Před časem byla přečerpávací vodní elektrárna Dlouhé stráně v jakési anketě vyhlášena za jeden ze sedmi divů Česka. Potom, co jsem ji letos v červenci viděla, s tím označením souhlasím. Je to ohromující stavba… zařízení… výsledek lidského úsilí, to je nejspíš ten správný výraz.

Poněkud jsem bojovala s tím, jestli se mi líbí, ale nakonec jsem dospěla k závěru, že třeba u přístavu zámořských lodí bych se kategorií líbí/nelíbí taky nezabývala, že tohle se hodnotí jinak. Každopádně dojem jsem si odnesla veliký. Pokusím se o technický popis v rámci možností svého humanitního vzdělání. Prosím o shovívavost všechny, kterým se bude zdát primitivní a nepřesný, i ty, kterým se bude zdát zbytečně složitý 🙂

Leckde v Jeseníkách si všimnete, že vedle Mravenečníku je podobně vysoká hora s nápadně rovným hřebenem. Nahoře je totiž jezero. Je umělé a je součástí přečerpávací vodní elektrárny, která dostala jméno právě po té hoře.

Elektřina má jednu hloupou vlastnost – prakticky se nedá skladovat. Přitom spotřeba má špičky (obvykle přes den, zatímco v noci klesá) a poslední dobou s nástupem alternativních zdrojů elektřiny má špičky i výroba (když zrovna zafouká vítr nebo vysvitne slunce). No, a když spotřeba neodpovídá výrobě, nastává problém.

Tenhle problém dokáže řešit přečerpávací vodní elektrárna. Skládá se ze dvou vodních nádrží, mezi nimiž je velké převýšení. Ty nádrže jsou spojeny potrubím přes turbíny s generátory. Když v síti elektřina přebývá, tak se ty přebytky spotřebují na pohon čerpadel, která vytlačují vodu z dolní nádrže do horní (tím se zabrání přetížení sítě a blackoutu), a naopak v době, kdy je proudu málo, se naopak spádem vody z horní nádrže do dolní vyrábí v turbínách nedostatkový proud k pokrytí špičky.

Výstavba Dlouhých strání začala už v roce 1978. Z technického hlediska se Jeseníky ukázaly jako nejlepší lokalita, ovšem podmínkou zahájení stavby v chráněné krajinné oblasti bylo, že po jejím dokončení se okolní krajina uvede do původního stavu a většina technologie bude schovaná v podzemí. Začátkem 80. let byl projekt utlumen, ale v roce 1985 jej oprášili, zmodernizovali a výstavba pokračovala. Po roce 1990 stavbu znovu zpomalily protesty ekologických aktivistů, takže celé dílo bylo dokončeno až v roce 1996. Náklady tehdy činily – z dnešního pohledu směšných – 6,5 miliard Kč a do roku 2003 byly splaceny.

Horní nádrž je obrovská (něco přes 15 ha) a, když se elektrárna spustí na plný výkon, může její hladina poklesnout až o 21 metrů. To trvá zhruba šest hodin, ale není to běžné, obvykle se spouští na dorovnání špiček jen na pár minut. Těch šest hodin vcelku byla spuštěná při povodních v roce 2002, kdy musela nahradit výpadek kapacity vltavské kaskády.

Vlastní strojovna je umístěna v podzemí. To má osm pater a jsou tam zejména ty zmíněné turbíny, konkrétně dvě obrovské Francisovy turbíny o výkonu 2 x 325 MW, což jsou nejvýkonnější hydroagregáty, které jsou v Česku instalovány; myslím, že je to snad i největší výkon v Evropě. Turbíny fungují zároveň jako čerpadla při čerpacím provozu.

Součástí elektrárny je transformátorovna, jež převádí vyrobenou energii na napětí 400 kV. Dvojice obřích transformátorů musela být také umístěna do podzemí. Ty transformátory jsou tak těžké, že je přivezli na železničních vagonech a nechali být – kdyby se s nimi mělo něco dělat, vyjedou po kolejích ven.

Takže jediné, co návštěvník zvenku vidí, jsou správní budova a pomocné provozy – garáže a dílny. Všechny stavby svým vzhledem připomínají spíše horský hotel z šedesátých let než průmyslové budovy.

Voda se mezi nádržemi pohybuje dvěma pancéřovými přivaděči o průměru 3,6 metru a délce 1,5 km, výškový rozdíl je asi 500 m. Přivaděče jsou uloženy v tunelech ve skále. Paralelně s přivaděči vede třetí tunel, kudy se v zimě chodilo k horní nádrži – původně po 2 400 schodech. Nejzdatnější zaměstnanci to prý dokázali za hodinu, nicméně po čase tam nainstalovali výtah. Celá elektrárna se standardně ovládá dálkově z centrálního dispečinku ČEZ v Praze. Při špičce trvá uvedení elektrárny do plného výkonu 100 vteřin.

Kdo chce vidět jen nádrže, může se k nim vypravit samostatně pěšky, na kole, na běžkách – jen autem se k nim nesmí. Ta dolní je prostě přehrada. Horní je… překvapivá. Těžko se to popisuje, není to příroda, ale není to ani „jen technika“, je to jaksi oboje současně.

Zaplatili jsme si prohlídku s průvodcem, takže jsme viděli kromě nádrží i podzemí. Je až překvapivě světlé – z psychologických důvodů je podzemní hala opatřená falešnými okny osvícenými zářivkami a také vstupní tunel je hodně světlý a barevný – má to usnadnit pobyt v podzemí lidem, kteří mají sklony ke klaustrofobii. Shodou náhod jsme v hale strojovny zažili spuštění turbín – bylo to, jako když stojíte na schůdcích letadla a zapnou motory, ten zvuk vám vibruje v kostech.

Na prohlídku s průvodcem je lepší se objednat předem po internetu (http://www.dlouhe-strane.cz/). Měli jsme pocit, že to není problém, a šli jsme si pro lístky až na místě – v Koutech nad Desnou, odkud vyjíždí prohlídkový autobus, ale v sobotu se nám podařilo získat místa až na čtvrtek odpoledne – a to se nám zdálo, že lidí je potkáváme málo. Navíc je to po internetu i trochu levnější.

Týden v horách pod Pradědem jsme si užili, i když i tam bylo teplo víc, než by si člověk přál. Chození po horách bylo tím pádem dost úmorné a nakonec jsme dva dny strávili ve stínu s knížkou. Ale konečně jsme podnikli tenhle vlastivědný výlet.

Fotky: http://1234zana.rajce.idnes.cz/Jeseniky_a_Dlouhe_Strane#