V našem rodinném klanu to už tak chodí, že když se něco významnějšího děje, tak se všichni sejdeme a nakonec skončíme u dobrého jídla a pití. Slovanská krev se nezapře a obě snachy, Australanky, se s chutí přidají. Dokonce se daly slyšet, že se jim to líbí a jsou rády, že se přivdaly do moravské rodiny. Prý už jen to chutné jídlo a pití za to stojí. Slivovici s chutí holdují obě dvě.
Vnoučata Fynn a Jana navštěvují základní školu. Protože rodiče si přejí, aby to byla škola dobrá, tak je umístili v církevní katolické škole a ne ve státní „public school.“ O jaký rozdíl nejen ve výuce, ale i ve výchově zde jde, by bylo na knihu. Takže mimo jednotných osnov platných pro všechny školy je dětičkám vštěpována základní morálka a víra jak hlásá katolická církev. To sebou nese i jisté zvyklosti a tak nadešel čas, aby Fynn přistoupil k prvnímu svatému přijímání.
Podle toho jak vše probíhalo, vnuk přistupoval k tomuto aktu s daleko větší vážností a důstojností než kdysi moje maličkost s kamarády v roce 1947. Vzpomínám si jak naše mladá katechetka, slečna Velebová, z nás kluků byla nešťastná. K tomuto aktu jsme byli připravováni v hodinách náboženství na tehdejší obecné chlapecké škole, na Vranovské ulici v Brně. Stejné se dělo na sousední dívčí, koedukace k nám tehdy ještě nedorazila. V danou neděli jsme byli vyparáděni, holčičky načančány v bílých šatičkách a každý měl v pravici slavnostní malovanou svíci ovinutou asparágusem.
V Zábrdovickém kostele Nanebevzetí Panny Marie, http://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_Nanebevzet%C3%AD_Panny_Marie_%28Brno-Z%C3%A1brdovice%29 kde se to vše odehrávalo, jsme všichni klečeli v několika řadách na stupních před oltářem. My kluci v řadě za holčičkami, které jsme z nudy při mši svaté tahali za volánky a za vlásky a tak sobě i dívenkám tuto událost ze všech sil zpestřovali. Ovšem slavnostní svíce jsme dlachnili v horkých dlaních a závodili, který ji bez zlomení co nejvíce ohne. Pan farář, kterému naše chování neušlo, musel mít trpělivost jako biblický Job. Stejně, když nám pak při svátosti oltářní podával tělo páně, tak k němu přidal i pár pohlavků, jen to do posvátného ticha kostela mlasklo.
Obřad, ve kterém figuroval vnuk Fynn však proběhl vážně a důstojně. Asi také proto, že většina dětiček byla z přičmoudlých rodičů z jižní Evropy a Asie, nikoliv vybledlí sígři ze srdce, nebo snad i severu Evropy. Jeden si tam připadal jako na Sicílii, kde tuto událost berou mafiosové trochu jinak, než grázlové ze štatlu. Ze stejného důvodu bylo při obřadu zakázáno fotit a filmovat.
Bylo to opodstatněné. Snad každý tmavý tatínek, navlečený do černého obleku jako na funus, třímal nějaké to digitální udělátko a cvakal a natáčel o sto šest. Já sice taky, ale u mě to je známá poloprofesionální úchylka. Ze zhruba sedmdesáti dětiček jsem napočítal jen 7 blonďatých, vybledlých. My s Mílou jsme přivezli i Editinu maminku Joyce co bydlí nedaleko, a dojeli i Petr s Kirsty a nejmladším členem klanu, Tomáškem. Vše se odehrávalo v katolickém kostele Sv. Terezie ve čtvrti Mascot, což je sousední čtvrt bydliště Fynna. http://www.sttheresemascot.org.au/index.html
Po zdárném obřadu jsme se přesunuli do pubu, tedy hospody, nedaleko bydliště oslavence, kde chlapi svlažili hrdla jantarovým mokem a dámy ohnivým australským vínem a potom naplnili prázdné žaludky chutnou krmí. Měli jsme tam rezervovaný stůl pro 10 lidí a navíc tam mají i prosklenou místnost s hračkami pro děti na hraní a s velkou TV na stěně. Takže když chtějí mít dospěláci klid k vlastní zábavě, zavřou děti do herny a je vystaráno.
Nevím jak kde a komu, ale mě se zdá, či mám dojem, že porce jsou rok od roku větší. Velké talíře o průměru bezmála půl metru byly plné, 350 gramový biftek z místního dobytka dobře vykrmeného na zdejších nedozírných pastvinách byl chutně připraven a na jazyku se jen rozplýval, hranolky i salát také a po jídle nezbývalo než to vše zalít dalším pivem za účelem zdárného trávení.
Takže rodinná sešlost se opět vydařila, všichni víme poslední novinky o každém zúčastněném a my s Mílou a Joyce jsme se k večeru vydali na cestu domů, zpět do hor. Zhruba hodina cesty a 80 km daleko. Ještě že se jede povětšinou po dálnici. S plným žaludkem a třech pivech by se mi v hustém provozu po ulicích moc dobře nejelo.
Fotky najdete zde: http://hillbilly.rajce.idnes.cz/2013_09_08_Rodinna_seslost_u_prilezitosti_Fynnova_prvniho_svateho_prijimani
Milý Jirko – na tvoje úterky se vždycky těším. Fotky jsem ještě neprohlídla, ale jak to tak vypadá, budu na jejich prohlídku mít dost času ;( . Prosím, i já se budu těšit na tvé další povídání na e-mailové adrese (já vím, že máš).
Já si taky pamatuju z prvního přijímání šaty – měla jsem překrásné, protože moje mamka nás poobšívala k všeobecné spokojenosti. Takže z bílé krajky s nabíraným rukávkem a kolovou sukýnkou a pásek hustě pošitý flitry a perličkami. Ovšem křtová svíčka mne zklamala (i když teď uznávám, že byla velice krásná a decentní) – zatímco ostatní měli s hóódně barevnými růžemi, já měla se stříbrným křížkem a bílým kalichem s hostií (nod)
Milý Georgi, je prima, že se jako rodina pořád scházíte. Vnuci to zatím nevidí, ale vzor rodinné pospolitosti je to prímový.
A mou adresu máš, tvoje vtípky jsem párkrát už použila v hodinách angliny 🙂
(call) Hlásíme se k odběru článků. (wave)
Milý pane Georgi, ty články bych si moc ráda přečetla (h) .
Georgi,hlásim sa medzi odberatľov,pekne prosím.celá vaša rodina ku mne patrí.Ke´d som v Brne a idem okolo Merhautovej,spomínam na teba a Mílu.
Moje prve sv.prijímanie bolo v roku 1957,Pamatám si na šaty-mali volánky a na tie som bola pyšná a potom na raňajky.Mali sme ich spoločné na zahrade fary,asi bolo jedlo dobré,ale ja si jasne spomínam na kakavko,ktorým som si pobryndala tie šaty s volánkami a na našu mamu,ktorá hovorila,sa musela strašne premáhať,aby mi nedala po zadku.Premáhanie zlyhalo za dvermi nášho bytu.
Jirko mail je:racvie@gmail.com.Dufam,že si všimne i Marička a ostatní dobrí zviretníci.A nejak verím,že Dede po oddychu prehodnotí svoj názor a budeme pokračovať ďalej.Moc si to prajem,moc.
Každý důvod pro rodinnou sešlost se hodí… Je fajn, že takhle držíte při sobě.
krásný článek Georgi,moc ráda vás čtu a hlásím se o zasílání článků. Pošlu kontakt.
Děkuji.
Míša z Plzně
Milý Jiří,
mně babička znechutila náboženství již v ranném věku,takže jsem ateista,ale chápu,že první svaté přijímání je důležitý mezník v životě dítěte.
Máš krásnou rodinu – přeju vám všem všechno nej (inlove) .Tvoje články z Klokánie mi budou moc chybět.
Jirko, gratuluji Fynnovi a jako všechny vaše rodinné slavnosti i takhle byla velmi vydařené. Ale že vám s Mílou ta vnoučata rostou !!! Malý Tomášek už je kluk jako buk.
Já mám fotku ze svého prvního sv.příjmání (r.1957) ve Štěpánské ul., na schodech kostela sv.Štěpána. Celá v bílém (šatičky, podkolenky, botky a čelenka z kytiček + svíčku). Oproti tobě si z obřadu a celého slavného dne ke své hanbě nějak nepamatuji nic. Jen ty botičky. Bílé tenkrát maminka nesehnala koupit (nebo byly vyprodané), tak jsme spolu nějakou bílou barvou přemalovaly boty hnědé – dodnes si to vybavuji. Nevím, kde šatičky skončily, ale velký granátový křížek po babičce, který mi maminka na ten den půjčila jsem si po její smrti odvezla sem.
Maričko moc děkuju a Fynnovi vyřídím. Na takové události se nezapomíná.
Škoda, že Zvířetník skončil jak skončil. Je mě moc líto Dede, která se této řeholi upsala a nakonec ani uznání nebylo. Moje povídání budu posílat každý týden soukramně na adresy které mám. Tak kdyby někdo měl zájem dejte mě prosím vaši adresu. Moje je moravaci@netspace.net.au Mám tu 6 článků co čekají na publikaci…. Pěkné dny všem George.
Hlásím se. Bez úterních článků z Klokánie bych byla nerada.
Maričko a Tvoje laskavé vyprávění bude kde? Ach jo 🙁
Hlásím se, posílám mejlík a děkuji za skvělé články!
též prosím o zasílání, vždyť já vás beru jako součást rodiny (h)
A Maričko, ty budeš prosím kde? Moc bys mi chyběla…
Mne už určitě v kontaktech máte, chodi mi maily s obrázky a různými tématy. Takže se budu těšit na další povídání. A Marička snad na Hadech??
Georgi, vaše články o Austrálii bych ráda četla dál. Kontakt pošlu. Děkuji.
Nerada bych přišla o australské zpravodajství. Hlásím se! A děkuji.
ach ano, Maričko – kde bude povídání o Woody??????
George mě ve své databaázi adres má
Já tam jsem taky. Jen škoda, že už si o tom nepopovídáme…