Bylo to ráno, Ari a Berry ležely na sousedících peleších a já je šla pozdravit. Ještě jsem nestačila nic říct, když Ari vystřelila kolmo vzhůru, praštila mě čenichem do brýlí, stihla olíznout ucho a pak se to pokusila asi šestkrát zopakovat ze samé radosti, že se zase asi po hodině a půl vidíme.
Nakonec jsem ji domazlila na pelech a přísně jí poručila „lehni a čekej“, protože tou dobou už na mě vzorně ležící Berry vrhala pohledy hluboce ublíženého psa, který právě zjistil, že doplácí na své slušné vychování.
„Když já se k tobě nemohla dostat!“ vysvětluju jí. A Berry, zatočená ho huňatého kola, se pak nechává blaženě hladit a decentně mi odpovídá. Najednou je slyšet z vedlejšího pelechu pohyb. „Lehni a čekeeej…“ pravím přísně (na puberťáky se musí důsledně, že:)), ale přesto po očku koukám. A jen stěží potlačuju smích.
Ari, stále vzorně placatá, se jako bílý chlupatý orloj posunuje na pelechu pěkně do kruhu, správně ve směru hodinových ručiček. Netrvá to dlouho a cíle je dosaženo. Bílý čenich se nenápadně vsune těsně vedle černého a následuje spokojené odfouknutí, když moje dlaň pohladí oba zároveň.
Tak to prý má být. Nikdy se nesmí zapomínat na malé bílé pejsky…
Čertík je nastavený na devátou ráno plusminus deset minut. A když výjimečně vstávám dřív, bere to jako zradu, zpoždění pak zásadně netoleruje! Vrk brouk líz po nose a Mňňáááu, mám hlad! Pánečku, budíček! Papání, vodičku, záchůdek, pak podrbat, chvíli házet myšičku a pak můžeš jít klidně spát znovu.
U nás, když se přijde pomazlit Lux, tak se přiřítí Legy a chytí mazlícího za rukáv nebo ruku a tu ruku si přitáhne k sobě a chce se především mazlit on. Jinak vítací jsou oba, to je řev a vlnění, poskakování, olizování- já říkám, že se kluci psovský třikrát zblázní než se uklidní. A spolu se mazlí také, olizují si uši a čumáky.
Dovolím si OT. Reklama od am. piva Budweiser. Snad se to otevře. (inlove)
http://tv.yahoo.com/blogs/tv-news/budweiser-s–puppy-love–super-bowl-spot-165242328.html
Jůů – ta je tak dojemná (clap)
Jestlipak i nezvířecí lidi mají při podobných popisech stejnou představivost, jako my zvířecí. Protože tedy JÁ ten chlupatý orloj Dede vidím tak krásně v detailech před očima. 🙂
Trixie je sama, takže mazlení si užívá solo a hodně, žárlivost tu není (tedy byla kdysi se Sadie a to byl pak mazec, jeden z důvodů, proč jsme přestali na procházky chodit s oběma psy). Jak nám ale přibývají kočky, začínáme mít s rovnoměrným dělením mazlení trochu problém. Tedy ne, že by právě kvůli tomu kočky na sebe žárlily, to spíše my jim chceme dát najevo, že je máme stejně rádi. A tak, když při příchodu domů stojí v naší krátké a úzké předsíni čtyřčlenný vítací a různě se motající chumel, musíme si davit pozor, abychom některou z nich nepřišlápli, než každé zvlášť a sejnou mírou poděkujeme za mile přivítání. Protože to se prostě musí, jinak by to určitě přestaly dělat, stejně asi jako psi. Nebo myslíte, že kdybyste u svých psích miláčků neocenili radost se shledání, že by jí přestali davit najevo???
jich vítá…a narušit jim to,si fakt nedovolím….
U nás je muchlovací žárlení v provedení dvouživočišném. Ajvi si rychle přisvojila muchlování když odněkud přijedu, ale poslední dobou jsem zjistila, že o kocourka Darečka mít strach nemusím. Ten si počká, až zmatek utichne a potom si po elegantním kočičím způsobu také přijde pro svůj díl (h) .
Chichi Aex, nechci vidět, kdyby se Darek rozhodl o své mazlicí prvenství bojovat – to by teprve Ajvinka koukala! (inlove) Ale je fakt, že kočky jsou v projevech lásky decentnější… (h)
No nevím, jak které … někdy se nestačím divit, jaký je Ziki vítací vlezloň. Ovšem na Toyu nemá – ta chudinka neví, jestli se točit dokolečka, nebo štěkat do ohluchnutí (našeho, sama je už hluchá jak peň), nebo po jednotlivých přišedších skákat … nejjistější je okamžitě vyrazit ven, jinak je těžké ji zklidnit.
Jedni naši dávní přátelé (za našeho pobytu v Německu) měli kokršpanělku, která se při jejich příchodu tak radovala, až se z toho počůrala. Oni říkali, že to prý tahle rasa dost dělá. Když my jí poznaly byly jí dva roky, ale dělala to prý už od štěněte. Snažili se jí to odnaučit (brali jí okamžitě ven, ale ne vždy to stihli), ale moc úspěch neměli. Vyřešili to až „nezájmem“. Takže, když jsme k nim prvně šli na návštěvu, byli jsme předem požádáni, ať si psa vůbec nevšímáme, děláme, že tam vůbec není (jako to dělají i oni). Fenka se pomalu uklidní, nepočůrá a teprve pak může být za svoje uvítání pochválená. Ale ani tahle metoda prý nefunguje sto procentně. Pak si pořídili ještě druhou kokršpanělku. Ale jestli měli stejný problem (a dokonce 2x), to nevím, každý jsme se odstěhoval jinam a kontakty časem vyšuměly.
Pche – vítací počůrávání měla Toya taky – asi tak tři-čtyři roky ji to drželo, navíc, protože tušila, že to není to nejlepší, si do toho počuraného lehla zádama a tak to vytřela … takže to nynější štěkání je námi přijímáno daleko příznivěji (chuckle) .
Nase vitaci Grizzlinka si ve vzacnych pripadech vitani taky ucurla. Jako kdyz prijeli moje rodice na navstevu; a pak uz jen mama. Delala neuveritelne tanecky, snesla si piskaci hracky a piskala o sto sest a pak si cvrnkla.
Tak tak, malý bílý pejsek Rony, naše štěňátko přemilené. Vždycky je první pod rukou, mazlit se a chovat. Gwendě by podrbání nedopřál.
občas mu výrazně zlepší přivolaní, taková žárlivost 🙂
Hm, taky jsem zkoušela v tomto směru (přivolání) použít žárlivost. 8)
Holky to vyřešily – začaly zdrhat spolu (tmi)
Jinak Rony je velkej bílej flekatej zlatíčko a je mi jasné, že když se rozhodně zaclánět, tak se mu to daří (chuckle)
Zaclání profesionálně 🙂
Ale on je rozdíl v důvodu běhání. Dalmatini běhají sem tam čistě pro radost, jak jim to jde (a taky jsou o dost starší)
Když se náhodou rozhodnou prohnat nějakého zajíce nebo, nedejbože, srnku, můžu si řvát jak prorvaný Slapy a nepomůžu si.
Oni hřeší na svou rychlost, ale doopravdy neloví (a doufám, že to tak už i zůstane)
To mi tak připomíná duo Penny – Melly! Penuška (nepříliš taktilní) si přišla pro pohlazení. Vzápětí se přihrnulo 12 kilo funící černé lásky a nacpalo si čumák mezi Penny a moji ruku. Dala jsem Penušce na hřbet druhou ruku a ona si zkušeně odkráčela na klidnější stranu člověky, aby si tam vychutnala jemné hlazení a spoustu láskyplných pohledů. Funících 12 kilo černé lásky se mi rozvalilo přes obě nohy. Penuška podala hračku. Funící černá láska natáhla čenich: Co to máš? Plyšáka? Já, já, já ti budu ukazovat, kam letěl, jo? Jo? Jo? 🙂
Jediná změna byla večer. Penuška nakráčela pod peřinu (měla tu výsadu relativně krátce, jen pár let, aby ji nebolely klouby ze zimy) a funící černá láska sebou pleskla na pelech vedle mojí hlavy. A Penny se konečně mohla mazlit po svým.
Ne že by ji Melly vytlačovala, ona se dělila spravedlivě, přišmajchlovala se ke mně, něžně a opatrně pohladila Penny čenichem, přijala moje tahání za kůži, přijala Penuščino nenápadné posunutí ramen a motýlí opření se. Obě se sdílely. Nejvíc to bylo vidět na kocourovi – všichni tři strašně rychle pochopili, jak se kdo z nich mazlí. Kocour zásadně loví Melině ocas a věší se jí kolem krku, bez zábran. Normálně na ní visí. Penušku odjakživa jenom opatrně objal kolem ramen nebo se jí jemňounce otřel bokem o bok. A pak ji hlídal, když se vedle něj rozběhla do kalícího se šera, a objetím jí bránil v pitomostech, třeba seskočit z posledních dvou schodů nebo zamířit do strže.
Neznám moc lidí, kteří by tohle uměli tak samozřejmě jako ta zvířata.
Milá Io, umíš o svých zvířatech moc něžně psát a máš dobrej postřeh. Kocour zjevně mezidruhovou nesnášenlivost ani pěstovat nezačal, co? (inlove) (cat) (dog)
V žádným případě. Kocour byl přinesen v přepravce. Přepravka (taková kabela, já tu plastovou nechtěla) byla otevřena. Přišla Melly: „Penuško, prosím tě, pojď sem, člověka zase něco dotáhla, co to je?“ Penny si zkušeně čichla a pravila: „To je kocour, Melítko. To nás čekají zajímavé časy.“ Pak strčila do přepravky čenich: „Nazdar, kocoure. Já jsem místní člověkopes a tamto, co se schovává za mnou, jako by to nebylo z nás tří největší, je místní kočkopes. Vylez, dostaneme nažrat.“ A kocour vylezl, rozhlédl se nalevo, napravo. „No podívejme se na to. Už nemám keř a misky s kusem hnijícího taveňáku. Mám vlastní dům, krb a dva psy! No teda! Kde že se dostává to žrádlo, Penuško?“ A byl překřtěn na místní psokočku a bylo.
JOjo, i Sisska s chutí olizuje nosy a brýle ještě raději, ale za to je vždycky dořvána, protože si je zapomenu vyčistit hned a pak mám pocit, že se mi hrozně zhoršuje zrak :o))).
Jinak Sissčiny vítací tanečky jsou úžasné a někdy i nebezpečné. Ona je tak šťastná, že někdo přijde, že se může zbláznit radostí. Musím jí dostat aspoň do sedu, aby jí mohl příchozí pohladit, aniž by riskoval vyražení zubů. Nevím, jak jí to odnaučit. I když velím, byl i protek po ruce, nezabírá nic.
Ano, snažím se řešit totéž – jak uklidnit psa, který šílí radostí? Potřebuju ji ukáznit a přitom jí tu radost nechci kazit (blush) Umím si rozjásanou císařovnu živě představit! (rofl)
Jinak Ari je při vítání u branky už lepší, tam si pomalu zvyká mi přinést na uvítanou plastové vejce, což znamená, že nemůže skákat, páč by jí vypadlo a sebrala by ho Berry. Tak stačí psa houkajícího do vejce podrbat a to vejce jí hodit, což je skvělý výsledek – nemusím se po každém vítání převlékat 😀
Ari vyskakuje hned, Světluch si to schovává na chvíli, kdy se dotačná osoba sehne, aby si vyzula boty. Následně se vztyčí na zadních a snaží se tomu člověku olíznout nos. Jelikož se do té chvíle chová mravně, nezkušený jedinec se obvykle lekne, zkušení to znají. Hulákám, pacifikuju a Světluch si stejně vyčíhne vhodný okamžik, kdy zrovna nevelím. A pokud muckám jednu, vecpe se mi pod ruce okamžitě i druhá- protože jak známo, kdo zaváhá, nejen že nežere (vyzkoušeno), ale má taky o jedno podrbání za uchem míň.
Jo, jsou to žárlivky, obě – byť Berry je ve svých projevech podstatně decentnější. Což nevylučuje fakt, že je mazanější 😛 Ari se někdy nestačí divit a Berry se pak jen potměšile uculuje (chuckle)
Světluch je chytrá holka – když už je jeden malej pejsek a přesto chce paničce olíznout nos, musí ho dostat do vhodné pozice – a ona si umí příležitost najít, že (inlove)