Jejda, když jsem uviděla název písničky Modřínů háj, naskočila mi taky vzpomínka, ale úplně jiná, a teď v tom houfu vzpomínání na maminky a babičky je mi skoro až trapné přiznat, že když tuhle písničku slyším hrát, okamžitě se vidím v jenom malém sále v dědině kousek od Studené, kde na ni tancuji s jednou z mých dávných lásek… je zvláštní, jak okamžitě jsem zpět v té atmosféře sobotních zábav a přesně se mi vybaví ten pocit zamilovanosti… no ano, tohle umí písničky moc dobře. A pak taky vůně. Kolikrát člověk ani neví, co je to za vůni, ale najednou je někde úplně jinde, daleko vzadu, ve vzpomínkách. A většinou v těch hezkých. Děkuji, Dede

Na maminku vzpomínám často a protože zemřela před třemi lety (neuvěřitelné, jak to letí), mám jí stále v živé paměti a těch momentů, které mi vzpomínky vyvolají je opravdu hodně. Když jsem byla malá a mladší, lidé říkali, že jsem “celý táta”. S bratrem máme oba jeho šedozelené oči, maminka měla krásně modré. Během let jsem ale začala čím dál více “stárnout do maminčiny podoby”, podle tvrzení jiných jsem jí hodně podobná a sama si to uvědomuji (dokonce si myslím, že se začínám podobat mojí přeslicové babičce). A zjišťuji, kolik věcí a hlavně pohybů dělám přesně jako ona a vždycky se nad tím sama usměji. Je mi moc líto těch, kteří na svoje rodiče namají krásné a milé vzpomínky, někdy naopak i špatné, nebo o ně byli úplně ošizeni. Myslím, že hezké vzpomínky je takový záchranný pás, kterého se přidržíme, když nám je ouvej.

A Dede s tou zářivkou jsi se tedy trefila. Já teď zářivky miluji, čím silnější, tím jsem spokojenější. Když jsem vyrůstala, také jsme ji měli v kuchyni ale, ale protože jsme měli i jasné lustry, bylo všude světlo a rozdíl jsem asi moc nevnímala. Zato v Americe (ale už i v Anglii) se mi po jasně osvíceném bytě brzy začala stýskat. V běžných domech (hlavně dříve, teď už se to mění) ani nebyl uprostřed stropu „vývod“ na lustr (přesněji nějakou lampu, lustry měli jen boháči ve svých veledomech). Když chtěl někdo zavěsit svítidlo od středu místnosti, dal tam skobu, zavěsil lampu a od ní propletl dlouhou šňůru nějakým černým, nebo pozlaceným „psím“ řetězem až k zásuvce ve zdi. Stejně tak to bylo v koupelnách. Jedině kuchyň bývala jasná právě kvůli zářivce. Silně osvětlenou místnost považovali za neútulnou. Takže se svítilo postranními stojacími lampami, nebo malými lampičkami na stolečku u křesel v rohu. Pro mě hrůza, byla jsem zvyklá na jasné místnosti a s manželem jsem „zápasila“ abychom alespoň koupili lampy, co mají silné žárovky (ani ty nebylo snadné najít). Po letech se situace všeobecně vylepšila, středy stropů už mají zavedenou elektřinu, ale „jasně zářivé“ lustry se stále moc nepoužívají. Asi i proto, že americké stropy jsou nižší, než evropské na zavěšení většího lustru (tedy mě to tak připadá). My tu máme svítidlo uprostřed každého stropu, ale jsou to jen takové „mléčné placky“, které příliš jasné nejsou (smí se do nich dát jen 60W). V obýváku je sice lustr ze čtyř lampiček, dost jasný, ale nejlépe je mi v kuchyni, kde je světlo ze 4 dlouhých žářivek. Když k nám ještě jezdila maminka, nejvíce času jsme trávily právě v kuchyni, protože maminka měla glaukom a jasné světlo pro ní bylo velice důležité. Manžel si večer čte v křesle s postranní lampou. Já to nemám ráda (a nikdy jsem neměla), prostě mi vadí mít knihu osvětlenou jen „z boku“, přijde mi to i nezdravé pro oči. U stojací lampy za křeslem alespoň světlo padá přes hlavu (taková je i ta lampa co u ní čte manžel, ale jemu vyhovuje ten boční dopad). Takže, já při čtení sedím zásadně na kanapi právě pod tím lustrem, aby mi na knihu padalo světlo ze všech čtyř dolu sklopených žárovek.

V poslední době se ve snech vracím do babiččina domku na okraji Brna. Nevím proč. Babička ještě žije, ale potřebuje stálou péči- a zvláštní je, že v tom domku ve snu ji nepotkávám. V realitě jsme se s ní viděla zrovna dnes- byla jsem se třemi dalšími členkami patchworkového klubu udělat v domově stařečkům dílničku, ve které vycpávali (dámy i pánové) předšité polotovary srdíček. My jsme jim je zašily nebo zavázaly mašličkou. Něco si odnesli, něco zůstalo v čítárně- rehabky to přidají k dalším výrobkům, až budou pořádat jarmark, a prodá se to, aby byly penízky na tvořivý materiál. Bylo vidět, že se to stařečkům líbilo a ptali se, kdy přijdeme zas 🙂

Dobré ráno,Dede.Úplně stejně to mám taky,jen se to týká mojí bábinky,u které jsem vyrůstala do 7 let.Byla báječná-vždycky pro mě měla pohlazení,ale ani lumpárničky neprošly.S láskou vzpomínám na večery,kdy jsme si zalezly pod duchnu,poslechly si z dráťáku Hajaju,potom si povídaly o všem možném,nakonec se pomodlily a spaly a babička mě držela za ruku.Když jsem nad něčím protestovala,říkávala „Jednou to poznáš sama,až budeš mít svoje děti“ a měla pravdu a mockrát jsem si na ní vzpomněla a vzpomínám pořád.Měla jsem jí moc ráda,jen jí to už nemůžu říct.