Byla jsem tuhle zase v Praze na Lužinách a všimla jsem si, že na všech dveřích okolních paneláků je vyvěšený nějaký leták. Kouknu a vidím, že je to pozvánka na umisťovací výstavu opuštěných koček. V duchu jsem souhlasně pokývala hlavou – vím, kolik práce a zároveň naděje se za takovými akcemi skrývá.
A znovu jsem si uvědomila, jak strašně těžká – a samozřejmě nedoceněná – je práce lidí v útulcích pro opuštěná zvířata. Kromě samotné práce, tedy péče o smečku potřebných, často nemocných zvířat, je to strašný nápor na psychiku. Ať jsou totiž totiž úspěchy se záchranou, léčením a umisťováním koček či psů jakékoliv, vždy je to málo, protože proud potřebných nikdy nevysychá.
Uvědomila jsem si, že právě v oněch útulcích se setkává to špatné z lidí, s tím dobrým. Jak lhostejnost, bezohlednost a krutost jedněch zvířata do útulků dostává – opravdu ztracených zvířat je tam mizivé množství; tak otevřené srdce, láska a tvrdá práce těch druhých je z něj zase vypravuje do nových domovů.
A je tu ještě jedna neskutečně důležitá věc – pomáhají všem. Nejen hezkým, hodným a vděčným koťátkům a štěňátkům, ale i tvorům starým, nemocným, ošklivým, či kvůli hrozným zkušenostem extrémně bázlivým či naopak agresivním.
A mě napadá, jak moc by se lidé ve svém všedním životě měli zamyslet právě nad tímto faktem. Je snadné pomoct někomu, kdo je milý, vděčný a nepáchne. Podstatně těžší je pomáhat těm, které nemoc nebo okolnosti jejich života zle poškodily; kteří pomoc nechtějí přijmout, byť bez ní nepřežijí; kteří nejsou laskaví a vděční, protože to už z jakéhokoliv důvodu nedokážou.
Jenže právě na péči o ty nejposlednější z ubohých se pozná kvalita lidské společnosti. Ať už jde o zvířata nebo o lidi. Vodítkem pro ty nepřesvědčené by mělo být vědomí, že nikdy, ale opravdu nikdy nevědí, jak skončí zrovna oni.
Napsáno pro Český rozhlas Hradec Králové
Omlouvám se za nepřítomnost, jsem v Praze a net mám jen v mobilu
Děkuju za komentáře 🙂 a Io, to nebyl celý Zvířetník 😉 Doma budu až v sobotu, články na zítra a pátek tam jsou. Zkusím se občas ozvat 🙂
Vedeme s Erendis na plus mínus tohle téma zajímavou diskusi na Makovým domku, tak se pojď když tak přesunout tam. Až budeš na netu.
(Však s tebou mluvim, ne? Aha, vlastně, ty přece taky nejseš… 😉 (heart) OK, eště s pár fajn lidma mluvim, ne – ale to společenství jako takový je pro mě prostě po tomhle pasé a puntík. Tohohle už členem být nechci, kde je toto možný. Tak.)
Na tohle ti snad ani neumím odpovědět nějak neutrálně.
Jestli ti tady bude můj příspěvek vadit, tak ho smaž.
Vzala jsem z útulku zatím tři psy. Penny nikdo nechtěl, deset lidí přede mnou ji odmítlo jako nezvladatelnou. Já z ní vychovala canisterapeutku.
Nessy byla v útulku pod hlavičkou „vrácena osvojitelem“. Důvod – štěkala a útočila na cyklisty, běžkaře a běžce; ničila doma věci. Socializovala jsem ji, srovnala, vychovala – a po půl roce jsem ji dala máti, aby se taky někdy donutila jít ven a neseděla pořád doma.
Melly nikdo nechtěl, byla v útulku od raného štěněte, měla nálepku „hyperaktivní, hysterická, nezvladatelná“. Během pár měsíců jsem z ní udělala vodícího psa pro Penny. Teď je po ztrátě Penynky hrozně v háji, začínám celou práci pěkně znovu. 🙁
A co jsem se dozvěděla od Zvířetníků?
Že nerozumím psům.
A že si za vraždu Penny a zranění Melly a mě (tak vážné, že jsem po těch 7 týdnech stále na neschopence) můžu sama a v podstatě dobře mi tak a že mě už mají konečně vypnout…
Kocoura Kaštana jsem našla na ulici v dešti, tahal za sebou zadní nohy. Vzaly jsme ho s Penynkou domů, vyléčily kyčle, zápal plic. Nechaly jsme ho trochu povyrůst a posunuly k tehdejší skoro-tchýni.
Manďáka jsem našla na ulici, přidal se ke mně a odmítal se mě pustit. Vyléčila jsem ho ze svrabu a dalších parazitů, teď ho chystám na felinoterapii, protože vypadá, že k tomu bude dobrej.
A co jsem se dozvěděla od Zvířetníků?
Že nerozumím kočkám a Mandyho jsem si vzala, abych ho otrávila…
O tom bezdomovci, co jsem se o něj postarala, když mu auto srazilo psa – tuhle v lednu, sama jsem na tom nebyla dobře, opravdu jsem nepotřebovala vidět druhého umírajícího psa během měsíce a půl – o tom víš. Nedalo mi to. Nedovedu jít kolem někoho v bolestech a tvářit se, že ho nevidím, nebo si do něj pokud možno ještě kopnout.
A tak si říkám – asi nejsem Zvířetník.
A jsem tomu tak ráda.
aneb jak všechno úplně překroutit … aspoň před těmi, kteří nečetli, před těmi to možná i jde – před těmi druhými ne
Tak jsem si dala tu práci,přečetla si hady a bylo to pro mne nepříjemné překvapení (doh) (puke)
Budu asi jen zbytečně další do počtu a nejspíš se o sobě promptně také něco dozvím, ale mě to tedy přišlo jako hon na čarodejnice (na Io).
Nejdřív jste ji bez zamyšlení osočily kvůli jednomu slovu(nemohu nevzpomenout článek o „čubizně“) a pak byly uražené, že je dotčená ona…
Jen mi přijde zajímavé, že u těch nejvyhrocenějších diskusí se pořád v roli „spravedlivých mezi národy“ objevovala a objevují ta samá jména.
Stojí vám to za to(to že „odpovídám“ na Bedu samozřejmě neznamená, že hovořím pouze o ní, Jano Bu, Sharko, Karolíno…)
Stálo vám to všechno třeba i za rozpad původního Zvířetníku?
tak nevím – mám odpovídat?
já jen že mi to přijde, že jsme každá četly něco jiného ;(
pardon, to jsem byla já, odhlásilo mě to
No právě – vy jste psaly v tom ajfru – já to četla s odstupem nezaujatého člověka… možná by to mohlo vést k zamyšlení… k myšlence, že i když třeba byla motivace veskrze dobrá, provedení bylo věru nepěkné…
Ba ne SaN, i v tom „ajfru“ bylo k přečtení přesně to, co tam čteš teď.
A pěkné to nebylo
Zato teď je to velmi pěkné. Mám totiž srovnání s jednáním Penynčina vraha.
Jsa popotahován (zatím jen) přestupkovou komisí za to, že mi (v létě) hrubě nadával a vyhrožoval, bránil se asi takto: „To je všechno lež, ona lže! Ta kurva jedna, co si to dovoluje takhle lhát! To si nesmí dovolit, žalovat mě, kurva jedna, já jí ukážu, já budu žalovat ji, mám strýčka soudce advokáta v Brně Blansku, to teprve uvidí, kurva, že se nestydí takhle lhát! Zajdu si na rektorát a tam na tom děkanátu jim to vytmavím, že ji mají okamžitě propustit, že je to hanba, aby na tom rektorátu učila taková profesorka, jako je tady ta piča!“
Byl upozorněn, že se právě dopustil dalších urážek a výhrůžek.
Nepochopil.
Podobnost s argumentací takové Sharky tady o kousek níž a chápáním dalších, pro změnu výše laskavou kolegyní vyjmenovaných, je až zarážející. 🙂
Io, prosím, sem ta debata nepatří. Začala jinde a já si myslím, že by měla skončit. (h) (f)
Já mě tu nenapadla, Dede, a netvrdila jsem, že lžu.
A tam s těmi jmenovanými už nedebatuju. Diskutuju s lidmi, jen dokud mi na nich záleží. Chtěla jsem jenom pobavit holky, kterým odpovídám, tím srovnáním. Přišlo mi… svým smutným způsobem zábavné.
Ale OK, jak chceš.
Penuška zemřela po zranění,které jí způsobil jiný pes…a o to víc sedí to moje přirovnání…
Prosím, ta diskuze tady nezačala a já bych byla ráda, kdyby tu nepokračovala. Děkuju vám.
Sharko, myslim si, ze dalsi debata na toto tema nema cenu. Mnohem vic, nez melo byt receno, uz bylo vyrknuto. Kdo chtel, ten si uz nazor udelal. Pokud nejde o zasadni principy, nevidim duvod, proc bych musela mit posledni slovo. A zivot mne naucil prehnane emocialni vylevy ignorovat. Jinak je totiz legitimizujes. Toz tak. (h)
Poštvaný pes je zbraň. Když došlo k vraždě tak, že člověk poštval psa, je vrahem ten člověk. Tolik k zabití Penny. Nástrojem byl pes, ale byl v tu chvíli cíleně povelován člověkem.
Nebyla to nešťastná náhoda, ale úmysl, člověkem připravená a provedená akce.
Proto můžu právem mluvit o vrahovi Penny.
A Sharka to moc dobře ví, protože jsem o tom psala na Hadech dost otevřeně.
Dál si už dělejte každý obrázek jak libo. Já s touhle diskusí končím.
100 x opakovaná lež se prostě pravdou nestane..lidi se poučili …
O.T. – na Hadech v sekci Srazy a setkání je pozvánka na BŘEZNOVÉ PRAŽENÍ.
Ano,opuštěná a zle zklamaná zvířata jsou neskutečně vděčná,jedno takové mám doma a je to moje láska veliká.No a děti s nějakým handicapem mám ve svých rukách už 31let a musím říct,že bych neměnila.Není to vždycky snadné,ale stojí to za to.Dneska jsme byli v terárku u Lucky – a její láska s jakou pečuje o zvířata je hmatatelná.Je tam moc hezky.
Dnes jsem si opět připoměla, že pomocné oázy existují. Vrátila jsem se po celém dopoledni stráveném v Domově seniorů, kde mám maminku. Nejenom, že se maminčin stav jak psychický tak fyzický po 8-mi měsíčním pobytu zlepšuje, ale i já si v tomto zařízení dobíjím baterky u zaměstnanců 🙂 .
Víš Alex, já si myslím, že by si lidé měli být vědomi své zranitelnosti a pokud už o nikoho nepečují nebo pečovat z nějakého důvodu nemohou, aby se aspoň podle svých schopností snažili těm pečujícím pomoct – i peníze se hodí, ne, že ne. Je hanba, že většina ošetřovatelů a pečovatelů ve všech těch domovech, kde žijí lidé odkázaní na pomoc druhých, mají naprosto mizerné příjmy a se společenskou prestiží to taky není valné. Přitom vlídný a ochotný ošetřovatel, který má třeba navíc smysl pro humor, je pro ty lidi požehnáním – a je požehnáním i pro jejich blízké.
Dede, tohle tesat do kamene. Lidi, kteří dokážou pomáhat, zejména pokud dokážou pomáhat i těm méně líbivým potřebným, by chtělo pozlatit.
neumím se dostat do diskuse na NP, a proto tento vzkaz pro Míšu z Plzně,měla jsem syna po těžkém úrazu 15 let a 3 měsíce (v červnu minulého roku zemřel)v nemocnicích a léčebnách a přesto že to bylo stále horší,zažila jsem s ním krásné chvíle a byla jsem vděčná za každý den .Dá se to asi těžko pochopit ale i v těchto okamžicích jsou chvíle radosti a štěstí.
Marto, dala jsem odkaz pro Míšu, snad se sem podívá. Koukám, že ty sis užila život z té hodně drské strany a přesto jsi v něm dokázala najít jiskřičky radosti a štěstí (h) Jsi obdivuhodná…
Také jsem si zažila s Petou těžké chvilky, ale Peta funguje. Myslí mu to, někdy až moc. Jen to vidí jinak než okolí. Trvalo dlouho než jsem se s tím vyrovnala, ale docházím k názoru, že to tak mělo být. Asi jsme si byli souzení. Aneb andělé ví, proč ty děti posílají právě k nám.
Míša
POZOR, POZOR, HLÁSÁNÍ!!!
Dnes má narozeniny Lucka_vet., přejeme jí všechno nej, nej a posíláme kytičku.
http://jovo.rajce.idnes.cz/Pranicka_21_2014#Luckavetnar_2014.jpg
Oni ti ne-roztomilí bývají o to víc vděční, když uvěří že mají DOMA. Třínohý pes nebo kočka bez oka v sobě mají stejnou potřebu lásku dávat i přijímat jako ti celí. Bázlivka co v útulku nevystrčila čumák z boudy celá rozkvete, když ji nový majitel naučí že se bát nemusí. Agresor si bude užívat drbání a hlazení, jen co jej někdo přesvědčí že ruce nejsou k tomu aby ubližovaly… Chce to jen o trochu víc práce na straně nového majitele.
Tak tak. Kocourek-otloukánek, když jsem ho přivezl z útulku domů, zalezl pod vanu a skoro měsíc jsme ho neviděli, ráno byl použitý záchůdek, vymetené mističky, ale jinak ani stopa. Dnes se mazlí, ducá vrní a je naprosto spokojený.