„Ne, mě nefoť!“ Kolik lidí, tedy především žen, tohle řekne, jakmile na ně někdo namíří foťák! A pokud už nemohou úplně utéct, různě odvracejí hlavu, nebo si na poslední chvíli snaží nějak upravit vlasy nebo udělat cokoliv, aby vypadali – podle svého názoru – o něco líp.
Musím se přiznat, že to dělám taky. Nemůžu si pomoct, přestože vím, že je to pitomost. Proč? Protože ten, kdo z mých fotek šílí, jsem jenom já. Ostatním přijdou normální – tedy někdy lepší, jindy horší, jednou lichotivější, podruhé… no, ne zrovna lichotící, ale normální., Protože oni mě stejným způsobem vidí den co den.
Já se znám z obrazu v zrcadle a z vlastní představy, kterou o sobě mám. Neříkám, že je vždy lichotivější než skutečnost, to opravdu ne, ale prostě je jiná. Výsledkem je, že moje fotky jsou v rodinných albech zastoupeny podstatně méně, než by měly být. A to není správné. Ani spravedlivé k těm, kdo mě mají rádi, oni za moje komplexy nemohou.
A tak se učím koukat do foťáku a neschovávat se. Ostatně, existuje jedna (dost nelítostná:)) pravda, která člověku pomůže zachovat si trochu odstup. Když se totiž necháte vyfotit dnes tak, abyste na fotce nevypadali zrovna jako nakrknutý velbloud, tak za deset let si docela určitě řeknete, jak vám to tehdy ale slušelo!:))
Tak ted navecer jeste jedna znacne morbidni. Az relativne nedavno jsem se dozvedela, ze tchyne si uz od mlada foti zesnule pribuzne v rakvi. A ma z toho album. Oni tady nekteri lidi neboztiky, nez je soupnou do hrobu, nechavaji balsamovat. A vecer pred pohrbem je vystavuji v otevrene rakvi a cele okoli se sejde, a povidaji si, jak ta mrtvola pekne vypada, naondulovana, s makeupem, v kostelnich satech… To jeste nejak zaziju, ale kdyz jsme asi pred rokem byli na pohrbu Chetovy tety, tak tchyne pozadala Cheta, at tetu v te rakvi vyfoti. Chet odmitnul, ale tchyne ukecala jineho slabomyslnejsiho pribuzneho.Ja mela oci navrch hlavy, a tak mi Chet a jeho rozumna sestra vysvetlili, ze tchyne to tak dela, ze ma album,kde je jejich otec, mala sestricka, babicka, dedecek a spousta jinejch, vystavenych v rakvi. Jiny kraj, jiny mrav – ale i na zdejsi kraj ponekud ujete. Chet a sestry se usnesly, ze az jednou tchyne odejde na vecnost, tak se to album spali, aniz by se pred tim otevrelo. Nekdy si rikam, ze to byla dlouha cesta holky z Hane az sem. A k Dede nazvu „jen pockej“, tak to je primo mene tekel.
Eh, milá Hanko, myslím, že se mi váš plán líbí – tedy plán ono album zlikvidovat. (h)
Jinak vystavování nebožtíků není úplně ojedinělá praxe, ale to focení… to je taky bráno jako zvyk, nebo je to, hm, ojedinělá libůstka zrovna Chetovy maminky? 🙂
Teď jsem si vzpomněla na docela hezký horor Ti druzí (hrála zde Nikol Kidman), kde album mrtvých lidí hrálo jistou roli … a nějak se mi mate, že toto bylo zvykem ve viktoriánské Anglii. Taky se dělaly smuteční brože či přívěsky z vlasů mrtvých … brrrr, to se mi zdá horší než ty fotky (tmi) .
A nezapomeňme na ostatky svatých v kostelích. Takový nebožtík je po kouskách v desítkách kostelů na celém světě.
Och,toto je téma!!!
hrozné boli už fotky v atelieri,kde ma fotograf posadil,vytočil hlavu doprava/vraj tú časť mám lepšiu/!/,zdvihol bradu-moju,prešiel dopredu DOľAVA,luskol prstami a povedal,sem sa dívajte.
Ale ke´d som v lete v tropických horúčavách dobehla plačúc k fízlom okradnutá o všetky doklady a oni ma posadili v tomto stave pred ich kameru a sfotili-tak to je des a citlivé a estetično cítiace osoby môžu začať koktať,poprípade
trpieť nočným pomočovaním..
Na fotke čučí opuchnutá,spotená osoba ,kde je ťažké určiť i pohlavie,nielen vek.
Verenko 😀 😀 😀 😀
Verenko, a fotili tu chudinku nepoznatelnou osobu osobu aspoň ze všech tří úhlů? (rofl)
Píšeš krásně, ale představa je to děsná… (tmi)
Asi mám o svém (nezadržitelně) stárnoucím vzezření při pohledu do zrcadla lepší, nebo zkreslené mínění . Protože jinak jsem ta nejnefotogeničtější osoba na světě!!! Na všech fotkách z posledních snad 20 let mám děsnou šlupku a lepší už to nebude. Proto, jako vy se fotím vééélmi nerada. Ještě tak před dvaceti lety to občas ušlo, na některých fotkách jsem se i poznala. Dokonce jsou „archivní“ fotky, kde se na sebe i ráda podívám a uznám sama sobě, že mi to tenkrát slušelo.
Nechat se profesionálně vyfotit zde, je přímo děs a proti tomu jsou vaše studia nic (též jsem zažila). Americké proti focení jsem absolvovala pouze jednou, ale stačilo mi to. Manžel a jeho tři sestry se rozhodli dát hromadnou fotku rodičům jako vánoční dar. Zašli jsme za tím účelem do foto studia. Aranžovali nás snad hodinu, různě přesouvali, nakláněli a natáčeli nám hlavy, kladli elegantně ruce atd. Rodiče pak pod stromeček dostali zarámovaou fotku velikosti obrazu, my ostatní to umělecké provedení v několika menších velikostech (od „pasových“ po velikost A4 – však si to studio nechalo mastně zaplatit). Rodiče byli nadšení a obraz pověsili centrálně v pokoji. My ostatní fotky co nejrychleji ukryli(přeci jen za ty peníze nám je bylo líto vyhodit). Protože – jak trefně píše Jana Ba všichni na fotce „zíráme ve vyztuženém vydání a ztuhlém šklebu“. Navíc na vyretušovaných obličejích nám domalovali růžové tvářičky pětiletých dítek a ani s odstupem let se na tuhle fotku prostě nedá dívat. Ale tenkrát splnila svůj účel a to bylo to hlavní.
oprava – americké „profi foceni“ (ne „proti“)
Maricko draha, taky takovou jednu s Chetem mame. (rofl) A ano, i my ji poridili tchyni na vanoce. Jen Chet a ja, jako v te dobe jedini sezdany v rodine. V Sears foto studiu. Trpeli jsme. Je to na tom videt.A je za nama takove barevne pozadi – jako ruda zare nad Kladnem. A dodnes visime retusovany a zaramovany u tchyne v obyvaku.
Hanko, hlavně, že i tvoje tchýňka měla a stále má z fotky radost. 🙂
Chichi, a považte, jak dlouho taková zarámovaná fotka vydrží, protože to bude každému líto to vyhodit (rofl)
Možná byste měli v rodině nechat, pro historickou pravdu, zarámovat i pár momentek, aby si prapotomci mohli jednou lámat hlavu nad tím, zda jste ty samé osoby nebo vzdálení bratranci a sestřenice 😛 (rofl)
Jo, jo, dobře řečeno a nejenom slušelo, ale také bylo fajn. Už jenom proto, že jsme byli o deset, nebo dvacet let mladší a to ještě nebolelo tohle a nebo onohle. Prostě fajn vzpomínky. Proto opravdu nemá smysl před objektivem utíkat. Skutečnosti (chuckle) se stejně neuteče, ta je taková, jaká je.
Já většinou foťák držím. Ulovit mého pánečka je kumšt skoro stejný, jako ulovit JarkuF 😉 .
Jsi moudřejší než já (inlove)
Tak naštěstí ten foťák většinou držím, ale také se ne vždy zadaří. Zrovna nedávno jsem si musela nechat dělat novou fotku na řidičák. Rychle, tudíž v automatu v Metru – děs a hrůza. Blbej střih vlasů (kateřnici mláděti se to opravdu nepovedlo), bledá pleť (tu jsem nakonec překryla makeupem), blbej výraz, všechno BLBÝ. Jak já litovala, že tam nemůžu mít tu sympatickou fotku z posledního řidičáku. Ale na té jsem si tak příšerná nikdy nepřipadala.
A fotoateliér na Staromáku dobře pamatuju. Několik foteček jsem odtamtud měla. Ale nejlepší fotky jsem stejně měla od sousedky, kde máme domeček. Byla fotografka a ještě dlouho fotila tou velkou dřevěnou příšerou na velké desky. Dnes už si přivydělává v důchodu a foťák má samozřejmě úplně jiný. Ale nostalgie tu je. Jak za tím fotografem, který člověka nadirigoval do naprosto příšerných a bolavých pozic (v tom byl stejný ten na Staromáku i ta naše od Domečku), tak za těmi starými obforvkými dřevěnými fotoaparáty. Kdo vám ky naposledy řekl: „A vyletí ptáček!“ ??
Jo a na řidičácích tu strašnou fotku dorazili tím, že ji nějak naskenovali do toho řidičáku v šedivých barvičkách. Opravdová „krása“. (chuckle)
Copak řidičák, ale kdyby jste mne viděli na občance! Teď se už k vydání nového OP nenosí fotky, fotí se přímo na úřadu. Navíc – vždycky jsou tam fronty. Jednou jsem se tam náhodou stavila a náhodou nikdo nebyl – ovšem já náhodou vypadala jak stará jezinka – pačesy přerostlé, ani valně namalovaná jsem nebyla. Ale nebyl čas na hrdinství a tak jsem šla do toho prsama – výsledek: fotka tak ubohá, že naštěstí na ní nejsem sama sobě podobná, ale vypadla jsem během pěti minut.
Pokud jde o průkazové fotky, tam mám hrozné skoro všechny a myslím, že jen málokterá se mi ve skutečnosti podobá 😛 A nejlepší je, že každou jinak, takže to vypadá, jako bych měla fotky několika úplně cizích ženských! (chuckle)
Pokud mě někdo fotí, snažím se akorát usmát, abych nevypadala jako protivná bába. Víc s tím stejně nenadělám 🙂 Jo a jelikož obvykle fotím já, mám pocit, že kdyby se z každé série fotek vyhodila ta jediná, na které jsem, mohli by mě pak vymazat ze světa- o mé existenci nebudou důkazy 🙂
Co jsem viděla tvoje fotky, tak je to nejspíš strategie, která zabírá – na většině z nich to to moc sluší! 🙂
Problém je ale v tom, že na „úředních“ fotkách se NESMÍŠ usmívat. Taky se o to obvykle snažím, a tak když jsm si nedávno nechávala dělat novou občanku, usedla jsem před objektiv a nasadila úsměv. Úřednice na druhé straně mě ale hned zpražila, když pravila: „Neusmívejte se.“ No, fotka vyšla samozřejmě příšerná. Utěšuje mě jen to, že takhle tam dopadne skoro každý.
…tak za deset let si řeknete, jak vám to slušelo… Přesný! Když teď vidím fotky, ze kterých jsem šílela, tak se zalíbením říkám dyť sem byla docela hezká holka! Teda až na fotku svatební.
Naproti Staroměstské radnici byl fotoateliér, i přešli jsme jen ulici a že jako tu slávu zvěčníme. Panebože! Paní ateliérová nás se zalíbením rovnala a opět rovnala, až jsme vypadali jak různě podložení prknama. Mělo to být jakože umělecké foto, ale chybka se vloudila a vyšly jí dvě svatebně oblečené postavy, ztuhlé do voskových figurín. Manžel byl vypodložen k lehkému nachýlení ke mně, já o něho podepřena s jednou nožkou toporně vysunutou před druhou.
Byli jsme mladí, báli jsme se pohnout a tak na sebe na věky věkův zíráme ve vyztuženém vydání a ztuhlém šklebu. Krása nesmírná – ale máme se čemu smát. Teď.
Chichi Jano, taky vlastníme set příšerných svatebních fotek – těch oficiálních (rofl) Rovnaní jsme byli stejně a já měla navíc ještě příkazy ohledně brýlí, aby se neblýskaly, takže pokaždé jsem se musela snažit vypadat inteligentně při pokynu: hlavu níž, ještě níž, oči výš, ještě kousek… no a když jsem konečně vypadala jako vyděšený orangutan, tak to cvakli! (whew)
Naštěstí jsme meli na svatbě Martinova kamaráda, který fotil skoroprofesionálně a dělal momentky. Krásné. No a nezapomenutelné jsou jeho snímky právě z toho oficiálního focení 😛
jsem rád, když mě občas někdo vyfotí, protože vlastních fotek mám sice tisíce, ale skoro na žádné nejsem já
😀
No jak je toto možné (chuckle) !
Stejně je na tom můj švagr – tak ho taky semtam vyblejsku.
jo a „bezpečnější strana“ objektivu je naprosto perfektní vyjádření mých pocitů. Já bývám na té nebezpečné straně 😀
Pokud chcete na fotce vypadat normálně, nesmíte vědět, že vás někdo fotí.
Jak já se nerada fotím !!! A když už to musí být, tak se radši na ty fotky nekoukám. Anebo s odstupem, nejlépe několika (mnoha) let. Nechtěla jsem fotografa ani na svatbě. Tehdy mě manžel přemluvil a já se ještě dneska kochám, jaká jsem byla mladá, krásná, štíhlá…. Třeba budou moji potomci jednou taky tak shovívaví k mým nynějším (několika) fotkám.
Lído, ostatním se prostě na fotkách budeš líbit – protože tě znají a uvidí takovou, na jakou jsou zvyklí (pokud to tedy nebude opravdu nepovedené). Takže žádné strachy (inlove)
Milá Dede,
tímto povídáním jsi mi připomněla mého kolegu, který dělá v práci všechny fotodokumentace. Provozuje tuto činnost s nadšením a fotí z boku, zepředu, zezadu, zespodu …
Mmch, už jste se viděli na fotce zespodu? Proti tomu jsou všechny snímky zezadu povedené a šik. Marně se fotograf potom vymlouvá, že potřeboval dostat světlo do toho filtru, co mám v rukách. Jestli mi to ještě někdy udělá, tak kompozice nekompozice – asi ho přišlápnu :).
A tento milý kolega na otázku, proč se tolik angažuje při focení, odpověděl upřímně: „Chci být na té bezpečnější straně objektivu!“ Tak si od té doby o nadšených dokumentátorech myslím svoje 😉 .
Jano, opravdu ZDOLA??? To bych ho vážně klepla a moc neuvažovala o následcích (chuckle)
Ano i já se k tomu hlásím. Navíc si vždy říkám, že ten foťák určitě přidává kila navíc.
Když jsme byli podruhé v Římě kladla jsem na srdce manželovi, aby mě v žádném případě nefotil zezadu.
No a hádejte kolik mám fotek u římského pítka s pozadím namířeným na objektiv fotaku. No hodně.
Míša z Plzně
Koukám, že tvůj muž má taky osobitý smysl pro humor (chuckle) Ale co ty víš, třeba mu právě z tohoto úhlu připadáš neodolatelná! (inlove)
Chichi – máš pravdu. Taky nesnáším focení a snažím se mu uniknout. Ale teď už neříkám „nefoť mne“, protože jsem v konečné fázi já, kdo ty fotky vytahuje z foťáku a umisťuje do PC. Takže – když se sama sobě fakt nelíbím (tmi) , tak se vyškrtnu (chuckle) . Ale v zájmu zachování historické objektivity nějakou tu svou fotku tam nechám.
Eh, milá Ygo, v článku jsem to nepřiznala, ale dělám to stejně (blush)
Přesně to samé dělávala moje babička… Samozřejmě s fotkami papírovými… (chuckle) Z určité doby existuje mnoho fotografií s vystřiženými dírami 😀
Ivano, vážně díry??? Koukám, že se s tím babička opravdu nepárala (chuckle) , ale přitom měl úctu k obrázkům jiných lídí (jinak by zlikvidovala celou fotku, že 😛 )