Dívala jsem se tuhle v televizi na akrobatické lyžování, a jak jsem obdivovala fantastickou koordinaci pohybů a cit závodníků předvádějící salta s lyžemi na nohou, vzpomněla jsem si na školní tělocvik. A zauvažovala jsem – existují vůbec nějaké děti, které ke sportu a k lásce k pohybu přitáhla právě škola?
Odpověď samozřejmě nezískám a tak se sama se sebou dohaduju na optimistickém „třeba ano“. Ovšem moje vzpomínky na školní tělocvik, stejně jako vzpomínky mých dětí, mi zase tolik naděje nedávají. A to přitom ani já ani kluci jsme nebyli v době školní docházky žádná nemehla! Já jsem mimo školu v době ZŠ dělala gymnastiku, na gymplu vyměnila gymnastiku za jazzgymnastiku, což bychom dnes asi nazvali moderním tancem. Od třinácti až do maturity jsem navíc jezdila na koni.
Přestože mi pohyb nebyl cizí, školní tělocvik jsem ráda neměla. Jak to ještě na základce ještě nějak šlo, na gymplu to bylo mnohem horší. V mé době se vedle rozcvičky především cvičilo na nářadí a donekonečna hrály míčové hry. Na atletiku jsme většinou v centru Prahy neměli místo, jen výjimečně jsme se přesouvali na hřiště dnešní Sokolovny v Riegrových sadech.
Jenže třeba při tom cvičení na nářadí nám prakticky nikdy doopravdy nevysvětlili, jak ten který cvik máme doopravdy dělat. Prostě kantor třeba udělal hop přes kozu, my to viděly (holky:)) a pak se čekalo, že i my prostě uděláme hop přes kozu. Kdo neudělal, měl smůlu, byl označen za nemehlo a případně se na něj křičelo. Skutečným vysvětlením, které by třeba zahrnovalo práci s těžištěm těla, účinností pohybu končetin při skoku, případně rozfázovaným nácvikem se z nich zdržoval jen málokdo.
U míčových her byl zase jiný problém. Cožpak nácvik práce s míčem byla legrace. Jenže když chtěl mít kantor klid, nechal nás hrát většinu času třeba vybíjenou, volejbal, basketbal. Zní to přitažlivě, že? Jenže výsledkem přítomnosti několika děvčat, které se hraním míčových her zabývaly na závodní úrovni (ne ve škole, to dá rozum) a trvalého posměchu těm, které nestačily, bylo to, že kromě závodnic brzy nechtěl nikdo hrát. Proč být zbytečně za vola? Povzbuzování se nekonalo, zato kritiky bylo plno.
Bylo tak snadné nechat se hned vybít a potom s podobně postiženýma probírat v koutě tělocvičny zajímavější věci, než byl zdravý pohyb, body nebo góly. No a jak šly roky, holky se jen třásly na to, aby se mohly z tělocviku pravidelně omlouvat s ohledem na „své dny“. Už tehdy mi to přišlo praštěné a dodnes jsem přesvědčená, že to bylo strašné plýtvání možnostmi, které v sobě ti mladí mohli mít.
Když byli ve škole – tedy na gymplu – moji kluci, tak tam zase byla fanatická závislost na atletice. Zachovalo se minimum vysvětlování, zato přibylo nesmlouvavé známkování, odstupňované nikoliv podle možností dítěte, ale podle tabulek atletických výsledků. Výsledek? Tělocvik nenáviděla většina dětí, které nebyly trénovanými atlety. Klidně mohl být student nadaným běžcem, ale když mu nešlo třeba házení, v jedničku z tělocviku moc doufat nemohl.
Strašně málo dětí a mladých za mých časů tělocvik bavil, nebo se na něj těšilo. Zvláštní bylo, že to nikomu nebylo divné. Většina kantorů se spokojila s konstatováním, že děti jsou líné (to bych souhlasila:)), rozmazlené a vůbec nemehla. Lákání k pohybu, povzbuzování a legrace se na tělocviku většinou nekonaly a bylo to, myslím, opravdu škoda. (Nevím, jak je tomu dnes. Díkybohu už nemám žádné dítě ani na základní ani na střední škole – třeba skutečně mluvím jen o minulosti. Doufám:))
A když už vzpomínám, tak se zastavím ještě u jedné drobnosti – řazení dětí podle velikosti. Proč zrovna podle velikosti, to netuším – aby to bylo úhledné? Ovšem už tento pokyn dokázal řadu dětí frustrovat – v mé době to byly vysoké dívky a nízcí chlapci:)) Tak si říkám, co vlastně bylo špatné na abecedě?
Ale možná jen žiju v zajetí vlastních subjektivních vzpomínek. A tak se ptám: jak na svůj školní tělocvik vzpomínáte vy?
A ještě jedna mírně erotická. Ve druhé třídě jsme měli spolužáka Eduarda. Opravdu se tak jmenoval. Prostě byl divnej už od toho jména. A ten se na tělocvik převlékal celý, ani spoďáry si nenechal. To my cudné dívky, jsme si pod modré trenýrky kalhotky vždycky nechaly. Ale zvědavé jsme byly, to teda ano. A on nechtěl, aby ho někdo viděl!!! Umíte si představit tu švandu?
Ovšem Verenko, tvým kruhům se to nemůže vyrovnat. Ani zdaleka nemám takovou představivost. :O
Školní tělocvik mi nikdy moc nevadil, měli jsme kliku na tělocvikáře. Ti byli schopni pochopit, že netrénovaný člověk těžko bude plnit nějaké limity a dvě hodiny tělocviku týdně mu nepomůžou. Horší to má Péťa – sice všechny limity plní levou zadní, ale občas kvůli tréninkům tělocvik bojkotuje. Těch keců, že pojem juniorský reprezentant tělocvikářku nezajímá, pokud nemá stoprocentní docházku na její hodiny. Co na tom, že reprezentuje školu v atletice, když má tu drzost požádat, jetli by se nemohla rozcvičit sama, že školní rozcvička není úplně to pravé :-)A z daleka není sama, z řad jejích týmových kolegů a kolegyň má s tělocvikáři podobné zkušenosti!
Lucko, to jsem netušila, že vůbec může být něco takového možné! Za mých časů byly sportující děti hvězdy, o reprezentantech ani nemluvím. Ty mohly všechno 🙂
Víš, za tím je zase nízkost, uražená ješitnost a závist…
Pozdravuj Péťu a vyřiď, že si na ni vzpomenu i když teď koukám na olympiádu – kdo ví, jestli ji na některé další i neuvidím (inlove)
Je to pravda, podobné zkušenosti mají ze SŠ i obě moje děti, bylo úplně jedno, že byli reprezentanti (a finalisti na příslušných MS, dcéra je dokonce mistryně světa)…
O sobě a o školním tělocviku se radši nevyjadřuju, nakonec to dopadlo tak, že jsem se nechala osvobodit a byl klid (zdravotní důvody k tomu byly, nic jsem si nevymyslela ani nesimulovala).
Z opacneho konce spektra. ja jsem byla od treti tridy castecne osvobozena z telocviku, zejmena z veci jako skoky a jine nepravosti na mekky kycelni koub. Sepsali to ortopedi, tata to ucitelce vysvetlil, ale souska mela vlastni nazor a nutila mne delat veci, co jsem nesmela. Kdyz jsem odmitala, tak na mne kricela a sla si stezovat nasim, ze prece nejaky decko ji nebude rikat co smi a nesmi a tim ji narusovat autoritu. (Teda, ne ze by ji moc mela.) Tak tata zasel na ortopedii, dostala jsem za par dnu totalni osvobozeni, coz sousku totalne rozhodilo a chodila po vesnici a stezovala si, ze ju nas tata prevezl. Pak nastal problem kam se mnou. Takze jsem se musela prevliknout jak ostatni decka do tech hroznych modrych trencli a cvicek, ale sedela jsem v telocvicne v koute a cetla si knizky a vubec mi to nevadilo. Naopak. Pohybu jsem si jinak uzila vic nez v telocviku a mela jsem ten hrejivy pocit, ze tata se mne zastal. Coz mne utomticky osvobodilo i od repnych a bramborovych brigad a prespolnich behu s plynovou maskou.
Nee „utomticky“ ale automaticky. (rofl)
Prolezl jsem celkem tři vzdělávací zařízení. A zjistil, že největší blbci byli vždy – hádejte, kdo? Ano, tělocvikáři! Nevím, čím to je a dnes už mne to nechává chladným, ale tenkrát to byl urputný boj, typu: Dlabu na to, nehodlám se zbytečně zmrzačit/ máš to za pět! Nevadí, bez těláku se obejdu.
NÁÁÁSTUP!!! kde se couráš!?! – No, co někdo být poslední musí. Přesně podle zásady: Všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest! Na učňáku, při Dukelském závodu branné zdatnosti, mi kolegové z hlídky utekli, nevím proč, v cíli se nic nedávalo a já doběhl, nebo spíš došel, jako bezkonkurenčně poslední. Příště ze mne raději udělali výdejce masek.
Tady je vzpomínek! Já měla k tělocviku relativně neutrální vztah, ale také byly věci, které mě štvaly, hlavně na gymplu. To, že spolužačka, která neuměla udělat ani kotrmelec, musela mít vždycky jedničku, a já dvojku, tak to mě štvalo, i když jsem zvláště později, když jsem přibrala, asi zrovna elegancí neoplývala. TO, že když jsem si zvrkla koleno a poté, co jsem nebyla schopná vstát, tak mě 4 spolužačky nesly k doktorovi a mezitím se to tozleželo, takže od doktora jsem šla s obinadlem na koleni, aby to potom doma řešili doopravdy a sádrou na tři týdny, tak to už mě naštvalo víc. Sakra, proč ta úča nezavolala sanitku nebo alespoň někoho s autem, aby mě odvezl a nechala to na čtyřech holkách, aby mě vlekly? Nebo proč mě tam alespoň nenechala hodinu sedět, zda se to trochu nerozejde?
Basket – jsem malá, přesto po mě chtěli povinně basket. jednou se jedna spolužačka jen tak rozpřáhla, mou maličkost za sebou nezaregistrovala. Trefila se mi do kořene nosu, takže to byl jeden z mála případů, kdy mi opravdu tekla červená z nosu.
Volejbal – nejdřív do nás hučela rozestavení před sítí tak dlouho, až jsme se nehývaly ani jedna a míč si padal, kam chtěl. Kupodivu volejbal jsem měla přece jen docela ráda, tam nebyl ten kontakt jako u basketu.
Povinná Spartakiáda. Tak to samozřejmě nebyla dobrovolná akce. Prostě to byla ve druháku součást tělocviku a ještě jsme měly povinný nášup 1 x týdně od 7 ráno. Ano, došly jsme až na Strahov, koneckonců gympl z dělnického Žizkova u toho nemohl nebýt. No, ambiciózní děvčata ze třídy to brala, pro mě to byl opruz.
Cvičení CO – tak to byla jedna z největších blbáren, co jsem zažila. Na týdenním výcviku jsme pobíhaly po památném vrchu Vítkov. Jedním z vrcholů cvičení bylo, že nás navlékli do atombordelů, dali nám protiplynové masky a běžte na čas. Málem jsem se udusila. V té masce se totiž nedá dýchat a současně běžet. Ale to těm účám nikdo neřekl. Atombordel jsem pak samozřejmě vylévala, protože to zkustě se v květnu zabalit do igelitu. Při terénním běhu jsem velmi slušně střílela (kupodivu, to mi šlo) a stejně mě dali na předposlední místo, i když jsem věděla, že můj výsledek byl o hodně lepší. Nakonec to po protestu byla asi tak půlka ze všech holek. Protože tohle bylo vždycky tak, že se mě snažili nějakým způsobem shodit.
Apinko (h) , tohle si užilo mnoho dětí, sama si pamatuju některé spolužáky, kteří si taky užili od tělocvikáře pěknou šikanu. Ale tak cílené popírání výsledků, o tom jsem tedy neslyšela… (wave)
Dede, té šikany na gymplu jsem si užila více než dost. Tohle byla pouze jedna z malých kapiček. Pamatuji, že fyzikářka mi za výkon, kdy jsem na ni střílela správné odpovědi dříve než ona dokončila otázku, mi dala 2-. Prý za to, že jsem si při počítání jednoho příkladu – správně vypočítaného a bez pomoci – nezkrátila zlomky. Prostě už nevěděla, jak to odůvodnit. Když jsem byla psychicky na dně a začala z toho všeho koktat, máma mě odvedla k psychologovi (na že by to pomohlo), třídní pak rozhlašovala po celé třídě, že chodím k psychiatrovi. Ale ona byla tak blbá, že ten rozdíl nechápala. Pak mi ta samá třídní zatrhla dělat v 17 letech řidičák, že prý bych nezvládla školu. Samozřejmě to prezentovala před celou třídou. To je jen pár perliček. Trvalo mi celá léta se z toho vyhrabat a tohle období je dodnes jedním z nejhorších mého života.
Apinko (h) moc tě chápu. A doufám, že se ti hnusní učitelé za to nějakou chvíli v pekle posmaží, protože tohle je horší, než kdyby tě bili…
Jediné klidné období bylo, když ta třídní na chalupě spadla z třešně a k mému neskonalému štěstí si zlámala koleno. Normálně nejsem škodolibá, ale to byla taková úleva, půl roku nám dělala třídní češtinářka a atmosféra v té nesmírně ambiciózní třídě se hodně uklidnila, myslím i včetně těch kantorů. Jenže za půl roku to opět vypuklo v plné síle. Prostě jedna třídní dokázala ovlivnit nejen vzájemné chování spolužáků, ale i těch kantorů ke konkrétním studentům.
Po 20 letech od maturity jsme měli třídní sraz, na který jsem výjimečně přišla (já je dodnes nemusím) a třídní tam byla. Tvrdila mi, jak jsem byla šikovná a kdesi cosi. Vůbec asi nevěděla, která jsem a že si dobře pamatuji všechno. Já jsem předtím měla takové tendence jí všechno natvrdo vpálit do očí a být na ni doopravdy zlá, ale najednou přede mnou byla stará slabá babka. Do mrtvol se nekope, ani když ještě žijí a já si to s ní vlastně nemohla rozdat jako rovná s rovnou. Najednou ona byla ta slabá a já silná a to by mě ani netěšilo jí něco vpálit. Tak jsem to nechala být.
Také znám. Žák chytřejší učitele. U mne to byla zabezpečovací technika, na učňáku i na průmce. Pár vyvolání a pak už jen automaticky psané jedničky na vysvědčení. Co také jiného s učněm, který si v druhém járu podával zlepšováky?
Presne ako píšete,som to mala aj ja.Je známa veta,že najkrajší pohľad na svet je z chrbta koňa.Ja som sa na svet nepodívala ani z chrbta kozy!!to bola pre mňa neprekonateľná méta,nevyšplhala som ani 1cm,len som sa na lano zavesila,rovnako i na kruhy.Jediné,čo som urobila,bola sviečka.Do výšky 40cm,do diaľky 3 m.Až na gymnáziu pani prof. nám povedala,že gymnastky,ani atletky z nás nebudú,ale možno sa jej podarí za tri roky z nás vychovať mladé dámy.A učila sme sa hravou formou peknému držaniu tela,prestali sme cápať nohami ako vorvane a začali sme sa tešiť na telák.
A jedno malé OT./také delikátne/ Mali sme na škole mravnostý delikt medzi učiteľmi-a dialo sa to na kruhoch.Pre mňa technicky nepredstaviteľné.
A byli to alespoň tělocvikáři??? :O
Verenko! Zse jeden šrapnel (rofl)
A vaši tělocvikářku bych brala všema deseti (chuckle)
Verenko, tahle historka na kruzich mi nejak nejde z mysli. To musela byt vyzva. (:^))
Koukám, že máme všichni podobné vzpomínky, a skoro bez ohledu na to, jaké byl kdo z nás nemehlo či „mehlo“. Jo, něco je na tom školním tělocviku špatně.
První stupeň – neustále vybíjená. Časem jsem se dopracovala k dokonalosti v tom, jak se tomu míči vyhnout. Čili jsem zůstala v poli poslední a došlo na to ten míč taky jednou chytit a přehodit a nahrát… to jsem nikdy nedokázala. Do družstva mě tudíž nikdy nikdo nechtěl, jak já tuhle hru nesnášela!!! A přístup k míči jsem si přenesla i do ostatních her – samozřejmě třeba u volejbalu bylo vyhýbání se míči docela kontraproduktivní, a tudíž mě opět do družstva nikdy nikdo nechtěl. A já to taky sabotovala, jak se dalo: navíc jsem v té době docela pilně cvičila na kytaru a představa, jak si kvůli nějakému tělocviku zničím prsty – no fuj!
Atletika též přísně známkovaná podle nějakých výkonnostních tabulek pro řádné sportovce – ze všeho cca za tři, z hodu pravidelně za pět – nikdy jsem nedohodila ani na začátek pásma, odkud se teprve měřilo. Naštěstí jsem to zachraňovala všeobecně nenáviděnou patnáctistovkou, ve které se naše pí.uč. dost vyžívala a běhali jsme ji každou chvíli. Ta totiž pro mě byla o vůli: prostě se rozhodnu, že to uběhnu v kuse – a uběhla. Taky se to neběhalo na oválu, ale v lese poblíž školy, což mi konečně vyhovovalo. A naběháno se psem jsem v té době měla dost a dost, takže fyzičku celkem slušnou. Díky patnáctistovce to bývalo na vysvědčení aspoň za dva.
Jinak jsem byla vždycky zvyklá se hýbat, dlouhatánské procházky, kolo, v zimě lyže, v létě voda, takové ty sporty, u kterých se taky něco vidí, něco zažije, ne jen sport pro sport. A to mi zůstalo do dneška.
Školní tělocvik na zálibu ve sportu, stejně jako u většiny z vás, měl spíš zhoubný vliv 🙁
Tělocvik jsem z celého srdce nesnášela. Patřila jsem mezi vyhlášená nemehla. Gymnastické cviky jsem nezvládala, některých mučících nástrojů jsem se i upřímně bála. Ze všeho, co se dělalo hlavou dolů (včetně kotoulu), se mi dělalo špatně už předem. Moje atletické výkony patřily většinou mezi rekordně nejhorší. Takže ani při míčových hrách na mě nikdo nechtěl spoléhat – nikdo mi nenahrával, nikdo se mnou nechtěl být v jednom družstvu. Tolik ve škole. Mimo školu jsem vždycky milovala dlouhé procházky, jízdu na kole, běžky, pár let i jízdu na koni. Jediné, k čemu jsem získala v tělocviku kladný vztah, bylo běhání. Nemyslím tím běh na čas na oválu, ten jsem taky nenáviděla. Čas od času ale měla učitelka nápad, že vyběhneme do terénu. Nedaleko od naší školy už končilo město a začínala chráněná krajinná oblast. A běh v přírodě mě oslovil. Jinak byl pro mě tělocvik utrpením. A vždycky, když někde čtu, že dnešní děti jsou obézní a nešikovné a že více tělocviku ve škole to zachrání, ťukám si na čelo…
Máš pravdu s tím ťukáním na čelo – z toho, co se člověk dočte v médiích mám dojem, že většína zdejších kantorů si akorát stěžuje a děti vlastně nesnáší. Já VÍM, že to není pravda, jenže ti ukňouraní jsou strašně slyšet. Děti nikdy nebyly nijak vzorné, ale pokud jde kantor zásadně proti nim a ne s nimi, tak musí prohrát. Protože pak má proti sobě všechny a ne jen občasné grázlíky.
(Jsem z učitelské rodiny a vím, jak těžké to řemeslo je. Taky vím, že bez lásky, nebo aspoň náklonnosti k těm dětem, se to nedá pořádně dělat…)
Na školní tělocvik mám podobné vzpomínky. Ale my jsme chodili ještě 2x týdně na večer do školní tělocvičny, do Spartaku, kde jsme právě cvičili na nářadí a i když nějaké velké komentáře jsme nedostali, tak alepoň jsme měli prostor zkoušet cvik tak dlouho až jsme ho dokázali. Bylo to fajn, potom jsem z koordinace pohybů a těžiště těla žila na koňském hřbetě a dodnes na kole a také nesmím, heč zapomenou, 7000 km naježďěných na skútru (právě v létě k těm koním) .Nebyla jsem žádný sportovec, ale díky zvířatům jsem na pohyb zvyklá, proto jsem neščastná z té své současné (doufám že dočasné) bolavé, pohybové indispozice ;( .
P.S. Mimochodem, dnes jsou obé Zvířetní stránky velmi zajímavé i vedle na NP, díky Dede (y) .
Jó tělák – tak mně ani nevadil (ze všech výchov jsem měla nejraději kreslení – ač výtvarně nenadaná, ale byla to dvouhodinovka a nápady k vyjádření krásna Peřina měl – zajímavé, jako jeden z mála neměl přezdívku). Přeskočím obecnou školu (tam mi moc v hlavně neutkvěl), ale na měšťance jsme už byli rozděleni na kluky a holky. Slajda byl dobrý a zapálený tělocvikář, bavily mne přeskoky přes kozu i bradla či kladina, skok do výšky i dálky i ta vybiška.
Na střední to už bylo veselejší, ale taky žádný horor – Michálek velmi rychle pochopil, že chtít po nás výmik znamená, že půlka holek skončí na chirurgii a druhá půlka u psichiatra a po jediném běhu na 1500 m na čas konstatoval, že ani ti nejlepší nejsou v tabulkách (nemluvím o tom, že některé omdlely už při běhu, další až v cíli (chuckle) ). Tudíž tady cesta nevede – nejlíp jsme si vedly při pasákovi (česká a dívčí obdoba bejsbólu) či při volejbalu, rozcvičky nám taky nevadily a v nejhorším případě se vedly phylosphycké řeči (prófa vystudoval psychologii a rád se s tím před holkama vytahoval – chichi).
„Podle velikosti“ – myslím, že to bylo proto, aby při dělení se do družstev a rozpočítávání na prvý-druhý byl v jednotlivých družstvech stejný podíl vysokých a i malých. Chichi – já bývala druhá od konce – jak na základce, tak na střední. Myslím, že zrovna toto řazení nás nefrustrovalo – hezké jsme byly všechny … (rofl)
😀 Ygóóó, ty žvíže, válím se tady smíchy. Vybíjenou jsme hrávali také odpoledne po škole. Uprostřed sídliště byl velký plac, tam jsme načárali na zem lajny, většinou jenom klackem do hlíny a turnaj mohl začít. Měli vždy taková období. Pasáka neboli skvostně řečeno baseball, jsme hrávali také a to jsme neměli ty luxusní pálky, to nám vyráběli tatínkové. A mety byly s plocháčů i cihel, co se v okolí našlo. Ale užili jsme si. Hlavně jsme se hýbali a hýbali. A domů jsem chodila, jak to čuně. Zaprášená, nebo vyválená v hlíně, nebo zelená od trávy. Na kolech jsme trávili dlouhá odpoledne (žádné Shimano přehazovačky) poctivě jsme to odšlapali. Byla jsem fakticky jako vyžle a dlouhá jako pohádka. Taková chodící tyč. Ale spokojená tyč!
Ygo (inlove) , tvůj pohled na tělocvik, stejně jako obecně pohled na svět bych chtěla někdy sdílet 😀 Jsi fakt číslo! To určitě ta vaše Vrbice (chuckle)
Ještě teď mi není pohyb cizí ale tělocvik jsem opravdu ráda neměla. A ani jsem netušila, že i další generace na tom byly stejně. Tělocvik i na gymplu byl pro většinu nezábavný a koukaly jsme jak se z něj tzv, ulejt. Kromě bruslení na staďáku, školu jsme měli u stadionu, tak se chodilo častěji.
Rovněž CO /civilní obrana/ To byla taky pěkná blbost. V pláštěnkách a maskách jsme se plížili po polích – dneska tam je obchodní zóna Sever a Globus a já ani nevím co. Obchoďáky nemiluju a nevyhledávám. Jo, mluvím o Liberci
Víš, Maruško, když nad tím tak přemýšlím, tak mám pocit, že blbej tělocvik vznikne tam, kde se z něj dělá věda a nikoliv výchova. Jak napsala dole Ri, školní tělocvik sportovce neudělá a tedy cílem by nemělo být vyplnění atletických či jiných tabulek. Podle mě by cílem mělo být tu mládež pořádně rozhýbat, mírně krotit ty divoké a zaměstnat je tak, aby se aspoň zadýchali (chuckle) a podporovat ty, kdo se stydí, nebo jim to nejde. Učit na rozdílných úrovních – tlačit na ty nadané, aby hledali své limity, podpořit ty méně nadané, aby se přiblížili těm svým. Dokázat dětem, že pohyb je sranda a že ho potřebují. Hlídat fair play, pokud se hrají hry.
Prostě to chce Učitele. Ne každá škola takového má. A může ho i mít, ale pokud dostane jasný příkaz, že tabulky jsou vše a studenti se musejí přizpůsobit, tak je to taky k ničemu.
Mimochodem jsem přesvědčená, že pokud už se mají výchovy známkovat (což si nemyslím), tak by se měla známkovat snaha dotyčného o maximální výkon – nikoliv dosažení tabulkového limitu.
(wait) Dede, tesat do kamene (wait)
U mne by to bylo v obou případech za 4 minus. Proč se namáhat, když není motivace, ani odměna? A známky na vysvědčení se u nás dělily na důležité a nepodstatné (tělák a výchovy obecně). Hlavně nepropadni, za čtyři je dostatečně! A protože zbytek byl za jedna, zřídka za dvě, nebylo problém na tu čtyřku s minimem námahy dosáhnout.
MarSko, a co kdyby jsi se tam z nostalgie k CO, myslím v těch dnešních místech obchoďáků zase plížila po zemi? Nějaké maskáče by se jistě v rodině našly!
Také si vzpomínám na CO. Ještě v prvním zaměstnání jsem musela být v CO a byla jsem jako radista telefonista. Jednou jsme byli na třídenním cvičení, brzy na jaře. Pamatuji se, že jsem byla tak naštvaná, že musím sedět schovaná s vysílačkou (takovou tou bednou) ve vývratu v lese, že jsem nechala vysílačku vysílačkou a šla se projít po jarním lese. Nemohli se mě dovolat, tak byl vyslán jeden důstojník ČSLA a hledal mě. Našel vysílačku opuštěnou a byla ostuda. Vymluvila jsem se na průjem a když jsem viděla jeho nedůvěřivý pohled, tak jsem mu ochotně nabídla, že mu to místo ukážu. Kupodivu odmítl!
😀 😀 😀
Tahle branná cvičení už jsem nezažila, ale taky bych se určitě šla procházet. Říkám si, že aspoň u toho byl člověk někde v lese a když už se trápil, tak se aspoň ještě ke všemu netrápil v zatuchlé tělocvičně…. ???
Téda když jsem si představila jak se bába v maskáčích, v pláštěnce a chem maskou na hubě plíží k obchoďáku….. no není to na Chocholouška ? Já z vás holky nemůžu.
(rofl) (rofl) Alex, ty se fakt nezdáš! (rofl) Co bys dělala, kdyby se chtěl jít podívat? (wasntme)
V osmé třídě při přeskoku kozy (s odrazem na můstku) jsem si škaredě zlomila levou ruku. Učitelka mě poslala na polikliniku jen s jednou spolužačkou. Tam jsme seděly, aniž si nás kdokoliv všiml, do pozdního odpoledne. Až mě rodiče začali shánět, tak se něco začalo dít. Ruka se musela operovat a pak jsem ležela dva měsíce doma s „křídlem“. Nemilý důsledek této situace bylo dramatické zvýšení váhy po dobu ležení. Bylo tak slastné ležet, číst si a baštit sladké. Před zlomeninou jsem byla vyžlovitá a nic o nadměrné váze jsem zatím netušila. Milý důsledek této situace bylo osvobození od tělocviku do konce základní školy. Na chuť pohybu jsem přišla až díky józe, kterou jsem si pro sebe objevila.
Tak to byla obrovská smůla. Já jsme na štěstí měla štěstí a dětství a mládí jsem se větším úrazům vyhnula. Jinak dlouhodobé upoutání na lůžko by mne snad dostalo na psychiatrii.
Huhu, to bylo víc než nepříjemné… (h) Ale je fakt, že přístup škol ke zdraněným dětem se hodně lišil – učitel od učitele, škola od školy. Zažila jsem ten špatný i výborný, u sebe i u dětí. To je rozhodně v lidech… 🙂
Školní tělocvik způsobil to, že jsem se sportu do 18 let cíleně vyhýbala. V okolí se všechno dalo dělat jen „závodně“ a v tělocviku se mi učitelky vysmívaly tak, že jsem jen po odpoledních hrála vybíjenou, jezdila na kole a lezla po stromech. Jsem tupozraká a chytit míč pro mě byl nácvik na strašně dlouhou dobu. Na gymplu se hrál jen volejbal (půlka třídy hrála závodně), takže se odehrávalo v článku popsané, nebo se dělala atletika na známky bez jakékoli přípravy. Uběhnout 1500 metrů bylo peklo, a tak jsem si na ohlášené běhání zabandážovala kotník. Nakonec jsem málem dostala trojku na vysvědčení za to, že na začátku hodiny špatně podávám hlášení (když už blbě hraju volejbal). Opravdu sportovat jsem začala až jako dospělá, ale lásku k pohybu nemám. Třeba běhání dodnes k smrti nesnáším 🙂 přitom ráda chodím i dlouhé trasy. Na kole taky jezdím ráda, jenže nejsem polykač kilometrů, jezdím jako paní radová a kochám se, protože primární pro mě není jízda, nýbrž ten výlet jako takový. Překonat odpor k posilovně jsem zatím nedokázala. Typicky ženské cvičení dělám nerada kvůli neustálým diskuzím o dietách a nejnovějších typech makeupu. Bojové sporty pro mě byly skvělé, ale při současné pracovní době je to nereálné. Ještě jsme neviděla karate, které by probíhalo v deset dopoledne 🙂 a tak já i mí psi celkem dost nachodíme 🙂
Matyldo též nejsem polykač kilometrů. Jízdou na kole se kochám okolím, taktak nedochází u mne k pádům, díky tomu kochání a jsem mistr v zastavování, skládání kola na zem a rychle něco vyfotit. Můj muž jezdící za mnou je na mrtvici, když mu náhle bez ohlášení prudce zastavím. Má co dělat, aby nenarazil do mého kola a nespadl. To nadává a já mu odpálkuji, že si má držet rozestup, no ne? Posilovny jsem nikdy nezkoušela, naštěstí se vyrojily až když jsem byla ve věku, kdy si dávám pozor, aby mě pohyb neuškodil. Navíc nesnáším ten tělocvičenský smrad, posilovny nejsou ve velkých klasických tělocvičnách. Zajímavé je že vůně koňského těla mi nevadí, ale smrad v tělocvičně (v tramvaji, autobusu) ano (fubar) , jsem cáklá já vím.
Vidíš Dede a já měla tělocvik ze všech předmětů nejraději. Od prvních (vždy silných) měsíčků jsem měla dva, tři dny děsné bolesti, když mě to chytlo ve škole, zvracela jsem a vypadala jsem na umření. Učitelka se mnou vždy pro jistotu poslala domů spolužačku, bála se, že se jinak někde cestou bolestí zhroutím. Pravidelně jsem v tyhle dny zůstala tři dny doma a hodinu tělocviku jsem proseděla na lavici. Ale jinak mě cvičení fakt bavilo. Jistě i proto, že jsem byla mrštná, žádné cviky mi nedělaly potíže, na tenhle předmět jsem se nikdy nemusela „šprtat“ a vždycky jsem měla na vysvědčení jedničku 🙂 Rozhodně jsem neprojevila k žádnému cvičení zvláštní nadání, ale prostě mě ta hodina pohybu bavila – jak uvnitř, tak venku. Uvnitř na nářadích jsme měla nejraději kruhy, hrazdu, žebřiny (ribstole), šplhání po laně, skoky přes kozy..no prostě všechno. Na běhání, skákání (dálka, výška a míčové hry) jsme také chodily (tělocvik byl extra pro dívky a chlapcë) do Riegráku. Pamatuji se, že jednou právě v tamní tělocvičně trénovala Věra Čáslavská a my jsme měly povoleno tiše sedět a její cvičení sledovat – byla úžasná. Chodila jsem ještě o kus pod náš dům do sokola, to mě taky bavilo. Ale vůbec nejlepší a nejoblíbenější tělocvik pro mne bylo lezení po stromech v lese u naší chaty 😀 – některé rozložení větví bylo jak magnet, nedokázala jsem kolem projít a čím výše se u okrajových stromů dalo vylézt, tím krásnější byl ze špičky rozhled.
Se mi zdá Maričko, že píšeš o mně! Až na ty stromy. Stromů na lezeni bylo se v mém pražském okolí nějak pomálu. Ale tenhle nedostatek jsem si vynahrazovala v dědečkově třešňové aleji. Bylo to fajn.
Tělák a výtvarná výchova, tehdy kreslení – dvě věci, které jsem absolutně nemusel. Na devítiletce jsem tělák sabotoval s tím, že čtyřka je slovně dostatečná, čili dostačující výsledek a kreslení jsem si transformoval na technické – malůvky tužkou podle pravítka, tiskací písmo od ruky, (oboje se mi pak na průmce velice hodilo; psal jsem jak podle šablonky a skoro stejně rychle, jako psacím) a souch učitel se mohl po… Na průmce jsem na tělocvik nechodil, neb jsem měl na starosti školní telefonní ústřednu a melouchy pro profesorský sbor. (výroba nabíječek, zapojování automatických praček a p.) A šlo to také.
Asi školní tělocvik z nikoho sportovce udělat ani nemůže, jako diktáty nedělají z dětí lingvisty. Jako u všech předmětů by jim měly dát nahlédnout možnosti. Někdy to byla zábava, někdy otrava. Bavilo mě nářadí, nenáviděla jsem vytrvalostní běhy, ráda jsem střílela, nebavila mě vybíjená. ALE – v Havířově byla v té době sportovní škola, která si stáhla sportovně nadané dětičky a cíleně je rozvíjela (leckdy nad možnosti jejich fyzična), takže nějaké posmívání od školních sportovců nehrozilo. Měli vlastní školu 😀