Myslím, že se už každý někdy setkal s onou těžko odolatelnou silou, která ho nutí, aby znovu a znovu sahal do obalu s nějakou pochutinou, a činí to tak dlouho, dokud obal není prázdný nebo mu dotyčnou mlsotu někdo nesebere. Často ani nejde o něco opravdu chutného či vzácného. Je to prostě jen… návykové:))
Mezi časté původce tohoto nutkání patří různé druhy oříšků, chipsů, sušeného ovoce, čokoláda nebo bonbony. Když jsem byla malá, dal se do seznamu zahrnout ještě Vitacit a slazené kondenzované mléko v tubě známé pod jménem Piknik. Jo, a ještě bych jako zvláštní sezónní pokušení přidala vánoční cukroví.
Jako každý člověk s gastronomicky slabou vůlí jsem se musela naučit tomuto zlozvyku čelit. Časem jsem došla do stavu, kdy se dokážu hrdinně vzepřít téměř všem vypsaným laskominám. Zcela selhávám v jednom případě a to tak hloupém, že se to skoro stydím přiznat – jde o ovocné mentosky. Proč zrovna ty, to fakt nevím, ale jak jednou načnu balíček, tak ho taky dojím.
Hm. Má to jediné řešení – prakticky je nekupuju:)) Tak schválně – jak čelíte nutkavému mlsání vy?
Hihi, přečetla jsem až dnes, takže asi už nemám co připodotknout. Někdo řekl, že hrdina je ten, kdo sní JEDEN pistáciový oříšek. Nejsem hrdina… (headbang)
Děkuju vám všem za bezvadné komentáře – jsem moc ráda, že v tom nejsem sama (blush)
Tento pracovní večer slavím stylově – v šuplíku s prášky na pečení, pudinky a dalšími pochutinami jsem našla (naštěstí fakt malý (chuckle) ) sáček pražených solených mandlí. Tak je tady rituálně pojídám! (rofl)
Rituálně = za čtení vašich příspěvků (inlove)
Ale fuuuj! Tohle je strašná věc, u mne teda totálně závislá na psychice. Že bych někde něco dávala na stůl, to teda nedělám, ale sladký, hlavně čokoládu, doma mám, protože vím, že přijde okamžik, kdy bez toho nepřežiju.
EvaŽ mi kdysi řekla, že pro to existuje odborný výraz – stresové sádlo (devil) .
Zaplaťpánbu, chipsy a oříšky mě moc neberou.
Dede, snadná odpověď na tvůj dotaz – nečelím 🙂
Posaďte mě na židli a přivažte ruce dozadu. Dejte mi do pusy jeden ze zmíněných mlsků (ořišky, brmabůrky, čokoládu…) a další hromádku provokativně položte před mne na stůl. Až vám prozradím žádané, mohu ji sníst !!!!! Prozradím a dost rychle (whew) 🙂
Chi, chi, chi,….gastronomicky slabá vůle… moc hezky, Dede, řečeno!!! Já o sobě říkám, že jsem žravá, ale když dovolíš, tak ten Tvůj obrat si vypůjčím do nějaké hóch intelektuální společnosti.
Jsem s Tebou v tomhle jako přes kopírák (chuckle) ,jen s malým rozdílem, že já se dokážu hrdinně vzepřít pouze na krátkou dobu. Potom, potěšena, že jsou mi rifle volnější i po vyprání, se zase vrhám do víru slabé gastronomické vůle.
Mám tři varianty řešení:
a) Nekupuju, jelikož radši koupím mouku na chleba a granule pro psa. Není dost peněz na zbytnosti.
b) Nemám na ně chuť, jelikož se tělo snaží přežít mnou mu vnucený tréninkový program. (To bylo super, když to tak fungovalo, a potřebovala bych tuhle dobu vrátit. Tělo bylo držené na vrcholu svých možností, takže nemělo blbý chutě – vysloveně si říkalo jenom o to, co mu dělalo dobře, a vyhýbalo se věcem, po kterých by se poblinkalo na žíněnky nebo ze kterých by na něm zbylo o gram špeku navíc – nehodlalo se absolutně tahat s žádnou přebytečnou váhou. Super vedlejší efekt drsnýho tréninku. Nemusela jsem na to vůbec myslet.)
c) Koupím a sežeru a na chvíli mám od chutě pokoj. Varianta: gumoví medvídci jsou plní želatiny, a tudíž vlastně léčiví!
OK… černej čaj s mlíkem… je v podstatě základní potravina, žejo. 😀
Nejhorší je pendrek. Ten nejobyčejnější černej pendrek. Čokoládu nemám ráda, sladkýho si zobnu jednou za měsíc, když se zhoupne hladina hormonů, ale ten pendrek si musím dávkovat, pokud doma někde je. Tak ho radši doma nemám. Chipsy- uzobnu trošku a Mušketýr dojí zbytek.
Já jsem nikdy nepochopila, proč mají některé čokolády „znovuuzavíratelný“ obal 😀
😀 .
Jjjj tohle je velmi rozšířená ,,nemoc“ a silně nakažlivá.Já jsem takto minulý týden ujel na MacAdamových oříšcích. Podařilo se mi usápnout v obchoďáku poslední dvě krabičky a přestože dostat se do nich vyžaduje speciální nářadí, tedy kromě přibaleného páčidla i štípací kleště, doslova sežral jsem obě na posezení, i když mamině jsem jich pár taky vyloupl. Poprvé jsem je ochutnal v 99. na Havaji, jsou chuťově podobné paraořechům a dostat se se k jádrům je ještě o něco obtížnější. Jsou to tvrdé hnědé kuličky cca 2 cm v průměru a prodávají se už nakřápnuté, jinak by nebyla absolutně šance se do nich dostat.
Snažím se toho moc nekupovat. U sladkého je to jedno, to tu na nikoho dojem nedělá a bonbóny naštěstí neplesniví 🙂
Zato brambůrky (žádné chipsy) a oříšky, to je jiná. Někdy to tělo vyžaduje. A člověk má žít se svým tělem v souladu 🙂 Naštěstí se to nestává příliš často.
Co skutečně nenechám na pokoji jsou kešu oříšky. Nejlíp slané. Dokud je v okolí aspoň jedem, je můj.
Ale ty nekupuju. Nikdy. To by to dopadlo 🙂
Nečelím! Jenom po každém vyluxování pytlíku, ze kterého jsem si chtěla vzít dva kousky, děkuji pánubohu, že nejedu v drogách. Jak jsem před mnoha a mnoha lety dokázala přestat kouřit, je mi záhadou. Teď se nedovedu plesknout přes ruku když si beru kousek třetí a čtvrtý a… no, desátý.
Dede nečelím-zlyhávam a v tom okamihu so slasťou hreším.Výčitky mám po.
Já ujíždím na gumových kyselých rybičkách, kupuju velké balení a sestersky se o ně dělím se Sisskou. Brambůrky a oříšky preventivně nekupuju, protože když jsou doma, přijde na mě mlsná a musím je schroustat a pak mi je těžko :o(((.
Pěkný den všem.
Na čem opravdu ujíždím a co navíc v tomto množství není zdravé, to je Celaskon v klasických tabletkách. Prostě ta až otřesně kyselá chuť je moje oblíbená. Jo a čelit tomu nedokážu – až mám jazyk jak struhadlo, tak toho, celá nešťastná, nechám. Naštěstí tuto potřebu nemám denně (chuckle) .
Žeru. A pak to jdu vyběhat.
Taky jsem tak fungovávala. Ale od té doby, co se děti zastaví na zavolání, už nemám tolik pohybu co předtím 😛 . Takže je jednodušší nežrat (a nejjistější je nemít co sežrat 🙂 ).
Miluju MaoMam a gumové medvídky od Haribo, neodolám a sním vše:)
Jinak jsem moc ráda že píšeš zde, milá Dede, neb na Neviditelném Psu se mi vážně registrovat nechce (wasntme),
a těch mých pár příspěvků za rok se tu lehce ztratí.
Tak to jsme dva.
Jednoduse. Nekupuju.
Úplně stejně.
Taky tak. A když koupím, cíleně zapomenu, kam jsem to dala 😀 .
Koupím a sežeru. Kdybych to nesežral já, sežere to někdo jiný, takže není co řešit. A vše, co mi chutná, je dietní a tudíž zdravé.
A také nevidím nejmenší důvod, proč se trápit, když nemusím. Do řemenu u džín jsem předevčírem udělal další díru a uvažuji o tom, že ho o takových 30 cm zkrátím, abych ho neměl omotaný kolem pasu dvakrát a opět začnu nosit ,,bývalé“ XXL džíny. Jo, dámy, víte, jak je příjemné, vědět, že se mohu kdykoli čímkoli přecpat bez rizika, že bych přibral? (rofl)
Krakonoši, prozraď, čím to je, že štíhlíš a štíhlíš. Já jsem loni shodila 12 kg za 5 měsíců ale za takových podmínek bych to už nechtěla. Ovšem zase jsem něco nabrala zpět. Holt, nesmím vidět čokoládu /ručičky urazit/, oříšky nebo brusinky v čokoládě jsou strašná droga.
Nejspíš vedlejší efekt po opravě té rozsypané plotýnky. Přibírat jsem začal, sice velmi pomalu, ale přes veškerou snahu, po tom, co jsem si s ní před asi 40 lety hnul. Loni se mi rozsypala definitivně, takže na Bulovku mne odvezli na vozíku. Pak mi dali na vybranou: Buď operaci, po které se na 90% z narkózy neproberu, kvůli rozsypanému čerpadlu, nebo invalidní vozík a prášky oblbováky. Zvolil jsem operaci, podepsal papíry, dostal spešl narkózu, (infuze) a po dvou hodinách na sále se probudil už bez bolestí. Za deset dní po operaci jsem odešel z nemocnice po svých a naprosto bez potíží. A začal hubnout. Operace byla o tom, že vyhřezlý obsah plotýnky z míšního kanálu odstranili a zbylý skelet vyplnili nějakým speciálním plastem, takže zrekonstruovaná plotýnka zůstala na místě. žádná bolestivá a dlouhodobá rehabilitace se nekonala, měsíc jsem sice chodil s bandážovým pásem, ale to bylo jen pro sichr, když jsem přišel začátkem dubna na kontrolu, dostal jsem držkovou, proč tam lezu, když jsem v naprostém pořádku, (samozřejmě obrazně), zaplatil jsem tři pětky Julínkovného a zase odešel.
Vzhledem k blížícímu se výročí operace jsme dnes použil měřicí pásmo a váhu. Takže loni to bylo 137 cm v pase a 135 kg. letos je to 98 cm a 101 kg. A vypadá to, že není všem dnům konec.