Minulý týden jsme si půjčili od taťky přehrávač VHS videokazet a tuhle neděli jsme se koukali na dvacet let stará videa ze života naší rodiny. Vynechám dojem pohlcení při návratu v čase, šíleně rozporuplné pocity při sledování těch, kteří už s námi nejsou, a soustředím se na boty. Proč?
Bylo tam jedno video z chalupy na horách, ze zimy roku 1994. Byl březen, všude hory sněhu a my jsme blbli s dětmi, bobovali se, jezevčík Max nás honil… prostě pohoda. A já si všimla mohutných sněhulí, ve kterých jsem dusala kolem. A vzpomněla jsem si, že to byly moje první boty, ve kterých bylo opravdu vždy teplo a sucho – ať jsem šla jakkoliv hlubokým sněhem, jakkoliv rozčvachtaným.
Byl to úžasný pocit, který ve mně nějak přetrvává doteď. Není tak divu, že umím ocenit svoje pečlivě vybírané horské boty, které mi dnes poskytují stejný komfort a navíc mi neničí nohy, jako placaté volné sněhule. Jsem hodně přírodní člověk (chci říct, že se hodně pohybuju v přírodě, jinak jsem celkem civilizovaná:)), takže moje dětství a později i ona raná dospělost byla plná mokrých bot a studených nohou.
A nebylo to jen tím, že jsme s bráchou chodili našimi horskými potoky v podstatě stejně často, jako po lesních stezkách. Zimní boty tehdy promokaly když ne brzy, tak jen o něco později. Někdy to prosakovalo přes švy, jindy to šlo horem, tak to nezachránila ani ta guma dole. Pamatuju se, že jeden čas byly k dostání tzv. tuleňky – vysoké boty z údajně tulení kožešiny, a se šněrováním. To byly velmi dobré boty, možná nejlepší z těch, na které si pamatuju. Ale časem se promáčely taky.
A tak jsem se dívala na video a mimo jiné přemýšlela o luxusu suchých nohou. Je to drobnost, ale jeden si jí rychle všimne, když se nemůže dopočítat zmrzlých prstů na nohou. Tak schválně – pamatujete, kdy jste začali mít nohy v suchu vy?:))
Nejen nohy, celýho člověka je dobře mít v suchu. A k tomu jsme se dostali vlastně dost nedávno, tak deset let zpátky. Do tý doby jsme byli… no buď hrdinové (nejsme z cukru, ne?) nebo úplní pitomci 😛
Zjišťuju, že daleko nejvíc peněz dám za oblečení a boty do přírody, na turistiku. V životě bych nedala za lodičky ani kostým (oboje aspoň občas musím v práci oblíct) to, co za pohory nebo nepromokavou bundu (chuckle) .
Včerejší článek i následná diskuze jsou parádní (clap) .
Jejda zano, to bychom si spolu užily zírání do stejných výkladních skříní! (chuckle) Popravdě jedné opravdu značkové oblečení, které mě zajímá, je to outdoorové (blush) A po zkušenostech dávám přednost severským výrobcům – jejich chápání potřeby udržet člověka v teple a suchu mi naprosto vyhovuje 🙂
Ešte sa mi nepodarilo kúpiť topánky,ktoré by mi boli dobré!!teda tam v predajni sa tvária,že boli vyrobené jedine pre moje nohy,ale cestou domov sa to zmení a oni tlačia a tlačia a vyrábajú krvavé pľuzgiere.Keď ich rozšľapem do nositeľnosti som šťastná a premokanie si nevšímam.
OT:Neviem či terra sem chodí,prajem len to najlepšie a trošku času na zavítanie medzi nás.
Verenko, mám stejný problém u lodiček a podobných bot – popravdě mě na jaře dřou i boty ochozené 🙂
Nevím, jestli sem Terra chodí. Byla bych ráda, ale mám dojem, že asi obecně moc nikam nechodí, nebo se aspoň neukazuje…
Hm, je možné, že by mě celá tahle problematika minula? Od vždycky řeším problém, aby mi nebylo na nohy horko 🙂
Nevzpomínám si ani na žádné promáčené boty … asi mi to bylo fuk. Ono, na kole se zase tak moc boty nepromáčí 🙂
Na rozdíl od vás, já chodím v lodičkách moc ráda. Jsou to jediné boty, které prostě obuju a můžu jít. mívala jsem i takové, v kterých bych si na konci dne na těch neplánovaných patnáct kiláků troufla (kožené a rozťápnuté).
Sportovní a treková obuv je moje noční můra. V mém čísle už se považují za pánské. A jsou mi široké. Všechny. Tak pořád zkouším další a další, drahé i levné, abych z nich vzápětí vztekle vyletěla a ty které jsem nakonec koupila poslala dál. Ne, nepromokavost neřeším 🙂
K těm mokrým a studeným nohám – vzpomínám si, když si naše Maruška (toho času prodavačka v Universálu – tudíž u zdroje) zakoupila ÚŽASNÉ sněhule. Ne takové ty rozčvachtané gumoše v montérkově modré barvě, jak byly běžně k dostání, ale na tu dobu celkem elegantní tvar – spodek jasně oranžový (a nebyla to obyčejná guma, ale nějaká tvrzená) a vrch smetanově bílý šusťákový. Chodilo se v nich o hodně pohodlněni než v těch rozťápnutých. A já si je jednou půjčila (tajně) na sáňkování – to blaho, že mám nohy v suchu (i když mne trošku tlačily (chuckle) ).
No jo, nejsou sněhule jako sněhule! Ty moje z toho videa byly úžasné, ze silné vnější látky a s výborným vnitřkem, kolik let mi vydržely… No, už se to neopakovalo, žádné další už tyto kvality neměly. 🙂
Nejlepsi nepromokave boty byly zimni boty americkeho letectva z 2. svetove valky. Tata je sehnal po valce od Americanu z UNRY. Min nez do pul lytek, seda mekka kuze a uvnitr beranek. Snerovaci a velmi siroky jazyk. Ja si je pamatuju, kdyz uz byly vyclenene na puvodni chalupu, kde netekla voda a tudiz se muselo chodit s konvema ke studance. V zime jedine v tehle botech. Ani jsme je vetsinou nesnerovali. Ty nepromokly. Potesilo mne, ze dodnes stoji v predsini v nynejsi chaloupce a hosi je pouzivaji na prace venku v zime v mokrem snehu.
Dědičné boty! 😀 To je paráda, milá Hanko. Mám ráda, když věci umějí sloužit (inlove)
Mokré boty… naskočila mi vzpomínka: jdu ze cvičáku, časné jaro, zbytky sněhu a totálně mokré jakési sněhule. Jdu za dědou, který je na brigádě na nějaké vrátnici, má tam teplo,zouvám boty, zahřívám nohy a suším psa. Děda mi dělá čaj a ohřívá výbornou babiččinu polívku. 🙂 Je to dávno, ale vidím to jak dneska. Díky, Dede, pěkných vzpomínek není nikdy dost 🙂
Sušení bot u kamen, polívka a horkej čaj s citrónem… Milá Pavčo, nápodobně – taky děkuju za další hrst vyvolaných vzpomínek (h)
Díky práci v Mnichově, ve které jsem musela chodit elegantně oblékaná, jsem si zakoupila nepromokavé boty na podpatku. Mnichovské deště vypadaly tak, že voda byla přede mnou, za mnou, zespoda, zdola, odrážela se od chodníku a stříkala až na kolena. První elegantní boty nepromokavé byly bez podpatku a věnovala jsem je mámě. Ke kalhotám byly super, k sukni ovšem nic moc. Tudíž ty druhé byly stejné, černé, hladké, gortexové, ovšem s pěticentimetrovým podpatkem. Dobře vypadaly jak ke kalhotům, tak k sukni. Máma ty věnované boty naprosto miluje, odchodila v nich i lednové Athény, kde nemají kanály a tudíž všechna dešťová voda zůstává na chodnících, popřípadě stéká z kopečků aby pak dole tvořila jezera někdy vysoká i několik desítek centimetrů, ať už na silnicích nebo chodnících. Moje kamarádka pak zakoupila verzi kozačkovou, na podpatku uvnitř s kožešinkou. Byla nadšená, méně pak po sdělení ceny 😀
Jé, Kaštánku, to by se mi líbilo – společenské goretexové botky (chuckle) Vím, že něco obvykle nabízí Eco – v Norsku se o tomhle člověk hodně poučí, tam mají i společenské holínky a pláštěnky (blush)
Já jsem si letos, poté co mi jedna noha sklouzla, druhá zůstala vzadu a v koleně to udělalo křup křup křup, zakoupila do nepohody nekřesťansky drahé boty. Jsou lehké, teplé a dole, kolem dokola kolem, jsou natřené jakousi gumovou hmotou a tím pádem nepropustné. Tedy zatím. Paráda. To ale asi znáte. Co zvlaště oceňuji, jsou protiskluzové hroty, dvojího druhu, které dovolují pohybovat se jak po asfaltu, tak po ledu. Technologie materiálu mi uniká, ale představuji si, že na asfaltu hroty pro led zalezou a nastoupí hroty pro asfalt. Což je velká blbost, ale mě se to líbí. A tak mám teď boty teplé, nepromokavé a protiskluzové v jednom. No a o lodičkách, tady v Norsku, se mi může jenom zdát. Nedošla bych si v nich ani do schránky pro noviny. Ale ještě je mám schované. V šuplíku.
Ale také jsem je nosila. Tedy v Praze. A pamatuji se, jak jsem v nich klapala a klouzala na cestě pěšky k Jakubovi na půlnoční, v silonkách a kabátu nad kolena, protože tam na mě čekal ON. A musel mě vidět krásnou až nejkrásnější! A zmrzlou! A nakonec mi tam jeden pán, za zvuků malebné Rybovy mši, poblil záda.
Jano, ta scenka z Rybovky je jedna z tech, ktere pobavi az s odstupem casu. (:O)
Máš pravdu. Určitě mě to tenkrát nepobavilo tak jako teď. Ale byla štědrovečerní noc, ON mě držel za ruku, kdo by se staral o poblitý kabát! No, leda snad ON, kdyby mě chtěl obejmout (doh) 🙂 .
Jano! Ty se ozveš málokdy, ale když už, tak to stojí za to (rofl) (rofl)
Tak už máš hřebové botky? To je fajn… Mimochodem, dost mě zajímají. (wait) Když je u nás normální zima, ne to, co letos, tak by se taky hodily…
Tak také přispěju s příhodičkou do mlýna. Kdysi jsem si koupila pořádné horské botky goretexky. Pravda poté, co jsem si v pohorách sedřela paty do krve. Prima goretexky jsem naimpregnovala sprejem, který mi k tomu dali. Dokonce jsem to zopakovala. Pak jsem jela do Itálie a naštěstí jsem měla ten dobrý nápad goretexové botičky vzít s sebou. Ale to využití! Jestli si myslíte, že jsem šla na trek do Alp, tak to zrovna ne. Ale v Benátkách byl karneval. To se jdu podívat, když tam zrovna náhodou v tom správném období (únor) jsem. Tak jsme se dohodli s mou šéfkou a jejím hostem a dlouholetým anglickým kolegou, že pojedeme a podíváme se na masky a vůbec se po Benátkách projdeme. Jenže strašně lilo. Má šéfka se s nadějí zeptala anglického kolegy, jestli opravdu jedeme, ten kývl, proč ne. Já také nebyla proti. Až po letech se mi šéfka přiznala, že strašně doufala, že to vzdáme. No nic, jeli jsme a mě napadlo si mé horské goretexové botky vzít do načinčaných Benátek, když už tak lilo. A dobře jsem udělala. Voda byla všude. Nevím, jestli jste někdo byli v Benátkách za pořádného slejváku. Voda padala shora, ze strany, zezdola (odstřikovala od chodníku), voda byla v kanálech, prostě všude voda. A do toho jsme my chodili po městě. Anglický kolega byl gentleman, šéfce půjčil svůj deštník (já měla svůj a vůbec jsem byla tak nějak lépe vybavena) a když jsme se ptali, co on, že strašně leje, tak s klidem Angličana odvětil: „Já jsem rybář.“ A chodil se svou rybářskou hučkou a v naprosto rozmoklých botech, jako kdyby kolem bylo sluníčko. Při návratu po celém dnu v dešti šéfka měla úplně rozmočené boty, anglický kolega na tom nebyl o nic lépe. Pravda, i na mých byl jeden mokrý flíček v místě, kde se ohýbala bota, ale měla jsem nohy v suchu. Takže vyrazit s horskou obuví o Benátek není vůbec od věci.
Apino, to je skvělá historka! Počítám, že v Angičanových očích jsi získala plný počet bodů – oni umějí ocenit, když se jeden umí postavit počasí, což znamená, že žije tak, aby si ho vlastně nemusel všímat (chuckle)
Dede, na tomhle nesmírně chytrém chlapíkovi, který vypadal tak trochu jako zrzavý Rumcajs, mě naprosto fascinovala ta věta pronesená s naprostým klidem: „I am a fisherman.“ Prostě rybáře nějaká ta kapička (a že jich bylo!) naprosto nemůže rozhodit. Tou větou řekl naprosto všechno. Vzpomněla jsem si na něho o něco později, kdy v Londýně teroristi odpálili ty bomby v londýnském metru. Samozřejmě, že ty lidi byli v šoku, kdo by nebyl při tolika mrtvých a zraněných. Ale nevyváděli, prostě začali s relativním klidem řešit vzniklou situaci a bylo to nesmírně efektivní. Dali najevo, že nějaký terorista jim nebude kazit styl života. A to se mi ohromně líbilo. Národ, který dokáže toto, je v konečném důsledku neporazitelný. Jenže tady je tradice, tradice a zase tradice a ne zmatky, které tu naši zemičku postihly opravdu až příliš mnohokrát.
Dede, také si pamatuji na neforemné (ale v každé situaci uvnitř suché) sněhule. Moc se v nich chodit nedalo, 😛 ale byly to fakticky první suché boty. Už dávno odešly do botních věčných lovišť a je to dobře, dnes by mi ta bolavá záda jenom dodělaly ještě víc.
V zaměstnání jsem měla také lodičky, bylo to něco jako uniforma. Kostýmek a lodičky brrrr! Dnes už bych v nich ani neuměla chodit, zaplať pánbu!
Když už utrácím za boty tak za trekové, nebo jak říkám „polotrekové“, které jdou vzít i ke sportovnější letní sukni. To potom kroužím okolo speciálních prodejen a čekám až budou mít výrazné slevy. Nevadí mi, že už je to prošlý model (chuckle) , ale stále věřím výrobcům, že to co se skrývá uvnitř a není vidět, chrání nejenom moje nohy ale i klouby a páteř. Nu, s nepromokavostí je to horší, opravdu celý den a chůzi korytem potoka to nevydrží, na tohle používám na krátkou vzdálenost stále dobré osvědčené holínky. Na ty jsem si zvykla u koní, když jsem musela pracovat s hnojem.
DEDE I ALEX, TAKY JSEM ZAŽILA TYHLE BUFY, JAK SNĚHULÍM ŘÍKALA MOJE MAMI. JEJICH JEDINOU NEVÝHODOU BYLO, ŽE SE SNADNO MOHLA GUMA ROZŘÍZNOUT NEBO PRORAZIT O NĚJAKÝOSTŘEJŠÍ PŘEDMĚT, S NÍMŽ SE GUMOVÉ BOTKY SETKALY NA CESTĚ. JÁ JE SICE NOSILA, ALE JEN TEHDY, KDYŽ JSEM JEŠTĚ SE SVÝMI ŽÁČKY CHODILA BOBOVAT NEBO SÁŇKOVAT. ANO, JASNĚ, ŽE BOBOVALI A SÁŇKOVALI ONI , ALE MUSELA JSEM DĚCKA NA SVAHU POZORNĚ HLÍDAT, ABY NEDOŠLO K NĚJAKÉMU ÚRAZU NEB KARAMBOLU. BÝT VE STŘEHU, ZNAMENALO NESÁŇKOVAT, ALE POPOCHÁZET JEN NA MÍSTĚ.TEHDY BYLY SNĚHULE K NEZAPLACENÍ,PROTOŽE NOHY V TEPLE FAKT BYLY.
SNĚHULE OPRAVDU NA VELKÉ CHOZENÍ NEJSOU, ALE NA BOBOVÁNÍ A BLBNUTÍ VE SNĚHU NENÍ NIC LEPŠÍHO 🙂
ještě je mám schovaný (inlove)
Milá Alex, jsem děsná ostuda, ale popravdě mě je poslední roky těžko vidět v něčem jiném, než v nějakých trekových botách – a jak si to užívám! (A co teprve moje nohy (chuckle) )
Lodičky a spol. vytahuju jen při přesně definovaných a naštěstí tedy zřídka se vyskytujících situacích 🙂
Mno, umím nabrat vodu i do trekovek, ale z horských dovolených vím, že dokud jdu, tak je voda v těch trekovkách teplá- nesmím se zastavit. Jinak studené nohy jsou to nejhorší, co mě může potkat. Rozmrzají strašně dlouho i v teplé a suché posteli- nejlepší, co funguje, je proplést nohy do turka? lotosového květu? a přitisknout si chodidla na vlastní stehna. Hypermobilní klouby jsou aspoň k něčemu dobrý 🙂 jo a taky báječně se dají zahřát o psa vlezlého pod peřinou 🙂 a na nepromokavé boty jsme zatím nenarazila, ovšem toužím po nich- procházky se psy trošku posunuly laťku mých tužeb. Do práce ale nosím boty na podpatku a tam si od podzimu říkám, jak je báječné mít topení v autě, co fouká teplo na nohy…
Ty to máš Matyldo dobře vyvážené, a jako dáma skvěle vypadáš. A tužby směřující hlavně k vodotěsnosti, prodyšnosti a skvělé opoře pro nohy chápu a sdílím 🙂
Což o to, u mne nateče, vyteče, uschne. Já vylezu z potoka, mokré nohy do ponožek a mám tam sucho. Ale přítul, děs a hrůza. Jedeme na celodenku, ale než dojdeme k metru, má nohy zpocené = mokré = za chvíli mrznou. A nezabírají žádné protipotící mazadla. Přitom boty má vzdušné, právě až tak, že se do nich lehce nabere.
A jinak poučení z treků – i do těch nejlepších trekovek začne po nějakých kilometrech téct. Takže chodím v běžeckých, v dešti beru hodně suchých ponožek a igeliťáků. Dogtrekový neopren = ponožka, igeliťák, bota. Vydrží cca 10 km.
Petro, tos mi to pěkně připomněla! 🙂 Já to jako pravidlo neznala, ale z nouze jsem to použila – naposledy v Bratislavě na tom tréninku stopování s policajtama. Byli jsme v dešti celý den venku a běhali se psy cestou necestou. Samozřejmě boty nevydržely a vypadalo to, že časem nevydržím ani já – byl březen a byla dost zima. Tehdy mám dojem, že mi igeliťáky („s.ací“ pytlíky mám v kapsách každé bundy) a suché ponožky zachránily když ne život, tak zdraví určitě 🙂
Jinak svět dogtreků mě míjí, na to nemám. 🙂
Chacháá – vzpomínám si na nezapomenutelný třídní výlet v deváté třídě do Vysokých Tater. Jareček (třídní) miloval horskou turistiku a umínil si, že nás taky naočkuje (že se to nepovedlo není jeho vinou). No děly se tam věci … ale zaměřuju se na obutí.
Všichni byli poučení, že jedině kožené botky – a co tenkrát bylo v obchodě? No jasně – tmavě hnědé pionýrky (čest jejich památce). Všichni zakoupili nové, všichni měli otlačené a odrané paty a po celodenním výšlapu po tatranských ledovcích (nebo sněhovcích 😛 ?) je měli všichni i promočené a nohy zkřehlé, ba snad i omrzlé (chuckle) . Ale nikdo si nedovede představit to blaho, když jsem šlápla konečně na zem prostou sněhu – opravdu jsem pocítila výrazné teplo.
Po příchodu na chajdu jsem někde ukořistila několik výtisků RP a do rána ho cpala do botek a snažila se je vysušit, což se jakžtakž podařilo. Ale jiní, RP nemaje, použili onen zde chválený dogtrekový neoprén, ale byli Jarecem sprdnuti, že jestli chtějí mít večer ještě všecky prsty, tak OKAMŽITĚ ten sáček vyndat. Tak nevím … mohli si to tenkrát nechat patentovat. No je to poctivých třicet roků zpátky – to by bylo dividend (rofl) .
Jasně Ygo, pionýrky! Na ty jsem úplně zapomněla… (party) Asi taky proto, že na mě kdysi velký dojem neudělaly, ani sama nevím proč.
Ve třech a půl letech v turisťácích promazávaných indulonou. 🙂
Jo, měla jsem pubertální excesy (a mám dodnes jedny zamilované prakticky rozpadlé pracovní tenisky), ale jinak jsem naučená vybírat si boty (a fusky do nich) podle hesla „a na konci dne v nich musíš být schopná ujít neplánovanou patnáctikilometrovou túru mokrým lesem bez cest“.
Což poněkud diskvalifikuje lodičky. 😛
Io! Proč někomu indulona fungovala? Já zimní boty promáčela vždycky, snad i ty gumové (wasntme)
Jinak pokud jsem znala nějaké fakt odolné boty, tak to byly vojenské kanady – odolné a prakticky nezničitelné, pokud o ně človek pečoval. Hrozně jsem je Martinovi záviděla – v mé velikosti se tehdy nesehnaly…:)
Pokud jde o lodičky, tak jeden čas byly mou pracovní obuví. A nebyly to lehké časy!
DEDE, POCHOPILA JSEM, ŽE MÁŠ DOCELA MALOU NOŽKU, ALE PŘEDSTAV SI MARTÝRIUM, KTERÉ ZAŽÍVALA NAŠE MLADŠÍ DCERA, KDYKOLI POTŘEBOVALA LODIČKY NEBO PĚKNÉ BOTKY NA PODPATKU.BOTY NA MATURITNÍ PLES SHÁNĚLA UŽ OD 1. ROČNÍKU STŘEDOŠKOLSKÉHO STUDIA, A KDYŽ JE KONEČNĚ TĚSNĚ PŘED PLESEM SEHNALA, MUSELY JÍ PAK VYSTAČIT I NA PROMOCI.VĚRKA MÁ ČÍSLO 35-TEDY LODIČKY A SANDÁLY, ALE OBČAS JÍ VYHOVUJE VYJÍMEČNĚ I 36,TAKŽE TAKOVÉ ČÍSLO BOTKY FAKT SNADNO NESEŽENE. A JEDNA ZKUŠENOST, KTEROU NAŠE VĚRKA UDĚLALA. KDYŽ PŘISTOUPILA Z NOUZE NA NABÍDKU PRODEJCE, ABY ZAKOUPILA HORSKOU TREKOVOU OBUV V DĚTSKÉM PROVEDENÍ. CHTĚLA TY BOTKY REKLAMOVAT, JELIKOŽ UŽ ZA NECELÉ 2 MĚSÍCE SE U NICH ROZPADLY PODRÁŽKY, ALE VYCHYTRALÝ PRODEJCE JÍ REKLAMACI NEUZNAL, PROTOŽE PRAVIL, ŽE DĚTSKÉ TREKOVÉ BOTY NEJSOU STAVĚNÉ NA HMOTNOST DOSPĚLÉ OSOBY. TO JE FAKT CENNÁ ZKUŠENOST PRO VŠECHNY NEŠŤASTNICE, KTERÉ SE VZŮSTEM MÁLEM Ž ŘADÍ DO ŽIRAFY, ALE NOŽIČKY MAJÍ POPELČÍ VELIKOSTI. I DNES SE TYHLE MALÉ BOTIČKY FAKT TĚŽKO SHÁNĚJÍ.KDO BYDLÍ VE VELKÉM MĚSTĚ, ÚSPĚČ ŠNÝ OBČAS BÝT MŮŽE, ALE BĚDA, KDYŽ MÁ MÁLO ČASU NEBO ŽIJE V MALÉM MĚSTYSU NEBO NA VSI. TAM JE TO VÁŽNĚ SKORO NEMOŽNÉ.
MILÁ LENKO, O SHÁNĚNÍ OBUVI MALÉ VELIKOSTI VÍM Z DOSLECHU OD SVÉ NEJSTARŠÍ SESTRY MARUŠKY – TA MÁ TAKY PĚTATŘICÍTKU (MAXIMÁLNĚ). TAKŽE NAKUPUJE BOTY STYLEM – MAJÍ MOJI VELIKOST, BERU A JE JEDNO, ŽE V ZIMĚ ŽABKY NEONOSÍM, VŠAK V LÉTĚ JAKO KDYŽ JE NAJDU (A NAOPAK).
JINAK JÁ SI BĚŽNĚ KUPUJU TREKOVKY V DĚTSKÉM (MÁM VELIKOST SEDMATŘICET) – JSEM KOLENOVRTKA A ZJISTILA JSEM, ŽE STEJNÝ VZOR (I VELIKOST) JE V DĚTSKÉM PODSTATNĚ LEVNĚJŠÍ. ZATÍM SE MI NESTALO, ŽE BY NEVYDRŽELY – ASI MĚLA VĚRKA SMŮLU NA ŠPATNOU ŠARŽI.
Tyjo, Dede, já už si přesně nepamatuju pracovní postup, ale bylo to určitě v něm. Používala se jedna konkrétní indulona a rozlešťovala se. Možná to bylo opravdu tím, že se musela do boty (ale fakt kožené boty, jinak to nefungovalo) prakticky vmasírovat a pak rozleštit.
No a samozřejmě tohle se opakovalo dost často, takže po půl roce to byly boty víc indulonové než kožené… 😀
Plus určitě hrály roli vrstvy ponožek: silonka – vlna, do horších mrazů silonka – bavlna – vlněná lyžařská podkolenka – impregnovaný šusťákový běžkařský návlek. To ochránilo i nohavice a tkaničky, takže nenamrzaly.
Jo, o důležitosti návleků bych mohla vyprávět 🙂 Ale teď jsem už vybavená, mám návleky celoroční, celé rozepínací (takže se přes kalhoty nemusejí navlíkat), s řemínkem pod botu, takže když musím třeba v dešti vyrazit do vzrostlého jetele (jako při té stopovací soutěži na podzim), tak přežijou botky i kalhoty. Sama bych nevěřila, jak efektivní ochrana proti vodě to je… 🙂