Už dlouho čtu s potěšením Zvířetník a parta kolem něj je mi mimořádně sympatická. Protože občas i přihodím nějaký diskuzní příspěvek, je asi na čase, abych se představila. Nejen sebe, ale i své psy.

Ačkoliv jsem vyrůstala v Praze a léta pak žila na Kladně, ocitla jsem se řízením osudu na samotě u Slap nad Vltavou. Už na Kladně jsme měli mého prvního psíka, jezevčici Betynku. Doslova jsem si ji vybrečela. Manžel zootechnik zastával názor, že pes do paneláku nepatří! Betynka mu tenhle názor brzy vyvrátila a žila i v paneláku bezvadný život a stala se miláčkem celé rodiny.

Když jsme byli v práci a synové ve škole, chodila Betynka „do školky“ k mojí mamince. Trávila dny na ústředním topení vedle stolu, odkud pilně sledovala dění pod okny a taky maminčino stolování. Že občas něco dobrého oblízla, je snad jasné! Vynahrazovala jsem jí nedostatek pohybu přes den dlouhými procházkami, kdy jsem si potřebovala třeba „vyvětrat hlavu“ od mých třech chlapů.

Později se k nám do paneláku přistěhoval ještě greyhound, tentokrát zásluhou manžela (pes přece nepatří do paneláku, že jo!!!) To je ale trochu delší historie. Jednou manželův kolega přišel do jeho kanceláře s otázkou: „Nechceš psa? Greyhounda?“ Manžel odpověděl, že jeden pes je tak akorát dost. „Tak se na ně přijď aspoň podívat!“ Večer se vrátil manžel nezvykle mlčenlivý a zaražený. Dost dlouho trvalo, než jsem z něho dostala, co se mu vlastně stalo.

No, byl se podívat na greyhounda a zjistil, že se jedná o ŠEST psů v majetku jistého statku, a že budou během několika dnů všichni uspáni, protože se jejich chov nevyplácí. A prý si může vybrat, kterého psa chce a že za tisícovku. Můj zootechnik, který nesnesl pohled na utrpení zvířat, prohlásil: „Tak jo, za tisícovku, ale všechny!“

Bál se s touhle zprávou přijít domů, měli jsme tenkrát dost hluboko do kapsy a živit těch šest vyhladovělých krků nebyla žádná legrace. A že vyhladovělí byli! Kreka, toho co jsme si nechali, museli do auta donést. Neměl ani sílu dojít. Ostatní psy jsme umístili ke známým na vesnici, kde jsme se o ně společnými silami a peněženkami starali.

Ale Krek už zůstal u nás a po čase, když se spravil a nabral síly a opět i důvěru v lidi, dokonce závodil. A dobře! Lidé od dostihů vždycky říkali, že nemá pro běh moc předpoklady a že běhá jen kvůli páníčkovi.

Když nám odešla Betynka ve věku 13 let, měli jsme ještě Kreka a tou dobou už i čuvače Bodryka, zvaného Body. Už jsme bydleli na samotě a někdo přece hlídat musí!

Toužila jsem ovšem zase po jezevčíkovi, ti jsou moje srdeční záležitost. Ale stárnoucímu Krekovi jsem si netroufala přinést domu takovou tryskomyš ,jako je jezevčičí štěně. Krek žil ještě několik let, dokonce překonal i několik vážných onemocnění. Byl to velký bojovník, nejen na dráze, ale i v životě. Ale nakonec i on odešel.

Na moje narozeniny (vlastně krátce před nimi, všechno nejde načasovat úplně přesně) přišla kamarádka a její přítel, kteří u nás mají ustájené koně. „Zavři oči a nastav dlaně!“ A tak se u nás objevila naše trpasličí jezevčička Betynka II Dneska je jí už jedenáct let, ale je pořád veselá a velice živá. Nikdy s ní nebyly velké problémy, má jen dost špatné zoubky. I když jí je čistím, tak zubní kámen, to je prevít!!

Jediný problém je ve mně, já totiž vychovávám závisláčky. Takže když jsem byla letos na Silvestra i Nový rok (a ještě pár dní potom) v nemocnici, největší moje starost nebyla o zdraví, ale jestli to Betka beze mne přežije. Přežila, vzorně se o ní staral syn (jen s ní odmítal spát v posteli, že prý se moc mele a roztahuje!) Po příjezdu domů jsem musela ještě v kabátě zalehnout na postel a psice mě celou opusinkovala. No, trošku mi skákala i po hlavě!

Body se chudák nedožil vysokého věku, objevilo se mu onemocnění, o kterém jsem předtím nikdy neslyšela. Rozšíření jícnu, kdy se mu v něm hromadila potrava, která se pak nedostala do žaludku. Byl by umřel hlady a museli jsme ho nechat uspat. Ach jo!!

Jenže zase neměl kdo hlídat. Na hlídání je lepší větší pes, jenomže i já jsem zestárla a procházky s velkým psem jsem už nezvládala (nebo jsem se bála, že je nezvládnu). Po poradě s kamarádkou padla volba na tibetskou dogu. Jak se psalo v odborné literatuře, je to pes, který velmi šetří energií a nevyžaduje mnoho pohybu. Naše Miu (což je tibetsky panenka) nevyžaduje pohyb žádný. Párkrát jsem ji vzala na procházku a došla na konec zahrady, což je asi 300 m. Tam se na mě znechuceně podívala a sedla si.

Když jsem ji pobídla k další cestě, tak si lehla s výrazem „to jsem zvědavá, co teď se mnou budeš dělat!“ Došly jsme domů jen na piškotový pohon. Je pravda, že máme „dvoreček“ o rozloze asi jeden hektar, takže kdyby chtěla, může běhat podle libosti. Na aport se odjakživa jen opovržlivě podívala, případně ho očichala, ale kdo by se za ním honil, že jo!

Pravdou je, že hodně hlídá. Nikdo ji to nikdy neučil, ale na schody před domem si troufne jen mimořádně otrlý jedinec. V tu chvíli je Miu u schodů a buď zavrčí, nebo štípne předními zuby a tím dá jasně najevo: „Sem se bez povolení paničky nesmí!“ Všichni známí a přátelé to už vědí a tak poctivě troubí klaksonem auta, nebo pískají a dožadují se vstupu. Když vyjdu ven, stačí říct „Miu, dobrý“ a návštěva může klidně dál.

Je ale pravda, že každou návštěvu hlásí malá jozefčice, která ještě vteřinu předtím slastně pochrupovala v posteli. Miu ale hlídá hlavně v noci, kdy kolem zahrady chodí divočáci a srnky. Vzhledem k tomu, že odmala odmítá spát v domě, museli jsme si všichni zvyknout na její leckdy vytrvalé blafání na všechny noční vetřelce. Ještě, že bydlíme na samotě!!

Občas má i „bohulibý“ zvyk, kdy si lehne přímo pod moje (vždy otevřené) okno do ložnice a štěká a štěká… Zvykli jsme si, co nám taky zbývalo. Teď už se občas v noci probudím a když slyším Miu štěkat, řeknu si: „Je to dobrý, jsem v bezpečí“ a spokojeně usnu. Pravda, někdy to chvíli trvá a pak místo modlitbičky huhlám něco o „potvoře šedivý rozeřvaný…“

Takže jsem vám představila všechny své psy (těm třem mávám za duhu) a doufám, že ty dvě se mnou ještě

dlouho pobudou!

P.S. Ty fotky nejsou moje. Miu fotila profesionální fotografka, Betynu moje kamarádka. Já mám fotografování zakázané. Jen jednou…

Na dostizích chrtů mi dal manžel do ruky foťák, ten obyčejný na kinofilm. Prý abych vyfotila našeho Kreka na startu. Když jsme po týdnu obdrželi vyvolané fotky, bylo na nich několik nádherných záběrů ještě zavřených startovacích boxů a pak neméně krásné záběry zeleného trávníku před otevřenými boxy. Chrti nikde, pravděpodobně byli už v cíli.

Foťák mi byl odebrán a už nikdy jsem se k němu nevrátila. I když s dnešními digitály, kdo ví?