Byl to jeden z těch podivně teplých lednových dnů, který se nečekaně vybarvil dozlatova. Sluníčko zářilo na vymeteném modrém nebi a jeden si hned připadal jako o Velikonocích. I stalo se to, co vždycky, jakmile je hezky a já mám čas – vzala jsem psy a jela s nimi na Zvičinu.
Jezdím většinou přes Třebihošť, tedy z jihu. Zrovna jsem projela Dolním Dehtovem, když jsem uviděla. Velmi starý pán s dvěma holemi stál nejistě na krajnici, jen o málo mladší paní ho zajišťovala a podezíravě se na mě koukala. Ještě víc jsem zpomalila a objela je širokým obloukem. Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak paní pána podepřela a pomaličku vykročili dál.
To kratičké setkání mi nešlo z hlavy. Jak tam stáli, v nečekaném pohodlí suchého slunečného dne uprostřed ledna. Ta procházka musela být nečekaným darem, protože hlavně pán nevypadal, že by za sněhu a ledu procházku ocenil. Či spíš zvládnul. Svým způsobem mě hluboce dojali.
Napomenula jsem se – jak mohu vědět, že jsou skutečně pár? Třeba to byla ochotná sousedka… Ale moje myšlenky už sklouzly k úvahám, kterým se člověk mého věku obvykle spíš úmyslně vyhýbá.
Jak jim musí být, když vědí, že jsou už na konci své cesty? Jistě mohou to být ještě nějaké roky, ale nemusejí. Jak se dá žít s představou, že člověk zůstane po dlouhém partnerství najednou sám? Dají se takové myšlenky vůbec nemyslet? Třeba ano. Třeba je v tomto případě člověk skutečně vděčný za každé další ráno, za suchý a teplý lednový den, kdy se dá vyjít na procházku.
Přemýšlela jsem o Filemonovi a Baucis. Jako už tolikrát. A najednou jsem věděla, že některé odpovědi mít opravdu nemusím.
Milí čtenáři, dnes odlétám na sever babičkovat, takže se zde do mého návratu v úterý pravděpodobně žádné další články neobjeví. I když… kdo ví. Třeba budu mít absťák, zážitky i čas o nich napsat 🙂 Uvidíme. každopádně se těším v úterý nashledanou (wave)
Děkuju, že jste zaskočili, i když jsem byla pryč (inlove)
Nepsala jsem, to musím dohnat, prostě nebyl čas (blush) Když já toho malého tak málokdy vidím, že si s ním musím užít, jak to jen jde 🙂
Sylvínku a Leny, Zvířetník skutečně žije – ale na Neviditelném psovi. Tady jsem jen já. Pokud vám to nevadí, jste samozřejmě vítané (f)
Víkend za námi, neděle byla výletová. Bylo jasno, tu a tam sluníčko, ale tuny bláta. Šly jsme s Ajvy a Waiky okolo Vranova. Co tam dělají lesáci za tankodromy je k neuvěření. Lesy jsou už vydrancované, už je to skoro tyčovina, kterou těží. Cesty jsou rozježděné tak, že by je mohly automobilky využívat jako polygony pro testy nových typů terénních aut (envy).
A dnes, hurá, pršíííí (rain) , už celý den. Pro naši oblast něco naprosto neobvyklého :O .Už jsme s Ajvinkou prochodily kus lesa. Ona v pláštěnce, já v nepromokavé bundě a v holínkách. Nikde nikdo, jen šumění deště. Bezvááá. 🙂 .
No, tohle téma…
Těžko říci, co je horší – zda odešlé tělo a jasná mysl, nebo fungující tělo, ale hlava ne. Zažila jsem obojí, a mohu říci jen to, že je to pokaždé velmi těžké; v prvním případě je to horší pro postiženého, ve druhém pro okolí. Vybrat si však nemůžeme, snad jen doufat, že budeme mít štěstí, a odejdeme sešlostí věkem, ale s relativně fungujícím tělem i myslí!
Ale jinak jsem za zvířetník moc ráda – díky Dede!
Upřímně, nechci umírat sešlostí věkem s jasnou myslí. To je příliš mnoho chorob a omezení a vnímat se mi to opravdu nechce. A pro okolí je opravdu příšerná varianta toho strašného Němce na A nebo jakékoli jiné demence. Takže za sebe – kdyby to se mnou jednoho dne prásklo v plné aktivitě, ale definitivně, aby se mě nebyla bezduchá živořící lidská skořápka, tak to bych brala.
Ježkovyvoči to je, ale překvapení ! Zvířetník žije ! Dede ! Děkuju ! Víte co ? Já často vidím dva opravdu staré lidi jak se vedou za ruku kamsi. Čipernější bývají dámy. Své nažehlené muže vedou s takovou zvláštní úctou, či co. Vždycky si přeju, abych tohle zažila, protože i když zlobí 🙂 je to nádherně fajn muž. Ten můj. Letos 31 let a když půjde všechno dobře bude to v létě i fajn poprvé děda 🙂 A na smrt nemyslím, protože si nemyslím, že bych na ní byla kdy připravená. Tak ji nechám ať nás mrcha najde až bude čas. Pak se prostě uvidí…
Tohle je strašlivý téma. Zažila jsem s maminkou tu variantu, kdy člověk je fyzicky naprosto zničenej, jen hlava slouží. Raději nemyslet…
Byla jsem čerstvě vdaná do Anglie. Vedle nás žili staří manželé a bylo na nich vidět, jak se stále mají rádi. Jednou jsme u nich byli a pán začal vyprávět něco z mládí. A jen tak krátce se zmínil o nějaké bývalé dívce. Zcela nevinně, jen tak něco, že s ní byl tančit či tak. Jeho paní seděla vedle. A on ji při téhle zmínce pohladil ruku a povídá „to bylo ještě dávno před tím, než jsem tě poznal miláčku“. Mě to málem vehnalo slzy do očí a dodnes si ten výjev pamatuji. Po tolika letech soužití a ještě tolik lásky.
Také rodiče mojí kamarádky take zemřeli krátce po sobě. Nejprve tatínek a za pár měsíců maminka. Všichni usoudili, že jí prostě bez manžela už život nebavil,chtěla být s ním.
Teda teprve teď jsem si přečetla, co jsem napsala Dede a musím se omluvit. Bylo to z mobilu a bez brejlí, podle toho to vypadá :o(((.
Ale my ti rozuměli a Dede určitě taky. (nod)
Něco podobného mi vyprávěla má italská kamarádka. Její rodiče odešli na rakovinu tři týdny po sobě. Nejdříve tatínek, za tři týdny maminka. Po pohřbu tatínka, kterého se maminka ještě zúčastnila, mé kamarádce řekla: „Víš, za co jsme se s tatínkem celý život v neděli modlili? Abychom odešli spolu, tak jak jsme spolu celý život žili.“ Ta maminka by zemřela stejně zanedlouho, ale věřím, že takto brzy to bylo protože už nechtěla dál žít. Prostě dokud byl tatínek naživu, měla důvod bojovat, pak už ne.
Vždycky je to asi těžké, i když to manželství není až zas taková selanka. Ovšem když ti dva jdou spolu od svých 17ti let, ani jeden z nich neměl jiného partnera, nebyli si nikdy nevěrní, prokousali se životem a vychovali dvě děti a v 55ti letech on zemřel. Je to už pomalu deset let a ona stále smutní. Je jednou z mých nejlepších kamarádek, první roky byly úděsné a i zejména proto, že dospělé děti nechtěly pochopit její žal a vadilo jim, že po Jirkovi pláče. Dnes má kamaráda, ale už nikdy nebude mít vztah s mužem, protože ho stále srovnává s Jirkou a protože vedle spolu dospěli, nikdy to nemůže být nikdo lepší.
Bimbo je po obou rodičích z dlouhověkých rodů,tchán ve svých 83 letech strčí mnohého padesátníka do kapsy a maminka se o oba stará, vyvařuje, je jenom záviděníhodné jaký má elán. Jenže jednou jeden odejde dřív než druhý a toho se opravdu bojím. A jednou stejná situace nastane pro naše děti a potom pro jejich děti a ten přirozený koloběh bude pokračovat dál a dál. Doufám že nenarušen tím, že by odešlo dříve dítě než jeho rodič
Když jsem byla malá, tak mi pověst o Filemonovi a Baucis přidala taková… no normální krásná pověst. Ale jak jsem stárla a pobírala rozum, tak ji považuji za nejkrásnější z bájí. Potom umřel tatínek a maminka zůstala sama. Viděla jsem jak pomalu klesá z pomyslného vrcholu dolů, i když jsem se snažila ji sebevíc povzbudit, jezdit na výlety a tak. Nakonec skončila neodvratně, tak jak musela. Tatínek ji moc a moc chyběl. Dnes, v jakémsi skoro vegetativní stavu, si na něj NAŠTĚSTÍ nevzpomíná, je usměvavá a veselá.
Teta Dana, se kterou vyrůstala tvrdí, že taková bývala jako mladé, svobodné děvče. Jednou, po tatínkově smrti mi řekla, že krásné manželství, těch 50 let, je pro ni nyní jako trest, když tatínek umřel. Prý jsou na tom určitě lépe ženy, jejichž muž, pil, hrál, utíkal za ženskými, byl hulvát, atd….. Moc a moc se jí po něm stýskalo ;( .
Také si všímám seniorů, párů a vždy mě tyto situace rozesmutní.
Ale něco veselejšího. Odjíždíme na návštěvu k přátelům, do bytu a máme vzít i Ajvi. Jsem zvědavá jak dlouho tam ta neposeda vydrží v klidu (dog) .
Ako dôverne to poznám z výjazdov!A časom rozumiem i modleniu sa starých ľudí „za dobrú smrť“ a rovnako obdivujem i tých šťastných,čo zostali do vysokého veku spolu a užívajú si starobu.Pomaly chodia na staré miesta,spomínajú… a sú na to dvaja.Pekný nostalgický članok Dede.A uži si malého !!
Moja babička z otcovej strany zomrela vo februári (únor), dedo – jej manžel o 4 mesiace neskor – v júni (červen). Lekár povedal, že starkému nič nebolo, ale zomrel od žiaľu za manželkou 🙁 .
Aj ja som teraz sama. Keby som zomrela, ani pes po mne neštekne…
Ale inak, príjemnú dovolenku s vnúčatkom 🙂 .
Některé v mládí nepochopitelné věci se vyloupnou ze skořápek až po odžitých letech, Vždycky to tak bylo…
To měl dědeček hezké rozloučení se životem, že mohl ještě sám dojít do lesa. (h) Konce života s nekonečným ležením bez špetky zdravého rozumu jsou pro okolí mnohem trýznivější.
To patří pod příspěvek Marty… 🙂
Assol, ani mi nepovídej. Vím co to je. Maminka je momentálně v těžkém stavu po mozkových příhodách, které udeřily a nevzaly si ji. Ale mne poznává a ptá se, kdy zase přijdu. Je to opravdu pro okolí velmi, velmi zlé.
Co na tohle říci. Je to strašné a jen mohu doufat, že mě to nepostihne, aby se na mě nemusel nikdo takto koukat. ale kdo ví. Na druhou stranu, těžká nemoc, kdy je odcházející při plném vědomí a VÍ, že odchází a dokonce si umí spočítat, kolik mu ještě zbývá, přičemž v té konečné fázi jde o dny, pak už jen o hodiny a dotyčný to ví úplně přesně na ty dny a hodiny… tak to je strašné nejen pro okolí, ale i pro dotyčného. Takže možná to zamlžené vědomí je alespoň pro někoho dobré, i když pro okolí je to strašně těžké.
Rozumím Ti, Apino. Odchod blízkého člověka je bolestivý už navždy a člověk se neubrání všelijakým: KDYBY to tak bylo jinak!
Naše mami má Alzheimera a dlouho jsme jí dopřávaly se sestrami, aby mohla být doma, ale pak už to nešlo – kdo to nezažil, tomu to nevysvětlíte, co je to za hrůzu, ten němec.
V domově si zlomila krček a poté je už jen ležící, s plenami a mixovanou stravou. Viděly jste někdy mixovaný řízek?
Takhle odcházel můj muž, po čtyřicetiletém společném životě. Po třech mrtvicích, nemohl jíst, byl živen sondou. Nemohl téměř mluvit, ale myšlení měl naprosto jasné. Těch strašných osm měsíců nezapomenu do konce života.
(hug)
Osm měsíců je při takovém trápení jako osm let. (u)
Můj muž zase zůstal po operaci bypassu bez funkčních ledvin a bez vlastního dýchání a ještě 40 dní ležel a trápil se bez možnosti mluvit, napojen na spoustu přístrojů.
Někdy se ptám, co ošklivého jsme provedli lékařům …
Jo… přesně, milá ri. Je úžasné člověka zachránit a jeden pořád v záchranu doufá, ale musí být co zachraňovat. Jinak je to už jen trápení. (h)
To je kruté ke všem. Hodně síly. (h)
Dede,uzij di babockovano a v poadku se vrat.Moc pekne povidani.
Dede, užij si vnoučátko!
Zajímavé zamyšlení, čím jsem starší, tak mě takové myšlenky častěji navštěvují…
Když mi bylo 25 a byla jsem těhotná s druhým synem zemřel mi děda. Bylo mu 83,nestonal byl jenom starý zedřený muž , naposledy se šel rozloučit s lesem ,šel spát a ráno už se neprobudil.Tak jak to bylo dřív na venkově pohřeb z domu, babička se u jeho rakve modlila celou noc. Ráno když jsem přijela mi babička řekla, víš děvče už leta se modlím aby děda umřel dřív než já , aby tady nezůstal sám. V té chvíli jsem to nedokázala pochopit a až když už jsem stará a řadu členů rodiny jsem přežila bohužel i svého syna ,vím co to bylo v těch slovech lásky a starostlivosti.
Milá Dede,
to je krásné, trošku smutné a trošku nadějné zamyšlení. Užij si pěkně vnoučátko a určitě pak poreferuj.
Šťastnou cestu (h).
Letos jsme spolu s mou první a určitě i poslední opravdovou láskou třicátý rok. Dvakrát už jsem utekl hrobníkovi z lopaty, protože jsem k tomu měl velmi pádný důvod, totiž ji. A až jeden z nás skončí, ten druhý ho o dlouho nepřežije; v mém případě bude stačit vysadit na týden prášky a já to rozhodně udělám. P. S. oba jsme zapřisáhlí ateisté, takže dobrovolný odchod z tohoto slzavého údolí nepovažujeme za nic špatného.