Šla jsem zrovna po cestě z Horního do Dolního Dehtova, když jsem ho uviděla. Obyčejný dost starý autobus, zevnitř opocená okna si cestující otřeli rukama, aby viděli ven. Byl to pecák, neboli spoj mezi Prahou a Pecí pod Sněžkou. Zadívala jsem se na o upachtěné vozidlo a najednou mě doslova zavalily vzpomínky. Pecák, rtyňák, rokytničák.
Celé dětství jsem pravidelně o víkendech jezdila k babičkám – k jedné nahoru do Krkonoš, k druhé do Dvora Králové. Vlaky z Prahy jezdily do obou destinací dlouho a s přesedáním, na horách nás nakonec motoráček vyklopil jen v Poniklé dole u Jizery, takže jsme museli šlapat spoustu kilometrů do kopců. A tak jsme častěji jezdili autobusem.
Bohužel. V autobuse mi bylo vždycky špatně, obvykle se mi sevřel žaludek, jen jsem zahlédla mrzutý hrozen lidí tlačících se na zastávce. Navíc cesta trvala vždy minimálně tři hodiny. Zvlášť nepříjemné to bylo v zimě, s těmi zapocenými okny, zimou nebo suchým horkem – podle toho, jak řidič zatopil.
Přesto to nepostrádalo jisté kouzlo. Řidiči na dálkových trasách bývali sympaťáci, při pauzách v Jičíně nebo Novém Bydžově se dalo smlsnout ledaccos dobrého. A pak přišla odměna – vystoupila jsem a byla jsem tam, kam mě odmala srdce táhlo.
V horách mě obklopil vzduch čerstvý a voňavý jak průzračná studánka, čas se najednou uvolnil a já se cítila svobodná a šťastná. Ve Dvoře jsem zase vždycky utíkala vzhůru městem kolem Šindelářské věže, abych už už zazvonila u babičky a dědy, a vpadla do jejich náruče a bytu vonícího jídlem a láskou.
Autobus už dávno zmizel a já tam stála u silnice, ztracená v nádherných vzpomínkách vyvolaných páchnoucími výfukovými plyny. Rachocení motoru zmizelo v dálce, vzduch byl zase čistý, a já se usmívala. Jak málo někdy stačí ke štěstí!
Babičky, vzpomínky! Jedna babička v Praze, kam jsem lítala každý den po škole a která měla kouzelný šuplík, kde nikdy neubyla cukrátka, druhá na pomezí Vysočiny a Moravy, babička přeslicová, prázdninová. A tam!
Jedu vlakem, cítím kouř z lokomotivy, mnu si slzící oko, slyším… Okříškyyy, přestupovááát! Autobus, už je tu zámek (teď vím, že to byl jen velký statek), škola a naproti před vraty babička, ke které se přes silnici řítím. Zabořím hlavu do velké zástěry a už cítím vůni síně s almárkou, kde je velké šuple naplněné moukou. Pane jo! Holčička z Prahy zná jen pytlíky.
Za chvíli ven, ven k sousedovic Anče, mé prázdninové kamarádce. Ta se na mne těší, protože holka z Prahy dělá věci, které by si Anička nikdy nedovolila. Namátkou vzpomínám na taneček na stole v jejich parádním pokoji (ta odvaha!)a mucholapku, posléze nalepenou ve vlasech, hru na školu s tyčkovým plotem, který měl jakože zpívat sborové písně, což jsme obstarávaly my s Ančou. (Panebože, kde jsou ty nápady, nějak už jsem je vypotřebovala!) Roztrhané trenýrky z dědečkovy třešňové aleje, fotografování na schodech před domem, kde byl položen kobereček a postavena vyparáděná, naštvaná holčička se svěšenými koutky, blesky metajícíma očima, klouzající mašlí, okopanými botkami a velkou pannou v náručí. Tytéž schody s talířem s vonícími bramborami a sklenkou studeného kyselého mléka. Jaká lahoda! A polorozmačkané lesní jahody zalité smetanou a posypané trochou cukru. Naše pražská nedělní husa v místní restauraci, nuda!
Jéje. Myšlenky a prsty se příliš rozběhly, se omlouvám. To zavinila Dede.
Jano, rozsvítila jsi mi den představou jak tančíš na stole 🙂
Moc pěkně jsi to napsala. Díky. M.
Jano, díky, nádherně napsané vzpomínky (inlove) A ty vylomeniny… tanec na stole mě taky dostal! (rofl) A mucholapku ve vlasech jsem občas měla taky, a nemuselo to být vždycky při nějaké lumpárně, ony obvykle visely tak nějak na ráně (chuckle)
Marička,už sa chystám spať,takže teraz v posteli budem spomínať na ten rituál pri vyťahovaní prádla.Milovala som to,naša mama nám pri tom dávala rady/že sa nám raz zídu,hovorila/ako prať,ako škrobiť,čo dávať do prádla,aby voňalo/ona dávala dule a levandulu a ja vb tom pokračume.Milá spomienka.je to staroba,alebo už senilita?
„Dule“ jsou „kdoule“? Taková ta voňavá jakoby jablíčka, tvrdá jako kámen? To by asi mohlo být…
Verenko, ani staroba, ani senilita. Hezká vzpomínka, funguje to (i moly to odežene, i když povlečení moli nežerou).
Taky jsme s maminkou vytahovaly cíchy. Naškrobené, nakropené, pak se strkaly do mandlu, který jsme měli ve společné sušárně. Mandlování prádla krásně vonělo.
Kdysi jsem napsala článeček o marmeládách, jak jsem si jako malá myslela, že TOHLE tedy nikdy dělat nebudu – a změnila jsem názor. Svůj názor na mandlování či žehlení ložního prádla jsem nezměnila. TOHLE tedy opravdu nikdy dělat nebudu, zaplaťpánbu, že už nemusím (a taky se změnily používané materiály).
Ale chápu ty, kdož to dělají. Vymandlované ložní prádlo v hotelích má něco do sebe.
Také doma po vyprání vytahujete cíchy?
K nám se zase vrátilo jaro a tak jsem konečně mohla vyprat a venku rozvěsit povlečení po návštěvě. Mám bavlněné, které potřebuje ještě polosuché vytahat do fazóny a postupně složit. Právě to jsem teď venku s manželem dokončila. Dělám to ráda, protože to též vyvolává milé vzpomínky. Jako děti jsme to s maminkou dělaly vždy před odnešením na mandl, nebo když maminka žehlila ručně. A měly jsme při tom legraci. Manžel netušil, že se něco takového dělá a když jsem ho k tomu poprvé přivolala, nejprve vůbec nechápal, co po něm chci. Popsala jsem mu to, ale musela jsem polykat smích jak nemotorně se k tomu stavěl. Nejprve nadrhat zvenku směrem dovnitř a pak „řazat“ a zároveň povolovat – tak to nezvládne dodnes. Ale napřič a pak na šířku a délku vytahovat, to už umí dobře a já pak vše vyžehlím a strany cích budou hezky rovné.
Jé Maričko, o tom musím napsat – to víš, že si to pamatuju 🙂 Já to ale vždycky dělala s tatínkem, protože mandl byl jeho práce. (inlove)
Další hezká vzpomínka Dede.
Za babičkami jsem nikdy nejezdila (první jsem vůbec nezažila, druhá v Praze zemřela když jsem byla malá), ale vlaků a autobusů jsem si užila hodně. Vlaky jsem měla raději, ale autobusem se člověk dostal rychleji a blíže k určenému místu, takže jsem jim samozřejmě kolikrát dala přednost. Vůni autobusů si ale moc dobře pamatovala. Jenže jsem tu „vůni“ nafty, či na co to jezdily opravdu neměla ráda, pro mě to byl smrad a při dlouhých jízdách mi z toho bývalo někdy až šoufl. Ale i to patří ke vzpomínkám.
Kdykoliv jsme ale letěli z Ameriky do Evropy, jakmile jsme (většinou ve Frankfurtu) vystoupili s letištní haly a vdechli venkovní vzduch, neměla jsem pochyby, že jsem v Evropě – vzduch byl zcela jiný a pro mě voňavý domovem, stejně jako vůně lesů. Manžel zase tvrdil, že by podle čuchu bezpečně poznal Prahu, vzduch pro něj provoněný uhlím a čmoudem – měl to rád. Teď už by si prý tak jistý nebyl.
A jako vy všichni ostatní, také mám čím dál častější vzpomínký „regress“ a stačí malá připomínka – zvuková, čichová, slovní – a už se mi přehrává v hlavě nějaký momentek, nebo krátký dílek filmu mého dětství. Mám to ráda a nikdy mě tyhle filmové reprizy neomrzí, ba naopak.
Milá Io, je to skvělé, že tě to přešlo 🙂 Ovšem u sebe nějak pochybuju, to je celoživotní potíž a pomáhá jediné – musím řídit já 😛 Což s tím autobusem prostě neladí (chuckle)
Náhodou, divila by ses. Jedna moje kamarádka právě blinká při jízdě, dokonce i v autě, a proto se naučila řídit autobus. Prý když sedí za volantem a dostatečně vysoko nad vozovkou, je to to pravý! 🙂
Mladšímu synovi bývalo v autě taky vždycky špatně(a to i v trabantu, což nechápu) Ale pomáhalo na to zpívání – prý se při něm zhluboka dýchá. A ta jsme v autě zpívali. Všichni čtyři, rádi a hlasitě. No kolemjdoucí občas zírali….
Zpívání? No, musel na vás být skvělej pohled 😀 Pokud bych ale začala zpívat v autobuse, tak by mě mohli vysadit ještě snáz, než s tím blicím pytlíkem (wasntme)
Bývalo mi blbě v autobuse, dokud jsem neabsolvovala puťák s doprovodným autobusem Maďarsko-Rumunsko a zpět. Druhej týden jsem jaksi při dlouhých přejezdech zapomínala brát Kinedryl a pak jsem ho už vynechala úplně.
Autobusem jezdím radši než vlakem, protože jsem kdysi měla celorepublikovou permanentku, stačilo mávnout řidičovi před nosem a člověk už jel, a vystoupil, kde se mu zrovna líbilo, pak tam pár kilometrů ťapal a když narazil na nějakou další zastávku, zase mávnul a jel. To bylo!
Tohle jsem míval na vlak. Na 1. třídu všech vlaků na síti ČSD, tedy i na ty, ve kterých byla vnitrostátní přeprava zakázána. Takže když jsem jednoho krásného dne jel do práce do Čiernej nad Tisou, nastoupil jsem do Moskva expresu, usnul a probudili mne sovětští pohraničníci až v Čopu! Pikantní na tom bylo to, že jsem měl jen tuhle jízdenku, občanku a železniční služební průkaz a ten průkaz mi stačil k tomu, že jsem se celkem bez problémů dostal opět zpátky, tentokrát jako fitivní pomocník strojvedoucího na lokomotivě, která ten rychlík odtáhla do Čopu a vracela se zpět do Čiernej. Byl to zajímavé, šťavnaté a chvílemi i veselé; stačilo málo a mohl jsem být v novinách jako jediný Čech, který se rozhodl emigrovat do Sovětského svazu!
Cestování k babičce jsem si v dětství neužila – jednu jsem měla přímo doma a druhou ve stejném městě. Ale tam jsem měla skoro druhý domov, byla jsem tam pečená vařená.
A zítra mám naplánovanou cestu babičky k vnoučkům. Pojedu taky autobusem, a vysloveně se těším, že si budu celou cestu číst (dalších 10 dnů toho asi moc nepřečtu 🙂 ).
Číst v autobuse??? Jsi hrdinka, milá Hančo, mě by to… no, nezabilo, ale buď by mi bus musel zastavit nebo bych musela použít pytlík špatného počasí (tmi)
Hezky si babičkování užij – já letím ve čtvrtek 🙂
Hančo, obdivuji, že si dokážeš za jízdy číst. Já to „na veřejnosti“ nějak neumím. Ještě tak nanejvýš nějaký časopis. V letištních halách si vždy hraji sudoku, stejně jako v ledadle (nebo se v něm pak snažím pospávat). Sice mám s sebou i knížku, ale vůbec mi to neodsejpá, i když je děj sebezajímavější a po chvíli toho prostě nechám. Mám totiž problém se na čtení za ruchu okolí soustředit. Hlavně na letišti zvědavě pozoruji ten cvrkot a naslouchám okolí i když je pravda, že pak ta čekací doba zase tak rychle neutíká, jako kdybych se dokážala ponořit do děje knížky. Ve vlacích a autobusech jsem se zase ráda dívala z okna i když jsem krajinu dobře znala, nikdy mě neomrzelo jí pozorovat. A což teprve, když byla neznámá.
Co řídím, málo přečtu- četla jsem v tramvajích, trolejbusech, autobusech i vlacích, nezáleželo na tom, jestli jsem stála nebo seděla (ani na tom, jestli ve směru nebo proti směru jízdy, vsjo ravnó). Hlavně že jsem se nenudila, což hrozilo hlavně při cestě z gymplu domů (cca 45 minut). Cestou do školy jsem tímto způsobem dokázala dopisovat domácí úkoly, nešlo jen rýsovat 🙂
Já jezdila na kole k babičce vedle do vesnice cca 1 km a druhou – mečovou jsem měla o 5 domů vedle v ulici. Moje děti mají jednu babičku cca 30 km a druhou 380 km…bohužel si žádnou pořádně neužijí 🙁
Je to škoda pro obě strany… (h) těch třicet by ještě šlo, ale 380 je už fakt moc. Hm, já mám vnuka cca 1 500 km daleko, asi taky budu babička především skypová… Ale doufám v prázdniny, jak jen trochu povyroste 🙂
Chichi. Můj táta říkal, že tchýni je potřeba mít minimálně 250km daleko.
Když jsme bydleli na Ostravsku, měla jsem jednu babičku v Hradci a druhou u Prešova. Ale zase když už jsme jeli na prázdniny, tak to nikdy nebylo na otočku 😀 a to zase bylo fajn 😀
OT: Dede, máš dost koček? Mám tu jednu Lukrécii, co je do Hadopasů dlouhá, mám poslat?
Myslíš na Zvířetník? Tedy na NP? (aby nebyla mýlka 🙂 ) Lukrécii beru kdykoliv a těším se na Jakkelovy fotky (inlove) Kočky mám jen od Tory, i Marička se tentokrát vyhnula zvířatům 🙂
Aaano, na psa.
Tak posílám, ale fotky dostanu nejdřív zítra 🙁
Add fotky:
Dnes jsem u vnoučat doinstalovával SW pro jejich úpravu a vzal jsem ssebou CD z fotkami z cesty do USA. (Foceno Prakticou LLC v r. 1999, v r. 2002 naskenovány negativy a obrázky vypáleny na serii CD) Takže kočičky mne propustily domů až po 22 hodině, když jsme těch 150 fotek zeditovali a na A3 vytiskli. Obrázky z Havaje vypadají jak ze špičkového katalogu nějaké luxusní cestovní kanceláře, nikdo nechtěl věřit, že je to sken z negativu.
Taky vzpomínám na (zdaleka ne tak časté) cesty do Krkonoš. Je tam jedno místo, kde vím, že už tam budeme.
Vzpomínky se někdy vynoří ve zvláštní chvíli. Díky, moc hezké.
Ovšem číst na třech různých místech je velmi vysilující…
Chce se mi psát a tak píšu. Jen jako já. Na Zvířetník můžu dát maximálně jeden článek týdně, i tak lidé čekají. A tady mám funkční stránky. Byla bych je přejmenovala, aby bylo na první pohled jasné, že já nejsem Zvířetník, ale zase bych tím neudržela archiv zvířetnických autorů za skoro čtyři roky – ta kontinuita tam musí být, aspoň nějaký čas. Tak vycházím z toho, že každý jde jen tam, kam stíhá. A já tu nejsem žádná komunita, žádné vzkazy, nic. Není třeba to denně sledovat. Je to jen čtení a čtenáři.
Vždyť já si jen tak vzdychám 🙂 . A za ten archív jsem moc ráda. Včera jsem se snažila najít jeden svůj starý článek na Psu (leží mi v hlavě cosi z téměř rodných Bohnic 😉 ) a zjistila jsem, že se tam prakticky nedá hledat jinak než pokorným listováním.
Ovšem ty diskuze… (h)
Moc hezká vzpomínka! Já taky stále častěji nostalgicky vzpomínám a většinou nějakou tu vzpomínku vyvolá úplně nelogická věc. A čím jsem starší, tím víc se nořím proti proudu času, takže už jsem u dětství 😀
No, Lído i Alex, už to na mě taky přišlo 🙂 A není to špatné, když je na co vzpomínat. Z hlediska mých dnešních zkušeností jsem zatím měla v životě velkou kliku a jsem za to patřičně vděčná (blush)
Dede, díky, krásná vzpomínka. I mne někdy přepadají až nostalgické vzpomínky na časy, které se už nikdy nevrátí. Ale tak to má v životě každý.
mám velikou radost že NZ opět funguje, díky Dede
Děkuju (inlove)
Souhlasím a přidávám se