Jakmile naše bílé štěňátko vyrostlo z fáze roztomilého štuclíka, rozpomnělo se kdesi v hloubi svých genů, že je vlastně vlčák a začalo předvádět základní snahu o ostrahu svěřeného teritoria. Nejdřív to bylo legrační, ale uběhlo pár měsíců a sousedé mi začali s uznáním říkat – konečně máš zase hlídače!

Musím uznat, že Beruška na kolemjdoucí dojem strašlivého vlčáka jaksi nedělá. Její decentně kavárenský společenský styl prostě neobsahoval lítání kolem plotu a řvaní na kohokoliv, kdo po cestě prochází. Hlavička na stranu a jemné chvění konce ocasu… víc dáma nedělá, byť si myslí své.

Puberťák Ari se zatím k etiketě dámy nedostala ani nadohled a šťastně ničeho takového nedbá. Vzhledem k tomu, že naše zahrada je rohová, má k ochraně tak dvě stě metrů plotu a náležitě si to užívá. Poslední dobou i Berry dochází k závěru, že vychování dámy lze příležitostně odložit, že je konec konců taky vlčák, a u toho plotu řve taky. Zatím aspoň na kocoury:))

Ovšem Ari mezi tím svoje hlídání ještě vylepšila a já občas přemítám, jestli z ní jednou někoho neklepne. Smíchy. Souvisí to totiž – jak jinak – se žlutým plastovým vejcem.

Ari tak nějak pudově ví, že je třeba hlídat všechno, co považuje za vlastnictví své smečky – tedy zahradu, Dům i nás. Naprosto jasně si je však jistá, že nejvíc musí hlídat SVOJE plastové vejce (či ještě lépe pak ukradené Berryino – pokud se ho zmocní). Jedna nikdy neví, kdo by jí tu vzácnost mohl vzít!

Takže když někdo zazvoní u vrátek, je mu dopřán opravdu mimořádný zážitek: zuřivě na něj štěká bílý vlk se žlutým plastovým vejcem v hubě. Jak to Ari zvládne, na to se mě neptejte, protože to nevím. Zato vím, jak dutě a podivně potom takový štěkot zní. Jedno je jisté – v našem okolí štěká spousta hlídacích psů, ale Ari si opravdu není možné s žádným jiným splést!

Pro ty, kdo stále ještě nemají dost psů a vajec, je zde album:

http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_doma_-_Ariberry_a_plastova_vejce…