Stála jsem frontu v lahůdkách na náměstí a slyšela, jak paní přede mnou rezignovaně žádá plátkovaný eidam. Prodavačka na ni koukla vědoucím pohledem a zeptala se: „Pořád to samý?“ Paní si povzdechla, přikývla a pak zřejmě na okamžik podlehla frustraci a zaúpěla: „Já mu říkám, zkus taky někdy něco jinýho, však to není jedovatý, ale co myslíte? Ne a ne! A to mu je už třináct!“

To mě zaujalo, protože mi to cosi důvěrně připomnělo. Nikdo za mnou ve frontě nebyl, tak jsem si dovolila se vmíchat do debaty. „Chcete tím říct, že váš syn chce jíst pořád to samé? Vždycky po nějakou dobu, a pak skokově změní jídelníček?“ Paní se na mě se zájmem obrátila. „Přesně! Teď jí jen eidam, před tím to byla Nutella. Předtím už nevím, co to bylo, ale jak jí jedno, tak nechce druhý. Asi se z něj zblázním!“

Zasmála jsem se. „Samozřejmě, že znám. Dokonce jsme jeden čas měli i stejný sortiment. Ale buďte v klidu, tohle se jen tak nezmění – mému synovi je třiadvacet a v podstatě to dělá pořád! A nezdá se, že by mu to nějak ublížilo.“ Prodavačka namarkovala cenu na kasu a s chutí se přidala: „Jo, já mám kluky třiadvacet a osmnáct a dělají to oba!“

Té paní zmizel z očí výraz štvance, protože sdílení těžkostí je sice dost nesmyslný, ale přesto funkční balzám na duši. „Vážně?“ Já i prodavačka jsme přikývly a paní se vděčně usmála. Bylo vidět, že je to matka milující, snaživá a odpovědná, a nejspíš ještě nedávno dávala synkovi ke svačině do školy každý den jablko nebi jiný kousek ovoce.

Zřejmě jí ještě nedošlo, jak moc puberta u dětí mění pravidla a že doby, kdy měla vliv na každý krok a – když jsme u toho, i na každé snědené sousto – svého syna, jsou nenávratně pryč. Rozloučily jsme se a ona odcházela krokem přece jen křepčejším, než jakým přišla.

Mohla jsem dodat: „Nebojte, za chvíli si zvyknete a budete ráda, když nebude dělat nic horšího…“, ale neudělala jsem to. Však ona na to brzy přijde sama:))