Předevčírem jsem měla vyřizovací den, což znamenalo soupis položek s vykřičníkem, znamenajícím „nezapomeň!“ Jak jsem se propracovávala seznamem, musela jsem si vygooglit a zapsat jedno místní telefonní číslo. A najednou to přišlo.
Jak tak píšu, v mozku se mi nejdřív automaticky odečetla okresní předvolba 499, potom vycpávková čísla, která postupně prodlužovala původní místní čtyřmístné telefonní číslo. A v tu chvíli se mi naprosto jasně vybavil, po mnoha a mnoha letech nepoužívání, telefon na babičku do Dvora: 2946.
To číslo bylo jedním ze srdečních čísel naší rodiny, protože moje babička přeslicová byla jakýmsi rodinným „hubem“ (čti habem… aby nevznikly podivné představy:)), neboli rozbočovačem. Shromažďovala zprávy od jednotlivých členů širší rodiny a posouvala je dál, takže všichni jsme byli více méně v obraze a rodinné vazby neměly šanci rezivět. (Ostatně moje mamka telefonovala stejně, stejně telefonuju i já. Nějak se ten sociální kapitál udržovat musí, že:))
No a tím se mi okamžitě vybavilo telefonní číslo do našeho starého bytu na Vinohradech – 743687. Já si ho odjakživa pamatovala jako jistou melodii, kterou mám v hlavě dodnes. Taťka zase říkal, že se to číslo dá naučit stejně, jako se Švejk učil číslo na lokomotivě – Sedmičky na obou koncích a pak symetricky dvojnásobky čtyřky a trojky:))
Jak jsem sáhla po prvních dvou historických číslech, nabídl mi mozek okamžitě další. Tentokrát to byla značka našeho prvního rodinného auta, červené škodovky sto, věrného našeho oře – ABK 5164. Jako by něco prokoplo jakési dlouho zaseknuté dveře v mojí mysli a hned se mi vyrojila další čísla – v naprosté většině bezcenná. Vzpomínky hrozily zaplavit zbytky mého odhodlání propracovat se tím pitomým seznamem úkolů.
Potřásla jsem hlavou a přešla k další položce: Nalepit do auta novou dálniční známku! To je důležité, opomenutí by mohlo být drahé. Sahám po propisce, protože je třeba na kupón vyplnit číslo registrační značky. Najednou se zarazím. Jak že to přesně je? Oči se mi rozostří v marné snaze získat jistotu.
Nebudu vás napínat. Současnou značku mám dva roky a nakonec jsem vyšla na dvorek, abych si ji bezpečně opsala. Hm. Hlavně že si pamatuju tu, která se v naší rodině objevila před čtyřiceti lety! (wasntme)
Já vnímám a pamatuju si čísla barevně. Například dvojka a sedmička jsou žluté (sedmička víc do okrova), trojka je červená, čtyřka zelená… Proč, to netuším. Písmena mám taky barevná, i když většinou ne tak výrazně, jako čísla. A celá slova, jména nebo telefonní čísla se mi skládají do barevné „krajiny“.
Dnes už si ale skoro žádná čísla nepamatuju. Nevýhoda mobilu – pamatuje si všechno za mě…
Taky si pamatuju SPZ našeho prvního embéčka – ABK 52 14. Tedy předtím jsme měli ještě prastarý Hanomag, ale to jsem ještě neuměla čísíčka 🙂
SPZ aut, která jsem vlastnila či používala jako řidič, si nepamatuju vůbec.
Jak psala dole JanaBa o melodii čísel – taky to mám podobně. Některá si pamatuji po trojicích xxx/xxx/xxx, některá kombinovaně xxx/xx/xx/xx, x/xxxx/xxxx, jedno dokonce xx/xxxxx/xx. Když někomu takové číslo diktuju a on mi ho pro kontrolu zopakuje třeba v systému xxx/xxx/xxx, tak vůbec nejsem schopná říct, jestli si to zapsal správně 🙂
Milá Dede, můžu Tě ujistit, že se to bude zhoršovat 😀
Tedy dle zkušeností starších a pokročilých. Moje 73letá kamarádka si báječně pamatuje, co dělala když jí bylo 8, netuší už ale, co měla ten den k obědu. Má báječný smysl pro humor, a tak si z toho ještě dělá legraci.
Užij si Norsko a babičkuj do bezvědomí. Já už se takhle nemůžu dočkat na tetičkování do Athén. Ségra tam před 18 dny porodila svého druhého chlapečka. Mě se taaak stýská po miminku, zase bych nějaké brala, ale já už další nedám 😀 Mí dva klučičí aktivisti mi ouplně stačí…
No, já s tím počítám 😛
A blahopřeju k čerstvému tetičkovství (inlove) Ať je malý v pořádku i s celou svojí rodinou (h)
Na čísla mám paměť děravou (a nejen na ně). Choť si dodnes pamatuje svoje jakési registrační vojenské číslo (to prý žádný chlap v životě nezapomene), zato já mám potíž si zapamatovat veledůležité SSN (social security number), na které se tu na institucích ptají dříve než na jméno. A musíte si ho pamatovat hezky odděleně – tři čísla, dvě čísla, čtyři čísla. Protože často chtějí vědět jen „last four“ (poslední čtyři).A jsou na to tak v dokumentech udělaná i okýnka). Naštěstí ho mám v peněžence na kartičce a doma si ho za mně pamatuje choť i když se vždycky zlobí, když v odříkávání znejistím. Jaká máme čísla na autech nevím vůbec, jen to první 19, protože to je číslo našeho města.
Mám stařičkou milovanou hru, „MrChallenger“, už se asi nevyrábí. Jedna z her, které se dají hrát je „crazy letters“ – hádání písmenek podle zvuku. Vypadá to trochu jako obdélníkový displej na telefonu (ale s písmenky). Hru spustíte, krátce blikne písmenko, ozve se k němu příslušející zvuk a písmenko zmizí (trochu jako když ho vyťuknete na tf). Vy pak musíte hned to písmenko zmačknout aby hra pokračovala.To první se zopakuje a přidá se další s trochu jiným zvukem. A zase to celé rychle zmizí. Vyťukáte znovu ta dvě, přidá se další atd, atd. Za každé odťuknutí je bod a ty narůstají dokud si zvuky (nebo písmena) pamatujete a ťukáte správně. Trochu jako písnička „Když jsem já sloužil“. Můžete si vybrat od lehkého do těžkého stupně, ten lehký jsou jen kombinace A,B,C. Ale i tam si pamatovat A, AB, ABB, ABBC, ABBCA, ABBCAA, ABBCAAA… dá paměti pěkně zabrat. U těžkého stupně jsou to všechna písmena abecedy a chce to buď vizuální nebo sluchovou paměť téměř geniální. Hru mám už snad 3O let,tenkrát jsem jí byla přímo posedlá, hrála jsem spíše „uchem“, písmena jsem si pamatovala už méně. Kdyby místo nich byla čísla, nedošla bych asi ani k pětimístným. Hra mě baví furt (jen se musí kvůli vytrvalému pípání hrát v nepřítomnosti jiných).
Maričko, vypadá to, že ta čísla na autech jsou asi zakletá 😀 Nějak se sama brání zapamatování.
A ta hra… to zní fakt zajímavě, nikdy jsem o tom neslyšela. A je to nejspíš dobrý trénink na paměť. Samotnou by mě zajímalo, jak by se mi dařilo (angel)
ABD …. starodávná oktávka z roku 1969, vyznačovala se protékáním oleje do brzové kapaliny nebo přímo do brzd?? (neříkejte, že to není možné – vše je možné), ABM 2625 zelený žigul, kde je mu konec, vozil nás rád, ADA 8255, hnědý favorit zvaný hovňous, kde je mu konec… teď máme Fábinku – zelený hlen, telefon tuším 687 591 – devítilinka
Apinko, devítilinka? To jako že ten telefon užívalo devět rodin? Ty jo, to muselo být prakticky pořád obsazeno, co? 🙂
Obsazeno bylo skoro pořád, ale měli jsme TELEFON!!! Bylo to v době, kdy pořadníky na telefon byly dlouhé jako cesta na Měsíc. To si dnešní mlaďoši se všemi těmi geniálními telefony, které neumí jen spláchnout, vůbec nedokážou představit.
To by ses, Apino, divila. Moje nová kolegyně má jakýsi chytrý telefon, který když zamkne, tak se ozve zvuk spláchnutí. Vůbec netuší, jakým omylem to tam nastavila a jak se toho zbavit 🙂
Hi, hi, Dede, ani nevíš jakou jsi mi udělala radost, že v tom nelítám sama (chuckle) . Narozdíl od Tebe mám problém si takhle dlouho pamatovat čísla. Vlastně nevím, ještě jsem to nezkoušela. Ale co vím naprosto přesně je to, že neznám a ani netuším, jaké mám číslo současného auta. Buď vytahuji malý techničák, nebo také lítám na „dvorky“, když ho potřebuji někam zapsat nebo nahlásit (fubar) .
Já jsem dřív měla na čísla dobrou paměť, takže v tom by problém nebyl – zato teď mám potíž si vzpomenout, na co bych měla mít paměť dobrou 😛 A čím víc přemýšlím – třeba o té registrační značce, tím méně jsem si jistá… takže pokud na paměti závisím, nejlepší bývá ta první varianta, která mě napadne 🙂
🙂
Telefon kdysi dávno k nám domů nezapomenu nikdy. Stejně tak SPZ škodovky stovky, pro změnu zelené, přezdívané Rosnička. Taky pin k první kartě mi tam někde vězí, přestože nebyl pěkný ani logický. Nad současným se musím vždycky zamyslet. SPZ auta, které nám stojí v garáži, poznám, když ji vidím. A nalepení dálniční známky probíhalo úplně stejně jako u Dede: „Jsem si jistá? Nejsem si jistá? Jdu se radši podívat.“ Telefonní číslo mám pěkné, a kromě svého vím ještě číslo na MLP, na rodiče, ségru a nejlepší kamarádku. Pro případ nějakého průšvihu jsem se je cíleně naučila: nemusí být vlastní mobil vždycky po ruce.
MLP má paměť na čísla výbornou, z hlavy hází desetimístné všemožné kódy atd., ale nikdy si nezapamatuje dvojmístné č.p. mých rodičů a datum mých narozenin – tak těžko říct, jak se nám tam ta čísla vlastně ukládají 😀
Máš pravdu – člověk by měl znát zpaměti aspoň ta nejdůležitější čísla… no, neznám je, musím spoléhat na papírky nebo na google. (blush)
No a TLP ty čísílka napiš na obyčejnej papírek a srč do peněženky – hned si bude jistější (chuckle)
Nedávno som zistila, že si nepamätám PIN k vlastnej karte – pamatá si ho len moja ruka. Narazila som totiž na bankomat, kde boli čísla usporiadané inak, ako je bežné vo väčšine bankomatov. Po dvoch nesprávne zadaných PINoch mi v hlave bliklo, že ak chcem peniaze, asi by som si mala skúsiť spomenúť na správne číslo aj mozgom – hrozilo mi totiž zhltnutie karty 🙂
Katko! Tos tedy měla kliku, že sis to uvědomila včas. Mám to s pinem stejné a hned mě zamrazilo, že v takovém případě stačí jet chvilku na autopilota a člověk na cestách skončí bez peněz i bez karty. (tmi)
Je fajn, žes nekonec včas přeřadila a kartu zachránila 🙂
Já nevím, podle jakého kodu si vybavuji čísla, protože nejsem konsekventní. Např.2406 jsou vždycky dvě dvě nula čtyři, zatímco 3355 jsou třicettři padesátpět. 2406 mají melodii, 3355 jsou staccato. To jsou čtyřmístná čísla, s delšími je to složitější. Pevný telefon si pamatuji, mobil nikdy, moje vlastní auto nevím. Zato si pamatuji jména všech psů v okolí.
Můj muž, matematik, jednoduše poradí: hele, vem si tohle, to není složitý. A vychrlí na mne jakési matematické tvrzení s tím, že no vidíš, to je dobrý ne? Není to dobrý, protože touto metodou bych si nepamatovala ani jak se jmenuji. Myslím, že Jana.
Chichi Jano, Karel vlastně navrhuje stejný způsob jako taťka a ten Švejk (rofl)
No, pro mě je to taky nepoužitelné – nevzpomněla bych si na ten návodový algoritmus! (blush)
Chachááá – já si čísla nepamatuju vůbec. A pokud ano, tak pouze vizuálně (třebas heslo na pracovní počítač napíšu po paměti, ale nevyslovím ho – znám ho pouze jako klapky na klábosnici). Ale číslo našeho prvního oře – žluté stovky – nezapomenu nikdy BVA 3346. SPZ současného vozidla vím taky (Jenda – maje známe na DI – si mohl vybrat „dej mi takové, aby si to aj moja zapamatovala“) – takže vím, že je to dvakrát oko bere, ovšem tu první trojici s písmenkem – tak tu nevím (fubar) .
Jenda si pamatuje čísla výborně – akorát někdy neví, kam je zařadit (chuckle) .
Ygo, tebe naprosto chápu, ale dostalas mě s tím Jendou! (rofl) (sun)
čísla aut si nejsem schopen pamatovat.
Je to marný.
Jdu do servisu. Jaká je SPZ? Nevím, přece ta moje, už sem chodím 12 roků. Jo, ale sse čtyřma autama. Tka to poslední 🙂