Přiznám se, že poslední dny nemám duševní rovnováhu úplně vyleštěnou. Práce v Domě pokračují už třetím týdnem, a přestože jsou vidět výsledky a řemeslníci pracují velmi dobře, začíná mi z toho věčného nepořádku a svým způsobem domácího vězení už tak trochu hrabat. A včera si toho všimla dokonce i Malá Bílá Katastrofa.

To bylo tak. Holky byly od rána jak střelené – běhaly po zahradě, jako by je honil sám čert a Berry tak i vypadala. Ještě před snídaní jsem z ní vyčesala spoustu uschlého bláta, přičemž v rámci zachování aspoň jistého stupně příčetnosti jsem nešla hledat jámu, na které pracovala. Však ona neuteče… jáma, samozřejmě.

Marek šel ráno běhat, tak vzal Ari s sebou. Myslím, že si nějakých uběhnutých kilometrů ani nevšimla, protože když jsem je v poledne vzala do lesa já, tak se chovala, jako si od rána ještě ani nohy neprotáhla. Byly jsme po dlouhé době v lese, což pro Ari znamenalo chůzi na vodítku. Jestli ji třeba v přehledných příměstských parcích nebo na Hrubých lukách pustím na volno, tak v lese ani náhodou, protože se zvěří na dosah se jí prostě věřit nedá. Ale šly jsme svižně a dost daleko, takže si za hodinku nějaký ten kus lesa pročuchala.

Na Hrubých lukách

No a přijely jsme domů, já zkontrolovala obzor a pustila holky z auta. Vím, že odtud rády prchají, ale jak jsem byla celkově nabroušená, tak jsem si řekla – ať mě ne… štvou. Já si na Sing Sing už prostě hrát nehodlám. Viděla jsem, jak Ari zahrály nohy, natáhla nos směrem k poli, a dvakrát bleskově přiskočila k Berry s jasnou výzvou – pojď, zdrhnem! Zavrčela jsem.

Berry je zkušená a zná mě. Reagovala na moji náladu dřív, než jsem stačila něco říct. Takže odvrátila hlavu od Ariina svádění a jako stín přeběhla od auta přímo k brance. A ve mě to vybublalo. Ukázala jsem rukou směrem k poli a vyštěkla jsem na to bílé pokušení: „Jestli chceš zdrhnout, tak si posluž! Já tě tady nedržím!“

Jing a Jang v lese

To už i Ari došlo, že něco není v pořádku a nejistě se zastavila. Koukla na Berry, která však pevně upírala zrak na branku a tvářila se, že netouží po ničem jiném, než spořádaně vejít dovnitř. „Padej!“ houkla jsem, a přitom otvírala. Bylo na ní se rozhodnout, kterým směrem bude padat…

Nevím, nemůžu tu situaci přeceňovat, ale v hloubi duše mě potěšilo, že ten pitomej puberťák přece jen zná nějaké meze. Prosvištěla kolem mě a zastavila se až na zápraží, odkud na mě koukala, nevinnost sama, jak ten bílej andílek. Já vím, že to nevydrží, že musím pokračovat v zostřeném režimu i výcviku, ale pro tu chvíli… pro tu chvíli to chutnalo zatraceně dobře!:))

Les, kam koukala Ari… copak tam asi bylo?