PTÁCI: Ptačí příběhy aneb s přírodou nepohneš

0829fuk4_1Příběh první: Před měsícem zazvonili u našich vrat malí kluci. Podali mi krabičku. „Co to je“? „Vrabčák. Chytla ho naše kočka. Ale žije.“ „Ježíš kluci, ale co já udělám s vrabčákem.“ Ovšem pohled do klučičích očí stačil. „Tak dobře, já to zkusím, vzkážu po tátech.“

 

 

Doma jsem otevřela krabičku. Na dně sedí malý vrabčák, ještě žluté okraje po stranách zobáčku, bez žádného viditelného zranění. Co s ním. Vzala jsem akvárium, vystlala novinami, dala trochu sena, šrot, piškoty, vodu, no a nakonec vrabčáčka. Seděl, ani se nehnul. „Vrabčáku, vrabčáku, i když nemáš vnitřní zranění, uhyneš na stres.“

Jenže odpoledne se z akvária začalo ozávat nesmělé čim, čim. Ráno, když jsem odhodila peřinu, vrabec se v leknutí v akváriu třepotal jak motýlek. „Dobře, žiješ. Tak asi žereš. Nohy zlomené nemáš, křídla také používáš. Za hodinku, až se víc oteplí, jdeš ven.“

Za hodinu jsem vrabčáka posadila na parapet. Opět strnul v katalepsii. Opatrně jsem zavřela dveře ložnice a nechala vrabce svému osudu. Za další hodinu na parapetu nebyl. Pod parapetem také ne. Večer na protější střeše stodoly poskakoval vrabčák a čičiřikal. Nikdo mu neodpovídal. Vrabčáčku, vrabčáčku, za to už opravdu nemohu, že tu nemáš partu.

Byla jsem pyšná. Ne dlouho. Za týden přišla naše chlupatá kočka Moly. Z tlamky jí koukalo křídlo. Tady nebylo už co léčit. Asi mu to bylo souzeno.

 

Moly

Moly

 

 

Příběh druhý: Před pěti lety jsem dostala čtyři kuřata kříženek liliputek. Když dospěly, chodily za sousedovic kohoutem, každou chvilku seděly na vejcích, slepic začalo přibývat. Dnes mám slípek, že nevím, co s tím, pokud nějakou chytnu na začátku sezení, vajíčka jim seberu, ale ony se nakonec někde se svým mateřským pudem schovají.

Na druhou stranu, když se někde objeví slepička a okolo ní pět kuřátek, je to hrozně hezké. Občas to samozřejmě nedopadne, například když nasypu koním jejich „jádro“, slípky se seběhnou pod koryta, kvočky hlasitě svolávají kuřata. Sotva z koně vypadnou koblížky, už jsou tady slepice, aby zkontrolovaly, zda trávicím traktem koně neprošla nějaká zrna nestrávená. Kůň přešlápne a neštěstí je hotovo.

Kupodivu někdy přidupnutí větší kuře nebo slípka přežijí bez úhony, ale zrovna před týdnem jsme jedno trápení kuřátka museli ukončit. Ve čtvrtek mě dcera opět volá do stáje: „Mami, je tam zas nějaké umírající kuře!“ Hned jsem se vypravila, sebrala z matrace úplně maličké kuřátko, prochladlé, ale snad v pořádku.

 

IM000030.JPG

 

Kde máš matku? Nikde žádná kvočna s jednodenními kuřaty. Tak jsem vzala tohle domů, dala do krabice na seno, zapnula lampičku a omluvila se dceři: „Já dnes večer ještě musím do kanceláře.“ „Hm, a kdy se vrátíš?“ „Až už nebudu moct“ Dcera s humorem sobě vlastním mi odpovídá: „Tak to ani nikam nejezdi.“ (zná má bolavá záda 🙂 ).

Přesto vyrážím. Když se v 11 večer vrátím, dcera mě informuje: „Pípá“. „Jo, to je dobře, ovšem co přes noc? Když mu budu svítit, bude pípat a já se nevyspím, když mu zhasnu, bude mu zima“. „Tak si ho vezmi do postele.“ „No, to je asi už moc, lepší by bylo do trouby.“ „Na to je snad ještě malé, ne?“

Jak to dopadlo? Dala jsem kuře do velké papírové tašky, zapnula na své posteli elektrickou podložku, kterou si zahřívám lůžko v zimě, protože jsem značně zimomřivá, tašku jsem zakryla peřinou a lehla si na druhou stranu postele. Jenže kuře pípalo i ve tmě. Půl hodiny jsem to vydržela, pak vypnula elektrickou podušku, kuře vyndala z tašky, položila na ni a pod dekou ho přikryla dlaní. Šťastně zabořilo zobáček mezi prsty a byl klid.

 

0829fuk3

 

Jenže taková nepřirozená poloha pro mé tělo na dlouho není. Ruce jsem občas střídala, až pak, v hluboké noci, je opatrně vyndala zpod peřiny. Dobře, kuře je ticho. Šťastná jsem si našla svou polohu a usnula hlubokým spánkem. Ovšem ne tak hlubokým, aby mě ve čtyři hodiny ráno neprobudila kočka, která rozrazila přivřené okno. Okamžitě jsem se vymrštila z postele, chytla Moly a vyšoupla ji do obýváku. Kuře je ticho, dobře, honem ještě chvilku dospat.

Už je venku světlo, když se ozve pípání.

„Kuře, ticho!“ Jo, to není kuře, to je budík. Kde je kuře? Pod peřinou není? To všechno trápení bylo nadarmo?

Ne, tady je. Tak šup s tebou do krabice, teď ti bude dělat kvočnu lampička. A honem na dvůr obstarat zvířata před odjezdem do zaměstnání. Jenže na dvoře jsme objevily skutečnou matku. Čtyři kuřata, která jak kdyby z oka vypadla našemu pokojovému, okolo ní. Tak to jdeme zkusit. Nasypala jsem kvočně a utíkala zpět do pokoje. „Ne, kuře, má dlaň tvoje matka není, jde ti představit tu skutečnou.“

Vypustila jsem kuřátko v blízkosti sourozenců. S radostným pípáním se rozběhlo ke kvočně. Ta se po něm neohnala. Moc jsem doufala, že snad tento příběh bude mít šťastnější konec. Neměl, kuřátko za ostatními pořád zaostávalo, a když jsem ho pátý den našla prochladlé, ani krabice a lampička, která byla pořád v ložnici přichystaná, mu nepomohla. No, alespoň jsem to zkusila.

Aktualizováno: 28.8.2013 — 10:03

57 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Milá Fuky, díky za další povídání – dělalas cos mohla, ale holt je v tomhle příroda silnější 🙂
    Já umím ptáky chytat, jsem na ně zvyklá, ale nerada to dělám a to jsem horor Ptáci (pro jistotu) ani neviděla 🙂 Mám s ptáky, kteří se ke mě moc přiblíží (tedy mimo ty, které jsem kdysi chovala v klecích) nějaký mentální problém, takže třeba odlovení ptáčků omylem zaletěvších do Domu mě stojí jisté duševní úsilí (wasntme)
    Nevadila mi ale „naše“ jiřička, která se každé jaro snažila postavit hnízdo v naší ložnici a vždy jsme vedly debaty na téma, že tady ne, venku to bude lepší 🙂 Vůbec nepanikařila, prostě elegantně vlétla, usedla ně některý z příčných trámů a švitořila novinky. Když omylem vlétla dolů do kuchyně, kde trámy nejsou, sedávala na garnýžích.
    No skončila špatně – zalétla si loni na kus řeči k sousedům a tam ji ulovila kočka… Holt, příroda. Ale mrzí mě to ještě dnes.

  2. Moc ráda čtu povídání od Fuky a i když mi bylo obou malých opeřenců líto i to je o životě !!!

    Před pár lety jsem na zahradě zachránila „naši“ hrdličku. Z okna jsem zahlédla, jak na ní dopadl velký dravec (asi sokol) a vznesl se s ní do větví. Tak jsem vystřelila jako katapultovaná, křičela, mávala rukama a tleskala. Dravec se mě skutečně lekl, hrdličku pustil a odletěl. Ona spadla na zem, ale měla jen hodně pocuchané peří a z jednoho křídla jí trčelo asi vylomené brko. Naštěstí jí dravec asi ani nestačil pořádně klovnout. Posadila jsem ji na kašničku a ona brzy vzlétla do větví. Já vím, dravec je dravec a potřebuje jíst a krmit mladé, ale tuhle křehkou hrdličku, co u nás každoročně hnízdí, jsem mu odmítla dát. Byla jsem pyšná, že se mi to povedlo. Tihle dravci si k nám stejně občas zaletí pro nějakého sousto, většinou vrabce. Když některý krouží dost nízko na zahradou, odháníme ho, ale když je pak na ní najednou na nějakou dobu mrtvolné ticho, vím, že uspěl.

    YGO a Xerxová, přeji krásné dovolené.

    1. Na ptáky moc nejsem, vlastně se mi líbí jenom rorýsi. Samozřejmě při pohledu z dálky. Ale kdysi nám na římse vedle okna v 10. poschodí několik let opakovaně hnízdily hrdličky (zahradní, balkánské). To jsem už před lety podrobně na webu popisoval. Jednou, když v dubnu napadl sníh, jsem jim tam zřídil elektrické topení. Samozřejmě nízkonapěťové . Ale asi to bylo zbytečné, myslím, že by přežily (s mláďaty) i bez toho.

      1. Abych nekřivdil, kachny jsou taky moc hezké. Čerstvě vylíhlá mláďata hrdliček vypadají jako malé kachničky na hraní.

  3. Fuky, diky za pekny clanek. Na ptaky se rada divam, rada je posloucham, ale trochu se jich bojim na dotek. Asi vzpominky z detstvi na utocne slepice a hlavne husy. Ted,kdyz se nam venkovska kocici populace snizila ze tri pouze na Pepu Navratila,ktery se radejc zdrzi doma a venku se prevazne vyhriva na terase, tak se k nam vratili ptaci ve velkem mnozstvi. Kdyz ti tri kockouri venku řádili, tak jsem, krome kolibriku, ptaky nekrmila.

    1. Už jsem to tu psala, na mně se podepsal film Ptáci. Opeřence fakt moc ne…
      Ale zachraňovala jsem sýkorku z ruin budov tábora, kam jsme jezdívali. Nějak tam zabloudila a asi už netrefila ven. Byla už tak zmořená, že se nechala chytit. když jsem ji vynesla ven, chvíli u mne ještě byla a pak ulítla, moc jsme doufali, že to zvládla.

      1. Film Ptaci se na mne podepsal taky. Ale fobii jsem jednou prekonala, protoze nic jineho nezbylo. Taky jsem o tom uz kdysi psala. Ohromne hejno malinkych taznych ptacku si cestou nekam odpocinulo v Columbii zrovna kdyz cesminy mely zrale bobule. Ptacci papali, a jak jim to kvasilo v zaludcich, tak se desive striskali. Nekteri se vravorave prochazeli parkovistem, nekteri obcas spadli z nejake nizsi vetve dolu, a nekteri bohuzel v letu narazeli do oken nasi kancelarske budovy. A bylo jich strasne moc, nejen kolem nasi budovy, ale tak ruzne v okoli. Moc jsme jich nasbirali do skatuli a prijeli si pro ne z nejake dobrocinne skupiny a nechali ptacky se z te opice vyspat. Ale zabilo se jich dost.

      2. Sýkorku modřinku s poraněným křídlem jsem kdysi našel začátkem listopadu v lese.Odnesl jsem ji domů. Za dva dny vylezla zpoza skříně, kam se schovala, když jsem ji doma vypustil a celou zimu strávila ve dne na monsteře a v noci na stojací lampě, kde to u žárovky pěkně hřálo. Brzy usoudila, že pokoj je její a při každé příležitosti to dávala hlasitě najevo. Baštila odřezky z kuchyně, které jsme jí dávali do misky pod monsterou a každý den dokonale prošmejdila celý byt. Pocuchané křídlo se jí brzy spravilo a když jsme ji na jaře posadili na okno, nechtělo se jí ven. Nakonec sice vylétla, ale ještě několik dní se vracela zpátky a vždy strašně ječela, když zjistila, že okno je zavřené.

  4. YGO a Xerxova, pekne si uzijte hor a more. Uz se tesim na fotky a povidani. Preju vam prijemne a bezpecne cestovani a pekne pocasi.

  5. Ta moje sasanka je ouplně poslední níže ale ta mořská je taky dobrá,ovšom, kdo by se se mnou vezl kdesi k móřu. (chuckle)

  6. Ptáky, co nosila Polárka, nebylo možné zachraňovat, protože je nosila ve stavu neslučitelném se životem. Naštěstí Macešce jsou ptáci ukradení a nosí jen myši, za což je chválena. Přece jen mi vadilo mít zahradu plnou peří, zejména oranžového (když Polárka ulovila zřejmě uprchlého kanára).

      1. Ne ne, byl to kanár- aspoň doufám, že uprchlý, ne že ho ta černá potvora někomu vytáhla z klece. Neměla jsem odvahu se kohokoli z okolí zeptat.

        1. Ano, některé otázky je lepší spolknout. Myslím, že podobně Zdena polabská se příliš nevyptávala, kolik okrasných rybišek zůstalo sousedům v jezírkách (chuckle) .

          Matyldo, nechystáte se náhodou o víkendu do Chlumce?

          1. Nene, jako sedláci u Chlumce jsme už dopadli s kdečím, tak opakovat si to v historické podobě nemusíme 🙂

            1. Škóda. Bude to akce jako hrom, když je to dvoustý jubileum. Masakru.
              Mě totiž napadlo, že bysem ti vnutila juky a ták, kdybyste jeli kolem. Njn, budu se s nima muset nějak vyrovnat.

              1. Mě zbavila juk ta vichřice s povodní. Měla jsem krásné, asi metr vysoké a v květináčích. Podívej se trochu po Labi zda tam nedopluly. Smetlo je to do Mohelky, která vtéká do Jizery a ta do Labe. Až to smete jednou mě, tak tě navštívím.

  7. Oni drozdíci bejvaj docela oprsklí.
    Kdysivá, ještě v Praze sedím takhle u stolu a dělám korektury, když v tom najednou slyším: „píp… píííííp …..pííííííííííp …
    Podivila jsem se, co u nás může pípat a nakonec pochopila, že to pípá na chodbě. Před naším bytem byly schody k půdě a na odpočivadle okno. Zřejmě otevřené, drozd vlítnul, okno se větrem zabouchlo a drozdík si narazil křidýlko, až viselo.
    A samozřejmě se vůbec nemínil nechat chytit- „Hele“, povídám, „když tě budu chytat, tak ti s tím křídlem něco udělám. Co kdybys šel raděj k nám na návštěvu?“ A tak jsme šli – krok a schod a hop a schod. Na prahu se zastavil a koukal, kam to jde, načež zamířil do pokoje. „Tam ne“, hnala jsem ho do kuchyně.
    Nasypala jsem mu drobečky, a dala misku s vodou a víc jsem si ho nevšímala, aby si zvyknul. Drozdík šmejdil po kuchyni jak myš. Křidýlko se pomalu rovnalo a tak nejdřív vyletěl na židli a pak ke mně na stůl. Zřejmě pochopil, že ode mne mu žádné nebezpečí nehrozí a tak se kolem mne šmrdolil a pokukoval a nakonec vyskočil na desky s rukopisem.
    Kývnul ocáskem a pustil hovínko. „Drozdí“, povídám vyčítavě, „nekakej mi na rukopis!“ Zřejmě mi rozuměl, protože se ohlédl přes ramínko na ten bobek a pak se na mne tázavě podíval: „No a jak to mám teda dělat?“ „To je fakt“, uznala jsem a drozdík dál capkal okolo.
    Křidýlko se čím dál víc rovnalo a drozdí prošmíroval celou kuchyň, nakukoval do hrnců a zkontroloval všechny škvíry. Nakonec vyletěl nahoru na skřínky, kde byli staré váhy po babičce. Přistál do jedné misky a ona se zhoupla a zarachtala. Odskočil a koukal, co se bude dít. Nedělo se nic a tak zkusil skočit na druhou misku. Počkal až se zhoupne dolů a přeskočil na tu první. Okamžitě pochopil, že má bájo houpandu a tak přeletoval, poskakoval, rachotil a houpal a měl z toho velikánskou jundu.
    Pak usoudil, že už se pohoupal dost a vyletěl k oknu, kde se drápkama chytil rámu. A ohlédnul se po mně:“Mně už je dobře a já bysem letěl domu. Pustíš mě?
    Tak jsem otevřela okno, drozdí se zatřepetal a přistál na zábradlí terasy protějšího domu. Ohlédl se k našemu oknu, udělal veliké Pííííp a odsvištěl… 🙂

      1. abyt, nikomu to neříkej, já taky.
        Jen jsem měla druhý den problém šéfovi vysvětlit, že ten flek na deskách je tam proto, mi rukopis pokakal drozd. Vějak tomu vůbec nechtěl věřit… 😀

        1. Jsem letos zjara seděla na dvorečku a přistál mi na rameni vyjevenej mladej brhlík. Byli jsme z toho oba poněkud rozpačití, dokud se nepřiřítila brhlí maminka a nedala mu sodu: čumkamlítotáš, kolikráttitomámříkat, nalidisenesedá. Seřvala ho tak, že už si to určitě pamatovat bude a ze mě Sv. František z Asissi zase nebude.
          😀

          1. brhlící jsou nebojácní. Když jsem onehdá jednoho „rozdýchávala“ po nárazu do skla, tak sice posléze opustil moje dlaně, ale přelétl na moje rameno a rejdil mi po zádech a rukách. Pocit nic moc (opeřence nemusím) a polovička se mi navíc drze posmíval…

  8. Ptáček vybraný ze spárů kočky bez viditelného postižení se ráno převrátil na záda a umřel. Zato ježek, kterého při štědrodenním úklidu zahrady nějaký pitomec vyhrabal z listí se mi ve sklepě po vykrmení prospal až do jara. Venku by nepřežil, sbírala jsem ho pozdě večer a do rána napadlo 5 cm…

    1. možná ho ani nikdo nevzbudil. Nás jednou na zahradě překvapil v zimě miniježeček – a na veterině i při telefonní konzultaci s paní „ježkovou“ mi potvrdili, že když jejich organismus zjistí, že už nemá z čeho brát (málo vykrmení, nebo hodně cizopasníků), tak je často probudí a „nutí“ jít sehnat živiny.
      Náš ježeček byl tak „vyžraný“ od cizopasníků, že nakonec nepřežil.
      Pokud jsi mu poskytla jídlo a pohodlný pelíšek v teple, tak se nedivím, že byl vděčný nocležník (nod)

      1. nn, právě že nebyl ani tak malý ani tak vyhublý, opravdu to vypadalo na nedobrovolné procitnutí. Samozřejmě je pak ježek hladový a potřebuje se znovu nacpat, i když by jinak normálně spal až do jara. Měla jsem ho pár dní doma, pak dostal celý sklep (cca 1,2×1,2m) s teplotou lehce nad nulou, boudu plnou slámy a dost žrádla. Po chvíli vykrmování usnul, na jaře se zas týden cpal a pak jsem ho pustila. Červíky neměl, to bych v bobcích viděla. Blechy kupodivu taky ne.

  9. Děcka (pro ty, co toto oslovení nemají rádi, Drahoušci (rofl) ), loučím se – odjíždím nach Jeseníky. Buďte tady hodné a nezlobte paní šefku. Já se vrátím a se mnou přijde zákon (chuckle) (chuckle)

  10. Taky jsem jednou zachraňovala! Drozda. Přinesly ho děti, prý co s ním mají dělat. Byl už opeřený a rodiče by si ho už dokrmili na zemi. Jenže děti nevěděly přesné místo, kde ho našly. A tak putoval do klece. Krmila jsem ho žížalami – a že teda měl apetit ! (whew)
    Asi za čtrnáct dní jsme ho slavnostně vypustili. Snad přežil, protože ještě příští rok mi po dvoře pochodoval neobyčejně krotký drozd.

  11. No jo, taky jsme neuměli zachránit netopýra. A taky jsme to zkoušeli. A ježky. Myslím, že neměli tenkrát moc šancí, ale kotěcích konzerv dostali dost. Jen byli příliš malí. Ale tenkrát jsme neměli kachny a za stodolou bylo moře slimáků. Možná se ti největší nakonec do zimy dokrmili.

  12. Fuky, díky, bezva písání, jako vždy. Člověče pomni jak to chodív přírodě a moc se nedojímej a když můžeš, tak pomož. (h)
    (wave)
    Jednou jsem našla malého strakapouda, nesla jsem ho asi 2 km v 30 st. vedru do ornitologické stanice, že ho jako mají zachránit, tam mi řekli ať ho zanesu zpět, že si ho rodiče najdou a taky že našli, za chvíli šplhal po stromě, byl tak malinkej a zvládl to. Horší bylo v tom vedru se mnou, jasně,málem jsem vypustila dušu. (chuckle)

  13. Jojo, Moly vypadá jak po nedělním obědě 🙂 .

    Přidávám se k předřečnicím. Fuky, ráda čtu tvé články. Díky! A těším se na další!

  14. Fuky, opět moc hezké povídání. Ano, s přírodou nepohneš a i když to vypadá nemilosrdně, příroda VÍ co dělá a proč odstraňuje slabší. To jenom my, lidé, se snažíme něco vždy napravit. I já když jsem vezla až do Letovic malého veveřáka, kterého jsem „zachránila“ z tlamky našemu kocourovi. To trápení jsem mu vlastně prodloužila o několik dní ;( .

    1. Kdepak, co kocour a peklo schvátí, to už nikdy nenavrátí. A když, tak to navrátilec v 99% případů nepřežije, ono stačí si všimnout, když si tygřík zívne, cože to má v tlamičce a vše je jasné. Ferdík měl čtyři šavličky, každá přes 2 cm dlouhá a Čertík je na tom podobně. Do čeho je zatne, to končí.

  15. Milá Fuky, moc se mi líbí, jak píšeš, jak žiješ se zvířaty. Nesentimentálně, s otevřeným srdcem a úctou k životu i ke smrti. (h)
    Přeju všem krásný den. (h)

  16. Naše Kačka letos v létě takhle zachraňovala kotě, maminka dobře věděla, proč se o něj nestará jako o jeho sourozence.

  17. Milá Fuky, my útlocitní si prostě uroníme pár slziček a přiznáme si,že takovej ten život je..a stejně to zkoušíme pořád znova,ukecat osud nebo tu s tou kosou…někdy ukecáme, někdy ne… děkuju za tvoje krásné psaní… (hug)

  18. hezký čtvrtek všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm , co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    Příroda nebývá vždy milosrdná. Smrt mláďat do ní prostě patří.
    Krásně a s láskou k živým tvorům jsou písmenka uspořádaná (nod) – moc hezky se to čte

  19. Milá Fuky – moc hezké vyprávění „ze života hospodáře“. Akorát si myslím, že pro ty útlocitnější jsi měla vynechat ty dodatky „… a po pěti dnech“ (chuckle) .

    Mamka nám vždycky vykládá příhodu, jak kráva přišlápla kuře, tomu strhla ze zad polovinu kůže. Tak mamka nelenila, vzala opeřence a kůži přišila. A víte, že ten chirurgický zákrok slípka přežila a dožila se šťastného konce šlapání lukší v hrnci (nod) ?!

    Poznámka: je-li na fotce kočka Moly, tak jsi ji zřejmě zachytila zrovna po požití – tedy ne alkoholu, ale nějakého toho masitého soustíčka. Je krásná a myslím, že hlavně Beda z ní bude nadšená ;O

    1. YGO! Ty mně vždycky dostaneš! Šlapat nudle v hrnci, no , to je balada, co víc si může ten boží tvor přát. (rofl)
      I my budeme nakonec sežráni, to je příroda. Akorát ze mně vyroste určitě sasanka. (rofl) (wave)

      1. Ze mě rostou všichni kolem už teď 😀 .

        Hele, Jenny, zvídavej dotaz – proč zrovna sasanka???

        1. Jestli Jenny nemyslí mořskou sasanku. To by naznačovalo, že skončí někde na dobrodružné plavbě kolem světa – Jenny (inlove) , máš se na co těšit! (chuckle)

          1. Áno, spojitost s mořem se nabízí, proto mě to tak zaujalo. Chich, máš pravdu, Vave, pokud, tak to bude hódně divoká sasanka (chuckle) .

            1. spojitost s mořem je u nás téměř dnes a denně… Vilík opustil motýly (je chlapec přelétavý) a zajímá ho žlalok, kanic, lejnok – hlavně manta a tlnucha, a taky lososi a želvy a mošský koník a medůzy a chobotnice a klabi… Hrůůůza (chuckle) Začínám nemít ráda náš veleobří atlas zvířat. Dneska Vilém přijede. Zítra ho naložíme a vyrazíme k moři. „Bydlí tam žlalok? A co žekne Vilíkovi ? A bude tam ježek? Mošský ježek?? A lejnok ?? A co žekne lejnok žlalokovi?? A co žekne Vilíkovi??
              Na dotaz, jestli se jede k moři koupat odpovídá stručně. „Ne“ . Začínám se těšit (rofl)

              1. Jen se nedělej, vždyť si to náramně užíváš! 😀
                A počkej, až chlapec přelétne třeba k láčkovcům. Eště budeš se slzou v oku vzpomínat na žlaloky a lejnoky…

                Tak klidné cestování, bezvadnou mořskou dovču a šťastný návrat! (wave)

                1. jojo – děda ho štve, neb na tyto otázky odpovídá „nic neříká, mlčí, neb je to paryba (či ryba)“ To babička se snaží (dokonce se snažím tak trochu držet zoologickou realitu) a povídá a povídá. Naštvu ho jen když vypadnu z role a houknu : „kanic říká – Viléme, dopij to mlíko“ A to hned Vilík ječ:í „ale to kanic nikdy nežííííkááá“

                  1. Chich, zde se ti otevírá velké pole působnosti, ale pozor na to, až bys časem zešílet mohla. Neboť na smeč – Ne, Viléme, kanic to vždycky říká! – se pravděpodobně dozvíš – A puooč?
                    Asi fakt lepší předstírat parybu. 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN