„Výborně, děvčata, vypucujte koně a tak za dvacet minut vyjedeme. A nezapomeňte si čepice a rukavice!“ Podívaly jsme se na sebe a srdce v nás pokleslo. Čepice? Ví ten člověk vůbec, o čem mluví? Ach ano, mrzne a fouká vítr, ale čepice prostě nepřicházejí v úvahu. Přece si nezničíme pracně vyrobené účesy!
Jestli vám tato úvaha připadá úplně pitomá, tak máte pravdu. Ovšem pokud vám je čtrnáct a jste dívky potají zamilované do svého trenéra a nedostižného vzoru, tak vám přijde úplně logická. Příprava na pár hodin čištění stájí, koní, shazování sena a slámy včetně závěrečného zametání hospodářského dvora, ovšem osvětlené přítomností pubertálního idolu, je totiž vážná věc.
Vedle dlouze diskutované otázky „co na sebe“ je zásadní příprava účesu. V té době bylo moderní mikádo. Dovedete si představit – tedy aspoň dámy určitě dovedou – jak těžké je něco takového vytvořit z jemných, přirozeně kudrnatých vlasů? A jak snadno se takové pseudomikádo zničí? Přesto jsem toto martýrium podstupovala, protože tam mohl být On. A pak vám řeknou, abyste si na toto umělecké dílo narazila čepici!
No, narazily jsme si ji, protože On na tom pochopitelně trval a jet na vyjížďku s Ním, byla čest, pro kterou se už vyplatilo něco obětovat. I když obětovat – každý, kdo kdy mrznul na koňském hřbetě při poklidné nedělní mrazivé vyjížďce, pochopí, že to v jejím průběhu došlo i nám.
Už dávno mi není čtrnáct a vím, jak na takovou zimu můžu doplatit. Ale stejně čepice nosím nerada! Radši používám rafinované čelenky, zateplené a zcela nečepicovité. A když je doopravdy zle, mám na každém zimním kabátě kapucu. V případě horolezecké zimní bundy dokonce luxusně vycpanou jemným husím peřím.
Jak si vysvětlit onu přetrvávající nechuť k čepicím, když idoly už dávno neuctívám? Hm, možná to bude tím, že vlasy mám pořád ještě vzpurné a kudrnaté! (wasntme)
(A jsem pořád ještě přesvědčená, že mi čepice nesluší 😛 )
V čepici jsem si odjakživa připadala jako idiot a co teprve poté, co jsem čepku sundala 🙂 Mám jemné rovné vlasy, které okamžitě splihnou. Když nebylo zbytí, třeba na horách, kupovala jsem si čepice co nejvíc ulítlé. Moje oblíbená na lyže byla tvaru velmi špičatého kužele – něco jako mají trpaslíci – od lemu ke špičce přes půl metru. Tedy ta špička se plácala po zádech, netrčela do vzduchu 🙂 Na konci bambule a k bambuli přišitá velká rolnička. Když jsem jela rychleji nebo zastavila u vleku, bylo to i se zvukovými efekty a navíc se ta čepice dala použít i místo šály.
V civilizaci chodím bez čepice, zato mám všechny zimní oděvy s kapucí. Dokonce i všechny kožichy měly kapuci, bylo to zásadní kritérium při výběru.
Mám rovné dráťáky, celkem slušně odolávající občasnému pokusu na nich vyrobit nějakou tu vlnku. Ale za kudrny bych neměnila!
Proti čepici celkem nic nemám, bez ní mě dost rychle bolí uši. Ale taky bývaly doby, kdy čepici ani za nic – jen nějak nevím, proč vlastně. ON v tom rozhodně žádnou roli nehrál.
Náš trenér u koní byl postarší pán, fajn chlap, měl charisma a i mezi sebou jsme o něm zásadně mluvili jako o Panu XXX. Zato jeho syn se nepotatil, to byl „Mladej XXX“ a v tom už nebylo úcty nebo obdivu ani trochu. Takže žádné romantické zamilování se nekonalo.
Jo, a taky jsme jezdili bez přilby – byla to léta devadesátá. Dnes to též trochu nechápu – snad, že jsme nebyli žádný oficiální oddíl a prostě se to tak nebralo… nevím.
Dievčatá, dnes som si práve farbila vlasy, pretože nielen že ich mám jemné, rovné a málo, ale v posledných rokoch mi aj šedivejú.
Príhoda s jazdeckou prilbou vo mne vyvolala spomienku na roky odpracované vo fabrike. Bola som síce THP, ale medzi moje povinnosti patrilo chodiť aj do výrobnej haly. No a na hale bolo nosenie PRILBY povinné. Áno, takej ťažkej, montérskej. A teraz si skúste predstaviť, že vo výrobnej hale je + 30 C, a musíte niekoľko hodín ( robotníci aj celých 8 ) pracovať s takou opachou na hlave. Vlasy na prepotenú placku, okolo čela otlačený krúžok od držiaka a niekedy aj bolenie hlavy.
Robotníci sa snažili túto povinnosť obchádzať ako sa len dalo. Nosenie prilby bolo z vyššie uvedených príčin nepraktické a keby niekomu spadla na hlavu 100 kg trubka, tak ho prilba nezachráni.
Najlepší bol kolega Ferdo. Ten si na prilbu tak zvykol, že sa v nej vybral z práce domov : ). Až keď sa mu kamaráti v autobuse smiali, zistil že si zabudol prilbu zložiť.
Milá Yetti, jen ti pošeptám, že mám přilbu (horolezeckou (rofl) ) i na stopování – ale její existenci v podstatě tajím, byť ji mívám v autě. Je totiž podmínkou, pokud bychom museli jet na zásah (konec konců jsme vedeni jako součást hasičů, že) Měla jsem ji na sobě jednou v životě . když jsme byli na tréninku a spustil se déšť a já neměla kapucu. Jinak v ní vypadám jako echt debil (tmi) , byť je přilba lehounká a pohodlná… A není to úplná blbost, protože když jdeš na stopě terénem za psem, tak nesmíš spustit oči z toho psa a pod nohy nabo nad hlavu se smíš jen mrknout. Šance, že sletíš nebo tě vezme po hlavě větev je dost velká. No a pravidla jsou nastavená tak, aby pokud možno nebylo nutné zachraňovat zachránce 😀
Vaší poznámkou jste mi připomněla příhodu, kterou kdysi vyprávěl Marek Eben o tom, jak si kupoval přilbu po dlouhém váhání na jízdu na kole. Po nasazení a pohledu do zrcadla se zezadu ozvala prodavačka s poznámkou „nebojte se, oni v tom všichni vypadají takto „
Nemám ráda čepice. Od dětství. Pokud fakt mrzne, nosím kapuci. Omezuje vidění, to je fakt, ale vzhledem k silné krátkozrakosti (od dětství) jsem tak nějak zvyklá očím nevěřit a dívat se raději 3x 😀
Nicméně, trenér, který vyzve jemu svěřené jezdce, aby si vzali na vyjížďku čepice, místo aby jim nařídil nasadit na hlavu přílby, moji důvěru moc nebudí … když už se tu probírají i úrazy i zranění. Po zkušenostech bych jezdce,za něhož zodpovídám, nikdy na vyjížďku nepustila bez přílby … účes/neúčes. Ono to má i druhý aspekt, když víte, že bez přílby se prostě nikam nejede, naučíte se žít i s tím, že vás váš idol vidí s nedokonalým účesem 😉
Tosco, tenkrát byla jiná doba. Jsem asi tak stejně stará jako Dede – +- nějaký rok, nevím přesně. Sice jsem trochu poctivěji začala jezdit až okolo 15-16, ale nikdo nikdy po mě nechtěl přilbu, i když mi nebylo 18 let, a to jsem dost času trávila v jedné dostihovce. A pravda nechodila jsem do klasického oddílu – a proto dodnes pořádný jezdec nejsem, i když jsem po letech zjstila, že se to nezapomíná a jsem schopná s koněm odjet, zaklusat, zacválat, přejít přes půlmetrový klacek aniž bych se poroučela k zemi a vysedět slušného hrba. Lepší to už nebude. Netvrdím, že to bylo bezpečné, ale takto to chodilo. Je fakt, že bezpečnostní předpisy jsou dnes úplně jinde a trenér zodpovědný za lidi i koně si dnes nemůže dovolit, aby mu mládež na koni jezdila bez přilby. A s novým občanským zákoníkem už vůbec ne. A samozřejmě je to mnohem bezpečnější, když sebou jeden třískne o zem v 50km rychlosti jen tak v tričku a s vlajícími vlasy, jako se mi to kdysi povedlo s jedním dostihákem. Měla jsem kliku, že jsem si jen utrhla rameno.
U té předposlední věty si na správném místě dosaďte … než…, které se mi někde ztratilo. Ale nad je to jinak srozumitelné. A smozřejmě mluvím o „předrevoluční“ době. Za totáče se to holt bralo trochu jinak.
Apino! Tohle od tebe za ty roky slyším poprvé – že jsi jezdkyně! (inlove) Proč nepíšeš, proč nepovídáš? 😡 Řekla bych, že dost lidí by bylo zvědavých – já první (chuckle)
Tosco, Apina má pravdu – tehdy žádné přilby nebyly a jen závodníci měli jezdecké čepice. Ty se těžko sháněly, tak i oni jezdili v tréninku bez nich – aby je neošoupali (chuckle)
Úrazy samozřejmě byly a některé zlé. Jsem ráda, že se dnes jezdí přece jen s nějakými ochrannými pomůckami, rozhodně to není zbytečné.
Zrovna dneska byla užitečnost helmy vidět v přímém přenosu z olympiády. Kdyby Pančochová neměla helmu, mohla být mrtvá.
Když jsem byla malá/mladá, helmy byly snad jen na motorku, ani na hokej nebyly povinné. Moje děti bez helmy nesednou na kolo, nestoupnou na lyže. Je to pro ně odmalička přirozené, stejně jako zapnuté pásy v autě.
A pamatujete na čepice DEBILKY? Já je taé nosila, sice pod pohrůžkou umrznutí hlavy, ale nosila. Jinak i mě to dnes také většinou jistí kapuce a za dosavadní průběh zimy jsem vzhledem ke svému chromému kolenu docela vděčná.
Ale zúžené prostorové vidění kvůli kapuce mi vadí. Kromě toho u nás v ústavu takto před několika lety přišla o život jedna naše zaměstnankyně. Přecházela přes přechod u naší práce a smetlo ji auto. Ten přechod byl sice opravdu nebezpečný a řidič v mlze jel bezohledně, ale život to nevrátí. Mimochodem ten přechod dali po dlouhých dohadech do dokonalého pořádku až po dalších TŘECH těžkých úrazech, kdy další přecházející zaměstnankyně byly sraženy auty.
A ještě – mám vlasy jako hřebíky a celý život jsem záviděla tetě a tátovi jejich kučeravé vlasy. Ehm a k tomu nešedivějící do pozdních let. Prostě kudrnatí ty vlasy chtějí rovné a hřebíkáři by chtěli vlnky. Tak to holt je. Navíc si vlasy už musím barvit, abych nevypadala jako hlupák
AAAch vôbec ma nezaujal problém čapíc a klobúkov a čeleniek,ale ten prekrásny čas,keď záležalo len na tom jednom jedinom:čo tomu hovorí ON!!A ON povedal,že mám najkajšie nohy v triede,ktoré vyníknú v lodičkách-ešte aj pred Vianocami som chodila v lodičkách,premrznuté prsty na nohách až domodra.
Ale teraz nie On ale kamošky hovoria,že mi čapice a klobúky svedčia-lenže ženským sa nemá veriť!!
Verenko, největší legrace byla, že jsme po něm toužily obě zároveň a strašně nás to bavilo, protože jsme o Něm mohly pořád mluvit. Nějak nás nenapadlo žárlit jedna na druhou a popravdě jsme neměly potíž ani s jeho ženou, která na té jízdárně jezdila taky 😀
Ja jsem si taky pripadala jak totalni debyl ( jenom v cepici) Nicmene pribyvajicim vekem jsem dosahla pravy opak – dnes miluju cepice , pripadam si daleko vic atraktivnejsi , nez bez cepic. Jedine minus je prechod ze zimy do jara…Znacka kdy tu cepici sundat…Cepice se stala jakoby kostymem, prevlekem…:-)
Milá Zuzano, to by se mi strašně líbilo – kdybych našla v pokrývace hlavy nějakou přednost! Zatím jediné, co se tomu malinko blíží, je můj anglický protidešťový klobouk (viz fotka u článku o kočce Flekovi) (chuckle)
A kdyz uz jde rec o vlasech, tak zde neco k pobaveni. Vlasu mam moc, i kdyz uz taky krapet ridnou. A jsou jak hrebiky. Jako dite jsem mela opravdu hrivu. Pri tom mnozstvi z toho udelat „uces“ byla dost hruza. A takhle mne asi ve 14 letech za ucelem foceni nechali zpotvorit. http://hanaw.rajce.idnes.cz/Baby_pics_Hana/#vlasy_hruza.jpg (|-() (emo) (whew)
A nasa mama, jinak zena vybraneho vkusu, mi I dnes tvrdi, ze to bylo pekne -takove holcici. No, kratce pote jsem si nechala ostrihat vlasy nakratko tak, aby do nich za zadnych okolnosti nesla napasovat natacka.
…že by se naše matky znaly? Ale koukáš teda dost, ehm, nespokojeně (chuckle) !
Holky, v té době to bylo normální. Trvalici na palici…
To u nás byl holič-kadeřník, který normálně musel chodit do zaměstnání ale doma měl ten kouzelný aparát na trvalou a vytvářel na černo místním, tenkrát babám účesy. Měl i železné kulmy a když kulmu nahřál, v ruce ji roztočil aby ji ochladil . Jo, to byly doby co já už pamatuju !(a co nepamatuju 😀 )
Náhodou ti to slušelo – maminka má pravdu (clap) !
HANI, A TO SES DALA TAKTO ZMERMOMOCNIT?jÁ SE UŽ JAKO MALÁ HOLKA STRAŠLIVĚ NERADA FOTILA.POKUD MNE NĚKDO PŘED OBJEKTIV FOŤÁKU DOVLEKL, VŽDY JSEM SE DOKÁZALA BUĎ TVÁŘIT HODNĚ PŘIUPITOMĚLE NEBO JSEM DĚLALA OPRAVDU POVEDENÉ GRIMASY. MĚLA JSEM JAKO HOLKA BABIČKOU CTĚNÉHO HOLIČE, KAM JSEM BYLA POKAŽDÉ ODVLEČENA NÁSILÍM. TEHDY BYL MOŽNÝ DĚTSKÝ SESTŘIH, KTERÉMU JSEM PŘEZVÍVALA STŘIH PODLE HRNCE. ZKRÁTKA PAN ŠIMLÍČEK SI DAL VŽDY ZÁLEŽET. ZA KAČKU MI POKAŽDÉ UBRAL OFINU TOLIK, ŽE ZE ZBYLÝCH VLASŮ SE VZNIKLA VELMI MOC ODSTÁVAJÍCÍ STŘECHA. ZBYLÉ VLASY FAKT TAK PERFEKTNĚ ZAROVNAL, JAKO BY MI VÁŽNĚ PŘI STŘÍHÁNÍ NARAZIL NA KEBULI HRNEC. TAKTO JSEM CHODILA AŽ DO DESETI LET. K NAROZENINÁM JSEM DOSTALA TEN NEJVYTOUŽENĚJŠÍ DÁREČEK . KONEČNĚ MAMINKA VZALA KE SVÉ KADEŘNICI, DALA MI3 KORUNY A ŘEKLA, ABYCH SE NECHALA OSTŘÍHAT. BYL TO VÁŽNĚ PRO MNE NEZAPOMENUTELNÝ OKAMŽIK. UVELEBILA JSEM SE V DOSPĚLÁCKÉM KADEŘNICKÉM KŘESLE( NE NA VYSOKÉ ŽIDLI PRO MRŃATA) A BLAŽENĚ A SKORO ŠEPTEM JSEM VYDECHLA:“ DO KOŠÍČKU, PROSÍM“ NO, BOHUŽEL TEN STŘIH NA VZHLEDU MOC NEZMĚNIL, JELIKOŽ NEPODDAJNÉ VLASY TRČELY DO VŠECH STRAN STÁLE A OFINOVÁ STŘECHY SE OBJEVILA TAKY.PROTO JSEM SE V6.TŘÍDĚ ZÁKLADKY VZBOUŘILA PROTI STŘÍHÁN Í A PŘES ODPOR RODIČŮ JSEM NECHALA VLASY RŮST DO ,DÉLKY. VZPOURA NETRVALA DLOUHO, JELIKOŽ NA KONCI SEDMIČKY JSME MĚLI JET NA ŠKOLNÍ VÝLET DO PRAHY. RODIČE MI DALI NŮŽ NA KRK, TAKŽE BYLY NA VÝBĚR JEN DVĚ MOŽNOSTI. DLOUHÉ VLASY NEBO VÝLET DO PRAHY. NO, AČ NERADA, VOLILA JSM TU PRAHU A BYLO VYMALOVÁNO.JEŠTĚ DVAKRÁT JSEM NECHALA VLASY NARŮST.ODMATUROVALA JSEM NA GYMPLU A NA MATURITNÍM TABLU BYLA FOTKA, KDE BYLY VLASY DLOUHÉ AŽ DO PASU. PRO MATURITNÍ VYSVĚDČENÍ JSEM SI VŠAK ŠLA OSTŘÍHANÁ NAKRÁTKA A S ÚLEVNÝM POCITEM LEHKÉ HLAVY.
Hani, to bylo drsné (chuckle)
Mě stříhali (hlavně babička po tom pořád volala), protože jsem s delšími vlasy vypadala neustále neučesaná, byť bych si vytáhla hřeben z vlasů minutu před tím. Už jsem byla alergická na neustálé připomínky – učeš se! Jo a jako malou holčičku mě trápilo, že zatímco ostatní děvčátka měly vlase sepnuté do krásných ohůnků, já měla vždycky za gumičkou jen takový ten smotek kudrn, který se vůbec nehoupal.
Co já se natoužila po silných rovných vlasech! 😀
Ach, ta nejistota puberty… Co si lidi reknou, zejmena ti, na kterym nam zalezi a chceme zaujmout. Ta muka, ze nemam nic slusneho na sebe! A ze se na mne budou vsichni DIVAT, proze vypadam blbe. Jo, ta puberta je tezka. (emo)
Jinak, taky kdyz si nasadim cepici, tak si pripadam, ze jsem za debila. Proste na to nemam ksicht. A je-li tesna, tak mne fakt zacne bolet hlava kolem cela. Ovsem jak jsem koukla na nektere olympijske akce, tak tem sportovcum ty cepice prevazne slusi
Ale, muzu barety a klobouky. To jo. Akorat, ze teda nevim, kam bych ty klobouky nosila.
V mládí, jsem čepice nosila ráda, protože si myslím, že mi slušely, nejvíce ty s kšiltem. Dokonce líp, než jakýkoliv účes!! Pokud se tedy v mém případě dalo vůbec o účesu mluvit. Měla jsem malou hlavu a velice jemné vlasy, rovné jako hřebíky. Navíc mi děsně pomalu rostou (tedy i v mládí pomalu rostly), takže převážnou část mladých let jsem nosila účes „na kluka“ (na jednom koupališti jakási maminka směrem ke mně pravila své ratolesti „koukej, jak chlapeček hezky plave“). Na hromadných fotkách ze ZDŠ mají moje spolužačky každý rok jiné účesy, zato já jsem na každé ve stejně krátkých vlasech. Když se mi trochu povyrostlé vlasy podařilo kulmou natočit aby to vypadalo, že je jich víc, čepice je okamžitě splácla. Proto jsem paradoxně ráda nosila. ALE – jen tehdy, kdy jsem si jí doma nasadila a pak zase až doma sundala. Tím pádem „společnost“ neviděla tu placku z vlasů co pod ní vzníkla. Čepice mi slušely a svět jsem tak balamutila, ať si myslí, že pod ní mám nádherné vlasy. Když bylo třeba čepici sundat, tak jsem pak měla ze svého vzhledu mindrák, nebo jsem mrzla a šla bez čepice. V „nečepicovém“ období jsem holt s vlasy různě válčila. Na klobouky jsem si nikdy nezvykla, jen jeden jsem občas nosila, takovou „stewardovskou“ lodičku. Pamatujete na vysoké kuželové čepice (většinou copánkovým vzorem), takové „ušanky“ co se zapínaly pod bradou? To byla jednu dobu velká móda, čím na hlavě vyšší, tím modernější. Ženy a děvčata, které měly bohaté nebo dlouhé vlasy jimi čepici krásně vyplnily, my ostatní jsme ji vycpávaly buď lehkou látkou, nebo igelitovými sáčky. Sice celá hlava vypadala jako veliké vajíčko, ale to byl asi ten moderní účel. Také jsem si jednu takovou upletla a nosila vycpanou.
Teď už tahle „hlavička jako kulička“, jak říkala moje maminka dávno zestárla, mám povadlé tváře a ve všech čepicích mám šlupku. Naštěstí je tady nosím jen krátce pár týdnů v roce, když jdeme s Trixie na procházku a fouká. Kvůli uplácnutým vlasům už si hlavu nedělám jsem ostříhaná zase „na kluka“, protože mi ty jemné vlasy ještě navíc řídnou. Když je třeba, zvětší jejich objem zase kulma, i když jen dočasně, než to zase spadne a žádný lak dlouze nepomůže. Na zdejším silném slunci bych nějakou pokrývku hlavy nosit měla, jenže se mi i pod sebelehčím slamáčkem potí kůže, pot mi kape do tváře a to nesnáším. Zato bez froté čelenky ven pomalu nevyjdu i když temeno hlavy od slunce trpí (ale úžech jsem snad v životě neměla).
m
Hlavička jako kulička … to už jsem dlouho neslyšela (inlove) .
Čepice, resp. vůbec pokrývky hlavy nesnáším z podobného důvodu – jemné rovné vlasy, když tu čepici sundám, člověk by utek. Ale posledních pár let mě v zimě studí hlava. Lidi, já mám čepic (a klobouků a huček…) Vždycky něco vidím a mám pocit, že to určitě nebude tak strašný jako ty ostatní. Obvykle je… 😛
Tady odpovím souhrnně – ano, taky mi strašně vadí, že čepice a hlavně kapuce omezují zorné pole a přeevším sluch. Jako stálý chodec často chodím po silnicích a rozhled a sluch je pro mě zásadní (v lese taky, když sluchem ověřuju polohu psů – vím, proč jim známky na obojku cinkají 🙂 )
No a protože moje dutiny už mě párkrát vážně varovaly, tak nosím hlavně čelenku 🙂
I na mne platí tahle úžasná pasáž z Tří mužů ve člunu (cituju zpaměti, originál bude lepší, ale jsem líná vstávat), je to ta scénka, jak si Harry (?) kupuje klobouk a ptá se prodavače, jestli mu sluší. Úplně slyším pana Horníčka:
„Krásu vašeho přítel bych označil jako prchavou. Je tu, ale může se stát, že ji přehlédnete. No a v tomto klobouku ji přehlédnete docela určitě.!
(rofl) Zano, teď jsi mě dostala – tohle si vůbec nepamatuju! Ale rozhodně je to výrok, který na sebe snadno vztáhnu (chuckle)
Budu si muset Tři muže zase přečíst… 🙂
Mně jsi zase tím svým příspěvkem připomněla Wericha, to jeho: „No, kdyby stála po kolena ve vodě a zrovna nesvítila lampa a byla tma a pršelo, dalo by se říct, že někde támhle může být docela pěkná ženská“… nebo tak nějak podobně to bylo… myslím, že to bylo v Čochtanovi…
Taky to nevím přesně, ale ještě tam určitě byla MLHA 😀 !
Tak znovu- čepice nesnáším, protože když mi hřebíkovité vlasy čepice upleskne, jsem na mrtvici. Klobouk mám radši, ale v zimě většinou skončím u čelenky a kapuce. Jenže v kapuci si připadám nahluchlá. A tak jsem buď zmrzlá, nebo vzteklá, že neslyším 🙂 protože tady na rovině když se vítr rozběhne, tak neví, kdy přestat. Dnesla svítilo sluníčko, ale fučelo tak, že to obracelo psům uši. Teda kdyby to obrátilo to stádo srn na druhou stranu, byla bych šťastnější, ale psice se za chvilku obrátily- i když poprvé v životě za nimi vyběhly se štěkotam (a taky poprvé je zvedly těsně před čumákem a vzorně běžící v řadě, byly z toho úplně na větvi a já s Káčou úplně na mrtvici).
Matyldo, vyběhly za zástupem srn a zase se vrátily? Gratuluju! Fakt! (y)
No, tentokrát to dřív otočila Borůvka než Světluška, což je celkem výjimka, ale obávám se, že z hlasu bylo slyšet, jak jsem nas…štvaná, a tak to zabalily. Roční kurz herectví ve věku 22 let nese výsledky- dokážu hulákat opravdu hodně nahlas a dokážu i do hulákání vložit tu naštvanost. Moji rodiče už mě dlouho neslyšeli hovořit nahlas, a tak když onehdy šli s námi na procházku a já jsem zařvala na psice mizící ve vinohradu, ocenili moje hlasové fondy 🙂
Dede,tak tohle je zas téma. Mám na hlavě dědictví po předcích-tedy 10 vlasů 2 řadami.Moje nebohá sestřička ještě za komančů vyfysovala dokonce předpis na paruku, kterou jí zhotovili velce krásnou a zadarmo. Když však sestra umřela a já sichtěla po ní paruku vzít, zjistila jsem, že moje kotrba je daleko větších rozměrů než byla poděděná paruka.tudíž jsem bez paruky , ale kvůli chronickým zánětům středouší a hlavně dutin naulici zkrátka bez pokrývky hlavy nevyjdu. v každé bundě neb kabátu mám vždy v kapse jakoukoli čelenku. Většinou se síla čelenky řídí počasím,ale když čelenka nestačí, nosím hodně klobouky.Už jsem si na ně zvykla, že už ani nevadí mému omezenému zraku. S tlustější čelenkou uší mám velký problém, jelikož na jedno ucho slyším kvůli velmi zjizvenému bubínku jen vysoké spíš až pískavě pronikavé tóny ,na druhém jsem sluch skoro ztratila po velmi šikovném pádu a rovnou uchem do ostrých klacků . Zbyla mina něm schopnost slyšet jen h fakt hloubky.Chodím po ulicích velice opatrně a protžekvůli své slonohroší postavě se neoblékám doi světlých tónů, mívám skoro stále s sebou signální pásky, v případě nutnosti i blikačku, abych byla viděna z dálky. Dneska už se moc venku za večera a špatného počasí nepohybuju, jelikož už Hokinek dávno není,takže venčit netřeba . A pokud jsemnucedna pohybovat se po větším městě, raději si udělám delší zacházku až ke světelnému přechodu neb aspoň k
oby čejné zebře.Zkrátka, i kdybych někam měla přijít pozdě, přecházet ulici budu za každou cenu na přechodu.vím, že ani na tom přechodu bezpečná nejsem, ale aspoň mám pocit, že nemusím mít zrovna smůlu na nějakého „skvělého řidičského neumětela“, co mne na tom přechodu smete svým silným spor´tákem. Jinak hlásím, že u nás už třetí den slůní od rána ferda a je venku přímo jarní a teploučké počasíčko.jdu se slůnit ,jelikož jsem dnes celý doma sama.
Také nerada nosím čepice a klobouky. V létě musím nosit klobouk, v necelých 40-ti letech, kdysi dávno mi na plastice odoperovali basaliom na hřbetě nosu. Prý ze slunce. Tak jsem se snažila ty zhoubné buňky oblbnout natíráním různých krémů s faktory proti slunci, ale neoblafla. Už mi odstraňovali na obličeji další. Tak jsem začala nosit proti slunci různé klobouky a čelenky s maxi kšilty. Ale nerada. Necítím se svobodná.
Jenom jednou jsem ráda nosila klobouk, přivázaný pod krkem a to právě na koních. Bránil větvičkám švihálkám se mi při jízdě dostat do očí, stačilo jenom sklonit hlavu a kovboják splnil svůj účel. A když pršelo tak jako okap odváděl vodu na záda a nedostala se na obličej. Ještě ho mám schovaný i když notně opotřebovaný.
Alex, sluníčko mi poslední roky taky vadí, byť ne na pleť – mívám úpaly nebo úžehy nebo co to je (wasntme) tak nosím slamáky. Sice mívám dojem, že koňovi by slušel líp, ale než aby mi bylo blbě… (angel)
Moje vlasy sú jemné a zásadne rovné. Takže ak chcem dosiahnuť jakž-takž prijatelný účes, musím na to spotrebovať hory tužidla a lak s tuživosťou najmenej č.4.
Preto zásadne nenosím čiapky a všetky bundy a kabáty mám vybavené kapucou.
Ide ma klepnúť pepka, keď si moji priatelia a známi silou-mocou vyrovnávajú brčkaté ( kudrnaté) vlasy. V mladších rokoch som vydala značné peniaze za trvalú a po mesiaci som vždy mala na hlave len akúsi skrepovanú vlnu :(. Takže, milí priatelia s brčkatými vlasmi: ďakujte Pánu Bohu, alebo prírode, že vás tak obdarovali a NEVYROVNÁVAJE si ich.
Yetti moje kadeřnice říká, že lidem s kudrnatýma vlasama ty rovné obvykle moc nesluší 🙂 Jestli je to pravda u ostatních, to nevím, ale u mě jo! (blush)
Mám hřebíky a taky čepice nesnáším. 🙂 Když už musím, tak baret, klobouk, nebo kapuci, podle okolností. Ale to až když mi fakt mrznou uši! 😀
Mi čepice sluší (asi) a klobouky určitě. I kapuce. Ále jendže …jak si něco narazím na hlavu, ztrácím přehled. Nejhorší je kapuce, hned po ní následují kulichy. Uši mi mrznou, dutiny mne proklínají … ani čelenka nepomůže. mám pocit, že jsem přišla o polovinu zorného pole a dvě třetiny stereosluchu. Nejspíš to bude nějaký atavismus, u nás nočních tvorů hluboce zakořeněný v podvědomí. Vidět a slyšet. Vždyť při dnešním provozu na ulicích jako kdy najdeš 🙂