V našem rodinném klanu to už tak chodí, že když se něco významnějšího děje, tak se všichni sejdeme a nakonec skončíme u dobrého jídla a pití. Slovanská krev se nezapře a obě snachy, Australanky, se s chutí přidají. Dokonce se daly slyšet, že se jim to líbí a jsou rády, že se přivdaly do moravské rodiny. Prý už jen to chutné jídlo a pití za to stojí. Slivovici s chutí holdují obě dvě.

Vnoučata Fynn a Jana navštěvují základní školu. Protože rodiče si přejí, aby to byla škola dobrá, tak je umístili v církevní katolické škole a ne ve státní „public school.“ O jaký rozdíl nejen ve výuce, ale i ve výchově zde jde, by bylo na knihu. Takže mimo jednotných osnov platných pro všechny školy je dětičkám vštěpována základní morálka a víra jak hlásá katolická církev. To sebou nese i jisté zvyklosti a tak nadešel čas, aby Fynn přistoupil k prvnímu svatému přijímání.

Podle toho jak vše probíhalo, vnuk přistupoval k tomuto aktu s daleko větší vážností a důstojností než kdysi moje maličkost s kamarády v roce 1947. Vzpomínám si jak naše mladá katechetka, slečna Velebová, z nás kluků byla nešťastná. K tomuto aktu jsme byli připravováni v hodinách náboženství na tehdejší obecné chlapecké škole, na Vranovské ulici v Brně. Stejné se dělo na sousední dívčí, koedukace k nám tehdy ještě nedorazila. V danou neděli jsme byli vyparáděni, holčičky načančány v bílých šatičkách a každý měl v pravici slavnostní malovanou svíci ovinutou asparágusem.

V Zábrdovickém kostele Nanebevzetí Panny Marie, http://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_Nanebevzet%C3%AD_Panny_Marie_%28Brno-Z%C3%A1brdovice%29 kde se to vše odehrávalo, jsme všichni klečeli v několika řadách na stupních před oltářem. My kluci v řadě za holčičkami, které jsme z nudy při mši svaté tahali za volánky a za vlásky a tak sobě i dívenkám tuto událost ze všech sil zpestřovali. Ovšem slavnostní svíce jsme dlachnili v horkých dlaních a závodili, který ji bez zlomení co nejvíce ohne. Pan farář, kterému naše chování neušlo, musel mít trpělivost jako biblický Job. Stejně, když nám pak při svátosti oltářní podával tělo páně, tak k němu přidal i pár pohlavků, jen to do posvátného ticha kostela mlasklo.

Obřad, ve kterém figuroval vnuk Fynn však proběhl vážně a důstojně. Asi také proto, že většina dětiček byla z přičmoudlých rodičů z jižní Evropy a Asie, nikoliv vybledlí sígři ze srdce, nebo snad i severu Evropy. Jeden si tam připadal jako na Sicílii, kde tuto událost berou mafiosové trochu jinak, než grázlové ze štatlu. Ze stejného důvodu bylo při obřadu zakázáno fotit a filmovat.

Bylo to opodstatněné. Snad každý tmavý tatínek, navlečený do černého obleku jako na funus, třímal nějaké to digitální udělátko a cvakal a natáčel o sto šest. Já sice taky, ale u mě to je známá poloprofesionální úchylka. Ze zhruba sedmdesáti dětiček jsem napočítal jen 7 blonďatých, vybledlých. My s Mílou jsme přivezli i Editinu maminku Joyce co bydlí nedaleko, a dojeli i Petr s Kirsty a nejmladším členem klanu, Tomáškem. Vše se odehrávalo v katolickém kostele Sv. Terezie ve čtvrti Mascot, což je sousední čtvrt bydliště Fynna. http://www.sttheresemascot.org.au/index.html

Po zdárném obřadu jsme se přesunuli do pubu, tedy hospody, nedaleko bydliště oslavence, kde chlapi svlažili hrdla jantarovým mokem a dámy ohnivým australským vínem a potom naplnili prázdné žaludky chutnou krmí. Měli jsme tam rezervovaný stůl pro 10 lidí a navíc tam mají i prosklenou místnost s hračkami pro děti na hraní a s velkou TV na stěně. Takže když chtějí mít dospěláci klid k vlastní zábavě, zavřou děti do herny a je vystaráno.

Nevím jak kde a komu, ale mě se zdá, či mám dojem, že porce jsou rok od roku větší. Velké talíře o průměru bezmála půl metru byly plné, 350 gramový biftek z místního dobytka dobře vykrmeného na zdejších nedozírných pastvinách byl chutně připraven a na jazyku se jen rozplýval, hranolky i salát také a po jídle nezbývalo než to vše zalít dalším pivem za účelem zdárného trávení.

Takže rodinná sešlost se opět vydařila, všichni víme poslední novinky o každém zúčastněném a my s Mílou a Joyce jsme se k večeru vydali na cestu domů, zpět do hor. Zhruba hodina cesty a 80 km daleko. Ještě že se jede povětšinou po dálnici. S plným žaludkem a třech pivech by se mi v hustém provozu po ulicích moc dobře nejelo.

Fotky najdete zde: http://hillbilly.rajce.idnes.cz/2013_09_08_Rodinna_seslost_u_prilezitosti_Fynnova_prvniho_svateho_prijimani