Sedí v centru obce, podsaditý šedivý dům, vévodící dolní křižovatce na esíčku silnice, tvořící náves naší vísky. Hospoda jak vyšitá ze starých filmů, která, když jsme ji v roce 1999 poznali, vypadala, jako by se od časů císařpána nijak extra nezměnila.
Kuchyň, výčep, sál. Ve výčepu v zimě sálalo teplo z velkých kamen, sál byl většinou ledový a zavřený. Na stěnách tehdy visely obrazy nevalné umělecké úrovně, ale nenapodobitelného kouzla – snad vám něco řeknou dva z nápisů, umělecky vyvedených v dřevěných rámech – bylo tam, tuším, „Už troubějí“ a „Věrné milování“.
V zakouřeném výčepu, hned u kamen, byl stůl štamgastů, kde se scházelo pár chlapů ze vsi, jen občas s dámským doprovodem. Jak jsem se doslechla od svého muže, ještě po roce 2000 byl součástí pánských toalet onen pověstný žlábek. Prostě hospoda s atmosférou.
Chodili jsme tam jen zřídka, spíš v létě posedět na zahrádce. Zahrádka byla skutečně zahrádkou – kousek trávníku, tři stoly, v sousedství za chatrným plotem se pásly ovce a přičinlivě zobaly slepice. Jsme opravdu maličká obec a hospoda tomu odpovídala. Jenže tahle „císařská“ hospoda neprosperovala. Doba se měnila, lidí ubývalo.
Po letech péče ji dal starý hospodský do nájmu. Noví majitelé, postupně dva nebo tři, nevím přesně, zkoušeli ledacos – většinou mi změny ušly, protože v té době jsme žili v zahraničí. Nikdy to k ničemu podstatnému nevedlo. Změna nastala asi před dvěma roky, kdy si hospodu pronajaly dva místní manželské páry. Mladí lidé, vyzbrojeni elánem a s houfkem vlastních dětí za patami, se pustili do opravdových změn.
Sice zmizely ony obrazy, ale významně se vylepšilo hygienické zázemí staré budovy včetně kuchyně, takže se mohlo zase začít vařit. Vedle zahrádky se sice pořád pasou ovce a zobou slepice, ale je zastřešená, nestojí na bahně a má hezké nové stoly. Majitelé začali pořádat plno tematických víkendových akcí pro dospělé i pro děti, otevřeli nepoužívaný sál.
V létě zahrádka praskala ve švech, místní, projíždějící cyklisté i motoristé, si užívali dobrého jídla, pití a zmrzliny, kolem se neustále motal chumel dětí. Jen vevnitř se nic neměnilo a se zimou hospoda zase ztichla. Mimo několika víkendových akcí patřila pár štamgastům. Ani my jsme tam s koncem teplých dní nechodili.
Zásadní změna přišla s letošním novým rokem. Nešlo jen o to, že je hospoda zase čistší a čerstvě vymalovaná – stala se rozhodnutím majitelů nekuřáckou. Ano, jediná hospoda na malé vísce. Kuřáci mají pro chvíle s cigaretou stůl venku, pod střechou, ale vevnitř už kouřit nesmějí. A tak jsme přišli k hospodě i my. Když jsme si tam tuhle sobotu dali oběd, měli jsme kliku, že jsme přišli včas – jinak bychom nesehnali stůl:))
POznámka o plné nekuřácké hospodě mě donutila po několika letech vytáhnout knížku Beppeho Severgniniho. Kdo to je? Italský novinář, která napsal kouzelnou knížku: „La testa degli Italiani“ – neboli Hlava Italů. Je to takový průvodce do hloubky Italovy duše. Někda se směji opravdu moc a moc. Jen to asi nikdo nepřeložil. Ale proč to píši, někde je tam poznámka o kouření a reakci Italů na zákaz kouření v restauracích. Koneckonců sámSevergnini píše, že Italové jsou inteligentní. Problém je v tom, že chtějí být inteligentní na plný úvazek, což zahrnuje vysokou míru samostatného myšlení. Nebudu tu překládat více než 200 stran a kromě toho se nechci dostat do rozoru s autorskými právy, protože autor je naživu (pokud vím, asi to nepřeložil nikdo), ale pokud jde o kouření někde v té knížce Severgnini píše, že jak rádi kouří a rádi si věci uspořádají podle svého vlastního rozumu, tak tento zákaz naprosto akceptovali, protože přece nejsou tak hloupí, aby nevěděli, že je to vlastně v jejich prospěch. A tak se v italských restauracích uvnitř opravdu nekouří.
Skvělej postřeh, milá Apino (wave) Mimochodem ani Angličané s tím (zdálo se nám) nemají problém. A v Londýně jsou chumly před hospodami přesně, jak píše níže Eva – hlavně taková Friday Night, to se občas těžko kličkuje. Ale tam mi přišlo, že venku bývají nejen kuřáci, ale i svobodnější povahy a ti, kdo se prostě dovnitř nevešli (chuckle)
Tedy mluvím o centru, okrajové části neznám.
Pridavam zkusenost z Drazdan, z Neustadtu, kde to vecer zije. Jelikoz se v hospodach a restauracich a bufetech a barech nesmi kourit, chodi se kourit ven na chodnik, pred lokal. Prostor mezi domy a na ulici parkujicimi autu, tedy chodnik, je obsazeny kouricimi, pijicimi a casto i hulakajicimi hosty. Jsou mista, kudy vecer neprojdete, aniz byste nenasmradli od koure. Nekdy se da uklouznout na flasce, slapnout na psi ocas nebo dostat stouchanec do zeber. Deti tudy vodit je velmi neradno. Chodime s detmi casto vecer do sauny a nez abychom se domu vraceli pres tyto rusne ulice, zajizdime si (na kolech. v zime, v desti, porad na kolech).
Podle meho nazoru je zakon o nekurackych hospodach vzhledem k vyse uvedenemu proste pitomy. Omezuje nejen mne chodce, ale i najemniky v domech s hospodou v prizemi. At si kuraci lezou do hospod, kde je dovoleno se dusit kourem, nekuraci pujdou nacichnout smazenym olejem do hospod, kde se nekouri. A tim padem bude i vice mista na chodnicich :))). Take absurdne, no ne?
Evo, to je zajímavej pohled na věc – to mě vlastně nenapadlo, že ve městech kuřáci před domem otravují vzduch lidem v bytech nad oním chodníkem… o blokování chodníků nemluvím. Hm, tady se fakt řešení hledá dost těžko. Aspoň v tom má vesnická hospoda výhodu – ovce ani slepice si zatím nestěžovaly 🙂
Tady v Norsku se v pohostinství, na pracovišti a vůbec nikde, kde se schází lidé, nekouří už dlouho. Vzpomínám, že hospody a pod. velice kušnily jak ztratí zákazníky, zbankrotují a uváděly mnoho a mnoho hloupých důvodů. Obavy se nenaplnily, restaurace jsou našlapané, byznys kvete.
V Čechách to jde pomalu, což je dost překvapivé, protože podle našich zkušeností i hosté dávají nekuřáckým místnostem přednost. V Praze jsme při návštěvách restaurací zaznamenali, že nekuřácké místnosti jsou plné a obsazené i kuřáky, kteří jim dávají přednost. Při potřebě jedu se vytrousí, zapálí si u kuřáků nebo venku a spokojeně se vrací tam, kde se nekouří. Předpokládám, že se jim tam sedí i dýchá lépe.
Politici by měli být razantnější a vydupat zákon, který nebude ukoptěný a konečně uvede zákaz kouření a tím i ochranu zaměstnanců v těchto zařízeních do praxe. Restaurace a hospody by tím určitě neutrpěly, jak dokazuje frekvence návštěv v zemích, které tento zákom praktikují.
Jsem za chytrou, zaznamenáváte?
Jano, já si to tu také nemohu vynachválit. Pak když přijedu do „kouřící“ země, jako posledně do Dánska a do Nizozemí, tak mi to přijde opravdu hodně nepříjemné. Podle mě ideálně to vyřešili v Polsku. Tam je to tak, že každá hospoda či restaurace musí být primárně nekuřácká, leč může mít i kuřáckou místnost, pokud jsou splněny tyto předpoklady:
1) Do kuřácké místnosti se jde přes nekuřáckou, která je ta hlavní
2) Kuřácká místnost je stavebně oddělena i dveřmi, které když se zavřou, tak neproniká kouř skrz
3) Kuřácká místnost musí být odvětrávaná zařízením, které splňuje na to vypsané normy.
Ve výsledku se spousta hospod a restaurací na kuřácké místnosti vykašlala úplně a ty, které ne, tak dají kuřácké klientele čeho si žádá, aniž by nekuřáci nějak trpěli. Podle mě to je řešení, které opravdu nemá chybu.
U nás už je to od loňska o tom samém. A venku před vchodem musí být jasně uvedeno, zda podnik je ku-, neku-, nebo smíšený. (stavebně oddělené prostory.
Jenže v Polsku kuřácké restaurace neexistují. Pouze nekuřácké a smíšené, a pro smíšené platí pravidla, o kterých jsem psal výše.
U nás těch vyloženě kuřáckých také moc není, ale jsou. Většinou je to smíšené a stavebně oddělené, nebo neku, jenže ty neku jsou spíš takové lepší závodní jídelny. Na Odře je čínská restaurace a ta je vyloženě dobrovolně kuřácká, čili kdo cítí potřebu kouřit, dostane na požádání popelník a protože se tam výborně vaří, mají o kšeft postaráno. Nekuřáci si objednají jídlo ssebou, odnesou si ho někam do pryč a všichni jsou spokojeni.
🙂 Pěkné téma. V naší malinké vesnici o padesáti obyvatelích máme taky hospodu. Je to takové společenské centrum, kam si lidi chodí především popovídat, ale taky se tam odehrávají různé akce – slouží např. jako základna při tradičním závodu v běhu na lyžích, jako místo mikulášské nadílky pro děti, nebo jako schůzovní místnost obecního zastupitelstva (chuckle) . Pamatuju zrození téhle hospůdky, odhadem tak před patnácti lety, kdy starosta přitáhl do bývalé školní budovy jakýsi provizorní výčep, několik stolů a židlí (typu každý pes, jiná ves) a velká kamna. Od té doby vystřídala hospoda několik názvů i majitelů a v nejnovější verzi je také nekuřácká. Moc lidí nevěřilo, že to bude fungovat, ale funguje. Kdo chce kouřit, tak prostě chodí ven. Nevadí to nikomu. Dokonce i kuřáci si pochvalují, že dřív měli daleko větší spotřebu cigaret 🙂
Páni, tak to naše víska (+ dvě přifařené osady) je o 150 % větší, než vaše! (chuckle)
Jinak právě tak (společensky) začala sloužit ta naše hospoda, dřív se tam jen pilo a kouřilo…
Já teda lidi počítat nebudu, ale v naší vísce hospoda není (teda živá). A v okolních obcích v taky ne. Není to divné?
Není. Jen V Praze loni skončilo přes 2.000 (!) hospod. A provozovat hospodu někde, kde je večer pět a půl člověka a přes den prakticky nikdo se dnes nikomu nevyplatí.
Naše byla vždycky taky echt kuřácká a nečekala jsem, že se to změní. My jsme to řešili tak, že jsme tam nechodili – jen v létě na zahrádku. Jenže ony se časy mění a do vsi se přistěhovalo pár mladých rodin, jinde dorostly děti a mají vlastní děti. A mladí jsou zvyklí někam zaskočit na jídlo, na mlsku, pokecat – i s dětmi. A takhle to fungovalo celé léto, protože tu novou zahrádku stihli k 500. výročí první zmínky o naší obci, což byl začátek června. Zahrádka byla pořád plná, v nabídce se objevila kofola a limonáda čepované po půllitrech(ne trapné lahvičky cola/ fanta/ sprite) a byla jsné, že jim byznys kvete. Na zahrádce dokonce vznikl dětský koutek. Zakouřený výčep si okupovali štamgasti. Pak přišla zima a byl šmytec – kdo by s dětmi lezl do výčepu a pak všichni dva dny smrděli kouřem? No a štamgasti cucající pivo maximálně s tlačenkou nebo utopencem hospodu neuživí.
Moc jim držím palce a těším se na nové víkendové akce. Protože všechny ty podzimní zvěřinové a zabíjačkové hody, dny kuchyní různých států a tak jsme neužili – v kouři to stejně nemělo smysl. A zřejmě jsme nebyli sami, kdo si to myslel. 🙂
Chválím a bohapustě závidím – bohužel, ta „naše“ je echt kuřácká – tam se ani nepouští do provozu větráky (o klimatizaci nemluvě), abychom nepřišli o doušek vonného smardu. Po její návštěvě se vracíme domů přes garáž, kde si odložíme veškeré svršky (a často až na spodky i veškeré spodky), malebně rozvěšíme přes kola (auto stojí venku, neb by se už do garáže nevešlo) a necháme tři dny větrat (kabáty, zbytek jde na druhý den do pračky).
Naštěstí v hospodě, která supluje naše závodní stravování, se v jídelně nekouří – stačí, že musíme jít přes výčep (chuckle)
Ygo, taková je i jedna restaurace ve Dvoře – musíš jít nejdřív přes zakouřenej výčep, pak průlezem málem kuchyní, aby ses dostala do nekuřáckého salonku. Je kupodivu pěknej a jak je doba jídla, vždycky plnej.
Jo a jednou mi tam seděla hledaná osoba (Marek) a já se nechala od Berry (s hlasitým povelem „hledej stopičku“) hezky provláčet tím zakouřeným výčepem – lidé tam sedící koukali dost divně, ale obsluha nás zná, tak neřekli ani popel. No a Berry byla tak dobrá, že se držela stopy i u té kuchyně (chuckle)
Že jo, a pořád vykládají, že bez kuřáků můžou všecky hospody rovnou zavřít.
🙂
Naopak.
Tak snad to všem vydrží 🙂
Taky doufám. 🙂 Jinak mě zaujalo, jak na tohle mají zákon v Polsku. Tam jsou hospody a priori nekuřácké s tím, že pokud chtějí mít kuřáckou část, tak musí být jednak stavebně oddělená (a ošetřená podle zákonem vyjmenovaných požadavků) a druhak to nikdy nesmí být ta hlavní (a většinou hezčí) část hospody. Tedy naopak, než je to u nás, kde nekuřáky často strkají do kumbálů nekam k záchodům, když už jsou tak otravní a nechtějí sedět v kouři… 😛
U nás na konečné busu je… dalo by se říci nálevna, zvaná lidově Domeček. Dřevěná bouda, kde je pár stolů a výčep. Vaří se jen kafe, čepuje hlavně pivo a rum a všude se kouří. Pokud by to mělo být nekuřácké, tak to do měsíce skončí, protože jiná, než kouřící klientela, vyštvaná z okolních nekuřáckých podniků, tam nechodí.