Jdu rychlým krokem po silnici dolů z kopce směrem k hospodě a zcela podle očekávání vidím vedle živého plotu malou tříbarevnou kočičku. „Koza pitomá,“ zoufám si v duchu „vždyť ji něco přejede!“

Od léta má totiž naše náves dvě stálé kočičí obyvatelky. Nejdřív jsem si myslela, že občas se mihnuvší jarní koťata rychle mizející v podrostu kolem potoka jsou malí tuláci, ale rychle mi bylo jasné, že mají své doma. Jak tříbarevka tak bílá byly pěkné kočičky, s jasnýma očima, hustým kožíškem a zjevně plnými bříšky. Jenže jak jsem zahnala první obavu, objevila se další. Ty pitomé kočky věčně trajdají po návsi – vždyť je něco zajede!

Naštěstí naše náves je vlastně esovitě zahnutá silnice přeťatá dvěma odbočkami, takže tu obvykle auta tak rychle jet nemohou. Dále byla náves celé léto a větší část podzimu plná dětí (ano, taky jsem z nich šílela, když se až do tmy proháněly na kolech, neosvětlené a bez jakýchkoliv reflexních prvků), což řidiče také nutilo přibrzdit. No a za třetí nahoře na návsi je statek, jehož drůbež – slepice, kachny i perličky – stále korzují přes silnici sem a tam, takže i to představuje pro většinu řidičů důvod ke snížení rychlosti. (Máme překvapivě malou úmrtnost drůbeže na silnicích – častěji je něco zadáví nebo je dokonce někdo ukradne)

Bílá má nádherné jasně modré oči

Kočky jsem vídala pravidelně, ale nikdy jsem se k nim nedostala blíž. Pak přišel podzim, dospělí i lidé prakticky z návsi zmizeli a já zjistila, že kočky tam jsou pořád. Ovšem nastala změna. Jak se přiblížím, už mi tříbarevka běží naproti a mazlí se jak o život. Vesnická micka, která by měla být plachým stínem – už kvůli své bezpečnosti.

Přiznám se, že neodolám. Vždycky se pořádně pomazlíme, vezmu ji do náručí (!), ona mi vleze až za krk a lísá se, ducá hlavičkou a hlasitě přede. Já ji pak posadím na lavičku před chalupu stojící hned proti hospodě, zavelím „zůstaň“, a ona to chápe a zůstane líp než moje psiny. Minule jsem tam potkala dvě místní dámy a dozvěděla se, komu tříbarevná kočička patří a že se prý jmenuje Flek. A že ji krmí nejméně ještě v jednom dalším domě. Protože jí nikdo neodolá. Ta Bílá je plašší, ale osměluje se taky – zatím ještě nevím, kde oficiálně bydlí.

Přemýšlela jsem, co vede obvykle rezervované kočky, aby se nadšeně vrhaly k procházejícím lidem, když hlady ani nedomazlením rozhodně nestrádají. Potom jsem na to přišla. Tohle nejsou obyčejné micky – tohle jsou „Dámy Které Konverzují“ a naše náves je jejich přijímací salón:))

Fleka jsem nedokázala vyfotit – musela být vyfocena se mnou:))

(Fotky jsou z mobilu a byl pošmourný den…proto se omlouvám za bídnou kvalitu)

Ano, to je skutečně zcela cizí kočka…