Naše fenka Trixie miluje masáž zad. Na výzvu mi položí packy do klína a já si ji přitáhnu co nejblíže k tělu. Trixie si opře hlavu o moje rameno a já jí plnou silou všemi deseti masíruji záda, od kořene ocasu k lopatkám a zpět. Trixie blaženě funí, zadníma nohama stepuje do rytmu, občas mi láskyplně olízne ucho a ocasem dělá kolečka.

Když mi po skončení masáže zůstanou špičky prstů mastné a špinavé, je čas na psí koupel. Tahle situace nastane většinou jednou za měsíc, měsíc a půl. Trixie má na vyvalování trávníky, pod stinnými stromy pak vrstvu jehličí. Ale jako na truc si vždycky najde kousek holé hlíny, kterou rozhrabe a s chutí si špínu masíruje do kožichu. Při její krátké a přiléhavé srsti je to rovnou do kůže. Když čekáme návštěvu, koupel se posune buď vpřed nebo dozadu, aby Trixie hosty přivítala čisťoučká a navoněná.

Trixie zahradní koupel z duše nenávidí a dostat jí ke kbelíkům je jak valit 32kg balvan 10 metrů do kopce, někdy i dál, podle toho, kde zrovna pes stojí. Dopoledne v den D – zatímco je Trixie na vedlejší zahradě – naplním kbelíky teplou vodou a natáhnu hadici, aby se voda prohřála ke konečnému spláchnutí. Jenže Trixie musí zvuk nalévané vody slyšet přes dvě zahrady, protože když pro ní třeba i o dvě hodiny později jdu, tuší zradu. V mých nekalých úmyslech jí navíc utvrdí i moje oblečení.

Převážnou část roku nosím v domě dlouhé, volánové sukně, méně často šortky. Kdykoliv jdu takto oblečená pro Trixie na vedlejší zahradu, jsem radostně vítaná a Trixie vrátky mezi oběma zahradami proletí jako střela. Když se na její zahradě zpozdím, vrací se pro mne s otazníkem na čele, proč se tak loudám.

Po psí koupeli jsem vždy zmáčená pomalu jak Trixie, proto oblékám tenké kraťasy a staré bleděmodré tričko. Jenže sotva v tomto oděvu vstoupím na vedlejší zahradu, Tixie okamžitě pozná změnu, stáhne ocas na břicho a zkamení. I když pro ni jdu se stejně radostným vítáním jako kdykoliv jindy, ona tuší co ji čeká a žádné přemouvání nepomůže.

V „koupacím oblečení“ chodím proto, že kdybych se převlékla až když je Trixie u nás, už bych ji nedostala z domu. Venku by zase bleskově zalezla někam pod nízké větve, odkud bych jí za nic nevylákala ani nevytáhla. Takže mi nezbývá, než ji z její zahrady ke kbelíkům dotlačit. Ona po celou dobu přesunu stylem krok-sun-krok nevydá ani hlásku, ale také vůbec nespolupracuje – přesně podle anglického výrazu „dead weight“. Než jí konečně napůl dostrkám a napůl donesu na místo, jsem celá zpocená a zadejchaná. Nejen námahou, ale i proto, že se našemu společnému tanečku Pas de deux celou dobu přidušeně chechtám. Jakmile Trixie poleju hlavu vodou ví, že teď už není úniku a koupel přetrpí.

Při poslední koupeli jsem se pokusila Trixie přelstít. Venku bylo vedro, takže jsem kbelíky naplnila hned ráno, ještě před snídaní. Skoro čtyři hodiny před plánovanou psí očistou. Když jsem pak pro Trixie šla, přes kraťasy jsem si natáhla dlouhou sukni s tím, že jí na poslední chvíli ze sebe jen rychle sundám. Trixie jsem ale neoblafla. Okamžitě poznala modré „nenáviděné tričko“ a zřejmě ani po čtyřech hodinách nezapomněla zvuk nalévané vody. A zase odmítla opustit zahradu.

Tak jsem jí tam nechala, vrátila se domů a přes tričko oblékla jí známou zástěru. Asi po deseti minutách jsem jakoby nic a s písní na rtech šla znovu na vedlejší zahradu. Tentokrát byla Trixie přelstěna! Sice se trochu váhavě a s podezřením přiloudala k vrátkům, ale pak mi uvěřila a svým radostným hopsáním běžela k domu. Jenže ouha! Jindy otevřené dveře na verandu byly zatažené a Trixie okamžitě prokoukla moji zradu. ¨

Chtěla prchnout, ale to už jsem jí jednou rukou držela za krkem, druhou ze sebe stáhla sukni i zástěru a těch pár metrů ke kbelíkům jsme ji už dostrkala. Při mytí jsem se Trixie omlouvala za podraz, který se sice povedl, ale už ho nebudu opakovat. Přeci jen jsem se k ní nezachovala fér, a cítila jsem se provinile. Nechci ztratit její důvěru a tak se raději vrátím k tlačení balvanu. Konec konců je to zdravý tělocvik pro nás obě – Trixie si potrénuje „brzdící svaly“ a já plíce.

Podobně Trixie reaguje na moje brýle, které nosím na blízko. Jakmile si je před ní nasadím, sklopí hlavu a raději se pakuje pryč, jelikož tuší, že jí budu „opečovávat“. A tuší správně. Brýle si beru proto, abych lépe viděla do hloubky jejích uší. Když Trixie začne často třepat hlavou a packou si drbat uši, je to znak, že v nich má nahromaděný maz. Netrpí na záněty, ale ve zdejším vlhkém podnebí a při jejích sklopených uších se v nich hromadí špinavý maz.

Většinou nebývá hluboko, ukládá se ve vrchních zákrutách uší, odkud si ho Trixie dovede sama vytřepat. Někdy se ale kousky mazu nahromadí hlouběji a Trixie se drbe až má uši teplé a zarudlé. Tehdy nasazuji brýle, abych jí ulevila, maz vytřela a uši trochu propláchla. Trixie procedůru přetrpí bez hnutí. Teplé uši jí pak schladím zmraženou žínkou (sama se k ní slastně tiskne), je pochvalně poplácána, brýle jsou sundány a vše zapomenuto. Bohužel tady ji oblafnout nemohu, bez brýlí se jí v uších šťourat neodvažuji.

Na oblečení kdysi zareagovala i kočička Dixie. Tenkrát venku foukal silný vítr a tak si manžel v garáži oblékl starou tenkou větrovku s kapucou. Dixie byla na zahradě, když tam vstoupil zakuklenec v jí neznámém oděvu. Kočka zdálky manžela pod kapucou nepoznala a pořádně se lekla. Ona byla vůbec dost lekavá na lidi, takže teď chudinka o překot prchala domů.

Venku jsem byla i já, Dixie jsem chytla do náruče a na manžela zavolala ať na ni honem alespoň promluví. On nejen promluvil, ale se i odmaskoval stažením kapuce. Dixie ho poznala, ucítila jsem jak se mi v náruči uvolnila a zklidnila. Přesto, když jí pak manžel později k sobě volal, šla prvních pár kroků přeci jen trochu nejistě a pomaleji.