BTW: Však uvidíš…

BTW_dé_logoDělala jsem tuhle něco v kuchyni a zapnuté rádio vnímala sotva jako kulisu. Najednou se ona radiová mentální nepřítomnost přepnula na jednoznačný alarm, dokonce jsem se k přijímači otočila. Proč? Protože hráli Modřínů háj.

 

Ne, nejsem fanatickým příznivcem Karla Kahovce, důvod je mnohem prostší. Tuhle písničku milovala moje maminka. A tak patří k té spoustě věcí, které mi ji vždycky spolehlivě připomenou. Jako třeba vřes. Nebo smavý den, kdy je vidět sluneční kotouč za tenkou vrstvou mraků. Nebo některá z jejích poznámek uvedená vědoucím „však uvidíš“.

Uvedu jeden příklad za všechny. Už je to spousta let, kdy mě neskutečně popuzovala z mého pohledu strašlivá zářivka, kterou naši měli v kuchyni. Měla jsem řeči, mluvila o vkusu a vůbec jsem se pletla do věcí, do kterých mi nic nebylo. Mamina se nerozčilovala. Jen si stála na svém a nakonec odvrkla: „Jak jdou roky, tak houby vidím. Potřebuju světlo. Však jednou uvidíš.“ A bylo to.

No, a dnes když sama vcházím do let, kdy mám dojem, že navzdory brýlím houby vidím a někdy si nejsem jistá, jestli bez těch brýlí nevidím líp, jsem se jí už v duchu mockrát omluvila, protože už konečně chápu. A je toho mnohem víc, na co došlo a mě tak strašně mrzí, že už jí nemůžu říct, že měla pravdu!

A tak jí ten pozdrav za duhu pošlu vždycky, když mi ji něco připomene. Ať písnička, květina, hezký den, nebo situace, kdy konečně vidím. A popravdě čekám, kdy já sama s vědoucím povzdechem poznamenám k některému ze svých synů – jen počkej, však uvidíš!:))

 

Pro tu vzpomínku a taky proto, že je to moc krásná písnička…  (inlove)

https://www.youtube.com/watch?v=DbGwH5ZVYSU

Aktualizováno: 31.1.2014 — 20:06

29 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Krasne je vzpominani. A zejmena ty nahodne podnety k tomu – neco se v mysli otevre. Vune, jidlo, predmet, pisnicka… Vlastne tak jsou ti lide s nami a v nas, co budeme zit.

  2. Ach Dede, krásné vzpomínání, tvoje i všech ostatních. Co vzpomínka, to slzičky dojetí. Taky vzpomínám. Táta hrával na mandolínu, já s maminkou jsme zpívaly a já i tancovala. Bylo mi asi šest let. Taky jsme s maminkou poslouchaly „Hrají a zpívají Plzeňáci“ v radiu. Maminka byla z Domažlic a tyhle písničky milovala. A dodneška každý rok (už 22let) brečím na Vánoce, když hrají Purpuru. (h) Taky její zamilovaná.

  3. Milá Dede, chtěla jsem Ti moc poděkovat, jak pěkně si mi vyložila budoucnost jídelních zvyků kluků. Zkopírovala jsem si to a postupem času budu porovnávat 😀
    Nejhorší fázi – řveme hlady a únavou – už máme naštěstí za sebou, teď nějak začíná separatistické období. Sebík se vrhá po zeleninovém salátu už teď, za to ze sladkého uznává pouze gumimedvědy a tiktaky, Timm pro změnu může tolot (čti dort) snídat, obědvat i večeřet. Ovšem pálivé brambůrky piri-piri, které jsme si s manželem nasypali k vínu, milují oba…

    1. A mě jsi zase svým vyprávěním přenesla na chalupu k dědovi do kouzelné vesnice Kbelnice. Měl tam překrásnou starou roubenku na obrovitém pozemku. Děda zemřel a jeho příbuzní se nebyli schopni dohodnout, co s domem. Prodali a jelikož jich bylo jak psůch, dostal každý pár babek. Noví kupci pozemek rozparcelovali a prodali na další stavební pozemky, roubenku zbourali, postavili nové, prefabrikované domy s arkýři a balustrádičkami. Nemám vůbec odvahu se tam jet podívat. Stačí mi ale čuchnout si k rozkvetlé horské louce… Tak voněla dědova zahrada… A městem mého dětství je Jičín. Kdybych se někdy někam chtěla odstěhovat, bylo by to tam.

  4. Moje mamika hrávala na klavír a i já jsem musela roky „chodit do piána“. Já nerada, raději jsem chtěla poletovat venku s koňmi a psy. Maminčin repertoár byly valčíky od pana Strausse. Tak ty mně ještě bavily, horší to bylo s etudami. Maminka mi také říkávala, že jednou poznám jak je to bezva hrát na nějaký nástroj. Nu já jsem se nepoučila a nyní toho lituji, neboť jsem okamžitě, jak jsem nebyla nucena chodit hrát, tak jsem si všechno bleskově vymazala z paměti a dnes už neznám ani noty.

  5. Jejda, když jsem uviděla název písničky Modřínů háj, naskočila mi taky vzpomínka, ale úplně jiná, a teď v tom houfu vzpomínání na maminky a babičky je mi skoro až trapné přiznat, že když tuhle písničku slyším hrát, okamžitě se vidím v jenom malém sále v dědině kousek od Studené, kde na ni tancuji s jednou z mých dávných lásek… je zvláštní, jak okamžitě jsem zpět v té atmosféře sobotních zábav a přesně se mi vybaví ten pocit zamilovanosti… no ano, tohle umí písničky moc dobře. A pak taky vůně. Kolikrát člověk ani neví, co je to za vůni, ale najednou je někde úplně jinde, daleko vzadu, ve vzpomínkách. A většinou v těch hezkých. Děkuji, Dede

    1. Ano, vůně nemyslitelně patří ke vzpomínkám, také se mi vybavují přímo obrazy. Trixie na procházkách miluje čmuchání. Rejdí s nosem při zemi a v tu chvíli nevidí, neslyší, žene se nebo kličkuje za nějakou pro ni zajímavou a libou vůní. V nalezením cíli převažují cizí hromádky, ale někdy tam není nic, jen nějaký zanechaný pach, ale ona ho velice soustředěně a dloooouze nasává (hromádky naštěstí nikdy nejí, jen „vstřebá“ jejich pach). A mě by tááák zajímalo, co (jestli vůbec něco) se jí při tom čmuchání vybavuje, jestli mají v tomto směru psi obrazotvornou fantazii. „Vidí“ třeba podle síly vůně (velikosti hromádky), že to byl velký (malý) pes nebo fenka? Nebo pozná že to bylo nějaké neznámé divoké zvíře a umí si ho představit? Co třeba „vidí“ Ari a Berry, když jdou po stopě??? Tu rukavici, cos jim Dede dala očuchat, nebo něco jiného, přesnějšího? Naše malá Lucky si oblíbila Trixin polštář v obýváku. Ale Trixie kupodivu vůbec nezareagovala, že má na polštáři „cizí pach“. Jak to, když jinak má frňáček velice citlivý? Nebo je pro ní kočka jako kočka všechny mají stejný pach a na ten je už dávno zvyklá? Holt tajemství psího mozku !!!!

  6. Tak já taky zavzpomínám na maminčiny melodie. To se ale musím vrátit hodně daleko proti proudu času, do dob svého dětství, kdy maminka – když měla dobrou náladu – sedla ke klavíru a hrála a zpívala árie z operet nebo písničky z filmů, takové ty sentimentální a romantické jako byly Modravé dálky nebo Indiánská píseň lásky, nebo třeba Viljo, ach Viljo a pak taky Noční motýl. To už dnes ani nikdo nezná! Vidím tu maminku – ona byla vlastně strašně mladá, narodila jsem se jí ve dvaceti – je hezká, mladá a veselá a hraje a zpívá Modravých dálek volání, bláhovou hlavu sladce omámí….. (inlove). Jo z maminčiny strany to byli samí milovníci hudby – děda měl na rádiu naladěnou nějakou rakouskou hudební stanici, a když jsme se sestrou přišly, přezpívával nám árie z oper, které právě vyslechl (pro teenagery teda nic moc zábava 😀 ). A strejda hrával na piáno po kavárnách. (chuckle) .
    Karla Kahovce mám ráda, on pořád koncertuje a když vystupoval před osmi – deseti lety u nás, šli jsme si ho poslechnout. Nejradši mám asi tuhle :
    https://www.youtube.com/watch?v=ImpzA3mvD6Y

    1. Hančo, to jsou perfektní vzpomínky! (inlove) Nejvíc se mi líbí děda zpívající árie 🙂
      Naše mamina taky hrála a podobný repertoár, tedy dokud jsme měli doma piáno. Zase jsem si vzpomněla na další její oblíbený hit – ten doma i hrála 🙂

      https://www.youtube.com/watch?v=xA365F6z_vw

      1. Tak tahle písnička patřila k mým „odrhovačkám“ – zpívala jsem si jí véééélice procítěně do zblbnutí a když si na ní občas vzpomenu, ještě to dělám (jako právě teď v doprovodu skvělé Marty) 🙂

    1. Zapomněla jsem dodat, že písnička je moc hezká. Poslechla jsem si ji úplně poprvé a zpěváka (tedy i jeho jméno)též. Holt když jsem v r.1971 vystěhovala, přišla jsem o celé generace zpěváků a píšní. V Anglii jsem české radio nechytila, v Americe už vůbec ne. Ani později v Německu to nebyla řádná sláva, až teprve, když jsme bydleli (po revoluci) v Bavorsku, ale i tam jsem chytla jedině pořad „Hrajeme třetí směně“ (nebo tak nějak se to jmenovalo). Ale odtamtud už jsme jezdili hodně do Čech, tak jsem alespoň poslouchala radio, ale stejně mám v české zábavné hudbě velké mezery (vlastně je mám i v americké, my radio poslouchám jen v autě a i to velmi krátce).

      Jo a radio mi přpomnělo historku. Z USA jsme si do Německa mohli nechat poslat auto. No a tak jednou ráno přišel manželův kolega a povídá : „představte si, co se mi stalo. Vyzvednul jsem si včera auto. Upozorňuji vás, že nikdy před tím v Německu nebylo. Tak jsem sednul do auta, nastartoval a pustil radio – a věřte mi to nebo ne, to auto začalo mluvit německy. Jak se to tak rychle naučilo, nevím, to je přímo zázrak.“ 😀 Byl to óbr černoch, moc fajn chlap, který uměl skvěle nasadit „poker face“, jeden nikdy nepoznal, zda si dělá legraci, nebo mluví vážně.

      1. Maričko, to je skvělá historka, s tím autem 😀 Představuju si, jak ji ten obr černoch s vážnou tváří vykládá Němcům (chuckle)

  7. Na maminku vzpomínám často a protože zemřela před třemi lety (neuvěřitelné, jak to letí), mám jí stále v živé paměti a těch momentů, které mi vzpomínky vyvolají je opravdu hodně. Když jsem byla malá a mladší, lidé říkali, že jsem “celý táta”. S bratrem máme oba jeho šedozelené oči, maminka měla krásně modré. Během let jsem ale začala čím dál více “stárnout do maminčiny podoby”, podle tvrzení jiných jsem jí hodně podobná a sama si to uvědomuji (dokonce si myslím, že se začínám podobat mojí přeslicové babičce). A zjišťuji, kolik věcí a hlavně pohybů dělám přesně jako ona a vždycky se nad tím sama usměji. Je mi moc líto těch, kteří na svoje rodiče namají krásné a milé vzpomínky, někdy naopak i špatné, nebo o ně byli úplně ošizeni. Myslím, že hezké vzpomínky je takový záchranný pás, kterého se přidržíme, když nám je ouvej.

    A Dede s tou zářivkou jsi se tedy trefila. Já teď zářivky miluji, čím silnější, tím jsem spokojenější. Když jsem vyrůstala, také jsme ji měli v kuchyni ale, ale protože jsme měli i jasné lustry, bylo všude světlo a rozdíl jsem asi moc nevnímala. Zato v Americe (ale už i v Anglii) se mi po jasně osvíceném bytě brzy začala stýskat. V běžných domech (hlavně dříve, teď už se to mění) ani nebyl uprostřed stropu „vývod“ na lustr (přesněji nějakou lampu, lustry měli jen boháči ve svých veledomech). Když chtěl někdo zavěsit svítidlo od středu místnosti, dal tam skobu, zavěsil lampu a od ní propletl dlouhou šňůru nějakým černým, nebo pozlaceným „psím“ řetězem až k zásuvce ve zdi. Stejně tak to bylo v koupelnách. Jedině kuchyň bývala jasná právě kvůli zářivce. Silně osvětlenou místnost považovali za neútulnou. Takže se svítilo postranními stojacími lampami, nebo malými lampičkami na stolečku u křesel v rohu. Pro mě hrůza, byla jsem zvyklá na jasné místnosti a s manželem jsem „zápasila“ abychom alespoň koupili lampy, co mají silné žárovky (ani ty nebylo snadné najít). Po letech se situace všeobecně vylepšila, středy stropů už mají zavedenou elektřinu, ale „jasně zářivé“ lustry se stále moc nepoužívají. Asi i proto, že americké stropy jsou nižší, než evropské na zavěšení většího lustru (tedy mě to tak připadá). My tu máme svítidlo uprostřed každého stropu, ale jsou to jen takové „mléčné placky“, které příliš jasné nejsou (smí se do nich dát jen 60W). V obýváku je sice lustr ze čtyř lampiček, dost jasný, ale nejlépe je mi v kuchyni, kde je světlo ze 4 dlouhých žářivek. Když k nám ještě jezdila maminka, nejvíce času jsme trávily právě v kuchyni, protože maminka měla glaukom a jasné světlo pro ní bylo velice důležité. Manžel si večer čte v křesle s postranní lampou. Já to nemám ráda (a nikdy jsem neměla), prostě mi vadí mít knihu osvětlenou jen „z boku“, přijde mi to i nezdravé pro oči. U stojací lampy za křeslem alespoň světlo padá přes hlavu (taková je i ta lampa co u ní čte manžel, ale jemu vyhovuje ten boční dopad). Takže, já při čtení sedím zásadně na kanapi právě pod tím lustrem, aby mi na knihu padalo světlo ze všech čtyř dolu sklopených žárovek.

    1. Maričko, taky tak. Moje kuchyň je nudle asi dva a půl metru široká a čtyři dlouhá. A mám tam šedesátku na stropě a dvě malé zářivky pod linkou na pravé i levé straně.
      Nesnáším interiéry osvětlené jen tolik, aby se tam člověk nepřerazil o nábytek. A… no jo, je to tak, nějak čím dál víc potřebuju silné světlo (nod) .

    2. Ano, Maričko, ano! Tohle taky důvěrně znám. V Norsku (s tamní temnou nekonečnou zimou) jsem měli v obývákokuchyni jediné stropní světlo, kde slaboučká žárovka skomírala za hustou dřevěnou (!) mřížkou. Ano, měli jsme stojací lampy, ale jinak bylo houby vidět. Vydrželi jsme s tím neštěstím rok (jeli jsme tam původně na rok), ale jakmile se ukázalo, že tam budeme déle, koupili jsme světlo nové, vícežárovkové a se sklem. Šiš, to byla úleva! (sun)
      No a náš pronajatý starý, neskutečně půvabný a studený vesnický anglický dům byl totéž – prostě to bylo romantické a plné stínů pro strašidla. (tmi) Dokoupili jsme zase stojací a stolní lampy a zvykli si.
      Ale jak já se radovala, když jsme se vrátili domů, do Domu bez strašidel (chuckle) kde si můžu udělat světelné útulno, ale když chci opravdu světlo, tak ho mám 🙂

  8. Ako čítam,všetci spomíname.Dede,tak nejak sa vieš trafiť témami.Dnes by náš otec oslavoval narodeniny.Odišiel nám nečakane.veľmi mladý a naša mama tiahla tú káru života sama.Tak tiež sedím,sviečka horí,spomínam.píšem a skoro nevidím na klávesnicu.
    A idem si pozrieť a pustiť z YOU TUBE oteckovu obľúbenú pesničku.

    1. Vzpomínej častěji Verenko (h) a piš… jde ti to skvěle a čtenáře najdeš. Klidně jen do komentářů, vím, že článek by mohl být trochu moc (na začátek). Sama vím, jak je to milé, když takové vzpomínky můžu sdílet. Jako bychom ty naše postrádané příbuzné zase na chvíli přitáhli zpět k našemu světu (inlove)

  9. V poslední době se ve snech vracím do babiččina domku na okraji Brna. Nevím proč. Babička ještě žije, ale potřebuje stálou péči- a zvláštní je, že v tom domku ve snu ji nepotkávám. V realitě jsme se s ní viděla zrovna dnes- byla jsem se třemi dalšími členkami patchworkového klubu udělat v domově stařečkům dílničku, ve které vycpávali (dámy i pánové) předšité polotovary srdíček. My jsme jim je zašily nebo zavázaly mašličkou. Něco si odnesli, něco zůstalo v čítárně- rehabky to přidají k dalším výrobkům, až budou pořádat jarmark, a prodá se to, aby byly penízky na tvořivý materiál. Bylo vidět, že se to stařečkům líbilo a ptali se, kdy přijdeme zas 🙂

    1. Matyldo, napiš o tom někdy… na Zvířetník. Myslím stařečky v Domově a vaši práci s nimi. Myslím, že je to důležité 🙂

  10. To je zajímavé – dnes ráno jsem se vzbudila a naráz se mi před očima objevila stařenčin baráček. Vůbec nechápu proč, protože – no – hmm – rodinné vztahy z této strany byly – teda spíš nebyly až tak dobré.

    Ale v duchu jsem otevřela ta velká dřevěná zelená vrata, vešla na mlat (po pravé ruce otevřená hůrka s žebříkem a v prostoru pod ním zemědělské stroje), druhými vraty jsem vešla na přední dvůr s kytičkovou zahrádkou a modrou pumpou, po násypách okolo komory na verandu (vlevo chodba k „parádním pokojům“, do kterých se téměř nikdy nechodilo, natož aby si tam někdo sedl a vypil čaj). A z verandy do kuchyně – u zdi vlevo ustlané dřevěné lůžko, nad ním kuchyňské hodiny a velký vyřezávaný kříž, naproti dveřím kredenc s kameninovou polívkovou soupravou, vedle dřevěný truhlík na dřevo (tam sedávala stařenka) a velký kuchyňský športhelt, pod oknem, které vedlo na verandu stůl a legátky. Dalšími dveřmi z verandy se šlo na slepičí dvůr (přes ten se muselo přejit, aby mohl jeden spočinout v komůrce poslední útěchy, která byla opravdu echt klasická – dřevěná, srdíčko na dveřích a nad hnojištěm (chuckle) ). A dřevěná branka na Šudoněk – pozemek za domem.

    Stařenka dávno spí spánkem spravedlivých na kerchově i se svými milovaným synem (ne – není to taťka ;( ), domek si koupila mladá rodina a už vypadá úplně jinak (teda aspoň z venku, vevnitř jsem nebyla) a ani k němu nevede cesta z kočičích hlav … jak to, že ho mám před očima, jako bych se v něm procházela?!

    1. Vážně to úplně vidím. Nikdy jsem to nezažila, jsem totálně městskej člověk; díky (h) .

    2. Ygo, krása… (inlove)

      Představuju si, jak dlouho bych psala, kdybych takhle chtěla projít naší chalupou – starým komplikovaným stavením, bývalým mlýnem…

  11. Dobré ráno,Dede.Úplně stejně to mám taky,jen se to týká mojí bábinky,u které jsem vyrůstala do 7 let.Byla báječná-vždycky pro mě měla pohlazení,ale ani lumpárničky neprošly.S láskou vzpomínám na večery,kdy jsme si zalezly pod duchnu,poslechly si z dráťáku Hajaju,potom si povídaly o všem možném,nakonec se pomodlily a spaly a babička mě držela za ruku.Když jsem nad něčím protestovala,říkávala „Jednou to poznáš sama,až budeš mít svoje děti“ a měla pravdu a mockrát jsem si na ní vzpomněla a vzpomínám pořád.Měla jsem jí moc ráda,jen jí to už nemůžu říct.

    1. Myško… (h) A řekla bych, že platí co u Verenky – napiš někdy o babičce a uvidíš, co všechno ti ožije před očima 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN