Chvíli postávám před teploměrem a váhám. Je jen šest stupňů pod nulou, to pro psice není žádný problém. Ale venku fičí a je tam tak nějak strašně nevlídno. Nakonec rázně otvírám domovní dveře a volám: „Holky, pojďte domů!“ Ze tmy se zhmotní dva vlčí stíny a přísahám, že Berry na ten pelech v jídelně skočila šipku!:))
Teď si říkáte – no a? To je snad normální, že pes chce domů a do tepla! Tak hlásím, že není – tedy u nás. Berry a už i Ari jsou zvyklé spát venku a dokonce to i vyžadují. Tak, jako mnohé z vás vaši ospalí psi nebo kočky s významným pohledem lákají do ložnice, u nás je to Berry, která si, obrazně řečeno, významně ťuká na hodinky v případě, že podle jejího názoru přetahuju večerku. Chodí ode mne ke dveřím a netrpělivě podupává – je čas jít spát, je čas jít ven!
Často musím ovládnout své čistě lidské pocity, které mě nutí schovávat holky doma u kamen. Vždyť je tam zima a mokro! Jenže ony jsou mladé, otužilé a na zimu jim narostly kožichy, za které by se nemuseli stydět medvědi. Ostatně venku mají zateplenou boudu, kde se umějí obě schovat. Počasí prostě není problém.
Navíc, noc venku je vzrušující – co chvíli se něco děje, je na co štěkat, a za jasných měsíčných nocí je možné teskně výt dueta a telegrafovat s jinými psími nespavci. První ranní rozcvičku si holky dávají v pět, kdy vychází slunce, nebo se aspoň rozsvítí veřejné osvětlení – to dupou na dřevěné terase tak strašně, že mě umějí probudit. Než je ráno zavolám na snídani, už mají odběhanou ranní rozcvičku, občas i vyhrabanou nějakou tu jámu, což v případě bahnitého počasí znamená, že mají i jednotnou barvu. To jsou chvíle, kdy jim nosím misky ven…
Doma jsou jen v případě nemoci, hárání, velkého vichru a opravdu velkého mrazu. Nebo… někdy. Náhodně. Jako právě tuhle. Já sama nevím, proč jsem se je rozhodla vzít domů, ale zjevně jsem se tu noc trefila. Aspoň pro Berry. Dívala jsem se, s jakou rozkoší se na pelechu překulila, a bylo mi jasné, že si užívá nečekaného potěšení.
Nečekané potěšení… On každý občas potřebuje nečekané potěšení! Mnoho prací a povinností je rozděleno logicky – lidé dělají to, na co mají schopnosti, možnosti, čas a případně to, co nikdo jiný dělat nechce. Většinou jsou s tím smíření – pokud je práce rozdělena spravedlivě. Ale každý ocení, když se občas pravidla ohnou v jeho prospěch, ne? Nebo když může na chvíli vystoupit ze své role, byť ho většinou baví.
Stojí za to občas někomu to nečekané potěšení dopřát. Když už pro nic jiného tak pro naději, že vám to někdy někdo vrátí:))
Dva na hezký den, ten druhý je kameňák, takže i am verry sorry předem.
1/ Sejdou se na mezinárodním kongresu stavitelé tunelů. (Dříve tuneláři, dnes je tento titul určený někomu úplně jinému).
Američan: Máme špičkovou techniku, vrtáme podle laseru, takže se trefíme s tolerancí max. 20 cm!
Rus: my jsme sice s technikou trochu pozadu, ale máme šikovné baraby, takže se vejdeme do 10 cm.
Slovák: My žiadnú hentenonú techniku nepotrebujem. Kopáme, vrtáme, strieláme a keď boh dá, trefíme sa na jeden milimeter!
Dotaz z pléna: A co, když nedá?
Tak máme dva tunely!
2/ Ahoj Venco, co to pečeš, že to tak voní?
Nic, namontoval jsem psovi do boudy podlahové topení anějak se mi to nepovedlo.
…Já vím, je to ošklivé, ale dnes máme v Česku hafo firem, které jsou schopny toto realizovat, bohužel.
Kolega Adrian mal kocúra Olivera, ktorý prísne dbal na dodržiavanie večierky. Presne o 22:00 zavelil Odchod do spálne. Ak sa doma vyskytla návšteva, ktorá nemienila zvednout kotvy ani po desiatej, kočičák sa posadil pred návštevu a začal jej strašne sprostne nadávať. Máloktorá návšteva to psychicky zvládla .
Čertík návštěvy neřeší; zazvoní zvonek a kocour okamžitě není, vyleze jen občas a jen, když návštěvu zná, nebo je enormně zvědavý, ale vždy si drží odstup. Ponocování mu nevadí, ale jak se řekne: Hají, je vložnici dřív, než páneček. A běda, kdybych si chtěl ráno přispat! Úderem deváté: MŇÁááÁÁÚÚÚÚ, hop do postele, blíz přes nos, duc hlavou do čela a vrk vrk vrk, vstávat a snídat! Výjimky se nepovolují.
Až v devět? To není zlé 😛
Jak kdy. Když venku sluní svítíčko, tak je to i skoro pozdě, ale když je tam hnusně… A hlavně, když by se nemuselo…
Už vidím, jak probíhá nekonečná návštěva, pán mrkne na paní a pošeptá: vypustíme kocoura? 8)
Tak tak.
Vypustíme kocoura,
On ty (hosty) vykňourá.
Tak tohle Čertíka asi těžko naučím. Umí sice zapnout v koupelně infrák, spustit vysavač a teď i zapnout tiskárnu, když mu drbu cejšku, ale s návštěvami komunikovat odmítá.
To já nemám nečekané potěšení! Naše Miu je ochotna se celý den válet v obýváku na koberci a předávat mu nemalou část svých chlupů. U televize večer i chrápe tak, že musíme přidat na zvuku, abychom aspoň trochu věděli o čem ta detektivka je. 😀
Ale úderem půl desáté stojí u dveří a hlasitě se dožaduje vypuštění na dvůr. Boudu má také, ale jen proto, abych měla občas odkud vymetat pavučiny.
Lído, tos mě potěšila! Já si už říkám, že na mě nikdo nemluví, protože jsou přesvědčeni, že holky noční hlídkou na zahradě týrám (wasntme) Ono těžko přesvědčit někoho s bytovým psíkem, že existují chlupatci, kteří milují noc pod hvězdami – a tvoje Miu je ze stejného, ba zásadněji se prosazujícího materiálu (chuckle) A že to neznamená, že by takové zvíře nemilovalo svoji smečku. Ano, jsou doma – průběžně přes den a celý večer. Ale noc jdou ven.
Taky jsem si vzpomněla, jak jsi kdesi psala, že Miu v noci štěká a ty sis na to musela zvyknout. Holky taky štěkají, sem tam vyjou, a když to přehánějí – měli jsme teď z podzima celou sérii nocí, kdy venku bylo něco opravdu rozčilujícího (Liška? Divočáci? Na srny jsou zvyklé) a já musela holky obvykle mezi jednou a druhou ráno zavřit v domě, jinak by nás nevyspalí sousedé lynčovali. Byly uražené a domů jsem je musela „napovelovat“. Že jsem prý hrozná a kazím jim zábavu… (angel)
No jo, vzhledem k tomu, že bydlím na samotě, nemusím mít strach, že by Miuna budila sousedy. Budí jenom mě 😀
A kdybych jí třeba násilím donutila být v noci doma, tak by mi asi proštěkala celou noc v ložnici. A to se při jejím „hlásku“ rozhodně vydržet nedá !! A velmi často ji ráno najdu rozvalenou v půlce dvora. Kdyby jí byla zima, tak bude schoulená do klubíčka, případně i v boudě, no né???
Hm, Kazan taky rád spával ne v boudě, ale na zádveřním pelechu, kam sice nepršelo, ale občas tam vítr nafoukal sníh, takže když jsem ráno otevřela dveře, jen ho ze sebe oklepal a šel dovnitř. Byla to jeho volba. 🙂
Jak začal být předloni na podzim nemocný, tak chtěl být za chladného počasí doma a taky byl. Ještě létě jsem ho ale doma neudržela… (h)
A ještě něco – jezevčík Max venku nikdy nespal 🙂
Venku jsem psy nikdy neměla, ale Penuša byla učená, že nespí v posteli, pročež jí bylo pod dekou vedro. Melina je původně z kotce a než vylínala tu extra hustou srst, lehávala zásadně u dveří, protože tam jí bylo aspoň trochu snesitelně (a ne vedro převedro). Dodnes Melly chrápe nejradši na holý podlaze, přestože má několik pelechů. Její volba…
(Ale mít psa v ložnici, na to jsem zvyklá tak, že bez něj neusnu, je to lepší než plyšák a oblíbenej polštářek dohromady. Penuška spávala na pelechu u mojí hlavy a když se mi zdálo něco hnusnýho, budila mě olizováním. Melly se to teprve musí naučit.)
((Tím nechci říct, že nemám oblíbenej polštářek. Mám! A na rozdíl od Melly v průběhu noci nemigruje do chladnějších a chladnějších krajin! 😀 )
Tím jsem chtěla vlastně říct, že si nemyslím, že holky týráš. Ale že kdybych já vyhodila Melinu na noc ven (teda kdyby to vůbec technicky šlo, teoreticky), týrala bych hlavně sebe, protože bych pak musela bejt v baráku úplně sama samička! 😀 (A Melly by se to možná líbilo, konečně by jí nebylo vedro.)
Chichi, taky když se někdy doma sama bojím (a za noční bouřky vždycky) mám holky v ložnici (chuckle) To jim řeknu – a kdo tu velí, no? A ony se rozplácnou na koberec u mé postele.
Přijde cca druhá hodina ranní a Berry mi začne zírat do obličeje. Já se s leknutím probudím (to zírání je fakt hrozný způsob buzení) a ptám se – co je? A ona významně hledí na dveře. Protože vím, že jsou vyvenčené (to si pohlídám), tak rezulutně řeknu – lehni a koukej spát a ona lehne a trucuje. Po čase se mi podaří usnout, aby se to v pět opakovalo. To už vyměknu a jdu s nima ven. většinou jim prostě jen otevřu, vyhodím je za dveře a jdu zkusit ještě spát. Párkrát jsem si ale dala tu práci a šla s nimi ven, abych zjistila, proč mě ta koza budí – jestli fakt tak nutně potřebuje ven? Houby! Ani jednou to nebylo na čůrání – vždycky šlo o to, že musela honem pozjišťovat drby! Aby jí náhodou něco neuteklo… 😡
🙂 Lído, Miu pečlivě plní svoje pracovní povinnosti 🙂 .
Mám ráda nečekané potěšení – udělá den hezčí.
Sisska je závislák, nehne se ode mně, ať se vydám kamkoliv, jde za mnou. Když jí u našich vyšoupneme na zahradu za Danem, stojí za dveřmi a čeká, až přijdu za ní. Pak lítají s Danem jak torpéda.
Ano, potěšení by mělo vždycky potěšit, ale to nečekané je prostě dárek (inlove)
Kdo je Dan, Myško? Sousedovit psík? Nebo nějaký „z přízně“? 🙂
Jinak stejné to bylo s Nazgúly – jak jsem kdysi psala, pořídili jsme si dva psy, aby jim nebylo smutno, když musejí být sami. Výsledkem bylo, že nám kvíleli za dvěřma dva místo jednoho (chuckle)
Nemůžu si stěžovat na to, že by se holky nemazlily, Ari mě tímto způsobem nejspíš někdy zabije, ale být venku, hlídat svět kolem sebe, mít přehled… toho si opravdu cení. Popravdě, jsou to vlastně vlčáci, tak by mě to asi nemělo překvapit 🙂
Dede,Dan je německý ovčák mojí ségry,je mu už 13 let,ale se Sisskou vesele blbne na zahradě.Ta můra mu nedá pokoj,ale musím tomu divadlu přihlížet :o)).