Příběh první: Před měsícem zazvonili u našich vrat malí kluci. Podali mi krabičku. „Co to je“? „Vrabčák. Chytla ho naše kočka. Ale žije.“ „Ježíš kluci, ale co já udělám s vrabčákem.“ Ovšem pohled do klučičích očí stačil. „Tak dobře, já to zkusím, vzkážu po tátech.“

Doma jsem otevřela krabičku. Na dně sedí malý vrabčák, ještě žluté okraje po stranách zobáčku, bez žádného viditelného zranění. Co s ním. Vzala jsem akvárium, vystlala novinami, dala trochu sena, šrot, piškoty, vodu, no a nakonec vrabčáčka. Seděl, ani se nehnul. „Vrabčáku, vrabčáku, i když nemáš vnitřní zranění, uhyneš na stres.“

Jenže odpoledne se z akvária začalo ozávat nesmělé čim, čim. Ráno, když jsem odhodila peřinu, vrabec se v leknutí v akváriu třepotal jak motýlek. „Dobře, žiješ. Tak asi žereš. Nohy zlomené nemáš, křídla také používáš. Za hodinku, až se víc oteplí, jdeš ven.“

Za hodinu jsem vrabčáka posadila na parapet. Opět strnul v katalepsii. Opatrně jsem zavřela dveře ložnice a nechala vrabce svému osudu. Za další hodinu na parapetu nebyl. Pod parapetem také ne. Večer na protější střeše stodoly poskakoval vrabčák a čičiřikal. Nikdo mu neodpovídal. Vrabčáčku, vrabčáčku, za to už opravdu nemohu, že tu nemáš partu.

Byla jsem pyšná. Ne dlouho. Za týden přišla naše chlupatá kočka Moly. Z tlamky jí koukalo křídlo. Tady nebylo už co léčit. Asi mu to bylo souzeno.

Moly

Příběh druhý: Před pěti lety jsem dostala čtyři kuřata kříženek liliputek. Když dospěly, chodily za sousedovic kohoutem, každou chvilku seděly na vejcích, slepic začalo přibývat. Dnes mám slípek, že nevím, co s tím, pokud nějakou chytnu na začátku sezení, vajíčka jim seberu, ale ony se nakonec někde se svým mateřským pudem schovají.

Na druhou stranu, když se někde objeví slepička a okolo ní pět kuřátek, je to hrozně hezké. Občas to samozřejmě nedopadne, například když nasypu koním jejich „jádro“, slípky se seběhnou pod koryta, kvočky hlasitě svolávají kuřata. Sotva z koně vypadnou koblížky, už jsou tady slepice, aby zkontrolovaly, zda trávicím traktem koně neprošla nějaká zrna nestrávená. Kůň přešlápne a neštěstí je hotovo.

Kupodivu někdy přidupnutí větší kuře nebo slípka přežijí bez úhony, ale zrovna před týdnem jsme jedno trápení kuřátka museli ukončit. Ve čtvrtek mě dcera opět volá do stáje: „Mami, je tam zas nějaké umírající kuře!“ Hned jsem se vypravila, sebrala z matrace úplně maličké kuřátko, prochladlé, ale snad v pořádku.

Kde máš matku? Nikde žádná kvočna s jednodenními kuřaty. Tak jsem vzala tohle domů, dala do krabice na seno, zapnula lampičku a omluvila se dceři: „Já dnes večer ještě musím do kanceláře.“ „Hm, a kdy se vrátíš?“ „Až už nebudu moct“ Dcera s humorem sobě vlastním mi odpovídá: „Tak to ani nikam nejezdi.“ (zná má bolavá záda 🙂 ).

Přesto vyrážím. Když se v 11 večer vrátím, dcera mě informuje: „Pípá“. „Jo, to je dobře, ovšem co přes noc? Když mu budu svítit, bude pípat a já se nevyspím, když mu zhasnu, bude mu zima“. „Tak si ho vezmi do postele.“ „No, to je asi už moc, lepší by bylo do trouby.“ „Na to je snad ještě malé, ne?“

Jak to dopadlo? Dala jsem kuře do velké papírové tašky, zapnula na své posteli elektrickou podložku, kterou si zahřívám lůžko v zimě, protože jsem značně zimomřivá, tašku jsem zakryla peřinou a lehla si na druhou stranu postele. Jenže kuře pípalo i ve tmě. Půl hodiny jsem to vydržela, pak vypnula elektrickou podušku, kuře vyndala z tašky, položila na ni a pod dekou ho přikryla dlaní. Šťastně zabořilo zobáček mezi prsty a byl klid.

Jenže taková nepřirozená poloha pro mé tělo na dlouho není. Ruce jsem občas střídala, až pak, v hluboké noci, je opatrně vyndala zpod peřiny. Dobře, kuře je ticho. Šťastná jsem si našla svou polohu a usnula hlubokým spánkem. Ovšem ne tak hlubokým, aby mě ve čtyři hodiny ráno neprobudila kočka, která rozrazila přivřené okno. Okamžitě jsem se vymrštila z postele, chytla Moly a vyšoupla ji do obýváku. Kuře je ticho, dobře, honem ještě chvilku dospat.

Už je venku světlo, když se ozve pípání.

„Kuře, ticho!“ Jo, to není kuře, to je budík. Kde je kuře? Pod peřinou není? To všechno trápení bylo nadarmo?

Ne, tady je. Tak šup s tebou do krabice, teď ti bude dělat kvočnu lampička. A honem na dvůr obstarat zvířata před odjezdem do zaměstnání. Jenže na dvoře jsme objevily skutečnou matku. Čtyři kuřata, která jak kdyby z oka vypadla našemu pokojovému, okolo ní. Tak to jdeme zkusit. Nasypala jsem kvočně a utíkala zpět do pokoje. „Ne, kuře, má dlaň tvoje matka není, jde ti představit tu skutečnou.“

Vypustila jsem kuřátko v blízkosti sourozenců. S radostným pípáním se rozběhlo ke kvočně. Ta se po něm neohnala. Moc jsem doufala, že snad tento příběh bude mít šťastnější konec. Neměl, kuřátko za ostatními pořád zaostávalo, a když jsem ho pátý den našla prochladlé, ani krabice a lampička, která byla pořád v ložnici přichystaná, mu nepomohla. No, alespoň jsem to zkusila.