Nerada píšu o ztrátách – snad jen stručně – den před plánovanou kastrací se ztratil Tuesday a protože už pomalu měsíc ho babka Princezna vystrkovala a nechtěla ho pouštět domů, zřejmě uznal, že už je dostatečně dospělej. Díky rozsáhlé pátrací akci víme, že nezesnul.

Poté ovšem sama babka protivná nesnášenlivá Princezna podlehla stáří a zůstal nám na krku trochu vykolejený Brášulka, který prakticky celý život byl řízen svou sestrou, a nějak mu jakási stálá buzerace chyběla. Venkovní Piškůtek, byť kocour plnoprávný, uznává Brášulkovu nadřazenost, takže naše kočičstvo vykazovalo značné rozpaky.

Za celá dlouhá léta co s námi Princezna žila, k nám žádná cizí kočka nepřišla, vyjma Valinky, která si z jejího velení houby dělala. Nikdy nám nepřišlo divné, že sousedi se občas potýkají s invazí odrostlých koťat na konci léta, která hledají své doma, a u nás se nezastavilo nic. Dneska už je mi jasné, že bdělá strážkyně krbu prostě cizí tlapu na dvorek nevpustila.

Bimbo byl s touto situací srozuměn a nadmíru spokojen. Když Princezna odešla, dohodli jsme se, že vzhledem ke vztahu Majdy k běhajícím kočkám a stáří Brášulky nic domů tahat nebudeme, ale pokud se něco teda přes Majdu dostane, neodmítneme tomu péči. Jasně že Bimbo si prostě myslel, že přes Majdu nemůže přejít ani chlup…

Takhle jednou v horkou srpnovou neděli se na dvorku objevili dva „chlupy“ a když zjistili, že se u nás dá nažrat, setrvali na oběd. Druhý den se vrátili na snídani, oběd a večeři, zkusili, co s Majdou udělá, když ji budou trochu provokovat a rozhodli se, že tady je to to pravé ořechové.

Vzhledem k tomu, že jeden byl zrzavý a druhý černobílý, dostali pracovní jména Garfield a Felix. Už jsme se pomalu poptávali po novém domově, když okupanti v úterý vyzkoušeli vstup na cizí území zadním vchodem přes dílnu. Tam teda hlídkovala Majda, takže tamtudy to opravdu nešlo. Ve středu po otevření předního vchodu se dovnitř vřítili jak ragbyoví hráči, bohužel Majdě před čumák.

Felix sice část únikové trasy přeběhl po zdi, ale oba zjistili, že ten pes vlastně není zlej, jenom se mu líbí jak utíkaj. Celý den jim trvalo, než si všimli, kudy vlastně chodí domů ten starý kocour a jakmile zjistili, že ten správný vchod je střešní okno, získala naše rodina dva nové členy.

Nevíme, odkud přišli, ale používání záchůdku pochopil Garfield okamžitě a bratra instruoval následovně. Kam se u nás doma dává jídlo kočkám, to pro ně nebyl žádný problém zjistit, a kde se dá nádherně spát, to už přišlo samo sebou. Týden po tom, co se stavili na první oběd bydleli u nás, jako když se tam narodili.

Jména se jim prakticky nezměnila – podle povahy a chování jsou jako princové Jasoň a Drsoň, jen u nás jsou Všivoň (Garfield) a Blboň (Felínek). Všivoň je takovej žižkovskej Pepík, sežere, na co přijde, z nikoho a ničeho si nic nedělá, ale když přijde na lámání chleba, je s prominutím pěknej posera.

Blboň je takovej mimísek a ač jsou to zjevně bratři, je o polovinu menší. Okupant je jednoznačně Garfield, ale objevitel jasně Felix. V noci se několikrát budí a chce se pomazlit, prakticky co tři hodiny to máme jako s kojencem. Na Majdu syčí oba a drží se jí z cesty, ale už na té posteli taky byli společně.

Zatím zůstávají na dvorku a v podkroví, kde prakticky válcují plechy nebo něco takového podle ran, které se odtud ozývají. Do přízemí pořádají objevitelské výpravy a plíží se jako Indiáni.

Nepochybuji, že když jsme v práci a Majda na dvorku je celý dům bedlivě prozkoumáván. To že u nás zůstanou je ovšem jednou jisté. Bimbo se sice tváří jako Herodes, ale kdo by se netvářil, když po něm denně od půl páté dusá Rychlá Rota.

Pokud máte zájem, tak zde jsou fota z prvních dnů, kdy chlapci okupovali dvorek

http://mermaid19.rajce.idnes.cz/Kocici_prirustky_2013/

a zde po návštěvě asi týden po dobytí nepřátelského území

http://ryba42.rajce.idnes.cz/Navsteva_v_Plananech_-_Garfield_a_Felix_fotky_z_mobilu/

bílozrzavý kocour je Piškůtek a za ním Brášulka

PS: citát z mailu, který mi od Inky došel do redakce o dva dny později než článek:

Ještě mě tak dneska ráno napadlo, když mi Garfield ležel na hrudníku a Felínka jsem držela za tlapku, že tentokrát se ta situace ani popsat nedá, to se musí vidět. Jsou naprosto neuvěřitelní, když jsem Garfielda dala poprvé na záchůdek, tak si tam lehl. Zahrabala jsem v kamínkách, on se ke mně otočil zády, vyčůral se a přes rameno po mě hodil pohled za tři stovky. Felínkovi to vysvětlil sám, protože jsme nikde načůráno, ani nakakáno neměli.

Celou neděli pracoval s Kačkou na počítači, protože finišovala ke státnicím. Bylo tak nádherně, že ho odpoledne popadla a vystrčila z okna. Nasraně skočil na postel a naaranžoval se tam se slovy, že on teda patří na ten gaučíček.

Věděli jsme, že žádnou kočku si přinést nemůžeme a jedině k nám může přijít. Docela mi to bylo líto, že si nemůžu pořídit, co bych chtěla, ale tihle dva naprosto překonali naše požadavky na kočku u nás. Pevně doufám, že to zvládnou s Mařkou, ona jim neublíží, ale stejně máme trochu strach.