Ale dětský uši jsou svině rezavý, slyší sakra dobře a všechny vady předchozí generace zveličují. Takže pokud máš už nějakou hlásku srovnanou tak dobře, že to není normálníma ušima poznat, stejně tvoje škvrně (a jenom tvoje, páč s ním mluvíš furtumfurt a ono se od tebe učí) tam nějaký disonance slyší, považuje za normu a dotahuje zpátky tam, kdes byla ty před logopedií.
Tohle je vidno celkem často.
Jestli jsou ve hře i nějaký jiný fyzický dispozice, třeba samotnej tvar dutiny ústní a hrdla, to se zatím neví. Není to vyloučený, jen by byl ten vliv celkem dost zanedbatelnej (proti třeba té uzdičce nebo rozštěpu patra). To by se pak samozřejmě taky dědilo, jelikož děcko má prostě kosti po rodičích.
Nebo voboje.
Ale jo, ja jsem taky chodila na logopedii. Ja neumela vyslovit spoustu souhlasek, jako treba CH. To jsem rikala jako K. A samozrejme R, a slapala jsem si na jazyk. Umocneno to bylo tim, ze jsem si jako mimino vyrvala hlasivky, kdyz jsem byla zasadrovana, takze jsem mela takovy hluboky jako vychlastany hlas. Logopedi pomohli, sice furt rackuju, ale to je mi suma fuk (konec koncu jsem v dobre spolecnosti), ale to Ř bylo dlouho neprekonatelne.
Zajimave je, ze nasi rodice, dedecci, babicky, nikdo nerackoval. Ale muj a bratr a ja jo. A jeho tri deti ne.
Hano, Kubova spolužačka si na základce vyřvala hlasivky při fotbalovém utkání a zůstalo jí to- k tomu sexy chrapláku bude muset dorůst a kdo ví, jestli už nedorostla 🙂
Moje praneteřka neuměla do šesti roků vyslovit „k“ a potom to znělo dost ordinérně, když si na plné hrdlo vyzpěvovala: (music) Na tonícta si vystocím …
Ano! Přesně! Já se naučila vyslovovat R a Ř během základní školy a i když jsem to uměla, styděla jsem se mluvit správně! 🙂 Asi že by to každý poznal a něco by mi na to říkal, nebo já nevím. Nakonec jsem to uvedla do praxe během prázdnin, aby mě při tom přechodu ze špatné do dobré výslovnosti poslouchalo co nejméně lidí (chuckle)
To jsou pro dětskou duši hodně blbé zážitky… (h) Ale jaké z vás vyrostly skvělé ženy, co? (inlove)
Ja jsem tak jeste do druhe tridy neumela vyslovit „ř“. Rikala jsem spis neco jako „f“. Parta prudicu u nas na vesnici mne otravovala: Hančo, řekni ř. A ja jak debilek jsem odpovidala „nefeknu“. Az mi to tata jednoho dne vysvetlil, ze jsem prave fekla. Asi jsem v tom veku mela jiste mentalni pochody opozdene.
Tak já nevím – jeden kluk mi kdysi, cca v osmnácti, pěkně vpálil, že na ženské musí mít oko i ruka na čem spočinout. Tenkrát se mě to celkem dotklo, protože na mě… ehm… jaksi ženské tvary skoro chybí. Pak jsem to přešla s tím, že on, o půl hlavy menší, mě jako chlap vlastně taky nijak nezajímá.
I přes to, nebo možná právě proto, zůstal jedním z mých nejlepších kamarádů. Dokonce jsem mu svědčila na svatbě – s moc fajn holčinou, ale asi tak třikrát rozměrnější než já, nad čímž zas kroutil hlavou můj muž. Kvůli kterému mimochodem vůbec nenosím podpatky 😀
Prostě jsme různí, s geny nic moc nenaděláme, a naštěstí se každému líbí něco jiného. Ještě že tak.
Milá Pavčo, tohle je jak ztělesnění historické spravedlnosti:))
No, ono to asi vyznělo špatně: já o toho dotyčného opravdu nestála, ale v tom věku jsem vážně nepotřebovala slyšet kritiku na svojí postavu od JAKÉHOKOLI chlapa 😀 Ostatně jako většina z nás.
A MLP JE vyšší než já, to zas jo. Ale jen o kousek a já na něj fakt nerada koukám shora. A on se mým trablům s botama směje 😀
Jsem z klanu trpaslíků. 😛
Ale moje „nohy po tatínkovi“ jsou psaní. Fakt! Zdědila jsem po něm literární střevo. No a taky kvůli tomu musím občas uhýbat. Sígři na základce mi kradli psací bločky s Románem, titíž o něco vyrostlejší sígři teď… no, však víte. Takže se prostě sbalím a s takovými lidmi nemluvím. Co taky s nimi. Ať si užírají sami sebe, když nic lepšího neumí.
Jo a *nohy* po tatínkovi mám taky. Fakt, a nejsou to lodě. Máti je trpaslík zavalitý. Otec je čahoun. Já jsem trpaslík čahoun! 😀
Ve škole jsem v tělocviku byla vnastoupené řadě vždy jako první. Tehdejší generace nebyla ještě tak vysoká, jak už býva dnes, takže jsem byla za exota. Při výšce 176 a váze 62 kg (ahojky Hepčo) jsem byla jako 2x přeložený vítr. Byla jsem po tatínkovi 🙂 .Kolem třicítky jsem začala plíživě, rovnoměrně nabírat (envy) . Děcka ve škole se mi smála, že jsem jako bidlo. Neřešila jsem to, protože se mi dobře dosáhlo na větve ovocných stromů a na zralé ovoce na jejich koncích (:P) (olizující). To potom škemraly, ať jim podám větev. Později jsem hravě dosáhla na hřbet koně při čištění a sedlání, tam kde drobné krasotinky selhávaly (clap) .
Ano Alex, tak to prostě bylo. Ve své době jsme byly za dlouhánky. Dnes bychom nevyčnívaly.
A mých 62 kg je už dávno pryč a nevrátí se více.
Míša alias Hepča
Byla jsem na tom stejně… Žirafa… Do těch 175cm jsem dorostla ve 12ti včetně nohy 41 či kolik. Boty na podpatku – nikdy, jen v tanečních nějaký symbolický. A vždycky jsem vypadala vyšší, neb mám rovná ramena. Jsem po tátovi, tak se na mne s věkem naštěstí kila moc nenabalila.
Dneska to už dávno neřeším, ale byly doby, kdy mne ta výška děsně žrala.
Dneska už tu výšku neřeším a nejoblíbenější boty jsou jasně červené lodičky na jehlách. Když jsem v přiléhavých šatech a těchto botách vystoupila z auta v jedné vsi, kde zrovna prodávali brambory po pytlech, byli prodejci tak konsternovaní, že mi dva pytle odnesli až do kufru auta a ještě zopakovali oblíbený recept na pečené brambory 🙂 Připouštím, že na konci fronty dam důchodového věku jsem vypadala… nepatřičně?
To je spravnej pristup! (clap)
Po kom mám nohy já, netuším. Mám je od přírody krátké a do O. Jenže, jak jsem empirickým výzkumem zjistila, nejde o to jak vypadáte, ale jak se umíte prodat! Takže jsem nahodila loďky na 10 cm podpatku, vzala si minisukni a bylo. Rázem moje nohy do O byly překrásnými dlouhými nohami modelky.
Nedávno jsme se o tom bavily se ségrou, toho času v Athénách. Říkala, že většina Řekyň nejsou žádné krasavice, ale umí se zajímavě obléknout a ošperkovat (i starší dámy nosí veliké výstřihy, v nich ovšem velikou a mohutnou bižu). O tom, že chodí nalíčené a upravené nemluvě…
Já jsem všem vysokým celoživotně záviděla. Není nad ženskou, která si sebevědomě se svým dvou metrům vezme 10 cm podpadky a manžele či přítele si vede okolo ramen (y)
„Yveto, ty vypadáš, jak kdybys ty dvě (rozuměj mé sestry) snědla!“ tak mne potěšila jedna tetička, když jsme se náhodně setkaly na pohřební hostině. Je jasné, že ten koláč ke kafi jsem si už nevzala (chuckle) .
Tak nevím – byla to nejapná poznámka nebo do očí bijící pravda?! (rofl)
Tak to já mám doslova a do písmene nohy po tatínkovi. Tuhle mi nevlastní sestra z USA poslala fotku našeho spícího táty na gauči vepředu s vystrčenými bosými chodidly. No a ty chodidla to je obtisk. Dotáhla jsem to věkem k číslu 43 – 44. Zaplaťbůh dnes i na tyto lodě boty seženu.
Také jsem byla na svůj věk vždy velká, soudíc podle toho že jsem na školkových a školních fotkách první. Za mých mladých let se řadily děti podle velikosti. Dotáhla jsem to na 176 cm. Bohužel věkem jsem narostla i do šířky. Z mých 62 kg až do ( raději nebudu psát ).
Když dospívala, tak mi vadilo, že mi příbuzní přezdívali a říkali mi kobyla. To mě fakt uráželo. A přitom jsem nebyla silná, ale veliká.
A vůbec velké pozadí základ šťastné rodiny.
A tuhle mě manžel s něhou v oku poplácal po pozadí s dovětkem : “ Vždyť je to hezké mít na co poplácat. “
Míša z Plzně
Poznámky nevím, ty jsem si zažíval spíš kvůli jiným věcem než je postava (mám …řekněme…méně obvyklé příjmení). Ale jinak mně osobně se líbily vždycky spíš „namakanější“ ženský než nějaké křehule. Což je paradox protože sám jsem v mládí připomínal spíš maratónce. (rofl)
Vyrovnávám se s tím špatně- v jedné části rodiny mám valkýru a v druhé vysoké lidi- takže sice už nemám skoro metrák, jako dotyčné valkýry (které navíc měly mahagonové vlasy od přírody a ne jako já nabarvené), ale jsem netypicky vysoká a jaksi víc narostlá do všech 3D. Kačka taky. Těžko se s tím bojuje třeba při vystoupeních v orientálních tancích a nebo v šermu- všude se žádají drobné princezny, Kačka tančí leda sólo a já jsem v šermu hrávala role nanejvýš bodrých hospodských. Dost mě to štvalo.
Podle zažitých archetypů budeme nanejvýš dobré kamarádky, ale ideál ženské krásy nikdy:)
Za jednu z nejnejapnějších poznámek jsem považovala tu od starší příbuzné, která má s bídou metr padesát, když jsem šla s Mušketýrem a měla jsem podpatky, jak si přál (bez nich jsme na chlup stejně vysocí)- to není spravdlivé, aby byla tak velká!
Matyldo, Kačka je krásná ženská. Je nádherně rostlá, štíhlá a není to žádná vyzuna vychrtlá. A ,,orientálky “ mají mít čím svádět. Ještě, že má tátu mušketýra, jinak by si musel koupit brokovnici a hlídat.
Taky mi přijde, že jste normální pohledný ženský. Ovšem názor tvůrců módy to není, to je fakt.
Ta má hezké tlapy ! Já bych jí je vzala do dlaní a mazlila a mazlila. (h) To se to hrabe na zahradě s takovým nářadím. Můžeš psiny zaúkolovat a vyhrabou krásné jezírko. Luxan má oproti Doníkovi také tlapy jako medvěd a Legýs ? No, to se ještě uvidí, zatím to má jako kolíky.
Nedávno ukazovali na TV Nova doma chované a tudíž krotké rysí kotě. A nejhezčí na něm byly právě ty mohutné tlapky.