Prý dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. No to je fakt, ovšem výsledek je stejný, ať si stoupneš do stružky z jarního tání nebo do Labe v Hamburku. Čvachtá ti v botách…

Jenda má pamatováka, není pro něj problém přiřadit k náhodně zahlédnuté osobě jméno, telefonní číslo a espézetku auta současného i minulého, kdežto já často ani nevím, jestli dotyčnou osobu vůbec znám. Ovšem věci se mu tak nějak mimovolně zakládají – v tom jsme si rovni (:o)).

Co se mu ale stalo toťkaj, to asi já nedoženu:

Radostně jsme vyjeli na prodloužený víkend do Jeseníků s tím, že si uděláme zastávku na Svatém Kopečku u Olomouce. Tentokrát jsme dokonce ani nezakufrovali a hladce zaparkovali v mile dostupné vzdálenosti od baziliky. Jaře jsem vyhopsla z vozu a jala jsem se vystupovat k vytčenému cíli a zároveň jsem pronášela moudra a štelovala si foťák. Po pěti minutách mne přece jenom zarazilo, že mi muž můj milený nepřizvukuje, ba ani neoponuje. Otočím se a vidím, že se pořád štrachá v autě.

„Co tam furt ještě hledáš?“ řvu z kopce. „Ledvinku!“ řve na kopec. Rozkývám své tělo k poklusu a vracím se zpět. Společně probrakujeme auto, ale taštičky nět. Po zoufalém telefonním hovoru s dcerou milenou, doma sedící, zjišťuje, že ledvina není toulavá (naštěstí), ale pouze v kuchyni zapomenutá. Leč běda, spolu s ní taky řidičák, techničák, prachy i platební karty.

Ještě že má Jan neblahý zvyk srkat si bezmyšlenkovitě peníze do různých kapes, takže o hladu a žízni jsme nakonec nebyli. Absenci Jeníkova řidičáku vyřešila účast mého průkazu a nepřítomnost techničáku zase pečlivá řidička, která do puntíku dodržovala předpisy silničního provozu, aby nebyl důvod vozidlo stavět zelenými panáčky.

„Za to můžete vy! Kdybysme se ještě nestavovali doma a vy ještě neprobírali stravovací návyky zvěře, já bych nešel na toaletu, nebyl bych nucen si sundat kapsičku a nezapomněl bych ji!“ Nakonec jsme si Jeseníky opět užili k plné spokojenosti a bez mrzutostí a po návratu domů jsme radostně přebalili kufr, vyházeli pohorky a přidali ploutve a juchů na jih, k moři.

„Máš ledvinku?“ nedalo mi to. „Mám!“ Šlápla jsem na plyn a tamty v nohy ujížděli jsme přes Rakousko a Slovinsko k Jadranu. Na palubě byla výborná nálada a nikdo netušil, že pod čarou ponoru číhá ledovec (;o).

Na slovinsko-chorvatské hranici halt a překvapivě po nás chtějí doklady.

Já s klidem Angličana vytáhla občanku, ale koutkem oka jsem zaregistrovala jakýsi horečnatý pohyb – kapitán lodi propátrává hlubiny svého příručního zavazadýlka – tady je techničák, tady řidičák, ale kde je, u všech všudy, ta občanka? Ne a ne ji najít.

Tož co včil?! No nic, Jenda s ksichtem pokerového hráče celníkovi cpal řidičák. Slovinský celňas nasadil výraz ukřižovaného Krista a po třetí vysvětlovat, že toto on nechce, on touží po jiné kartičce. A Jan mu po čtvrté vykládal, že nic jiného nedostane. Nakonec si Slovinec pomyslně nad námi umyl ruce a se slovy „Mně je to to jedno, ale policajti vedle vás stejně nepustí“ nás mávnutím poslal do jámy lvové, k Chorvatům.

Nebudu napínat. Jenda nasadil pohled věrného Džurbase, zkroušeně podal řidičák a snažil se vysvětlit, že žádný jiný doklad z něj nevyrazí, protože občanka i pas si dovolenou nezasloužili, tudíž zůstali doma – čtyři sta kilometrů na sever odtud. „Já vím, cesta daleká,“ pokýval chápavě hlavou celník. „JEĎTE!“ propustil nás do země zaslíbené.

„Za to můžete vy! Když jsme včera byli nakupovat zásoby pro Terku, aby nám doma nezhynula hlady, probendil jsem všecky peníze. A tak jsem tu prázdnou peněženku nechal doma, co s ní!“ A že v ní má náhodou založenou občanku, tak na to si nevzpomněl. Kupodivu, na zpáteční cestě se řidičáku nikdo nedivil. Asi už jsme byli profláklí.

A co jsem tím vším chtěla říct – že teda řeka opravdu nebyla stejná (přece jenom nemít doklady v Čechách je jednoduší než v cizině, byť spřátelené) a nožky jsme si kapku ošpláchli (ty chvíle strachu, jak to bez dokumentů zvládneme), ale naštěstí jsme se neutopili.

Jo – a ženská, ta stejnak může za všecko, hlavně za to špatné!!!

Přeji šťastné cestování s doklady i bez nich 🙂

YGA