Bylo to právě před týdnem, kdy jsem dostala kýžený důkaz, že ti prevíti to dělají naschvál. Nemůžou být přece tak pitomí???

Ale abych začala od začátku. Když jsme se sem, do našeho podhůří, nastěhovali, zmocňovaly se mě návaly něhy a dojetí, když jsem na poli před naším domem zahlédla srnky. Jak krásný obrázek! A ještě jsem to považovala za důkaz, že zdejší krajina je k živým tvorům přívětivá. Cožpak o to, krajina skutečně přívětivá je, ale nemá to co dělat s výskytem srnek, protože srnky se tady vyskytují prostě všude a pořád.

Kdybych neměla psy, možná by ve mě trocha toho rozněžnění při pohledu na stádo těchto připitomělých zvířat zůstalo. I když… kdo zažil jejich sebevražedné skoky pod auta pochopí, že čeho je moc, toho je občas prostě příliš. Ale abych nepřeháněla. Mateřské stádo srn složené především ze samic a případně odrůstajících mláďat velké potíže nedělá. Prostě se nám usadí proti Domu na poli a mírumilovně ožírají zemědělcům ozimy. Je jich mezi 15 až 30 kusy a jsou v podstatě jen dekorativní. Vím, kde se obvykle vyskytují a nikdy tam se psy nechodím.

Louka a pole u nás před Domem

Podstatně horší jsou pánské skupinky – tedy obvykle tři až čtyři rozjívení samci, kteří se potloukají po kraji a hledají vedle potravy i nějakou tu zábavu. „Odvádění“ psů patří mezi ty nejoblíbenější, protože jen opravdu málokterý pes doopravdy dokáže držet s mladými a bujarými srnci krok. Oni si toho jsou dobře vědomi. Proto když už běží psům před nosem, tak jedou tak na půl plynu, aby to toho psa náhodou nepřestalo bavit a třeba neposlechl toho řvoucího nešťastníka, co dělá psovi společnost. Jenže vysvětlujte někomu, že to dělají ti srnci, když obrázek je výmluvný – vepředu prchá chudák zvěř a žene ji krvelačná šelma.

Ovšem před týdnem se ti výtečníci prozradili – tedy… buď prozradili, že si dělají ze psů srandu, nebo jsou ještě blbější, než jsem se odvážila předpokládat (a že předpokládám hodně). Holky chodí od prosince ven v zostřeném režimu, posílili jsme výcvik v poslušnosti a sebeovládání a pokročili tak, že na přehledných místech už mohou chodit na volno dokonce obě naráz. (Ne v lese, to bude ještě hodně dlouho trvat:))

I odvážila jsem se s nimi vyjít na louku před naším domem, která je jakýmsi prubířským kamenem poslušnosti – taky proto, že pokud tady utečou, umějí se vrátit domů. Chodili jsme tak už asi týden a vždy bylo vše v pořádku. Minulou středu jsme ale narazili na bandu srnčích mladíků, skrývajících se v sousedící rokli. Kdyby tam zůstali, nikdo by o nich nevěděl, ale oni si chtěli pohrát, tak vyběhli psům přímo před nosem a nijak nespěchali. Dopadlo to, jak muselo – holky utekly za nimi.

Takže na obzor vyběhly tři srnci, za nimi dva psi. Jenže ta skupinka srnců byla čtyřčlenná! A ten chudák opozdilec přece nehodlal přijít o celou legraci, takže se v zástupu zařadil za psy. Zírala jsem na to nevěřícíma očima. Vepředu tři srnci běžící pro ně příjemným cvalem, za nimi tryskem pádící vlčice a tak tři metry za nimi dychtivě běžící černej vzadu, aneb poslední srnec. Nebudu psát, co jsem si v tu chvíli myslela…

Na vycházce v Hradeckých lesích (mají postroje, byly jsme… no skoro běhat:))

PS:

Ale musím uznat, že jsem nakonec byla velmi příjemně překvapena. Holky doběhly po dvaceti minutách a bylo vidět, že jsou celé zkroušené – žádný radostný výlet do pryč se tentokrát nekonal. Jasně jsem jim dala najevo, že se zlobím, byť jsem vlastně byla příjemně překvapena. Ari svému trestu stejně neunikla – potřetí ve třech dnech musela být vykoupána (bylo to hned po akci „ztracená pod terasou“). Nechápu, jak to dělá, když Berry ze stejné toulačky přišla v podstatě čistá – bylo umrzlo.

PPS: Odpoledne tentýž den šla Berry dvě hodiny starou, více než dva kilometry dlouhou stopu cestou necestou a podala vynikající výkon – byla neuspěchaná, a tedy precizní. Ari šla stopu kratší a čerstvou a byla stejně dobrá. Neplyne z toho náhodou, že bych je před prací měla nechat něco prohnat?