Váš kamarád si vymkne kotník. Sedí doma, nemůže se na tu nohu ani postavit a jenom skučí bolestí. Strčíte mu octan, pytlík s ledem, pružné obinadlo nebo Fastumgel a když se to do rána nezlepší, dovezete ho k doktorovi. Poděkuje vám a všude vykládá, jaký jste skvělý kamarád, jak jste se o něj postaral.

Vaše kamarádka přišla o místo, vyšťouchala ji odtud ta kr***, která ji od začátku nesnášela jako mor. Kamarádka sedí doma, úplně perplex, jak může být svět tak hnusný, nedokáže vstát a někam jít a jenom skučí bolestí. Dovezete jí pizzu a čokoládu a navrhnete jí, že by mohla zajít k psychologovi, aby se z té depky dostala dřív, než jí utnou příspěvky v nezaměstnanosti. Naštve se a vyhodí vás a prohlásí, že jste ten nejhnusnější člověk na celém světě, že si snad myslíte, že je blázen, nebo co?!

Vaše kamarádka má astma a pár dalších kvalitních alergií. Prakticky po celé jaro nemůže z domu, nechodí na výlety, nepinká volejbal a strašně ji to štve. Dokopete ji na alergologii, i když kňourá, že to je jenom pro slečinky. Pak jí vymyslíte sestavu bylinek a změn v jídelníčku. Kombinuje novou dietu, čaje a občas i léky a světe, div se, začala hrát beach. Všude rozhlašuje, že nebýt vás, byla by už dávno udušená.

Váš kamarád má ženu vyžírku. Ta baba doma nehne prstem a když už náhodou, dá si záležet, aby toho manžel litoval. Na normální otázky typu „jak ses měla“ odpovídá tak vyhýbavě, až to vypadá, že má někde druhého. Na děti kašle tak dokonale, že si ve snaze přivábit její pozornost ubližují. Věčně se vymlouvá, že musí být v práci, že by se to tam bez ní složilo, a vrací se div ne až po zprávách a voní kávičkou a cigaretkou. Kamarád má na krku práci, domácnost, děti a kýbl společenských předsudků a nezvládá to. Vymyslíte pro něj pár věcí, aby si zase uvědomil, že je člověk, a navrhnete, že by mohli s ženou zajít do manželské poradny.

Přestane s vámi mluvit. Myslíte si snad, že je blázen, nebo co?!

Omyl první

K psychologovi chodí jenom blázni.

Ani náhodou.

Duševní porucha není šílenství. Šílenství je duševní smrt.

Podobně jako u fyzických nemocí a zranění, i psychická rána se může zhoršit natolik, že už nebude cesty zpátky. Ale řekněte – doopravdy byste zanedbali chřipku natolik, aby se z ní vyvinul zánět pohrudnice? Doopravdy byste se zapomněli nechat přeočkovat proti tetanu, jenom aby si o vás nemohl někdo myslet, že když jdete k felčarovi, automaticky máte mor?

Tak proč zanedbávat třeba takovou relativně lehkou depresi? Partnerskou neshodu, která by při pomoci zvenku ještě mohla být řešitelná?

Omyl druhý

On mi nacpe nějaké ty prášky.

Ani náhodou.

Tedy, ne psycholog. Ten léky ordinovat myslím ani nesmí. Bude se spolu s vámi snažit přijít na zdroj vašich potíží – jinými slovy si budete povídat, dokud vy sami pod jeho vedením nepřijdete na to, kde jste se v uvažování, prožívání a jednání zacyklili. Je to spíš jako rehabilitace nebo masáž, než jako operace.

Omyl třetí

Tak já tam teda půjdu a vyslechnu si ty kecy. A tím to bude dobrý.

Ani náhodou.

Jako u namoženého svalu, i u zauzlované duše je především potřeba – poté co odezní bolest ze zranění – zjistit, jaký pohyb člověk dělal špatně, a přestat ho dělat špatně a začít ho dělat (fyziologicky / etologicky) správně, jinak si ten sval / duši namůžete na tom samém místě znovu. A pište si, že podruhé to bolí víc.

Psycholog – nebo fyzioterapeut – vám může ukázat, jak máte došlapovat řádně, ale naučit se to musíte sami.

Omyl čtvrtý

Prostě jsem, jaký jsem, musíte se s tím srovnat.

Jedině za tu cenu, že ztratíte právo si stěžovat.

A pokud svým duševním kulháním obtěžujete nebo ohrožujete lidi příliš, tak moc, že jim s vámi přestane být dobře, tak s vámi jednoduše přestanou být. A vezete se šupem přesně tam, kam jste se báli, že se dostanete, když své potíže přiznáte: do izolace, do samoty. Ne kvůli původnímu zranění – ne kvůli původní třísce v dlani. Ale kvůli tomu, že jste s tím nic nedělali tak dlouho, až vám to zhnisalo, dostali jste sněť, přestali jste se mýt, protože se tu ruku bojíte vzít do vany, a začali jste neskutečně páchnout. Ta původní tříska nebyl problém. Problém jste z toho udělali, když jste to odmítli řešit.

Omyl pátý

Co by tomu řekli lidi? Už bych nikomu nikdy nemohl na oči. Radši se budu tvářit, že se nic neděje, a nikdo nic nepozná.

Ale pitomost. Lidi nejsou slepí. Přiznat si, že něco není v pořádku, a začít to řešit, je statečné a správné a nikoho to proti vám nepopudí. Naopak nevidět, že je někde v domácím týmu chyba, přehlížet ji, maskovat ji, kamuflovat a tak dál je zbabělé, nikoho tím neošidíte a jenom problém zhoršíte, mnohdy na neúnosnou úroveň. Sobě – a v důsledku i svým blízkým.

A jestli je někdo ve vašem okolí opravdu tak úzkoprsý, že by vás reálně pomlouval, že „chodíte ke cvokaři“, máte několik možností. Jednak to nemusíte nikde rozhlašovat. Psychologové jsou vázaní lékařským tajemstvím, takže co nevykecáte sami, to se nikdo nedozví. Jednak – vážně si myslíte, že místní drbny nevidí, že se hroutíte? Že máte chlapa na prd? Že jste na kordy s matkou? Že vaše pubertální děcko fetuje? Že nemáte práci? Fakt? Vždyť ony z takových věcí žijí. Ony jsou jako divé na všecičky negativní detaily, které můžou vyhrabat, aby se ujistily, že ony samy jsou nejlepší. Takže ty už o vás drbou dávno, nemylte se. No a teď: když se vaše situace přestane horšit a začne naopak lepšit, budou mít víc, nebo míň zrna na mletí?

Omyl šestý

Pak bych to už nebyl já.

Takže vy jste definováni svou nemocí? Jako ten malomocný, kterého Ježíš uzdravil, a on se rozbrečel, jak že si teď má vydělávat na život, že zdravému žebrákovi nikdo nic nedá?

Vážně?

Ne, opravdu to myslíte vážně?

Sebepozorování není zpočátku jednoduché.

Představte si, že jste až doteď žili bez zrcadla. Nevíte, že máte na levé tváři mateřské znamínko. Nevíte, že se vám dělají hluboké kruhy pod očima. Nevíte, že když se smějete, vylezou vám dásně. Nevíte, že máte na čele pořádnou úrodu uhrů.

Pak vám někdo nastaví zrcadlo a vy se zhrozíte. Váš odraz je o tolik jiný než vaše představy! Naučíte se do zrcadla předstírat. Narovnáte se, zatáhnete břicho. Učešete se. Vymačkáte si uhry. Přestanete cenit zuby a začnete se usmívat jako Mona Lisa. Každé ráno si na obličej naplácáte mejkap, abyste zakamuflovali kruhy pod očima.

Pak vás někdo vyfotí. A je to zase tady – ksicht jak pivovarská kobyla, pupek jak sud, záda jako luk.

Prohlásíte, že nesnášíte vlastní fotky. Začnete se vyhýbat objektivům.

Jenže.

Jenže my, vaši přátelé, vás vidíme právě tak, jak vás ukázalo zrcadlo a fotografie.

Denně.

A přesto vás pořád máme rádi a přejeme vám všechno dobré.

My vám totiž na ideál kašlem. Nás zajímáte vy. Ne vaše uhry a vyceněné dásně, ale to, že se spolu s vámi můžeme smát. Ne váš pupek, ale to, že vás můžeme obejmout. Ne vaše kruhy pod očima, ale to, že s vámi můžeme jít do kina. Že je nám s vámi dobře.

Jistě, když budete mít shnilé zuby, asi vás nebudeme rádi líbat… ale co je jednoduššího, než si ty zubiska denně čistit?

Milovat ideální obraz sebe sama je jednoduché.

Děti a zvířata si neuvědomují, jak vypadají, nebo je jim to jedno, a proto jsou krásné. Se všemi svými nedostatky.

Dospělí… Inu, dospělí, ti opravdu dospělí, si uvědomují, jak vypadají, co se jim nelíbilo, to postupně odstranili, co nedovedli odstranit, s tím se smířili, a jsou krásní. Nedokonalí, ale krásní. Mají rádi sami sebe, a tak můžou mít doopravdy rádi druhé. Žijí sami se sebou v míru a je to na nich znát. Jsou zdraví.

Prošli, nebo pořád ještě procházejí tím, čemu se říká osobnostní růst. Od miloučkého dítěte, krásného tím, že je přirozené, přes sobeckého a svoje nedostatky zakrývajícího puberťáka k zodpovědnému člověku, který už zase může být přirozený, protože se už nemusí za nic stydět.

A pak je tu poměrně velká skupina lidí, kteří by chtěli vypadat jinak, než vypadají, působit jinak, než působí, ale odmítají se podívat do zrcadla, aby zjistili, kde mají s tou prací začít. Nesnáší sami sebe, protože tuší, že mezi jejich ideálním obrazem a realitou je docela rozdíl. A tuhle nenávist si řeší na okolí, kdykoli mají dojem, že by mohli narazit na zpětnou vazbu. Buď jsou hnusní, nebo naopak hrozně hodňoučcí, abyste se cítili špatně, kdyby vám jen zlehka přišlo na mysl je upozornit…

A ti vás budou posílat do háje, když jim navrhnete navštívit psychologa – ten nejjednodušší způsob, jak si nastavit zrcadlo.

Bojí se vyrůst a dospět.

A tak si chodí po světě se svými chřipkami a zadřenými třískami a vyvrtnutými kotníky – a čekají na patologa.

A nejspíš se nikdy nedozví, jaké to je, žít bez bolesti a beze strachu.