To jsou všechno krááásné historky. Zpětně pro všechny úsměvné vzpomínky, ale při Epulčině mi až přeběhl mráz po zádech. Ono je těch nerváků na letišti už tak dost, a představa, že krůli záchodu propásnu let, to musel být horor.

Také dodám dvě „záchodové“, obě jsem ale myslím už kdysi popisovala.

První – velice podobná Dede. Kdysi jsme jeli z Německa se čtyřmi anglickými přáteli na pár dnů do Čech. Zašli jsme do restaurace a ke konci oběda si jedna z kamarádek odskočila. Jenže se podezřele dlouho nevracela. No ono to někdy může déle trvat, tak jsme se zprvu ani moc nedivili(jen ve mně trochu hrklo, zda to nebylo spojené s českým jídlem). Jídlo bylo zaplacené, čas odejít, ona nikde. Pak se konečně vrátila s tím, že byla uvězněná na záchodě. Byly tam dvě kabinky, ona vstoupila hned do první. Klíč ve dveřích sice byl a fungoval, ale v klice chyběl šroubek a držela jen proto, že se jí nechtělo vypadnout. No a jak ona za sebou tou klikou dveře přitáhla a zabouchla, klika jí zůstala v ruce a druhá půlka s nástavcem na druhé straně vypadla ven. Klíč v zámku jí byl k ničemu, dveře jím neotevřela. A na smůlu nikde nikdo, mobily nebyly. Tak tam jen trpělivě seděla a čekala, dokud konečně nepřišla další paní toaletu použít a vysvobodila ji. Zasmáli jsme se tomu, zvedli se od stolu a šli ven k autu. A já, že si také honem ještě před jízdou dojdu. Co čert nechtěl, já v tom spěchu, abych nezdržovala, vlezla hned do té první kabinky. Nakonec jsem je zdržela také dost dlouho, než se i mě dostalo vysvobození. Když jsem k nim dorazila už prý se chystali jít podívat, jestli jsem neskončila jako kamarádka. Skončila. A raději jsem problém na toaletě šla nahlásit vrchímu.

Druhá – také se stalo dávno. My máme v domě dveře na záchod stále otevřené a když jsou zavřené je obsazeno, zamykat netřeba. Byl u nás na návštěvě kamarád. Manžel si s ním povídal, já u toho nebyla a v jednu chvíli jsem šla na záchod. Sedím si klidně na trůnu, když v tom kamarád rázně otevřel a vpadnul do dveří. Kouknul na mne, ztuhnul,omluvil se a rychle zavřel. Jenže asi se mu jeho omluva zdála příliš zbrklá, tak dveře znovu bleskově otevřel, aby se ještě jednou, lépe omluvil. No ze svého posedu jsem se na něj mile usmála s tím, že se nic nestalo a když jsem pak přišla do pokoje, vyslechla jsem si omluvu ještě potřetí. U nich doma se holt dveře na záchod vždycky zavíraly (a zamykaly)

Naštěstí se nestalo mně, ale kamarádce, zato v takové hodně dramatické situaci. Očekávala první dítko, dva dny před termínem nad ránem vyrazili do porodnice, že jako jí připadá, že možná UŽ. V porodnici ji poslali zpátky, že jako nejspíš ještě úplně ne, ať si doma dá horkou sprchu a uvidí, kdyžtak ať přijede zpátky. Inu, manžel ji dovezl do domečku k rodičům, odkud to měli do porodnice daleko blíž než z domova, a vyrazil cosi ještě někam vyřídit. Ona podle rady zalezla do koupelny, a ze zvyku za sebou tím klíčem otočila… Ano, tušíte správně. Po chvíli už bylo jasné, že je nejvyšší čas na návrat do porodnice, a dveře otevřít nešly! Skorobabička šílela na druhé straně dveří a skorostrýček s vrtačkou lezl ke skoro rodící ségře okénkem do koupelny, aby ji odtud co nejrychleji dostali 😀 Stihli to, holčička se narodila spořádaně na porodním sále.
Když nám to kamarádka vyprávěla, hrozně se u toho chechtala. Ptali jsme se, jestli se tak chechtala i v té koupelně: a ona prý, že jo! Že když zrovna nehekala, přišla jí ta situace děsně komická! 😀 Tak nevím, že by smíchem k rychlejšímu porodu? (whew)

(chuckle) To je teda představa, být uvězněna na záchodě! Naštěstí se mi to (zatím) nestalo. Nicméně prvních pár vět mi připomnělo opačnou, i když neméně zábavnou situaci – jak jsme se s kolegyní nemohly dostat dovnitř hotelového pokoje.
Bylo to před rokem na zoologické konferenci. Měly jsme společný pokoj v hotelu, se kterým sousedily vysokoškolské koleje. Vracely jsme se v pokročilou noční hodinu z rautu po prvním dni konference. Opilé jsme nebyly, ale orientovat se v cizím městě a za tmy nebylo zrovna jednoduché. Vešly jsme do hotelu, dorazily jsme k našemu pokoji, daly klíč do zámku… A nic. Obě dvě jsme to zkoušely, několikrát jsme kontrolovaly, zda číslo napsané na klíčích odpovídá číslu pokoje. V zoufalství už jsme se smiřovaly s tím, že asi budeme spát na chodbě, když tu náhle se dveře otevřely :O Někdo je otevřel zevnitř. Na prahu stál rozespalý mladík v trenýrkách a udiveně se ptal: „Co tady děláte?“ My dvě jsme ze sebe taktéž udiveně vykoktaly: „My tady bydlíme.“ (rofl)
No jasně, že jsme si popletly vchod a místo do hotelu jsme vlezly na studentské koleje (tmi) Všechno tam vypadalo stejně, jen křesílka v hale měla jinou barvu… A klíče nepasovaly do zámků…