Tedy ten šok bych vám nepřála! Šla jsem dnes v podvečer kolem pračky peroucí mou žlutou zimní bundu, když moji pozornost cosi upoutalo. Záblesk! Červenej! Mezi mydlinkama! Trvalo mi tak vteřinu, než jsem pochopila, že jsem v průšvihu.

To bylo tak. Poslední dny nám příroda vedle nezvykle teplého počasí každou chvíli servíruje mlhu. Hustou, huňatou, někdy přikrývající celý kraj, jindy poházenou jako obří chumáče po vršcích i po údolích. Coby řidič mravně svítím celý den, v mlžných úsecích samozřejmě zapínám mlhovky.

Jako chodec na našich silničkách třetí třetí třídy (když čtvrtou oficiálně nemáme, tak je značím takto:)) si obvykle vystačím s kanárkově žlutou bundou, sem tam přidám reflexní prvky. Jenže v husté mlze je to k ničemu, takže když jsem šla tuhle chodit, přidělal mi Martin zezadu na límec červené blikací světélko ze svého silničního kola.

Je malé, ale s vynikajícím výkonem – však to vím, sama jsem mu ta světýlka – bílé dopředu a červené dozadu – kupovala v létě k narozeninám. Strávila jsem nad jejich výběrem hezkou chvíli, protože láskou k cyklistice postižený mladý muž v jednom trutnovském obchodě bral takový výběr velmi vážně. No tento skvost se právě teď točí v mydlinách v bubnu pračky!

Kruci, kruci, kruci!!! Okamžitě jsem přerušila program a ručně dovedla pračku k tomu, aby vypustila vodu a nechala si otevřít dveře. Sáhnu dovnitř, a chvějícíma rukama vytahuju světýlko, které stále statečně svítí. Rychle ho zvenku osuším a rozeberu, abych mohla vyndat baterie. Teď to všechno schne na papírovém ubrousku.

Teď abych si pěkně vycinkala. Ano, velmi poctivě jsem dodržela zásadu kontroly kapes před praním – však to byla pěkná hromádka věcí! Jenže automatický proces jaksi nezahrnoval kontrolu límců, že. Takže mi nezbude než s napětím čekat, jestli to vyprané světýlko bude i po tomto zážitku svítit…