BTW: Povídej

BTW_dé_logoChcete zažít opravdu zajímavé chvíle plné objevů, o kterých jste neměli tušení, ale které se vás svým způsobem týkají? Zajděte za svými rodiči nebo prarodiči, přineste s sebou něco dobrého k jídlu a pití a jednoduše se ptejte. A poslouchejte! To je moc důležité.

Na první pohled byste si mohli myslet, že jdete hlavně vaše milé potěšit – každý je rád, když se o něj někdo jiný zajímá. A pokud navíc naslouchá, tak to už dnes pomalu hraničí se zázrakem:))

Nakonec to ale budete vy, kdo vytáhne králíka z klobouku. Protože se můžete dozvědět věci, které by vás třeba nikdy v souvislosti s vašimi staršími příbuznými ani nenapadly. Co já se už toho takhle dozvěděla! Pravda, většinu si toho nechám pro sebe.

Ale něco vám přece prozradím. Tak například můj dědeček mečový, tedy otec mého otce, patřil mezi ty, kdo jako první v Čechách, vyráběli na pile ve Štěpanicích lyže nebo spíš tehdy – ski. Vyráběli je pro hraběte Harracha, aby se jeho lesníci ve službě v zimě nebořili.

Kdyby vám náhodou neseděla data, tak upozorňuju, že můj děda byl ročník 1866 a po smrti své první ženy se podruhé oženil, což vysvětluje, proč mi teď nemusí být tak nějak o třicet let víc, než mi je. Bylo to fascinující povídání a já si uvědomila, že bych se měla stydět – lyže jsou pro mě jen běžky a navíc je snáším jen tehdy, pokud nejedou příliš rychle:))

Ale vlastně to vůbec nevadí. Budu se ptát dál. A dolovat cenný kov – tedy data o životě mých předků. Je to svým způsobem lepší, než číst román, protože k těmto příběhům se můžu natáhnout a dotknout se jich. Leccos tu po nich zbylo, patří do mé současnosti a přitom mě bezpečně kotví k minulosti. Čím jsem starší, tím mi ten řetězec připadá důležitější.

A mám jedno velké štěstí, že se při tom bádání opravdu nenudím. Mezi mými předky byli totiž opravdu temperamentní jedinci, kteří si uměli se světem poradit. Tak jen doufám, že jim nedělám ostudu:))

 

PS: Tak co, koho z váš dokázali vaši předci opravdu překvapit – a čím?:))

PPS: Pozor, čas strašně běží! A některé věci jsou opravdu nenahraditelné…

 

Napsáno pro Český rozhlas Hradec Králové, 2014

Aktualizováno: 24.2.2014 — 18:47

26 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Mě překvapilo, když jsem kamarádce povídala historky dědečka a babiččiných bratrů a pár jejich přátel z války. Té druhé. Oni měli vysílačku na Londýn a nerozkryli je až do konce, protože byli rodina, takže věděli, že když se složí jeden, jdou všichni. Gestapáci na ně dostali dost nejasné udání, kde bylo dědečkovo jméno (celkem běžné jméno) a ještě jedno jméno (ne tak běžné). Chytili všechny muže z našeho města s dědečkovým jménem a toho jednoho jistého a toho jistého před těmi s dědečky Ioanninovci ukopali k smrti.
    Složil se nepravý Ioanninovec, takže zastřelili toho a naše rodina přežila.
    Pak se až do konce války skrývali, většinou u nás na chatě, a vysílačka furt pracovala. Ženské jim tam dvakrát do týdne nosily jídlo. V noci, za zákazu vycházení, 25 kilometrů podle řeky. Obyčejně to vezly v kočárku vedle děcka.
    Babička nesnášela, když mi dědeček tyhle historky vyprávěl, že jsem na to malá.
    Kdyby čekal, až budu velká, nevyprávěl by mi je nikdy, protože umřel, když mi bylo 10.

    1. Eee… a překvapilo mě na tom to, že kamarádka povídá: Ty jseš ten literát, prosím tě, sepiš to, vydej to, to je suprový doklad toho, co vlastně ta válka znamenala pro normální lidi. Historek z koncentráku je už dost, chybí tady tyhle. A já si uvědomila, že to celé opravdu má velmi silný dramatický potenciál. Takže… možná…

      1. Io, opravdu to sepiš. Jsou události,co by neměly úplně zaniknout.
        Jen jsem se ztratila v těch jistých…

      2. Piš, protože tato historie v malém je velmi přesvědčivá i pro ty, kdo mají problém věřit historii „velké“, aneb oficiální. Takový svět byla a takové věci se děly. Nemělo by se na to zapomínat (h)

  2. Krmiči, odežeň lenost a hrab se hrab, je to hooodně zajímavé. Už jsem poskytla informace i do knížky o vesnicích na Českodubsku a teď jsmedávali podklady do připravované publikaci o mlýnech. Je veliká škoda, že se nemáme už koho ptát. Já jsem byla dost pozorný posluchač.

    1. Jé, mlýny!
      Ty se mi jako děcku líbily! Pár jsem jich viděl v provozu, těch starých, vodních. Dokonce můj otec byl kdysi mlynářem – přesněji řečeno byl nucen nějakou dobu provozovat mlýn, který kdysi dědeček, zběsilý podnikatel, koupil. Ale to jsem se stručně doslechl až hóódně dlouho po smrti svého otce. Zůstaly po něm totiž odborné německé knihy o mlýnech, ze kterých se to učil, protože o mlynářství neměl ani ponětí. Před pár lety jsem je poslal člověku, který se podobnými věcmi zabývá.

  3. Tak jsem na NP četla diskuzi. Můj druhý praděd si s Dediným může asi docela směle podat ruku. Byl totiž řezbář. Tedy nejdříve se vyučil kameníkem, ale po úrazu mu zůstala jedna ruka nehybná, tak se dal na řezbářství, které zvládal. Zvládal ho tak dobře, že je autorem kazatelny v děkanském kostele ve Vysokém Mýtě. A vyrobil jim ještě jeden skládací otář, který se neukazuje, protože ho dnes nikdo neumí složit. Holt se to příslušní lidé od něho nenaučili oltář skládat. A mimochodem, církev mu za tu práci nezaplatila, což ho dostalo do nemalých problémů. Rámy na obrazy a další řezbářská díla dnes nikdo ani nemůže spočítat. Zajímavé to bylo s pradědovou nehybnou rukou. Když praděd zemřel, ruka se zčistajasna uvolnila a všichni byli v šoku. Apinovi už ve Vysokém Mýtě nežijí, bohužel.

    1. aha, chybí mi tam slovíčko – to mělo být … s dediným dědem… a v tomto případě jse o mého mečového praděda.

    2. No neříkala jsem to? Zahrábneš a hned vylovíš nesmírně zajímavé věci…
      Milá Apino, jen piš. Vaše rodinná historie je zajímavá a zrcadlí – stejně jako historie nás ostatních – těžkou dobu. Mnoho zlých dob, popravdě – dvacáté století nebylo v Evropě nijak vlídné.
      A jestli to momentálně vše mladé nezajímá, tak věř, že zajímat začne. AQle třeba až v době, kdy se tobě už dávno nebude chtít něco psát (inlove)

      1. Pradědovi sice nezaplatili, zato mu vystrojili zdarma velký pohřeb. A prababička údajně strašně nadávala, protože by bývala potřebovala, aby církevní páni především zaplatili za tu kazatelnu a oltář. Praděd na to totiž potřeboval pomocníky, které samozřejmě zaplatit musel. A dřevo také něco stálo. A nepočítám práci praděda.

        1. Jo, tohle funus nezapraví. Je vidět, že některé nešvary jsou staré jako lidstvo samo – jako třeba nechat si udělat práci, přivlastnit si její výsledek a nezaplatit… Naprosto chápu tvoji prababičku!

  4. Jako dítě i jako dospělý v mladších letech jsem se takovým řečem usilovně vyhýbal. Dnes, když by mě to zajímalo, už se nemám koho zeptat. Takže například nemám ani tušení, jak se jmenovala babička za svobodna. Leccos by se dalo najít ve starých papírech, kterých je plná skříň, ale na to jsem zase už moc líný.
    Zcela náhodou jsem nedávno zjistil, že se otec narodil ve Slaném. To mě opravdu překvapilo.

    1. Správně ti to Maruška řekla – nebuď línej a piš! 🙂 Vždyť tak mimo jiné objevuješ i kus sama sebe… (inlove)

  5. Dede, ten generační rozdíl je fakt zajímavý. Můj pradědeček Antonín byl ročník 1870, čili téměř vrstevník Tvého dědy. Jen Antonín byl nejstarším přeživším dítětem, což mu dost pravděpodobně zachránilo život v té „Velké vojně“, kde padl jeho o 18 let mladší bratr Stanin, který byl synem druhé maminky. Takže Antonínův a Staninův otec se také činil do vyššího věku. Naštěstí už byl pradědeček asi mimo věkové limity, kdy brali přednostně kluky na frontu. A babička byla ročník 1904. Letos by jí bylo 110 let. Čili to bylo tak nějak akorát.

  6. Já jsem z jedné strany mé rodiny poslední pamětník a hodně mě minulost rodiny zajímá. Jenže se také nemám už koho zeptat a mladší členové příbuzenstva se ptají mne. Ze strany manželovy rodiny jsem zachránila dokumenty až od konce 18 století. Překvapila jsem rodinu nedávno, když jedna vzdálenější neteřinka potřebovala do školy něco na sestavení rodokmenu. Dostaly jsme se až do roku 1810.kdy Skálové jsou na tomto mlýně.
    Nejsou nezajímavé tyto rodné a sňateční listiny, kdy nebylo žádné rodné číslo ale kolikrát bylo jen napsané jméno a že je to syn toho a toho

    1. Chichi, zase jedna z mlynářského rodu! 🙂 Pokud se pamatuju z různých zmínek z komentářů, jen nás tady takových víc (angel)

    1. Já už se nemám koho ptát, všichni mí předci už jsou za duhou a rodinný archiv zničila v r. 2002 povodeň. Ale v minulosti jsem se tak nějak nikdy nešťoural; to, co nemohu změnit mne nijak zvlášť nezajímá, takže z toho pupínky nemám.

    2. Renato, zrovna o víkendu jsem to viděla v knihkupectví. Je to dobrý nápad – tedy až na jednu maličkost. CO s „elektronickými“ babičkami a dědečky? Ti to nebudou chtít psát do té knihy. Tady se nějak nepočítá s tím, že babička a dědeček může ovládat počítač a už jich je také dost. Navíc inspirovaná právě touto knížkou jsem zrovna včera navrhla mámě, aby své vzpomínky zapsala pro vnučky. Koneckonců, není to nezajímavé. Takový průřez dějinami 20. století od 30. let. Navíc se narodila v Kőnigsbergu, dnešním Kaliningradu, což samo o sobě je zajímavé. Tak prý ne, ať prý se mě jednoho dne zeptají. No jo, já to podstatné sice vím, ale ve jménech, někdy zajímavých mám docela guláš. Navíc mám pocit, že zrovna tuhle mladou generaci ty vzpomínky nějak netáhnou. A nedělám si iluze, že mě někdy požádají o vyprávění.

      1. Apino,
        neboj se vůbec, oni ti mladí taky budou jednou staří…takže sedni a sepiš to, jsem si jistá, že jednoho dne to ocení. Tak to chodí, že mladí žijí přítomností ..jak píše krmič.

      2. Apino, tak to detem sepis. Nemusi jit o literarni dilo, proste dej dohromady to hlavni. Ja delam takove spisky pro deti, obcas to doplnim i nejakyma fotkama. At uz si s tim delaji co chteji, ale budou to mit.

        1. Hele, ja jsem od Anti vazne neopisovala, akorat mi to viselo na obrazovce, zatimco jsem se venovala necemu jinemu.

        2. Hani dobře to děláš (inlove) Můj děda přeslicovej napsal parádní paměti… ale nějak zapomněl, že už není kronikářem města, jak býval, ale svým vlastním, a vzal to tak ze široka, že kdokoliv jiný než on, je v tom ztracený. (h)

Napsat komentář: Dede Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN