Vyjíždím po hlavní směrem k centru Dvora Králové a dopředu se těším – budou tam surikaty! Nedávno se totiž v prostoru kruhového objezdu objevila smečka surikat vyřezaných z dubového dřeva řezbářem Janem Paďourem.
Většinou stojí v typických pozicích, jedna leze po kládě. Jsou veselé, realisticky ztvárněné a potěší každého řidiče, který se na ně koukne. Při tomto pohledu jsem si vzpomněla na nedávnou debatu v Lidových novinách, která se týkala moderního výtvarného umění.
Jedna galeristka se tam rozčilovala, že lidé moderní umění nechápou. Jdou do galerie a chtějí vidět hezké věci! Umění přece není jen hezké? Ten výrok mě opravdu zaujal, protože nad smyslem moderního výtvarného umění uvažuju už dost dlouho, protože mě zajímá, mám ho ráda a taky ho asi často nechápu.
Nejednou jsem v Londýně prošla galerii Tate Modern, kde by teoreticky mělo být to nejlepší. Viděla jsem dost instalací a artefaktů v jiných muzeích, v dalších městech, včetně těch toho, co nabízí New York. Naposledy jsem se potěšila osvěžujícím mixem abstraktních mramorových arterfaktů a klasických bronzových soch v malém norském městečku Sandefjordu.
Pod tímto čerstvým dojmem bych oné galeristce odpověděla: Umění nemusí člověka jen potěšit, může ho i znepokojit, nemusí být prvoplánově „hezké“. Ale nesmí být samoúčelné, chlubivé a bez myšlenky, jinak není uměním. Pokud patří do galerie, mělo by kromě myšlenky obsahovat i dokonale zvládnuté řemeslo.
Vzpomínám na artefakt zdobící vstupní aulu Britského muzea – veliký menhir, celičký dokonale leskle pokovený, takže přirozené vrásnění kamene získalo pozoruhodný optický efekt. Autor vlastně ani nic nevytesal, jen pracně uskutečnil nezvyklou myšlenku. Je to umění?
Pro mě ano, protože ke mně mluví i mnoho let poté, co jsem ho viděla. A tak se ptám – vzpomínáte na nějaké moderní umělecké dílo, které vás doopravdy zaujalo?
Dede, to je tema. Ale vznesla bych dotaz, ke kteremu jsem se driv dnes nedostala. Co vlastne je moderni? Nebylo vzdycky od pameti lidstva vsecko nove a jine moderni? Cili je to spis otazka soucasnosti a co prezije do budoucnosti. Ja za sebe doufam, ze nektere excesy soucasne doby nepreziji staleti.
Zajímalo by mne,kdy vznikl ten termín „UMĚNÍ“ ?!
Od toho okamžiku, se totiž lidská tvořivost začala posuzovat podle toho, zda to „umění“! je či není.V zápětí na to se zrodil SNOB a tak už to trvá po celá staletí.Kdo si vlastně osobuje právo určit, co umění je a co není? Několik různobarevných přímek a uprostřed modré kolečko, mě nijak neoslovuje.
Namalovaný kostelík , panem Šístkem, v pozadí s údolím které znám, je pro mne zážitek!
Jsem snad primitiv, který neví co je a co není umění?
Já to vím, já to nevím !
Ono kdyby se nezapomínalo, že „umění“ od slova „uměti“, podobně jako řecký slovo „techné“, což znamená „jak se to dělá“ aneb stará dobrá „technika práce“, čiliže těch 90 % celýho kumštu (zbytek koktejlu je 8 % talentu a 2 % pokakanýho štěstíčka)… bylo by rázem míň paskvilů, a tudíž míň snobů a la „to je přece umění, jenom ty jseš ten blb, co to necháááápe!“ 🙂
Mám doma jednoho Špálu, jeden obrázek od dcery mojí kamarádky a jedny usmívací žirafky na hedvábí a mám všechny stejně ráda. A komu se to nelíbí a kdo u mě doma má kecy typu snob, ten nedostane chlebýk! Tak. 🙂
Mně přijde, že umění je jeden z mála, možná jedinej způsob, jak ukázat druhýmu, jak vidím svět. Protože vysvětlit se to nedá, dá se jenom přenést pocit. No a nende to vod každýho ke každýmu, někde jsou prostě dráty s nekompatibilníma koncovkama.
Pokud jde o diskusi klasika vs. moderna, tak v malířství končím těsně před kubismem (i když některý moderní věci se mi líbí, ale je jich mnohem míň než těch, kde je poznat, že ta šmouha má být člověk), muziku miluju až do ranýho baroka a pak už si vybírám, písmenka žeru všechna. Kupodivu prostor kolem sebe potřebuju mít spíš čistej, bez serepetiček a krucánků. Ne že by se mi takový rokokový zařízení nelíbilo, ale bydlet v něm, už by tam toho na mě bylo moc. 🙂 Mezi všem akrucánkama by se mi ztratil kreativní bordel, a co pak? 😀
OTík: Právě jsem složila metrák a něco dřevěnejch briket. Mám topivo až do Vánoc, hečte!
A jdu pokračovat ve škrábání židlí od Baty. Za chvíli tu budu moct přijímat návštěvy, tralala. (dance)
Io, metrák nebo tunu? Metrák bys asi dlouho neskládala. 😉
116 desetikilových balíků. Jedna a půl palety. Nosila jsem to těch cca 50 metrů do kopečku a skládala do hraničky na terase asi tak dvě hodiny. Je to metrák, nebo tuna? 😀 Já nevím, já jsem tu přes ty písmenka, čísýlka mají na svědomí jiní… 😀
Je to 1160 kg, tj jedna tuna + jeden metrák + 60 kilo.
Ajo! Tak v tom případě chápu, proč mě tak strašně bolej moje malinkatý ubohoušký rušišky a nožišky. Těma 60 kilama to je! 🙂 (sun)
Ještě neodolám a přidám odkaz na asi jedinou moderní kašnu v Praze – moc se mi líbí.http://www.prazskekasny.net/kasna.php?strana_id=38
Tu mám taky moc ráda. Ta je na Senovážným náměstí, viď. Mně se vlastně líbí i ta s vodotrysky před Justičním palácem. Jen do ní nesmí nikdo nalít Jar. Nám na návsi vyrostla taky kombinace voda + kámen.
Máš pravdu, ta je taky pěkná. Nevím, jestli jarový orgie ještě propukají…
Mám teď slušný přehled. Minulý týden v úterý. Ale už to má údržba v (flex) Během dopoledne bubliny zmizely. Nevím, jak to dělali, jen na pár hodin vypnuli vodotrysky a nejspíš chemicky neutralizovali vodu. Když jsem šla odpoledne domů, tak bylo po bublinách.
Hilfééé, jsme konečně na „dovolené“ v Orlických horách, které neznám a ono prší!!!! Poraďte co s unuděným, mokrým a už jednou osprchovaným štěnětem, v jednom pokoji.
začni s hledacíma hrama – schovávej piškotek (do skříně, do bačkory, pod misku…) vždyť co vím, dělali se s knírači i pachové rozlišovačky u zkoušek. Tak trénujte (chuckle) Koneckonců zaměstnání hlavy je unaví víc, než dlouhý výlet…
A dá se trénovat i obratnost – obcházení, couvání, panáčkování, podávání paciček… Ale to všechno znáš a víš
Propršenou dovolenou nezávidím – tady leje od rána…
A v Praze ani kapka. Po obloze se honí mraky, ale chvílemi vylézá i punťa.
Tady prší od rána pořád, snad až na chvilku po druhé odpoledne. Pořád čekám na to avizované teplo 🙂
na teploměru hezkých 11 stupňů a voda všude… Má toto počasí jednu výhodu – ridžbečka u sousedů už je poslední ze tří hlídacích týdnů a jako „africké“ (sun) milující zvíře za vody téměř nevychází. A tak Betka vyzývavě poblafává u plotu zbytečně (chuckle) a záda si tak nenamáhá.
Taky bych si s Ajvinkou takhle hrála. A nedá se být venku, ani když zalezete do lesa? My jsme šli ne na Boudu, ale trochu bokem, je tam naučná stezka Betonová hranice, vede kolem bunkrů lesem. Dají se o tom najít informace na netu.
Jeďte do Neratova, podíváte se na kostel nanebevzetí panny Marie, my tam byli naposled, když rekostrukce začínala, a v místním penzionu se dobře jí a můžou tam psi (tedy alespoň v roce 2004 to tak bylo) a pak můžete na Šerlich a procházkou dál i v dešti, jako my letos 🙂
http://jakkel.rajce.idnes.cz/Neratov_2004#IMG_0978m.jpg
Byli jsme tam, když dávali první trámy na střechu. Máš pravdu, je to úžasný zážitek!
Věřím, milá Dede, že se těšíš na surikaty! 🙂 Hned jsem si vzpomněla na Nový Bor, kde jsou na třech kruhových objezdech umístěny skleněné skulptury – třeba tento Anděl na příjezdu do města :
http://www.google.cz/imgres?imgurl=http://www.wearekolektiv.com/skins/kolektiv/images/clanky_nahled_3542.jpg&imgrefurl=http://www.wearekolektiv.com/?lng%3Dcz&h=432&w=576&sz=54&tbnid=Yx1QHjl23kvVPM:&tbnh=90&tbnw=120&zoom=1&usg=__rSq23sRMso3uwFTaKxcWp36ZU1I=&docid=dCPLWSqcv6crQM&sa=X&ei=IlhAUteJCqXy4QSNtIGICQ&ved=0CGcQ9QEwCQ&dur=369
Na dalších jsou Strom od Bořka Šípka a skleněná Spirála. Nový Bor je město sklářů a i při letmé návštěvě si toho člověk všimne. Líbí se mi, když mají města svoji nezaměnitelnou tvář.
Neuvěřitelné. Že to prošlo na radnici, myslím! Bylo by fajn, kdyby se města uměla představit na svých kruháčích. To je jako ten kapr v Třeboni – kruháč při odbočování ze silnice první třídy… 🙂
Tak ja sem pridam pod spoluzacku Hancu novou kasnu v Olomouci. Olomouc – mesto baroknich kasen, si poridilo na namesti novou, Arionovu kasnu. Pry to chteli stavet uz v baroknich dobach, ale nejak na to nedoslo. Nejakyho Ariona udajne zachranil delfin a o tom ta kasna je. Hledala jsem obrazky na internetu a nasla jsem slusny odkaz na Rajce – ale bylo to na Googlu, takze verejne. Je takova rusna, ale nejak tam krasne patri. A je to verejny proctor, v lete se tam cakaji deti. http://ivanovafota.rajce.idnes.cz/Arionova_Kasna_Olomouc_Ivan_Theimer_25_05_2013/#Arionova_kasna_Olomouc_43.jpg
Vzpomněla jsem si na ni hned, když jsem četla zmínku o moderní pražské kašně. A máš pravdu, místní si ji oblíbili a kolem kašny to žije.
To je pane téma! Na našem ústavu procházíme širokou chodbou, která je vlastně malou galerií, jmenuje se Makráč, většinou vystavují žáci Kurta Gebauera a občas, velmi zřídka se mi něco líbí… 🙂
Ale co mne hodně oslovilo je Křížová cesta nedaleko Kuksu, moderní pískovcové plastiky u Stanovic.
Kdysi dávno byl mým šéfem Ivan Medek (Hlas Ameriky-Vídeň), který v mládí na pražské konzervatoři studoval skladbu. Jednou o tom studiu vyprávěl a říkal: „Víte, proč jsem to už pak nikdy nedělal? To co jsem složil, se mi samotnému nelíbilo…“ 😀
Pracovala jsem na Pražském hradě a každý den se těšila do práce. Bylo to, jako pracovat v galerii starých mistrů. Chodit kolem úžasných obrazů a impluvia, dotýkat se nábytku Josipa Plečnika, smět se povozit v jím navrženém a postaveném kruhovém výtahu, vzhlížet k vysokým klenutým stropům, ztratit se s kabátem jednoho generála a ministra v reprezentačních prostorách…
Naprosto tě chápu. Takový prostor člověka povznáší a určuje i jeho další estetické cítění. Přávidím. Celý život děkuji, že jsem vyrostla na Starém Městě, že jsem do hudebky chodila do kláštera u Sv. Jakuba, že jsem nad hlavou měla barokní fresky. Do práce jsem přes 20 let chodila 2 x denně přes Staroměstské náměstí. Teprve dnes mi dochází, jaká vzácnost to byla a že spousta lidí podobnou příležitost nikdy neměla. A kdybych bývala měla příležitost spolupracovat s panem Medkem, to by bylo něco výjimečného, ale tuhle kliku už jsem neměla.
Víš Apino, co je na tom nejlepší? Já v té době byla totální tele, takže jsem si výjimečnost své tehdejší práce a lidí okolo sebe ani neuvědomovala, i když sílu a genius loci místa jsem vnímala velmi silně. Ale poslouchat nejdřív u kávičky a následně u vína až whisky diskuse pana Medka, Tigrida a Arnošta Lustiga patří k nezapomenutelným zážitkům mého mládí. O humoru Václava Havla nemluvě….
Kaštánku, to by byly články… (inlove)
Nebyly Dede, nebyly. Jednak si už pamatuju jen legrační historky, nebo spíš střípky a pak, všichni výše uvedení už jsou za duhou, ale lidí, kteří je znali, milovali nebo by o nich třeba něco neradi slyšeli je možná ještě hodně. A přeci jen, je to tu veřejné… Takže, spíš někdy osobně, u kávičky, vínečka nebo vizoura 😉
OT – doufám, že Dede promine
Doplnila jsem galerii Dek z lásky. Sice to žádné moderní umění není, ale třeba se galerií rádi projdete i tak.
Vím, že někteří ze Zvířetníků stále zasílají obrázky, dokonce až z daleké Klokánie nám chodí, tak využívám této příležitosti k tomu, abych jim poděkovala. Všechny zobrazené deky jsou už u dětí, které si je přály.
http://vave-patch.rajce.idnes.cz/Deky_z_lasky_galerie
No, já jsem spíš technomant než umělec, ale abstraktní geometrické vzory tam vidím, koláž infantilizujích obrázků s globálními přesahy taky a mnohoznačný název „Přikrývky, které jsou určeny pro těžce nemocné a postižené deky do 16 let“ hovoří zcela jednoznačně. Já bych modernost autorek nepodceňoval, až děti odrostou, může tohle klidně viset v galerii.
Přinejmenším jako užité umění. A to bez legrace.
Milá Vave, Deky z lásky sleduju průběžně, jste úžasné, krásný nápad a to provedení! Je fantastické, jak různě se dá poskládat většinou devět obrázků, každá deka je úplně jiná a každá má svou duši. Hluboce před vámi všemi smekám a před Tebou dvakrát, sleduju i další projekt, kterýs iniciovala, díky Ti moc za všechnu tu práci a krásu. (wave)
Nádherná galerie! (inlove) (handshake)
Milá Vave, tohle je projekt, který člověku vrací víru v lidi (h)
č. 10 pro Justýnku je bombová!!! (clap) (inlove)
a č.16 Agátka, č.45 Kubísek, č.52 Anička, č.62 Martínek – toť asi moje TOP (h)
ale při dalším prohlížení (hledala jsem „svou“ oblíbenou Aničku) jsem nacházela ještě i další, bylo by jich asi víc
Jste úžasný baby (inlove) !
Děkuju vám. (h) Máme opravdu úžasné švadlenky, jen bychom jich potřebovaly ještě víc.
Tak jsem se tím pročekala (obrázek za dvě až tři minuty, tak šnečí tu mám net) a nejvíc mě dostala ta deka s Braillovým písmem. (h)
Zkusit a vybrat si, co se mi líbí. Nedat na odborné recenze. Prostě pohled – něco mi to říká – nebo nerozumím tomu. To neznamená, že je to špatně nebo že jsem špatná já. Prostě si nerozumím s každým. Nejen umělcem.
Jinak OT. O víkendu mi udělala radost Derča. Prošla všestrankami s přehledem a dokonce s titulem. To jsem nečekala ani v nejdivočejším snu. Vloni vypadala jako telátko, a teď splnila podmínky pro šampionát práce. A Elwood byl hned za ní (ten má ještě k šampionovi daleko). I když zase – ona je moje s ní si rozumím lépe.
Gratuluju! (y)
Gratuluju, jsi šikovná! A Derča taky 🙂
Derry se pomamila a pobabila (y) !
Milá Evo, ze srdce gratuluju! Takové úspěchy nikomu do klína nespadnou a navíc je Derry tvoje vlastní psí dítě – paráda! (inlove)
Jseš (*) a Derrča (*) (*) (*) .
Jistěže je jakýkoliv druh umění sdělovací prostředek a druh komunikace. Komunikace jinými prostředky než běžnými. Ale nemyslím si že umělec při tvorbě myslí na příjemce. Pro něho nebo pro ni je to nutkání se vyjádřit právě tak jak se vyjadřuje, je to nepředstavitelná síla která vede k tvoření. A nechtějte všemu umění které shlédnete a nebo vyslechnete rozumět, nejde o rozum ale o cit. A jestli vás to neosloví nic se neděje. Není důvod se zlobit na tvůrce nebo na sebe, prostě se míjíte. Copak jsme si blízcí se všemi lidmi v běžném životě? S někým se prostě nedomluvíte a nedomluvíte.
S divadlem je to ještě složitější, tam tvoří různé obory jedno dílo. Vždycky to neklapne a do poslední chvíle se neví jak představení bude fungovat v kontaktu s publikem.
Je nesmysl osočovat tvůrce ale neosočujte ani sebe. Nepřijal jsem nepřijal, přijmu něco jiného někde jinde. Jde o vyvolání emocí a ty nemusí být vždycky příjemné a líbivé. A jsme to vždycky my kdo tlumočíme dílo. Často se stane že v díle objevíme něco co umělec ani neměl na mysli a velice by se divil vašemu výkladu.
Je možné že moderní umění odpuzuje proto že zobrazuje současnost ve které žijeme a to není vždycky příjemné si připomínat. Každá doba si nese své rány, nemoce a bolesti. Nepřejeme si to ještě umocňovat nastaveným zrcadlem. Netřeba zavrhnout divadlo po jednom podle mého pohledu špatném představení. To platí pro všechny druhy umění. Chemie mezi mnou a umělcem nefungovala, bude fungovat s jiným. 😉
Přesně (d) (f).
Velká kočko, moc pěkně napsané, holt člověk od kumštu se pozná.
(inlove)
Zdravím vespolek.
O umění/non umění, v jeho případě hudbě, dokonale pohovořil Lukáš Hurník. Základní myšlenka: aby hudba byla hudbou, musí mít pro mě vnitřní logiku (nebo říkal řád?). Nepochybuji o tom, že například indická hudba přináší miliónům lidí hluboké zážitky, ale já její řád nevidím a proto to pro mě není hudba.
Do mě natlačil schopnost „poučeně“ poslouchat moderní „vážnou“ muziku Jiří Bělohlávek, na abonentních koncertech FOK.
Z moderní hudby mě nadchlo například:
Petr Eben: Pražské Te Deum (raději ve verzi pro žestě); viz youtube. Píseň bratru Slunci (na text Františka z Assisi); Starodávné čarování milému; ani jednu z nich jsem onehdy nenašel.
Knut Nystedt: Immortal Bach (vysloveně matematická konstrukce); Stabat Mater. Obojí viz youtube.
Ariel Ramirez: Missa criola. Viz http://www.youtube.com/watch?v=HzoZNgXmMSU (naprosto fascinující dirigentka; doporučuji i vyhraněným „staromilcům“ včetně Krakonoše)
Děkuju, milý Lapile, už poslouchám. Nádhera. Děkuju za ta otevřená dvířka, která bych bez tebe nenašla 🙂
Ano. Zpěv vzdálené Země (ne ten román od Clarka). Symfonie. Hudební báseň. Úplná masáž duše. Neomrzela mně ani po tolika letech. Jako odpověď na otázku jsem mohl mluvit o obrazu, soše nebo nějakém ultramodernistickém kovovém propletenci ale vybral jsem si tohle abych upozornil spolu s Apinou níže, že umění nemusí být jen to co je vidět očima. A milá Api, Pink Floyd mám doma na CD i v podání Královské filharmonie a je to úžasné. Zažít to hrát orchestr živě musí být nevýslovná nádhera.
Ano, bylo to skvělé. Hradečáci sice nejsou Královská filharmonie (tohle CD bych si koupila hned), ale byli výborní. Skvělá muzika skvěle zahraná a jestli tohle není nové a moderní, pak už nevím co moderní je.
Vlastně mi tenkrát na tom přece jen jedna věc vadila. Konalo se to ve Španělském sále a měli tam kvůli tomu koncertu kovovou konstrukci, na které byly navěšeny všechny ty zesilovače i osvětlení. Ta konstrukce se do toho pozlaceného a štukovaného prostředí se zrcadly strašně nehodila. Byla jak pěst na oko. Tohle chtělo odlehčenější prostor. Ale což…
Moc zajímavé zamyšlení – díky Dede.
Krásné nebo ošklivé – tak bych se na umění nedívala (jako já), spíš líbí nebo nelíbí, uchvátilo mne něčím nebo neuchvátilo, ráda bych to viděla ještě jednou nebo se už radši ani neohlídnu … Navíc, co se líbí mně, nemusí se líbit dalším deseti lidem za mnou (ona kategorie hezké-škaredé je velice ošemetná, protože někdo holky, druhý vdolky (chuckle) ).
AD „… vzpomínáte na nějaké moderní umělecké dílo, které vás doopravdy zaujalo?“
Ano – je to obraz malíře Křivánka (místní znají). Ač on je malířem abstraktna (a v těchto obrazích se někdy dost ztrácím, protože nechápu, zatímco abstraktní třírozměrné objekty se mi zase většinou líbí), tak jeden mi učaroval. Viděla jsem ho v jeho kancelářičce (má pod palcem Městskou galerii) a ač jsem byla na výstavě úplně jiného umělce, nemohla jsem se odtrhnout.
Prostě kus plátna pomalovaný žlutou barvou v cca 3-4 odstínech (ale ne moc rozlišných) a někde uprostřed cosi malé červené nic z par čar štětcem, ale snad to byla židle. Dívala jsem se na něj a cítila jsem horkou vůni obilí a suchý letní vítr. Kdybych měla velkou světlou halu, pověsila bych si ho na bílou zeď a v zimě a v sychravých dnech bych se u něj hřála.
„Jak se jmenuje?“ Očekávala jsem něco vznosného ála Opuštěnost v žitném poli v žáru léta či Židle pro Polednici nebo Explicitní korelace empirického pragmatika. Karel na mne vykulil ta svoje modrá očička a nejistě prohodil „Nevím, snad Žlutý?“
Ygo, to je kouzelné vyprávění a ten obraz bych ráda viděla (inlove)
Ještě k tématu přikládám odkaz na rajče – jsou to náhodné fotky z našeho posledního pobytu v Norsku a s výjimkou v článku zmíněného pavilonu se sochami je to jen výběr z obyčejných fotek. Mám moc ráda plastiky v podstatě všeho druhu a těší mě, jak jimi dnes města ožívají – dokonce trochu i u nás 🙂 Nádherné fotky měla tuhle Zana – u toho německého rozcestníku.
Takže kdo chce, koukněte – není tam těch fotek moc, ale je to zajímavé 🙂
http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Par_pohledu_na_umeni_v_Sandefjordu_a_nekolik_fotek_moderni_ucelne_architektury_v_Oslo
Co fotka to nádhera, pan Knut je moje krevní skupina a ten úsměv na schodech je taky supr
Taky můžu! Velmi! 🙂
Nevim. V tom baráku bych si připadal jak v akváriu.
Všechno od Knuta Steena je úžasné!
Hlásím se po víkendové nepřítomnosti a ještě honem dodatečně přeju všechno nejlepší Zdeně bp a Emtesce – děvčata, ať jste zdravé, milované a daří se vám všechno, na co sáhnete (inlove) (f) (rose) (party) (sun)
Teď jsem někde viděla umění, spočívající ve fotografiích, znázorňující rozstřílené zmrzlé růže. Esteticky nenapadnutelné, růže jsou krásné i po smrti. Ale nějak se mi z toho učinilo špatně.
Co se týče výtvarného umění, v moderně mám blíž k plastikám. Moderní plastika se mi líbí často, vlastně spíš než klasická, vyhovuje mi, pokud se dívám na elegantní abstraktní linie a ne na lidské postavy. I když třeba taková gotická madona je nádherná (ona taky není moc realistická, nakonec 😉 ).
V malířství mě většina moderny míjí. Nemám z toho pocit, že jsou určeny divákovi, to spíš ostatním autorům, aby viděli, jaký jsem sekáč.
Mimochodem tohle mi před časem poslal synek http://imgur.com/gallery/XC1LU
dost jsem se nasmála. Neangličtinářům se omlouvám, pokud bude zájem, přeložím večer, z práce je to jaksi…
Ještě proč jsem se vlezla – mrkněte prosím na Hady, chystá se pražení!
Díky, milá Zano, pobavila jsem se:))
Pěkné.
https://plus.google.com/u/0/photos/100366572564772319054/albums/5898547688956201665
Jo, to jsou ony! Přesně tak se na jednoho šklebí, když je objíždí (chuckle)
kalendář obrazů Františka Muziky.
Krásné, líbivé krajiny, kde se skála mění v postavu nebo obličej.
Bylo mi šest a celý rok jsem se na něj doma dívala.
Tak musím říci, že mám velký problém s moderní vážnou hudbou. Dnešní akladatelé si kolikrát myslí, že čím větší kakafonie, tím větší umění. A aby lidé v těch koncertních sálech vydrželi a neutekli, dávají takové kusy uprostřed programu.
A tak jsem přemýšlela. Psali ti skladatelé v dřívějších stoletích jen tak, aby to ti lidé naprosto nechápali nebo se snažili, aby z toho posluchač také něco měl? podle mě B je správně. Vždyť lidé si Mozartovy nebo Verdiho melodie zpívali i pískali běžně na ulici. Kdyby jim tu muziku nikdo neposlouchal, umřeli by jednoduše hlady.
A co by ti staří géniové dělali dns? Skládali by tuhle kakafonii nebo se snažili přiblížit lidem? Opět dle mého názoru B je správně. Ono se to nezdá, ale některé dnešní (no možná z dnešního pohledu postarší – já už holt dnešní proud nestíhám) špičkové skupiny dělají skvělou muziku. Před časem jsem byla na koncertu Hradecké filharmonie. Hráli Pik Floyd, ale klasicky, s využitím nějaké té elektriky. Většinou to byly známé písně a bylo to jednoduše skvělé. A co se týká virtuozity – taková kytarová sóla byla neskutečně těžká a skvělá. Takže stačí, aby tuhle muziku dostali do rukou dobří hudebníci a bude znít pokaždé skvěle. A třeby takovou Yesterday si lidé budou zpívat ještě celá léta. A o tom to je.
Muzika buď je nebo není dobrá. Na prostředcích nezáleží.
Api, ono je to těžké. Kdysi dávno, ocitla jsem se nedopatřením na koncertě nové tvorby českých skladatelů – a trpěla jak zvíře 🙂
Už už jsem se chystala vzít nohy na ramena, když v tom – zahráli od Chauna „Příběh zeměměřiče K.“ (Na téma Kafky.) Přesně taková ta „kakofonie“.
Jenomže asi týden před tím, jsem ten Kafkův Zámek viděla v divadle a měla ho v čerstvé paměti. A evokace spolehlivě zafungovala a vůbec mi to jako kakofonie nepřipadalo.
Otázkou je, kolik lidí v tom sále to v čerstvé paměti mělo …?
A ještě poznámka k Mozartovi – v jeho době muzicíroval každý druhý a muzika míjela snad opravdu jen od narození hluché. V dnešní době se o nějakém obecném hudebním vzdělání téměř nedá mluvit.
Já to řeším jednoduše: Prostě tyto podniky a akce preventivně nenavštěvuji. Riziko, že bych přišel o něco, co by se mi mohlo líbit se totiž limtně blíží nule. Poslední divadelní představení jsem absolvoval v r. 1972 – Manon Lescaut v E. F. Buriana, týden po tom, co byla nádherná inscenace v TV. Z divadla jsme odcházeli totálně znechuceni bez výjimky všichni.
Jenže takhle přesně to také není úplně dobře. V tomto případě je to hudba ke konkrétnímu představení a dohromady to dává smysl. V tomto případě zvuk a obraz, respektive děj, patří jednoznačně odhromady, jinak to nevyjde. leda, pokud to náhodou někdo před tím viděl. Stejně tak hudba k filmům. I když ta bývá stravitelnější.
Ony některé věci jsou i dnes výborné – třeba to právě může být hudba k filmům.
A k tomu Mozartovi, máš samozřejmě pravdu, dneska je hudební vzdělání vyloženě popelkou. Dříve si zpíval každý zedník i posluhovačka. Lidé jsou holt líní a raději si pustí MP3, kde jim to někdo zazpívá rovnou do ucha. Pravda je, že v tom balastu průměru a podprůměru ta kvalitní věci to mají hodně těžké. Ale snad se to časem vyčábří. Co přežije, bude stát za to.
Určitě. Lidé, nekompromisně vyžadující kvalitu už co nevidět vymřou. Protože kvalitu dnes nikdo nepozná a pokud zkorumpované sdělovací prostředky pustí do světa, že to či ono je kchůůůl, všichni jim to ochotně zbaští. Nevím proč, ale připomíná mi to Císařovy nové šaty od H.Ch. Andersena.
AD „A co by ti staří géniové dělali dnes?“ Co se Mozarta týče, tak by určitě skládal muzikály (chuckle)
Určitě a vedle toho by měl nějakou prímovou skupinu, které by složil nesmrtelné hity jako to udělali třeba Johm Lennon nebo Paul McCartney. A počítám, že by si ty nové akustické možnosti pěkně užil.
Teda Dede (inlove) , to je zase těžký úkol! (nod) Tak já budu přemýšlet. 🙂
Přeju všem krásný den. (h)
Pro mne je umění, nejen to moderní, rozdělené do dvou rovin – líbí/nelíbí a rozumím/nerozumím. Jasně že umělec může tvořit stylem “ na svoji hubu si můžu říct co chci “ ale potom nechť se nediví, když diváci nechápou či chápou zcela špatně co tím chtěl autor říci. Ano, umění by mělo něco sdělovat, burcovat, poukazovat na chyby, chválit úspěchy………Jako divák bych byla ráda, kdybych poznala, co bylo autorovým záměrem.
No a buď se ztotožním s autorem, osloví mne co mě oslovit mělo nebo halt ne. I tak je to jen můj subjektivní pohled. Jako čtenář jsem chroustal, který přechroustá ledacos a buď se mi to líbí, nebo ne a to bez ohledu co mi sděluje odborná kritika. Jenom Kafku dočtu tak do páté stránky a propadám depresi tak silné, že mne až ochrnuje.
S divadlem je to ještě problematičtější, tam opravdu buď se líbí, nebo ne. Ale jak jsme tak každý jiný i umělci vidí svět každý jinak a to je dobře.
Díky, za názor na Kafku, jsem na tom stejně. Nikdy jsem ho nedočetla…
Pokud jde o moderní umění, bývám rozpačitá. Uvědomila jsme si to letos v Loretu, kde je muzeum z darů chrámu, mimo jiné rozsáhlá sbírka starých i moderních obrazů s náboženskou tématikou. Některé se mi líbily, některé ne. Některé mě vzaly za srdce, některé ne. Ale na těch starých jsem často obdivovala dokonale zvládnuté řeneslo. Chápu, že moderní umění nemusí používat jemné finesy šerosvitu a podobně. Ale i tak se mi z modernícch obrazů líbily asi tři a starých mnohem víc. Nejspíš jsme prostě nepochopila, co jimi chtěl autor říct, jenže ty obrazy ke mně nemluvily a to by asi měly.
Přesně, umění chytí za srdce, jinak je to řemeslo, třeba dobře zvládnuté. Nezáleží na století, kdy vzniklo. Prostě buď to tam je nebo není. O to více je třeba sklonit se před takovým uměním – jakéhokoli druhu – kde to je, kdy to člověka chytí za srdce.
Kdyby to bylo aspoň řemeslo, ale u spousty současných „umělců“ se nedostavilo ani to řemeslo ani umělecká invence ani nic. Jen velká hůsta.
Jendo, tohle proseje ČAS. Dobré zůstane, ostatní spadne do stoupy dějin.
Tak tak. Je jen otázka, jestli na tom imaginárním sítu vůbec něco zbude.
hezké pondělí všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm , co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
V Liberci je hodně soch a artefaktů moderního umění. A mám je ráda. Nevím proč, ale stejně mě nejvíc oslovil ten ztracený Marťánek. Býval před knihovnou, nyní je na vrcholku Ještědu (aby to měl domů blíž)
http://drporkert.com/vilem/alba/ruprechtice_190513/page00022.htm
martánka mám taky ráda, ale před knihovnou se mi líbil taky, měl vedle sebe ty dva stromy, co mají větve vyvázané do tvaru deštníků bez potahu – trochu to vypadá jako antény
Ten Marťánek na Ještědu se mi líbí, ALE! ten modrý vedle je asi hezčí.
Dobré ráno (sun)
Mně takto zasáhlo sousoší Král a královna od Henryho Moora zasazené do krajiny, už si přesně nepamatuji kde, ale bylo to v Anglii. Až se mi srdce sevřelo tou krásou a ten pocit si vybavuji dodnes. Děkuji za připomenutí.
Mmch ad surikaty: začátkem září jsme byli v zoologické, bylo krásné počasí, a surikaty co? Surikaty se válely! Vytvořily na písku hustý placatý propletený kobereček, funěly blahem, a ta, která občas pootevřela oko, byla nejspíš hlídka 🙂 To by byla instalace!
Naši skautíci pro tohle mají i jméno SURIKUPA
Opět nelehké téma!
Myslím, že hlavním problémem současného umění je jeho prvoplánovost. Možná pro umělce skrývá nějaký druhý plán, ale my umělce neznáme, do duše mu nevidíme a tak jen těžko můžeme tušit, že malý červený puntík na velikém bílém plátně je jeho vzpomínka na západ slunce. Zrovna tak si mohl vzpomenout, jak hrával kuličky, nebo rád melouny … co my víme? Kulatých červených věcí je na světě povícero a pokud zrovna my nemáme osobní vzpomínku na nějakou tu kulatou červenou věc, stojíme před červeným puntíkem v rozpacích.
Stojí či visí tam, svévolně a bezdůvodně …nemluví k nám, ruší a my se dožadujeme vysvětlení, co a proč tam vlastně dělá? Vysvětlení se nám povětšinou nedostane, takže ho začneme ignorovat a v případě, že překáží i nesnášet. Ani jedno z toho patrně nebyl umělcův záměr.
Jenže umění je evokace a je-li bez vztahu k čemukoliv, co známe, nemůže v nás žádnou představu vyvolat.
Jistě, umění nemusí znázorňovat jen krásné věci, ale i to musí mít nějaký důvod. Patrně si nevystavím doma zrovna pietu, ale v kostele, kde je to součástí víry mi tragika výjevu nevadí.
Stejně tak si domů nepověsím Bruegelův Průvod slepců nebo Decroixův Masakr na Chiu, jejichž záměrem ovšem bylo burcovat a protože provedení je dokonalé a já znám důvod vzniku, nebude mne, přes svůj „ošklivý“ námět odpuzovat.
I Goya ke svým Caprichos přičinil vysvětlující poznámky.
Není totiž nic horšího, než samoúčelná ošklivost!
My jsme tu od toho, abychom předkládané artefakty přijímaly a zrovna tak máme právo je odmítnout. Umělec nemůže požadovat, aby se nám povinně líbilo, pokud ovšem tvořil pro nás.
Pán, co vysochal surikaty, tak činil patrně proto, že je má rád. A protože většina lidí má také ráda surikaty, dá se předpokládat, že většině se socha bude líbit. Ale může se najít i někdo, kdo surikaty nenávidí a zajisté po něm nelze spravedlivě požadovat, aby nad sochou jásal.
Nedávno proběhla velmi vzrušená debata nad artefaktem, který se objevil v Táboře a u kterýého se projevila velká ošidnost evokací. Pan sochař s tím zřejmě nepočítal, ale divákům to připomělo to jedno jediné… 😀
http://strakonicky.denik.cz/galerie/foto.html?mm=brana-casu-cb13-2&s=5
No jo, člověk si to má po sobě pořádně přečíst!
„přijímali“ a „připomnělo“, cifix!
Zrovna tuhle plastiku jsem si prohlížela včera a předevčírem, anžto jsme byly v Táboře na výletě. Mně to připomínalo klíčovou dírku, kterou je vidět na staré město. Nějak jsem nehledala skryté myšlénky 🙂 technicky to je velmi solidně udělaná věc.
No, takový Schikaneder – Vražda v domě nebo ten pohřeb, jak na žebřiňáku je rakev a vzadu sedí vdova – tak tohle bych si domů také nepověsila. On toho měl více – umírající dívky, Poslední pomazání a tak vůbec. Ta jeho poslední výstava byla ale báječná. Naštěstí se nevěnoval jenom těmhle hrůzyplným tématům.