„Tak pojď Berry, když Ari neumí přijít na první zavolání, tak si na mističku prostě počká.“ Přitahuju si župan k tělu a honem zavírám dveře. Je nedělní ráno, venku je zima a nevlídno, tak se radši nejdřív obleču, než půjdu to nezdárnici vyvolávat z bůhvíjaké lotroviny, která ji zdržela venku.

Ještě jsem nedovřela dveře mezi předsíní a chodbou, když jsem zaslechla první uražené zakvílení – chci mističku!!! Tůdle, pravila jsem si neobměkčeně – neumíš přijít na zavolání, tak si minutku počkáš. Rychle jsem se oblékla a jdu znovu před dům. „Tak kde jsi, hladovče? Mistička je připravená!“ ptám se přívětivě a rozhlížím se po zahradě. Náhlé hladové zavytí mě přinutí nadskočit – ozývá se totiž z pod mých nohou!

Stačila vteřina, abych si uvědomila, že se jí to konečně povedlo! „Přerazím tě na sto malinkých kousíčků!“ vyhrožuju, ale v mém hlase je cítit jistá rezignace. A ještě jsem cestou zadupala! Protože náš malej hodnej pejsek byl kde? Pod dřevěnou terasou, kam se jí konečně podařilo podhrabat! Snad stokrát za poslední řekněme tři měsíce jsem se snažila jí k té jámě zamezit přístup, ale vždy se buď pod překážkou podhrabala, nebo ji nějakým způsobem odstranila. Zůstala jen její vytrvalost a děsná špína, protože to, co hrabe, je skoro čistý jíl.

Když jsem vyšla ven to ráno poprvé a zavolala ji, tak ani nedutala, protože dobře věděla, že zase jede v nepleše. Myslím, že se i radovala, že na ni nevidím. Jenže potom jsem vyslovila kouzelné slůvko – a „prosím“ to nebylo. Jakmile jí došlo, že by mohla přijít o mističku (zatímco Berry ji dostane), propadla náhlé panice. Ta vedla k tomu, že si v těsném prostoru pod terasou nedokázala uvědomit, kudy tam vlezla. Takže propadla sebelítosti a kvílení.

Opravdu jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo vztekle ječet, když jsem uviděla ten nešťastnej bílej ksichtík, koukající z místa, kde rozhodně neměl být. To už vyšel ven i Marek. „Dostaň ji ven,“ řekla jsem a odevzdaně šla do Domu pro kýbl s teplou vodou, protože jsem neměla pochyby o tom, jak to zvíře bude zase vypadat. Bílá princezna! Pche, čuně je to. Děsný!

Když Marka přešel smích, tak mu stačilo jen tomu truhlíkovi psímu ukázat, kde je vstupní jáma, aby se protáhla ven – tedy s jeho pomocí, protože ven to bylo do kopce a šlo to hůř než dovnitř. I radoval se psík velice velmi, a že prý honem domů, a kde je ta mistička? Jenže to měla smůlu, děvenka.

Nejdřív ji Marek na terase z nejhoršího oprášil. Potom jsem ji vzala velkým kartáčem (následně bylo nutné důkladně zamést terasu:)). Poté jsem ji převedla na dvorek nad štěrk a vydrhla – dva kbelíky teplé vody (ten první s malým cákancem jemného tekutého mýdla:)) málem nestačily! I tak byl výsledek dost tristní, protože mírně načervenalá barva jílu úplně z bílých chlupů dolů nešla.

Nakonec jsem ji vytřela ručníkem a přemýšlela jsem, kdo je za tohle dobrodružství víc potrestaný. Zda ona, která si užila bezvadnou legraci, pak se malinko lekla, aby nakonec musela přetrpět velkou očistu, nebo já, která se s tou kozou nadřela jak středověká pradlena a to v neděli ještě před snídaní!   (tmi)   🙂