Tak je to tady, možná ještě dnes, nejpozději zítra. Ani nevím, jestli mám víc radost nebo strach, ale těším se strašně. Ani nám mladí neřekli, co to bude, tak musíme čekat. Holčička nebo chlapeček? Jsem tak nervózní, že ani nemám chuť na cukroví. Kdyby aspoň nebyly ty Vánoce! Kdo ví, jaký doktor dnes v porodnici slouží.

Ostatně Vánoce… chudák dítě, to budou narozeniny! Na Štědrý den by to bylo vysloveně kruté, no a zítra to bude mít s Ježíškem. Je to přece jen zvláštní – takové vánoční miminko. Člověk se neubrání myslet na ty ostatní věci. Na osud a předurčení, na povinnost a obětování. Na sílu rodu, lásky… Ale ne, už fakt blbnu.

Holčička moje, taky už ochutná, jaké to je. Ta bezmezná radost, ta tíha odpovědnosti. Jen aby byli oba zdraví. Určitě budou, nesmím panikařit. Tak nevím, asi je to tím věkem. Vždycky jsem do všeho šla přímo a moc jsem se netrápila pochybnostmi, natož strachem. Jo, pitomostí jsem taky udělala dost, ale většinou mi to všechno vyšlo. Proč to teď nedokážu?

Mám dojem, že se bojím už od těch slavných dvou čárek na těhotenském testu. Ale nic neříkám. Ten můj taky radši dělá hloupé žerty, než aby nahlas připustil, jak moc mu na té naší holce a na tom maličkém záleží. Jak při tom pomyšlení jihne. Jen kdyby skousnul toho dědu! Ne, že bych se mu divila, titul dědeček je asi stejně sexy jako velebný kmet, a kterej chlap pár let po padesátce tohle jen tak rozdýchá?

Bože, jak ty hodiny pomalu plynou! Ne, nemůžu telefonovat do porodnice… oni se ozvou. Přijde mi fakt divné, chystat rybu a salát, když můžu myslet jen na to, jak se to malé dere na svět – i když připusťme si, že je to vlastně stylové. Stromeček svítí, dárky jsou pod ním narovnané, ale my pro to nemáme jedinou myšlenku. Protože ten nejcennější dárek tu ještě chybí.

Bože, že bude všechno v pořádku? Přece se nemůže stát nic zlého, o Vánocích?

xxx

To ticho je málem hlasité, klid a úleva skoro neskutečné – po vypětí tolika předcházejících hodin. Konečně ztlumili i světla, já ležím, a na prsou se mi vrtí ten drobeček, to maličké děťátko, které mi připadalo tak veliké, když se dralo na svět. Můj syn. Náš syn!

„Takovej malej Ježíšek,“ řekla sestřička a já se nejdřív usmála, protože se mi líbila představa miminka pod vánočním stromečkem, v košíku s velikou mašlí. Ale pak jsem najednou říkala ne, Ježíšek ne, protože každý ví, jak to s tím v Betlémě narozeným chlapečkem nakonec dopadlo. Já vím, jsem přecitlivělá, ale to je snad normální, ne? Prostě, žádnej Ježíšek, když jde o mého syna.

Syna… takový maličký směšný tvoreček a syn… to zní kapku moc vznešeně. Holátko moje, chlapeček malinkej. Mám dojem, že mi něha proráží skrz kůži jako růžovej obláček. Chce se mi smát i brečet zároveň, je to taková divná chvíle. Silná. Ale taky trochu komická – když se na sebe podívám z dálky a vidím, jak se ve skutečnosti bojím toho človíčka vzít doopravdy do rukou.

Novopečený tatínek si šel do kantýny ulovit něco k jídlu, a mě najednou napadlo – už nikdy to nebude stejné, jako to bylo. Žádné bláznivé akce, žádné bezmyšlenkovité riziko. Teď tu musíme být pro toho malého, protože jeho život závisí na tom našem. Samozřejmě jsem to věděla už dřív, ale… teprve teď mi to asi doopravdy došlo.

Svým způsobem je to jako zabouchnutí dveří, takové to neodvolatelné zaklapnutí: cesta zpátky už neexistuje. Jednoho by to i vyděsilo, kdyby si neuvědomil, že se na druhé straně otevřely jiné dveře. Dveře pro ty šťastné, kteří děti mít mohou, chtějí mít a mají. Nejspíš slibují mnohem víc starostí, než si teď dovedu a chci představit, ale neměnila bych.

Koukej mimi, tatínek je zpátky. A nese vánoční cukroví! Vlastně až teď mi došlo, že jsme zameškali štědrovečerní večeři…

xxx

To tedy ale byly Vánoce! Jeden aby byl rád, že už je zase doma a slyší vlastní myšlenku. Vždycky jsem si myslel, že mít vnuky je strašně pohodlné, protože člověk může prchnout, je-li už jejich řádění nad jeho síly. Ale vypadá to, že stačí jeden pravnuk a není úniku. Tu štědrovečerní hostinu, kdy jsem seděl hlady u prostřeného stolu, na tu asi jen tak nezapomenu!

A já už měl opravdu hlad. Tedy ne, že bych toužil vidět za každou cenu zlaté prasátko, ale když vám vnučku odvezou do porodnice hodinu před plánovanou večeří a její máma se zjevně chystá starostí nachodit sto zimních kilometrů mezi kuchyní a ložnicovým oknem, tak se na jídlo snadno zapomene. I o Vánocích.

Kdybych byl doma, tak si na to čekání aspoň namažu chleba. Konec konců, co může dělat člověk, který nerodí, než čekat? Ne, nebylo mi to jedno, ale chlap je prostě v tomhle víc fatalista – to asi bude těma staletíma, kdy ho v těchto případech vyhazovali za dveře, aby se do toho ženským nepletl.

No abych nebyl nespravedlivej, my jsme to nakonec všechno snědli, ale až v deset večer, kdy dcera pochopila, že první dítě si dá prostě načas a s Ježíškem závodit nebude. Potom jsme všichni seděli, koukali na barevný světýlka na stromečku a ženský vykládaly o svých porodech, zatímco chlapi o své vojně. Ono to má v sobě něco strašně podivně podobnýho.

No, nikdo toho moc nenaspal. Pak ráno zvoní telefon a je to kluk! A zdravej! On, i máma. A já se najednou musel jít zavřít do pokojíčku, protože ze mě byl praděda a nechtěl jsem brečet před mladýma, protože tohle bylo tak krásný, a protože ta moje se nedočkala toho, aby z ní ta prabába byla taky.

A pak jsem najednou cítil, jako bych se roztáhl daleko přes všechny ty generace, přes moji mámu a tátu až k tomu pravnukovi a byl jsem úplně celej a šťastnej. A tak jsem šel zase zpátky k ostatním, a slavili jsme, a byly to Vánoce všech Vánoc.