„Ahoj holčičky moje pejskatý… Ari, neskákej! Ne! NESKÁKEJ! Sakra, Ari, vidíš, že to… NESKÁKEJ TY KOZO PITOMÁ! Ano, Beruško, ty jsi tu taky… Ari, ne! Tak vidíš, říkala jsem ti to, hezky zůstaň. Martine, můžeš projít, už tu potvoru držím.

Projít vrátky je poslední měsíce adrenalinová záležitost. Kolem obličeje se mi v rychlých výpadech míhá zubatá bílá hlava doplněná blíže neurčitelným počtem drápatých tlap, zatímco já si snažím chránit obličej, slušné oblečení, nezranit tu příšeru klíči, které držím v rukou a tak nějak mimochodem si probojovat cestu k Domu. Martin se mě občas ptá, kdy že ten pes dostane rozum? Závidím mu optimismus skrytý v tom slůvku „kdy“. Já totiž používám spíš zaúpění obsahující slůvka „vůbec“ a „někdy“…

Ano, naše Malá Bílá Katastrofa již není zdaleka tak malá, bílá je vždycky, byť někdy pod špínou, zato katastrofou je stále vydařenější. Není divu – do našich životů vstoupila psí puberta. Ano, je to neuvěřitelné, ale tomu malému huňatému štěňátku bude příští týden už osm měsíců. Malá polární lištička vyrostla do nohaté kostnaté vlčice s rozesmátou tlamou a předlouhým ocasem. Když teď začala hárat, tak jsem ji změřila – dorostla do plné výšky předepsané standardem, takže má 61 cm. Aktuální váhu opravdu nevím, řekla bych, že to bude kolem dvaceti tří – čtyř kilo.

Navzdory tomu, že jsou s Berry vlastně obě „ovčandy“, mají každá trochu jinou postavu. Berry je statná, má silné tlapy, a ač je mrštná i rychlá, je prostě „bytelně“ stavěná. Má velikou sílu, a přestože od ledna samým pohybem a úpravou stravy zhubla tak, že mi vypadává z obojku (myslím, že bude mít pod 33 kilo), rozhodně bych ji nenazvala útlou nebo jemnou.

Zato Ari je prostě hubený vlk, rozený běžec se štíhlýma vysokýma nohama. V současnosti je Berry silnější, šikovnější a obratnější, ale už při běhu na středně dlouhou vzdálenost (hod míčkem na provázku) je vidět, že je Ari rychlejší. Martin doufá, že by s ním jednou mohla dobrovolně běhat, a třeba ho i tahat. Když vyběhne s Berry, tak tvrdí (Martin:)), že po nějakých pěti – šesti kilometrech ji to přestane bavit a zbytek cesty aby táhl on ji 🙂

No, protože jsem už o holkách dávno nepsala, rozdělím povídání do takových tematických okének – třeba se mi podaří na moc věcí nezapomenout:)

Okénko první: štěkání

Užvaněnost, kterou se Ari už jako mrně odlišovala od svých sourozenců, jí zůstala, jen doplnila své miminí výrazivo o štěkot tak zvučný a hluboký, že je těžko uvěřit, že vychází z nedospělé fenky. S jistým povzdechem musím konstatovat, že štěká ráda a často. Naštěstí u nás na vsi se štěkání za plotem očekává a ani jeho frekvence nemůže být předmětem stížností sousedů, protože jejich psi štěkají ještě podstatně častěji.

Popravdě slyším od známých mnoho upřímně míněných pochval, že máme zase konečně hlídacího psa. Vlídná mlčenlivost naší Berry v lidech jaksi nedokáže probudit patřičný respekt, zatímco řev bílého nedospělce dělá jaksepatří dojem.

Přestože venku je její štěkot obvykle známkou nejistoty nebo i strachu, na domácím území je to jiné. V tomto případě bych to označila oním osvědčeným eufemismem tak často používaným v popisu psích plemen: k příchozím je nedůvěřivá a ostražitá. Teprve moje výrazné upozornění, že je vše v pořádku a dotyčný může vstoupit, znamená konec výhrůžek, ale i pak chvilku trvá, než se uklidní úplně. Pro naše dlouholeté sousedy, zvyklé na to, že je psi přátelsky vítají, je to trochu nepříjemné překvapení, ale přizpůsobili se. Oni nás sice znají nějakých čtrnáct let, ale ta čubina zná je jen pár měsíců!

Popravdě mi její chování vyhovuje. Žijeme na kraji malé vesnice, většinou jsem sama doma a tak potřebuju, aby lidé psy respektovali. S Berry je ta potíž, že na lidi neštěká a vlastně nikdy nevaruje. Většinou vypadá jako vlídný plyšák a toho, že zpozorní, si málokdo všimne, protože se neunavuje žádnými výhrůžkami.

Pokud se jí už něco doopravdy nezdá, tak prostě vystartuje a zařve dotyčnému do obličeje – ať je to pes nebo člověk. Naštěstí nikdy nemusela udělat víc – ten šok obvykle stačí, aby se dotyčný zase začal chovat podle jejího kodexu. No, prostě je mnohem lepší, když Ari zaštěká a Berry může zůstat plyšákem. To ovšem neznamená, že je Berry němá – štěká na kočky (pokud se jí zdá, že kocour drze čumí, tak i vrčí – Beruška, ne kocour:)) a ráda se přidá ke štěkotu na duchy (pro mě nezjistitelná příčina, pravděpodobně zvěř nebo schovaná kočka).

V prvním momentu štěkne na procházejícího psa, pokud se ovšem nerozhodne, že je sexy a nezačne s ním flirtovat (Ari ječí na každého – ještě nepoznala kouzlo opačného pohlaví). Na procházející feny – ty velké – potom Berry řve a dělá strašného psa.

To je jediná chvíle, kdy slyším děsné vrčení, vidím stažené uši a vyceněné zuby doprovázené výpady proti plotu a opravdu nepříjemným štěkotem. Druhá fena za plotem obvykle toto chování věrně zrcadlí – sousedovic skorolabradorka Sára například s velkým potěšením. Když se jindy dámy potkají venku, neděje se nic, to všechno ten plot.

Okénko druhé: skákání

Scénka popsaná v úvodu je bohužel denní realitou. Obvykle doporučované výchovné techniky se míjejí účinkem, protože je strašně těžké zvládnout psa šílícího radostí a nic jiného to v tu chvíli není. Trestat ji nehodlám, okřiknutí nepomáhá, a když se k ní otočím zády (nemluvím s tebou, když se chováš jako debil), tak mi prostě ty drápaté tlapy přistanou na lopatkách a ucho mám olíznuté pro změnu zezadu. Vím, že to vyřeší trpělivost, snaha ji nenásilně zklidňovat a čas.

Naštěstí se toto bláznivé chování vztahuje jen na milované členy smečky a jen na okamžik vítání. Martin říká, že díky ní je vždy gentlemanem s dokonale nablýskanými botami – co už má dělat, když mu je ta bláznivá čuba pokaždé podupe? Většinou s povzdechem dodá: „To Berry, ta neskákala!“ Ale to je jen krátká paměť. Dobře se pamatuju, jak opatrně vylézal z auta na dvorku našeho anglického domu a vyhrožoval rozesmáté divoce vítající Berry: „Neskákej, ty příšero! Podívej, jak jsi mi zase podupala boty!“

Ale vraťme se k Ari. Na cizí lidi naštěstí neskáče – popravdě se mi nějak povedlo docílit, že cizí lidi ignoruje, ostatně nemá ani moc ráda, když na ni někdo cizí sahá, byť to na můj pokyn strpí. Sama od sebe se nechá pohladit obvykle jen od jí vybraných lidí a jen trošku:))

Potom je tu skákání z nejistoty, případně ze strachu. Dělá to jenom mě a v tu chvíli ji podezřívám, že by mi nejradši vyskočila do náruče, naše strašlivá bílá vlčice, a zůstala tam, dokud rozčilující moment neodezní. Tam je to snazší – cesta je jediná: socializovat a zase socializovat. Je to stejné, jako se štěkotem na neznámé lidi na opuštěných místech. Naštěstí oboje se nám už daří zvládat.

Jak je vítací skákání s plynoucím časem umírněnější, tak skákání hravé je spíš horší, protože ta koza tak vyrostla. To ji chytí rapl, lítá kolem a skáče na mě jako na Berry. Kdo měl kdy brýle odstřelené psím čenichem pochopí, jak moc je to příjemná záležitost. V tomto případě už na ni zařvu a naposledy už chytla facku přes čumák. Musí si uvědomit, že jsem rozbitná dřív, než mě opravdu znehybní:))

Okénko třetí: Ariberry

Vztah Berry a Ari je dobrý, možná i výborný, ale na rozdíl od vztahu třeba Nazgúlů (tedy dvou psů – samců) mi přijde mnohem komplikovanější. Berry je dominantní, ale laskavým způsobem – jako by předávala dál Kazanovy postoje. Ari je strašnej prevít, vymýšlí kraviny, léčky a úskoky, je neskutečně soutěživá a navíc poděs (Ano Louk, odhadla jsi ji přesně (chuckle) ).

Berry většinu jejích nápadů snáší, k některým se přidá, na jiné shovívavě hledí, další ignoruje. Někdy si říkáme: „Jak tohle skončí, vždyť ta Ari ji strašně šidí, všechno jí bere, jak může být Berry takovej ňouma? No a pak přijde okamžik O, Berry si řekne „tak dost“ a všechno se na moment změní.

Obvyklá lekce vypadá tak, že si Berry dojde pro něco, co Ari strašně moc chce, sebere jí to a brání to pouhým Pohledem. Ari se svíjí, jako by ten Pohled měl aspoň 220 voltů, pak se podrobí. A Berry se zdvihne a tu věc jí jednoduše vrátí. Nikdy jsem neviděla žádné vrčení, natož byť jen náznak útoku. Zato lví zařvání do ksichtu nezvedence tu bylo – asi tak čtyřikrát, co já vím, co nám do životů vstoupila Ariina puberta. Popravdě si z toho Ari zase tolik nedělala, Pohled je prý horší:))

Holky si spolu jinak vyhrajou, lítají jak střelené – myslím, že Berry nikdy neměla tolik přirozeného pohybu a dělá jí to náramně dobře. Pokud jde o zábavu s námi, tak Berry je aportér – fanatik. Z Ari se časem (jak rostla a dokázala rychleji běhat) stal lupič aportů, posléze fanatický poloaportér. Což znamená, že pro hozený míček či cokoliv vyběhne a pokud ho ukořistí, nechce ho dát (aby ho nezískala Berry) a trpí tím, protože ví, že když ho nedá, tak se nebude házet. Chudák štěně!:))

Nějaký čas jsme žili v nedobré variantě, kdy Ari lítala s kořistí v tlamě a nenechala se ani přivolat, natož, aby tu věc dala z huby nebo aspoň někde nechala. Věděla jsem, že prostě nesmím takové chování upevnit ani omylem, takže jsem ji v takovém případě prostě ignorovala. Tady jsem měla velikou kliku, že jsme často cvičily na oplocené zahradě, nebo na loukách či v lese – tedy na místech dostatečně bezpečných, abych si jí mohla „nevšímat“ a přitom ji neohrozit.

Teď jsme na tom tak, že chytí-li aport (míček na provázku, létající talíř, plyšáka…) Berry, tak se jí Ari pověsí na to, co jí z aportu kouká z tlamy, Berry ji vleče směrem ke mně a já aport odeberu a mohu znovu hodit. Pokud věc chytí Ari, tak Berry běží zpátky ke mně, zatímco Ari vítězně letí mírným obloukem, aby se aport nedostal do Berryiny blízkosti.

Někde poblíž mě dá najevo, že to pustí, pokud uzemním Berry. Takže já dám oběma psicím povel lehni (hromovým hlasem, zvládám prýštící emoce:)), odeberu aport, a jedeme na další kolečko. Občas některá nevydrží s nervy a skočí po míčku, když ho mám ještě v ruce a pak mívám modřiny a strašně nadávám.

Součástí boje o aport je i přetahování. Berry je velmi silná, ale když se spojí Ariina urputnost s tím, jak rychle vyrostla, rozhodně souboje nejsou jednoznačnou záležitostí. Berry při přetahování mlčí, Ari ze začátku taky. Ale jak souboj pokračuje, povoluje štěně uzdu emocím a začne do toho tiše kvílet. Hlasitost a naléhavost kvilu je nepřímo úměrná Ariiným šancím na vítězství:))

Popravdě jejich souboje o cokoliv jsou zničující záležitost pro jakékoliv cokoliv, co vezmou do huby. Údajně nezničitelný létající talíř se osvědčil – ty kozy ho ještě nerozervaly, ale jednou se k němu Ari dostala mimo můj přímý dozor a kus ho ukousala.

Míčky můžeme používat jen ty z pevné gumy, plné. Tenisák Ari zničí během pár minut. Zlikvidovala větší část Berryiných plyšáků tím, že z nich odkousala vše nepodstatné, tedy většinou končetiny. Není to takové to úporné hryzání z nervozity nebo nudy, to je nadšení nad silou čerstvě vyrostlých molárů. Ari přihmouří oči a se vším soustředěním hryže – odolá máloco.

Když jsme byli s Martinem v Norsku, tak zlikvidovala velkou zahradní konev a umyvadlo z pevného plastu – tedy tomu vyrobila „krajkový“ lem. Opakovaným majstrštykem je odmontování poslední části okapové roury.

Společně potom holky neúnavně běhají, čuchají, hrají si a taky plavou. Ari začala plavat hned, jak roztál na Zátluckém rybníku led a od té doby se stále zdokonaluje. V létě přestala plavat stylem „parník“ (cákající přední nohy) a naučila se s chutí do vody skákat. Ještě neplave tak rychle a efektivně jako Berry, ale snaží se.

Obě holky jsou hodně venku, a co se na jaře oteplilo, tak venku i spí. Ari je tak pěkná, sice hubená, ale dobře osvalená  a otužilá fenka.

Už radši končím, začíná to připomínat ságu:)) Prostě holky psí postupně vytvořily dobrou dvojku a s námi tvoří spokojenou smečku. Ano, pouští všude chlupy, mohutně cintají vodu kolem misky a občas mě samou radostí a s trochou nepozornosti sejmou, ale jsem vděčná, že je mám. Pořád se mi stýská po Kazanovi a občas si představuju tu melu, kdyby se sešli všichni moji psi jinde, než za duhou. To by byl rachot! A Max by tomu šéfoval:))

Další fotky najdete tady: http://sandvika.rajce.idnes.cz/