Už pár lidí tady popisovalo dovolenou na Baltu. My jsme to pojali trochu epičtěji a začali s jednou malou cestovní kanceláří cestou na severozápad. Takže vstávání ve čtyři, abychom v šest seděli v autobuse a ujížděli směr Děčín.

Míříme do oblasti pohoří Harz, což jsou takové Brdy na nekonečné německé rovině táhnoucí se od moře na severu až skoro k našim hranicím na jihu. Na programu máme zdejší malebná historická městečka. Vypadají opravdu jako na propagačních fotkách – hrázděné domy, románské a gotické kostely, zámky… Paní průvodkyně povídala, že na průměrný hrázděný dům o dvou podlažích padlo sto stromů; tak to by mě nenapadlo.

Druhý den ráno vyrážíme k národnímu parku Luneburgská vřesoviště. Zadumaná krajina s chudou bělavou půdou, která v minulosti prakticky nebyla schopná uživit lidi, je dnes oblíbenou turistickou destinací. Vřesoviště se táhne desítky kilometrů, není jednolité, občas je vidět lesík borovic, občas dokonce pole. Ale převažuje vřes, který zrovna kvete (proto se sem taky jezdí hlavně v srpnu).

Jdeme na procházku po „botanické zahradě“, která je hezká, ale hlavní zážitek je přírodní vřesoviště – fialově rozkvetlé se spoustou včel a prašnými cestami. Náš zájezd tu měl domluvenou projížďku na voze s koňmi, ale tu jsme odřekli – potřebujeme si to projít sami, navíc myslím, že žebřiňák nahlížený z cesty je podstatně hezčí a romantičtější, než týž dopravní prostředek po hodině sezení na úzkém dřevěném sedátku slisovaná s dalším třemi až čtyřmi lidmi.

Večerní Luneburg, po kterém je oblast pojmenovaná, vypadá úplně jinak, než včerejší městečka. Tady nebyl dostatek stavebního dřeva, takže domy jsou převážně cihlové. Město je připravené turistům nabídnout všechno, co mají rádi, takže samá malebná posezení u vody nebo na náměstích obklopených historickými domy. Je tu hodně lidí, převážně Němců, cizinců jsme moc nepotkali.

Třetí den – dnes večer zájezd opustíme. Oni pojedou domů a my budeme (konečně, už nás ta masová turistika trochu zmáhá) pokračovat po svých. Ale ještě nás čeká výlet na hlavní atrakci zájezdu – ostrov Helgoland. Je to spíš ostrůvek (kilometr v průměru) daleko v Severním moři, asi 70 km od břehu. Má bohatou historii, jeho strategický význam způsobil, že několikrát změnil vlastníka; nakonec ho v roce 1890 Němci získali od Británie výměnou za Zanzibar.

Za druhé světové války tady nacisti stavěli ponorkovou základnu a tak byl ostrov masivně bombardován a ještě dlouho po válce byl britským vojenským pásmem. Civilní obyvatelstvo se sem vrátilo až v roce 1952. Obrovské podzemní bunkry nejsou dodnes přesně zmapovány. V současné době ostrov žije převážně z turistiky; je označován jako mořské lázně – nabízí 2 000 (!) lůžek. Jsou tu úžasné červené skály, spousta mořských ptáků, pár tuleňů, bílý písek a úhledné městečko. Taky je tu bezcelní zóna.

Nemenší atrakcí ostrova je způsob dopravy. V sezóně sem jezdí několik velkých výletních lodí, které ale nemohou až do přístavu. Doplují do kotviště a cestující musí přestoupit do člunů. No… moře nebylo nějak extrémně bouřlivé, bylo to vlastně docela klidné moře, ale když chlapík z posádky otevřel hydraulická vrata v boku lodi skoro na úrovni čáry ponoru, tak ty vlny vypadaly o hodně větší. Naopak člun vypadal maličký a křehký.

Pak už to šlo docela rychle – dva chlapi z posádky lodi si stoupli do vrat, dva z posádky člunu proti nim a jako balíky si nás podávali. Jakmile byl člověk v člunu, zbývalo (už bez pomoci) doklopýtat k lavici. Do toho řval motor člunu, kterým kormidelník vyrovnával vlny, aby člun udržel na místě. Jakmile jsme se odpojili od lodi, byla to už celkem brnkačka, ale na zpáteční cestu jsem myslela s lehkým mrazením.

Měli jsme krásné počasí, slunce, bílé obláčku – a samozřejmě strašlivý vítr. Ten sem prý patří. Kromě řevu větru dělají značný hluk i kolonie racků a dalších mořských ptáků, kteří žijí na útesech. V moři se tu občas objeví tuleni, ale paní průvodkyně nás rovnou varovala, že ty asi neuvidíme, protože v sezóně je tu na ně moc lidí. No, viděli jsme, ale z takové dálky, že to vlastně nemůžeme tvrdit docela jistě.

Čtvrtý den už jsme se vzbudili v hotelu v Brémách a radovali se, že nejsme v autobusu, kterým se ostatní rozlámaní turisté vrací domů. Brémy jsou pohádkové město, jednak proto, že jeho hlavním symbolem jsou zvířátka z pohádky bratří Grimmů, ale hlavně proto, že je to město úhledné a přívětivé – a to i přes to, že se nejedná o žádného drobečka, má přes půl milionu obyvatel.

Je tu spousta soch a kašen, spousta kaváren a hospod s venkovním posezením u řeky, krásné historické centrum a roztomilá čtvrť Schnoor, která vznikla ze starého slumu, kde dnes turista obdivuje maličké obchůdky, galerie, umělecké dílny a hospůdky. V Brémách se nám líbilo moc.

Trochu zklamáním byl potom Hamburk. Přijeli jsme po poledni, ubytovali se a více méně naslepo se vydali k televizní věži, která je tu takovým příjemným orientačním bodem. Pod ní je obrovský park, spíš botanická zahrada. Vůbec parky jsou asi to nejlepší z Hamburku. Nebo jezero Alster doslova v centru města, s plachetnicemi a opravdickým parníkem. Mnoho jiné turistické zábavy jsme si tu ale neužili.

Následující den se Franta těšil na exkurzi přístavem a já si říkala proč ne. Na takový výlet se jezdí lodí a my si vybrali nešťastně takovou, kde výklad byl jen německy (letáky byly i anglicky a lístky jsme si kupovali taky anglicky, takže nás nenapadlo se ptát). Naše němčina je dost zanedbatelná, oba dohromady umíme tak dvě stě slov, gramatikou jsme zcela nedotčeni.

Takže jsme jeli, loď se příjemně pohupovala, průvodce cosi drmolil a kolem nás se toho – kromě občasného deště – moc nedělo. Nějaké lodě tam byly, to ano, ale ty veliké zámořské byly asi tři, zbytek spíš menší. Co bylo fajn – dalo se vystoupit a nastoupit v příštím nebo dalším kole, takže jsme si alespoň prohlédli přístavní čtvrť.

Hamburk byl a je hlavní německý přístav, říkalo se mu Brána do světa. Přístav byl proto město samo o sobě, s obrovskými sklady, které se dnes rekonstruují a přestavují a dostavují moderní zástavbou. Nejspíš to bude krásné a zajímavé – až bude hotovo. Teď je to v té nepříjemné fázi, kdy málokde máte jednolitý pohled, většinou vám někde překáží jeřáb nebo ohrada.

V Hamburku nejsou autentické památky. Část zničil požár na začátku dvacátého století, zbytek bombardování za 2. světové války. Nicméně dost jich bylo obnoveno (čti postaveno znovu) – radnice, kostely… Krásný je tzv. Chilehaus, expresionistická stavba z dvacátých let minulého století. Ale od jednoho zajímavého místa k druhému je tu daleko a vůbec mám dojem, že Hamburk prostě není město pro turisty. Takže jsme docela rádi pokračovali dál, tentokrát na východ do bývalé NDR.

Poprvé jsem u Baltu byla na předsvatební cestě v městečku Stralsund. Z té doby mi utkvělo pár vzpomínek: na krásnou radnici, na to, jak jsme snad dvě hodiny bloudili s kufry v rukou po městě a nemohli najít, kde jsme (v soukromí) ubytovaní, a na to, jak jsme ztratili klíč od bytu a rukama nohama a těmi pár německými slovy to vysvětlovali a omlouvali se paní bytné.

Od té doby do města, jehož historické centrum je od roku 2002 zapsáno do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, viditelně přitekly peníze. Taky se tu hodně staví, resp. spíš opravuje a rekonstruuje. Většinou už je hotovo, hlavní historické památky opravené. V případě kostelů to platí jen zvenku – město muselo být v dobách rozkvětu Hanzy neuvěřitelně bohaté, má čtyři gotické kostely, jeden z nich je velký a tři obrovské. Pro současný městský rozpočet musí být jejich rekonstrukce po desetiletích zanedbané údržby strašlivou zátěží. Tady je zřejmě práce ještě na desítky let…

Po přístavu, odkud odplouvají lodě na Rujanu, na Hiddensee i jinam a kde je marína pro spoustu soukromých plachetnic a jachet, se příjemně chodí, a člověk si k tomu může číst o historii města, která se samozřejmě od přístavu odvíjela. Anebo se dá bloumat městem a obdivovat spoustu historických domů, které jsou prakticky v každé ulici centra. A doplňuje je kouzelný vodotrysk na náměstí před radnicí – jestli se dá říkat vodotrysk kanálku, odkud voda vytéká na dlažbu do ničím neohrazeného čtverce asi 10 x 10 m a občas trochu vystříkne k velké potěše dětí a psů. Není problém zajít si něco sníst nebo vypít, koupit zmrzlinu.

Stralsund je hodně hrdý na svou minulost. Býval bohatým členem Hansy, jeho výstavné gotické stavby to dodnes potvrzují. Za třicetileté války Pomořansko ovládli Švédové a Stralsund se stal důležitou pevností. Dodnes jsou vidět jeho mohutná opevnění, ostatně i malebné rybníky, které ho lemují, měly obrannou funkci. Pro našince je zajímavé, jak se tu chlubí, že byl jediným pomořanským městem, které nedobyl Albrecht z Valdštejna…

Jeden den jsme vyrazili na Rujanu, vlakem a pak lodí ke křídovým útesům. Odpoledne jsme se k nim chystali ještě jednou po břehu pěšky, ale to nám nevyšlo, protože začalo docela nepříjemně pršet. Přitom jsme zjistili, že Němci jsou zřejmě nerozpustní.

Nám tedy déšť moc nevadí, zejména když jsme na něj oblečení, ale oni ho zkrátka ignorovali. Pršelo, u vody seděla paní a – nemohu si pomoct, myslím, že si četla. Rodiče s malými dětmi se spokojeně procházeli. My seděli srabsky v kavárně a cpali se dorty.

Spoustu věcí jsme nestihli – vypravit se do rezervace jeřábů (myslím ty ptáky 🙂 ) – bylo to moc daleko, projít se pod křídovými útesy na Rujaně, vylézt na věž kostela Panny Marie ve Stralsundu – nějak jsme neměli elán vystoupat avizovaných 360 schodů, i když ten výhled musel být úžasný a doteď mne to mrzí. Ale tak to chodí, člověk prostě nikdy nestihne všechno, co by rád.

Ještě poslední večer – snažíme se nafotit stmívání v přístavu. A zítra dopoledne nasedneme do vlaku, který nás večer přiveze až domů. Bude to dlouhá cesta.

Fotky: http://1234zana.rajce.idnes.cz/Nemecko_srpen_2013/ a ještě pár dalších http://1234zana.rajce.idnes.cz/Nemecko_srpen_2013_–_F