Vždycky mě mrzí, když někde uvidím opuštěný dům. Nemusí mít ani rozbitá okna, nemusí už být ruinou, stačí, když jsou okna zašedlá starým prachem, bez světel, neživá. Když pustne jeho okolí a jediné zvuky přicházejí zvenku. Ve chvíli, kdy takový dům potkám, automaticky kontroluju střechu – protože dokud ta drží, má dům naději.
Řeknete si – copak je dům někdy živý? Živí jsou jeho obyvatelé, ne stavba! Já vím. Jenže… některé domy mi připadají, že jsou tak sžité s lidmi, že mají něco jako domovou duši. Popravdě, jen málokterý z rodinných domů ji nemá, „živé“ umějí být i staré činžovní domy. Dokonce i staré továrny! Třeba ty textilky, které bývaly rozeseté kolem řek tady u nás v horách a v podhůří.
U paneláků – tam popravdě nevím. Mají to těžké, většina z nich je postavena tak strašně neosobně, unifikovaně, že uhrát to na vlastní domodušičku dá velikou práci. Ale může se to podařit – záleží na lidech, kteří v tom domě bydlí. Vždycky pomůže, když obyvatelé svůj dům milují. Charakter místu však může dát i nenávist. Potom ale chudák dům, který je v tom nevinně.
Minule jsem zahlédla něco krásného. Dlouho prázdný dům v centru naší obce dostal nové majitele. Když jsem šla kolem, zahlédla jsem tam lidi a na dvorku stálo auto. Okna byla otevřená, slyšela jsem hlasy a zvuky používaného nářadí, po chvilce zahlédla dva muže, jak se kolem domu v práci pilně otáčejí. Na to místo se vrátil život.
A víte co? V tu chvíli bych přísahala, že se ten dům usmíval:))
Dede, to je teda článek na přemýšlení… Ano, náš starý dům taky velice ožil, když jsme jej teď opravovali. Cítím v něm, jak se nadýchl, napřímil a znovu hrdě žije. Prokouknul moc, a to stačilo v podstatě „jen málo“ – opravit a natřít okna, vrata, omítky, podlahy… atd. Ale stála ta dřina za to, opravdu. Ten dům měl vždycky svůj náboj, svého genia loci, a je nádherné, když to při vstupu do domu cítím a jsem tam ráda.
Ano, je smutný pohled na zchátralé a rozpadající se domy. Vždy přemýšlím, kdo tam asi žil, jaký byl, a proč to tak dopadlo…
Je to krásnej pocit, viď? Když se dům znovurodí (inlove)
Je zajímavé, že vždycky, když vyvezu pytle s tříděným odpadem (musím jezdit ke kontejnerům autem), tak cítím, jako by si Dům oddechl, že jsou ty odpadky pryč. Vím, že blbnu, ale nevadí mi to (blush)
Chi chi. Uklízím v garáži, vystrojená jako bezdomovec. Naložím si pytle na kárku a jedu k popelnicím na třízený odpad. A všichni psi, které míjím, řvou jak prorvaný Slapy, ať se jdou všichni honem podívat, že po vesnici jede strašidlo 😀
Páník je estét a taky jezdí autem 😀
Narodila som sa v našom byte a je dosť možné,že tam i zomriem.Je to starý činžový dom-pripomína mi dom zo seriálu Byl jednou jeden dum.Tiež máme dvor,tam stromy, lavičky a niekedy volejbalové ihrisko,niekedy hojdačky a pieskovičko/teraz hojdačky a pieskovisko/Šnúry na vešanie prádla.Na konci dvora je plot,za ním mlynský náhon,starý už nefunkčný mlyn,rieka Nitra.kúpanie vlastne vo dvore,normálne matky-to znamená,že okríkli ktorékoľvek dieťa,ktoré robilo lotroviny a neboli zvady.Ale rada chodím v podvečer po meste a malých uličkách,sledujem stopy času,spomínam,smútim,radujem sa.Ako kedy.
Verenko, prostě žiješ s tím městem pod kůží a to není špatné, to je dnes spíš dar… (inlove)
Ano, taky máme ve vesnici pár smutných domů. Některé jsou opuštěné jen sezónně – chaty a chalupy, kam v zimě nikdo nejezdí (už se jim to blíží! (sun) ). Ale některé jsou opravdu smutné a je mi jich líto. Obzvláště, když si ještě z dětství pamatuju, že se v nich trvale bydlelo. Kdo v nich žil, jak se o domácnost staral, kolik generací tam bylo vychováno… A dnes jsou prázdné a zchátralé.
Ano, chalupy umějí spát – člověk skoro pozná, že jen čekají… (inlove)
Já si myslím, že i ten zatracovaný panelák má také duši. Alespoň maličkou. Já od 7 let vyrůstala v paneláku. Žilo se nám tam dobře, sídliště to bylo malé ale hezké. Dodnes tam bydlí mami. Pak jsem se přestěhovala do jiného sídliště, ale ve stejném městě. Zase jsme měli kliku, blízko je les i rybník. Nedávno jsme panelákový vchod nechali nově vydlaždičkovat stěny ve vchodu do výše hlavy vzrostlého člověka. Nainstalovali nové schránky. A víte, že to tomu paneláku sluší.
Míša z Plzně
Hepčo, tady vlastně platí to, co jsem psala Apině – pokud lidé mají ten dům rádi a hezky se k němu chovají, určitě to lidem vrací – i panelák. Jen ty to mají těžší, proti třeba těm prvorepublikovým činžákům, protože jsou všechny když ne stejné, tak velmi podobné, a vyskytují se v houfech, což činí „zosobnění“ takovéo domu těžší 🙂 Ale zase – všechno záleží na lidech, jak jsou ochotní se o svůj dům starat a jak ho mají rádi. Pokud tohle do něj investují, i panelák se odmění přívětivostí a pohostinností (blush)
Zlatej panelák! Bydlení za hubičku, všechny služby až pod nos a automaticky, do lesa na houby 5 minut, do samky (jednou za týden pro TV program) a na MHD taky pět minut a za týden tu spadne o hodně méně prachu, než u nás na chatě za víkend.
Tak toto je zase jednou téma. Z činžáku, kde jsem skoro celý život bydlela a který jsem považovala za domov, jsem musela odejít díky novým milánským majitelům. Přitom já mám tak ráda Itálii a Italy, takže tohle byl pro mě takový podraz na druhou. Milí Miláňané (ne, nebudu říkat Italové) dům nenechali ladem, to ne. Poté, co vystěhovali všechny obyvatele, tak domu vyrvali srdce. Přestavěli ho k obrazu svému a hlavně, aby na tom hodně vydělali. Já bych ještě pochopila, kdyby dům opravili s citem a podle původních plánů (oni komunisté se na domě také podepsali – ne že ne), ale oni různě rozdělili původní byty, kde byly byty dva, jsou většinou nejméně tři, v mém bývalém pokoji je kuchňoobývák, z bytu je nudle, část patří úplně jinam. Smysl to nemá, jen výdělečný. V domě dnes bydlí lidé, kteří holt na to mají.
A tam, kde dnes bydlíme? Tak zrovna včera jsem řešila ukradené prvorepublikové madlo od vchodových dveří. Už předtím nás nenechaví sousedé připravili o ta předešlá, zbyla poslední dvě, teď jedno zmizelo. Tak jsem to nahlásila na policii a poslední madlo s jejich pomocí odšroubovala a schovala, aby se alespoň jednoho dne dala udělat kopie. Jenže má to cenu, když všechno je nutné ukrást a zničit? A ostatním sousedům je to šumafuk. Stejně jako fakt, že si na dvoře někteří dělají odkladiště, které také budu řešit. Ta lhostejnost k místu, kde bydlí je děsivá. Takže ten náš dům tak nějak žije, ale divně. Nevím, jak to zlepšit, jak přimět sousedy, aby si vzájemně byli opravdu sousedy a ne jen anonymními lidmi.
Apino, to všechno dělají lidi – starý dům, činžák, může mít úžasnou atmosféru a určitě dokáže žít a kvést, stejně jako uvadat. Tam u vás si to lidé sami podkopávají, protože se k tomu domu nechovají hezky. Držím palce, ať tvá snaha přece jen přinese nějaké výsledky (inlove)
Ano!
Kolikrát mě překvapovalo, už dávno v minulosti, jak opuštěný dům začne rychle chátrat. Já vím, jistě by se to dalo racionálně vysvětlit, ale vypadá to až mysteriozně. Ten dům, když byl obydlený, třeba taky nebyl desítky let opravován, ale nebylo to nijak zvlášť poznat, pořád se držel. Pak to začne jít neuvěřitelně rychle. Ano, střecha. Možná tam ani nemuseli být bezdomovci/zloději kovů/cikáni. Jako by to šlo samo.
Díky krmiči, vidím to stejně 🙂 A mimochodem, náš Dům naši pětiletou nepřítomnost, kdy byl jen průběžně kontrolovaný a jen málokdy tam někdo byl déle než na víkend a to i ten víkend byl tak jednou za měsíc, taky „odstonal“…
Za naší zahradou na chalupě stál jeden z řady posledních domků na konci vsi. Všechno jsou to chalupy, ale o tuhle léta nikdo nestál. Nejsmutnější pohled na něj byl, až se propadla střecha a dovnitř nafoukal sníh, v tom máš pravdu, Dede.
Mně je moc líto některých továrních areálů. Třeba Zbrojovka má pár zajímavých budov, které by stálo za to zachovat. Zbytek jsou často papundeklové baráčky, se kterýma stačí cuknout a nezbude z nich nic, ale ty staré tovární budovy z neomítnutých cihel v sobě nesou ducha své doby.
Ano Matyldo, souhlasím. Ty textilky kolem horního toku Labe a Jizery taky měly krásné budovy a jen málokde se jim našlo jiné uplatnění. Jenže… ony nejspíš nejsou pro moderní výrobu praktické, na byty se obvykle nehodí a co s takovým velkým domem zcela mimo průmyslová centra?
Ale je fakt, že v Brně by pro takovou budovu najít uplatnění mohli…
Samozřejmě. Domy jsou živé. Tady v okolí je spousta domů, kterým páníčci odešli, ať za „lepším“, nebo za duhu. Vidím den za dnem jak chátrají, je jim zima a pustnou. Ale i bez střechy mají naději. Někdo je oživí, přestaví, nebo třeba jen kousíček po kousíčku natře. A pak se usmívají.
Někdy dům dostane do rukou člověk, který na něm chce jen vydělat. Vletí na něj parta zednických neumětelů (co nejlevnějších), vymění se okna za plastová (co nejlevnější), začne se tu bourat – tam přistavovat (co nejlevněji) a za půl roku dojdou peníze a dům zůstane děravý, rozbitý, bez osobnosti a někdy i bez střechy. A bez kupce. Takovým už není pomoci
;(
Ri, moc mě těší, že to taky tak vidíš! (inlove) U nás na vsi naštěstí tyhle strašné přestavby nějak nejsou (zatím), některé domy jsou v poslední době oživené (většinou vlastní prací majitelů – u nás nejde o atraktivní pozemky poblíž města, které by lákaly rychlokvašky), ale pořád zbývá dost opuštěných chátrajících chalup. Většina z nich je schovaná pod korunami starých ovocných stromů a pořád v nich dříme ten potenciál ochrany, tepla, užitku a lásky:))
Ve vesnici vedle je malý domek. Byl prázdný, pak se tam začala objevovat kola. Pak záclonky v okně a za komínem satelit. to jsem považovala za dobré znamení. Jeden rok natřeli střechu základovkou, další rok barvou. Před domem teď sídlí opelichaná fábie a na kole přibyla dětská sedačka 🙂 Hrozně ráda kolem toho domku jezdím. Vždyť já je vlastně pozoruju (chuckle)
A ve vesnici z druhé strany by domek skoro stejně mrňavý. Jeden den vyklidili půdu, pak sundali střechu a pak ho rozebrali až na obvodové zdi. Parta zedníků začala stavět patro do výšky. Koukala jsem jako blázen, protože tam nikde nebylo žádné okno, nic, jen zeď. A křivá 🙁
A tím to skončilo. Už dobrých pět let se tam nic nepohnulo. Jen bezy se snaží zakrýt tu hrůzu (uprostřed vesnice).
Tak tohle by před r. 1989 bylo naprosto neaktuální téma. Ale co jsem si vycinkali, to máme. Fabriky stojí a pustnou, lidé nemají práci, průměrná mzda je jen statistický nesmysl, stejně, jako průměrný důchod, feťák zabije handicapovaného kvůli pár stovkám, Lichváři bezostyšně dělají z lidí bezdomovce, lumpové všeho druhu mají u soudu větší práva, než jejich oběti, zákony jsou tak ,,kvalitní“ že si je každý může vyložit tak, jak mu vyhovuje, věrchuška krade po miliardách a ještě se tím chlubí. A plastová okna jsou, vzhledem k příjmům a cenám energií jediný možný způsob, jak život v takovém domě ufinancovat. A pokud jsou dobře udělaná, dají se od dřevěných originálů poznat jen velmi těžko.
Krakonoši, řekla bych, že Ri nemá nic zvláštního zrovna proti plastovým oknům jako takovým, spíš jí vadí fušeřina, snaha získat za málo moc. Řekla bych já 🙂 (wave)
Získat za málo moc? Madam, tohle adresujte obchodním řetězcům, které sypou polské sajrajty do českých pytlíků a prodávají to za dvojnásobek toho, co stojí stejné, ale kvalitní zboží v bývalé NDR!
A z toho, co potom 80% obyvatel ČR zbyde, nepostavíte ani psí boudu!
A vzít si půjčku, nebo hypotéku je při současné úrovni pracovních a sociálních jistot ekonomická sebevražda. Za socíku tu byla politická totalita, většinou ku prospěchu věci, a ekonomická svoboda, kdy se z průměrné výplaty dalo našetřit na novostavbu rodinného domku bez nutnosti zadlužení a práce byla všude a bylo jí dost. Dnes máme politickou totalitu také, (zkuste říci šéfovi, že ,,nečiní dobře“) a ekonomickou navíc jako bonus.
Apokud jde o tu fušeřinu: Za socíku byl zaměstnanec – fušer postižen na platu a když to nepomohlo, šel k lopatě. A melouchář si fušeřinu nemohl dovolit, protože by mu nikdo žádnou práci nesvěřil. Dnes může beztrestně fušovat sebevětší lemoun, pokud platí daně a má cár papíru se štemplem.
Krakonoši, tuhle debatu prosím nerozvíjej. Zjevně jsi žil v jiném socíku, než já – patrnějsi dobře zapadl do systému výměn vzájemných výhod. Hm, tak mě napadlo, co by v takovém systému vlastně mohla nabízet moje mamka, když pracovala třeba v Ústavu sér a očkovacích látek? Vakcínu za toaletní papír? (fubar) A není to pravda ani s těmi řemeslníky – jen když si vzpomenu, jak vypadal panelák na pražském sídlišti, kam jsme se kdysi nastěhovali… hrůza, a opravdoví řemeslníci měli později, v devadesátých letech plno práce, aby to dostali aspoň z průšvihů. A teď mám doma už třetí týden řemeslníky a klaním se jejich umění a pečlivosti
Jejda, Dede, oba moji rodice jezdili v 70. a 80.letech do USOLu v Praze. Treba se tam s tvoji maminkou potkali. (h)
Možná ano 🙂 Vyvíjeli tam tehdy mj. (co byla mamina) tuším autovakcíny, pamatuju, že hledali lidi, kteří byli ochotni to zkusit… fungovalo to 🙂
A vis co, ja jsem z USOLu dostala serii autovakcin proti oparum, kdyz mne bylo asi 20 let. Zaridil mi to stryc farmaceut, ktery byl ve Vinohradske nemocnici na oddeleni infekcnich a tropickych chorob a ten mi to pres ten USOL zaridil.A fungovalo to fantasticky – snad osm let se opar neobjevil. (inlove)
Nejen na opary, tehdy to byl úžasnej objev 🙂 Tak podívej, jak je svět malej! (wave)
Krakonoši, tuhle debatu prosím nerozvíjej. Zjevně jsi žil v jiném socíku, než já – patrně jsi dobře zapadl do systému výměn vzájemných výhod. Hm, tak mě napadlo, co by v takovém systému vlastně mohla nabízet moje mamka, když pracovala třeba v Ústavu sér a očkovacích látek? Vakcínu za toaletní papír? (fubar) A není to pravda ani s těmi řemeslníky – jen když si vzpomenu, jak vypadal panelák na pražském sídlišti, kam jsme se kdysi nastěhovali… hrůza, a opravdoví řemeslníci měli později, v devadesátých letech plno práce, aby to dostali aspoň z průšvihů. A teď mám doma už třetí týden řemeslníky a klaním se jejich umění a pečlivosti v práci. Ale je fakt, že jsme je nějaký čas hledali. Takže nelze zobecňovat.
A politiku mi sem netahej, ano? 🙂
Jasně, když je téma bolavé, tak od něj raději utečeme. Jenže tím se nic nevyřeší, i když proti tomu sajrajtu, který se tu roztahuje od r. 89 se stejně nic dělat nedá, to bychom riskovali další Ukrajinu, nebo humanitární bombardování a to nikdo nechce. jenže ono to tak stejně skončí, jenom to bude trvat o něco déle a tím to pak bude horší.
14. 3, nebo 17. 3. podle počasí, jedu na kandíky.
Tak foť! 🙂
A proč tam asi jedu? A u Horní Lidče pokvetou co nevidět tisíce šafránů karpatských!