Znáte Centrální Park v Praze Stodůlkách? To je nádherný kus země, který byl zatím uchráněn před dravými zuby developerů a pro desetitisíce lidí na pražském Jihozápadním městě představuje skutečnou oázu klidu a přírody. A pro pejsky nádhernou příležitost si počuchat a poběhat. Prostor je tak obrovský, že pokud se nenajde mezi přítomnými debil, mohou spolu pejskaři, běžci, děti i jiní přírodomilovní občané vycházet bez třenic.

V Praze jsem byla s Ari a Berry dva celé dny, takže jsme vždy po ránu do velkého parku vyrazily, aby si holky protáhly nohy. Já se radovala, že uprostřed města není až tak velká naděje, že narazíme na stádo srn a doufala, že malá zvěř se bude schovávat na Haldě, kam zase nepůjdeme my.

Musím uznat, že ač jsou holky vesnické buranky – Ari zvlášť, ta nemá Berrinu anglickou vyšší dívčí, tak se ve městě umějí chovat náležitým způsobem. Neotravují lidi, nešlapou na malé pejsky, nevyhrožují a neperou se. Když jsem pohlídala, aby Ari nekradla dětem klacíky, nebylo jejich chování co vytknout. Je to v podstatě výhoda cizího prostředí, ale kdo by si stěžoval, že?

No a tak jsme šli v pátek ráno do Central parku. Nejdřív holky běhaly za klackem, potom jsme potkali skupinku menších běhacích pejsků a nakonec jsme obcházely Nepomucký rybník. A tam byl. Blažený, děsně špinavý husky, který si máchal přední tlapy a půl břicha v bahně na kraji rybníka, kde asi zrovna vyplašil kachny. Obrátil k nám černobílý obličej s typickou kresbou a zjevně se zaradoval. Krásnej den, parádní bahno a dvě psí krásky na obzoru! Může snad být život lepší?

I vyběhl na chodník a bez váhání začal intenzivně harašit. Nemusím popisovat, jak vypadala chudák Ari, když se na ni věšel takovej zabahněnej ometák. Berry vypadala líp jen proto, že to na černé srsti nebylo vidět. Holky začínaly být nevrlé a já taky. Berry dokonce pustila z huby klacek a zaječela mu do ksichtu pár urážek, ale ten šťastný ignorant ničeho nedbal – ani mojí snahy ho poslat někam… k pánečkovi. Kterého jsem ostatně pilně hledala.

V parku bylo právě tolik lidí, abych po nějaký čas neztrácela naději. Ovšem když jsem se blížila k místu, kde jsem měla zaparkované auto a ometák byl stále s námi, tak mi došlo, že se stane jen to, co udělám. I odchytila jsem ho, hmátla pro známku a s úlevou našla telefonní číslo. „Nepostrádáte náhodou psa?“ zeptala jsem se ženy, která telefon vzala. Naštěstí ho opravdu postrádala, zdrhnul prý brzy ráno někde v Prokopském údolí.

Takže jsem milého Tobyho (jak se jmenoval ometák:)) připnula na vodítko, aby si to ještě náhodou nerozmyslel a nešel hledat dobrodružství jinam, a počkali jsme na paničku. Tvářil odevzdaně, prevít jeden, ale nevzpěčoval se. Panička se omlouvala a s rozpaky mi vysvětlovala, že on prostě utíká, tak má tu známku a… Podívala jsem se na zvědavě přihlížející holky, a sledovala, jak jim rostou kolem hlav potměšilé svatozáře.

„Já vás opravdu chápu,“ ujistila jsem Tobyho paničku upřímně. A duchu si dodala: jak je to krásné, že pro změnu ta hledající nejsem já!

Album z výletu najdete na rajčeti: http://sandvika.rajce.idnes.cz/