Před časem jsem popisovala, jak se k nám do rodiny dostal pes. Je čas na kočku. První pes – kokr – se stal členem smečky, ještě když jsem studovala na gymplu. Přeskočím pár let do doby, kdy už jsem byla vdaná, a byly děti.

Děti po mně zdědily nadšení pro zvířata a tak brzy přibyla do smečky Aida, nalezený kříženec snad všech existujících ras. Pár dní poté se domů vrátila Lucka z procházky s velikou mourovatou kočkou v náručí. Koupila ji od kluka, který ji měl hodit do popelnice nebo kamkoliv jinam – jen se s ní nevracet domů. Lucka mu dala celé své kapesné a kluk se obohatil o 50 Kč a my o kočku.

Miki byla kočičí osobnost. První dny jenom jedla a spala, z palandy slézala jen na záchůdek. Chudinka si s námi taky vytrpěla svoje – s kočkou jsme zkušenosti neměli a první dna jedla psí konzervy. Komunikovala s námi velmi opatrně, dala se pohladit, ale opravdu to zřejmě dělala jen kvůli nám. Postupně si zvykala, a přestože bylo rozhodnuto, že až se vykrmí a odpočine si, najdeme jí domov, rodina pomalu podléhala kočičímu kouzlu a Miki byla naše – nebo my její.

Paničkou – pokud se tento termín dá vůbec u kočky použít – byla Lucka, ale ostatní protestovali, že také chtějí své zvířátko a protože dětí u nás bylo víc než v běžné české rodině a já měla dosud v živé paměti moji dlouholetou touhu po psovi, takže jsem zvířata povolovala a, bylo u nás brzy veselo. Smečka se rozrostla o kocourka Myšáka a kočičku Mičitu. S hrůzou teď uvažuji, co bych dělala, kdyby děti přivlekly tehdy domů dogu.

Tím to ovšem nekončilo. Děti nosily domů všechna zvířata, která našly – takže se vystřídali holubi, vrabčáci a naše smečka bývala obvykle dvojnásobná. Nejčastěji ovšem u nás pobývaly kočky, protože i lidé v okolí si všimli, že na okně sedává koček povícero a tak, pokud nějakou našli, přinesli ji kam? No přece k nám.

Psi naštěstí byli ke zvířatům tolerantní a kočky, když zjistily, že vetřelci pobývají nějakou dobu a pak odcházejí, se s nimi také smířily. Až na jeden případ. Tehdy u nás bylo poměrně prázdno., pobývala u nás jen černá, asi čtyřměsíční kočička.

Jednou večer zazvonily děti – přinesly malé, ještě modrooké zrzavé kotě. Prý ho sebraly klukům, kteří si o ně hasili cigarety a stav kožíšku to potvrzoval. Přestože lidé kocourkovi ubližovali, nezanevřel na ně a nesmírně rád se mazlil a choval. Dostal jméno Simba.

Překvapila nás ale Miki, naše hodná, mírná kočka. Na kotě syčela přes půl bytu a když ho měla potkat, raději utekla.

Jednou večer jsme seděli v pokoji a střídali se v chování Simby. Najednou do pokoje vpochodovala naše Miki. Už to bylo divné, když bylo v pokoji kotě, ani se nepřiblížila.

Zastavila se a najednou zavrkala – opravdu to nebylo mňouknutí. Simba zvedl hlavičku a po dalším zavrkání se dral z náruče na zem. Miki sice couvla, ale pak kotě očmuchala, olízla a odnesla si ho na křeslo., kde kocourka celého umyla. Blažené kotě se k ní přitisklo a usnulo.

Pár dní poté mi děti hlásily, že Simba od Miki pije. Mysleli jsme, že se mu stýská po mámě a tak ji jen tak okusuje, ale brzy jsme si všimli, že od ní odchází s mokrou bradičkou a napapaným bříškem. Naší Miki, která koťátka neměla ani je nečekala, se spustilo mléko.

Jednou večer jsem se vrátila z práce a uviděla krásný obrázek. Miki ležela na křesle, a u ní obě koťata. Oba nevlastní sourozenci od nevlastní mámy pili, až se jim ouška třásla. Idylka trvala pár týdnů. Černá kočička se umístila na výstavě a na Simbu čekal nový domov.

O naší Miki jsme vždycky mluvili jako o nejobyčejnější nejkrásnější kočce na světě. Teď jí přibyl ještě jeden přívlastek – nejhodnější.

Tohle vyprávění je pochopitelně pro vás, milí Zvířetnící. Píšu je ale i pro naši Miki, která s námi žije už skoro 18 let a která z oddaných pejskařů vychovala stejně věrné kočkomily.