Obě feny sedí proti sobě v dlouhé chodbě a celé se chvějí očekáváním. Sledují moje ruce, můj hlas a celkově vypadají jako stlačené pružiny. Hladové stlačené pružiny! Protože výsledkem napínání jejich žádostivosti bude trysk k naplněným miskám.
Od začátku, co k nám přišla Ari, jsem krmila psy s nějakým drobným rituálem, který měl jak zabránit tomu, aby se mi pletly do cesty, tak maličko procvičit nějaké ty základní povely – jako třeba nekonečně potřebné „sedni a čekej“. Jak Ari rostla a přibývalo jí sebevědomí a potřeba něco dělat, přidala jsem před pokynem k jídlu ještě potřesení tlapou.
Ari se strašně ráda učí a předvádí, co umí, takže někdy docházelo k tomu, že zatímco se Berry klackovala a nechtělo se jí hned sednout, Ari už ve svém koutku ze všech sil seděla a pilně podávala tlapu, byť zatím neměla komu. Ale co by jeden neudělal proto, aby se jídlo zjevilo dřív, že?
Potom přišel říjen s výbuchem Ariiných pubertálních nepravostí – čti stále se stupňující drzosti, s jakou začala utíkat. Ne proto, že by ji ke hříchu svedla probíhající zvěř nebo úplně čerstvá stopa, ale prostě útěk, toulačka, zábava, realizovaná klidně na konci dlouhé a aktivní procházky. A navíc mi svedla na scestí do té doby spolehlivou Berry. I bylo třeba u obou silně přitlačit na vyžadování slušného chování.
Vedle běžného výcviku a her jsem navíc zpestřila i cestu k denní porci jídla. Když se má plnit mistička, posadím každou psici na nějaké místo – místa střídám. Někdy sedí proti sobě na opačných koncích chodby, kde jedí, jindy sedí vedle sebe, příště zase sedí za různými rohy tak, aby na sebe neviděly. Podmínkou je, že já musím vidět na obě naráz.
Jakmile sedí, tak jednou nebo dvakrát zajdu vždy k jedné a pak druhé, přitom je pomazlím, nebo si podáme tlapu. Prostě něco dělám a ony musejí sedět, čekat a spolupracovat. Potom nandám do misek jídlo a holky se na to (chtivě) koukají. Stále musejí sedět na svých místech.
No a pak přijde ta nejnapínavější část, neboli odpočítávání. Dělám to vždy dostatečně dramatickým hlasem, přidávám pokyny rukama. Tři, dva, jedna… mistička! Nebo: připravit ke startu, pozor… mistička! Jednou průběžně zvyšuju hlas, jindy skoro šeptám. Snažím se vzorce střídat, aby se psice nenudily, nepřestaly mě poslouchat a dávaly pořád pozor. Každopádně aktivačním slovem je vždycky ona „mistička“:))
Teď si možná říkáte, že ty chudáky pejsky sadisticky trápím, Vždyť aby kvůli něčemu tak základnímu, jako je jídlo, dělaly takovéto opičky! No jo, když ale ono to funguje! A nejen tak, že mi je to pomáhá ukáznit – ono je to dokonce baví. Tuhle jsem čekala na řemeslníky a potřebovala jsem, aby holky odbyly svoji snídani co nejrychleji. Takže jsem bleskově naplnila misky, zavolala Ariberry a šoupla jim misky pod čumáky.
Obě se zastavily a s nevírou na mě upíraly zrak. „A to je jako všechno?? Nic dalšího nám k tomu neřekneš??? Skandál!“ Sedly si a koukaly na mě, jako by tam ty misky ani nebyly. I nezbylo mi, než pozvednout ruce a zavelet: „Tři, dva jedna… mističkááá!“
Ještě jsem zapomněla napsat, že ta fotka je nádherná. Naši pacholci taky nosí hračky ,,dvojhubně“ ale nevyfotím je u toho, to se nedá. A v sobotu dvojhubně zničili pánečkovy brýle na čtení, musel je mít na nějakém místě kde si mysleli, že si je mohou půjčit. Naštěstí to byly obyčejné plastové a skla zústala v pořádku. Byla to chvilka, kdy jsme si mysleli, že mají nějakou hračku – a oni měli! (punch) Slibovala jsem, že je roztrhnu. Ale přece bys nevyváděla pro obyčejné obroučky za 2stovky (jsou už za čtyři)
U nás je ranní královské dělení o mou housku – je to za sedni, packu a lehni. Potom Jiří cinkne o talířek lžičkou a nastane takový fofr i kdyby byli na dvoře. Bude příděl psích piškotků, od v tu chvíli nejmilejšího pánečka. A zase je to za sedni. A oni ty rituály mají rádi, je to asi jistota, že svět je v pořádku.
Dede,holky jsou úžasné jak na fotce,tak poslušností.My žádné rituály nemáme.Připravím snídani a volám,Sissi snídaně a dup dup,u stolu se zhmotní černá chlupatá kuželka a čeká na „královské dělení“ :o))).
No, krásné by byly (tedy pro mě (chuckle) ), ale s tou poslušností bych to nepřeháněla! Ono to začalo jako trénink poslušnosti a sebeovládání, ale nějak se z toho stala hra a hra se přece hraje ze všech sil! (Na rozdíl od poslušnosti, že 😛 )
Mám rada rituály-robímich celý život/niektoré dosť bizarné-ale sú moje/Holky sú úžasné na fotke a keďže nemám psa,nechodím na cvičáky-beriem to tak,že rozumejú normálnej reči a tot rozprávanie mi dáva za pravdu.
Inak pred jedlom sa trochu pomodlím nie kvôli chutnaniu,ale ako poďakovanie, že mám jedlo.
Máš pravdu Verenko, taky v duchu děkuju za jídlo, i když modlitbou bych to asi nenazvala. Jen jsem vždycky vděčná, to jídlo mám (inlove)
A což teprve, když ho někdo jiný uvaří! 😀
Ta fotka je úžasná, víckrát už mně napadlo že vypadají jako ti pejskové na whiskey, akorát větší. No a k tématu…tak proč ne, někdo se před jídlem modlí, jinak by mu nechutnalo. A Ariberry potřebuje startovní výstřel.
Pů. tos napsal moc hezky (rofl)
Melly potřebuje společnost, aby jí chutnalo. Zvířecí společnost.
Co není Penny, Melly žere, jenom aby se udržela naživu. (Takže zhubla na váhu, která se mně líbí.)
Bude si muset počkat ještě asi tak měsíc. Potom jí opět přijde konkurence k misce a vůbec jí nastanou zajímavé časy. 😉
Ty zajímavé časy vás nejspíš čekají všechny (chuckle)
A nenadšený strávník je taťkův Bertík – je legrace pozorovat, jak se jeho chuť k jídlu vylepší, když jsou vedle naše psí holky 🙂
My už máme pro zajímavý časy jméno a termín příchodu, heč!
Penuša taky byla typickej nežravec – a taky kdykoli někdo přišel, zdrhala k misce a vyžrala ji, protože co kdyby. (chuckle) S Nesinou vedle sebe dokonce i přibrala, celý kilo! 😀
Fotka, jak Ariberry drží společně toho medvídka, to je prostě nádhera.
U nás má Honásek jeden sen a ten je o neustále plné mističce. Jak ten kocour dokáže žalostně koukat a výt, že by nezúčastněný pozorovatel nabyl dojmu, že toho kocoura trápíme hlady. Přitom už nevím, co mu za pochutinu koupit. Poslední dobou je mlsný až hrůza. A navíc Hepina, která nikdy o jídlo nežebrala, se naučila také žalostně mňoukat a otírat se o nohy jako blázen.
Míša z Plzně
Hepina není žádné béčko a když vidí, že Honáskova metoda funguje… proč ji tedy nepoužít? (angel)
Všechny tři chlupatky u nás musí mít hodiny v hlavě, protože pokud uhodí 19:00 a ještě nedostaly krmení, chodí na mě na střídačku vyčítavě zírat, Borůvka si významně sedne do dveří v pracovně a hlasitě čumí. Diskuze na téma „jděte za Kačkou, za páníkem, za Kubou“ se míjí účinkem, buď musím jít já (což nejde, když zrovna anglicky konverzuju), nebo musím povolat člena posádky, aby se ujal krmičských povinností.
Když rozdávám misky, zastavím se těsně u výdejního místa a počkám, až si dámy sednou. To je náš rituál. Ale psice mají vlastní- když sypu granule do misky, Borůvka sedí nalevo ode mne a případným zakvílením to komentuje, zatímco Světluše mě obíhá zleva doprava a nazpátek.
Rituál je rituál a je celkem jedno, co je jeho obsahem. A ty a tvoje strakatice jste si vytvořily svůj (inlove)
Pokud jde o krmení v určitý čas, tak tomu se snažím vyhýbat – Ariberry taky mají budíka v hlavě a to jejich „významné ťukání na hodinky“ mě bavilo jen do té doby, dokud mě okolnosti nepřiměly ten čas změnit. Tak s tím obvyklým hýbu +- hodinu, aby měly zmenu natrénovanou! 😛
Brooke je stará nejeza, při nandání do misky ostentativně odejde koukat z kuchyňského okna na venkovní cvrkot. Nebo žere s takových znechucením a snad i s bolestí (chuckle), že ji Terka pozoruje s obavami, zda jí zas něco není. Nebo si počká, až odejdeme, upřeným pohledem dožene Toyu k tomu, že ona opustí svou misku … a pak ji spokojeně jde vymlasknout (přece to nenechám přijít vniveč, když už Toya NECHCE).
Ale abych ji furt nepomlouvala, co se vrátily spolu s Terkou z Čech, tak je večerní krmení bez problémů. Jo – domácí strava je domácí strava (i když granule byly stejné).
Toya je jiný číman – ta už od čtyřech hodin hledí zkroušeně na misku, významně ji postrkuje po dlažbě (super zvuk), zmučeně před ní sedí a čeká, kdo se smiluje a dá pejskovi večeří (krmíme pravidelně o půl deváté po večerním venčení).
Ale Dede – ty to děláš určitě dobře. Není nad rituály 😉 !
Zlatá Toyenka, úplně ji vidím, berušku fousatou! A chápu ji, já bych taky šoupala miskou, kdyby pak byla naděje, že ji někdo naplní (rofl)
Brooke je prostě osobnost a nikdo, kdo s nějakou výraznou osobností kdy žil si nemyslí, že je takové soužití jednoduché 😛
Já dávám jídlo automaticky, ale ve stejnou dobu. Ajvi čeká – tedy neplete se pod nohama. Začala jsem večerní dávku posouvat na později, protože se bude měnit čas.
A nyní tři,dva,jedna – snídaně! Musím ji napřed udělat, páneček vstává později. Já mířím za maminkou a vezu sebou ještě jednu paní, která, jak jsme při venčení psů zjistily, má ve stejném Domově kamarádku ze zaměstnání. Bydlí dole ve vesnici, známe se od vidění, od psů. Ten svět a zvlášť u nás v Brně je fakticky malej. Tak bude jezdívat se mnou 🙂 .
Alex, to je fajn, s tou paní! A mám dojem, že s tím novým domobem nerozkvetla jen tvoje maminka, ale i ty (inlove)