Už jako jinoch jsem opouštěl tehdejší osmiletku o rok později jako moji vrstevníci, kteří buď studovali na tehdejších jedenáctiletkách, průmyslovkách, nebo byli zařazeni v pracovním procesu coby učni nějakého pracovního oboru.  Již tehdy mě moje neposlušné tělo zlobilo a tak jsem měl školní výpadek.

Takže jsem končil moji docházku do tehdejší vzdělávací instituce lidově demokratické republiky Československé, osmiletou základní školu, jako patnáctiletý dacan a nikoliv jako čtrnáctiletý žák.

Tehdy byla výuka na osmiletce ukončována závěrečnými zkouškami, jejichž výsledky však na další studium nebo zařazení měly jen druhotný vliv.  Důležitější bylo členství v tehdejším ČSM, pionýrská historie žáka a daleko nejdůležitější historie rodiny, tedy původ. Třídní původ! Ano, v tehdejší sebeproklamované beztřídní společnosti byl původ občanů setsakramentsky roztříděn.

Díky předkům mé maličkosti můj kádrový profil dopadl uboze, a na závěr osmé třídy mě bylo naznačeno abych si začal hledat učební obor v kovovýrobě. Na další studium zapomeň, na to máme jedince z rodin dělnického původu. Takže perspektivní kádr lidově demokratické společnosti jsem rozhodně nebyl.

A tak v létě roku 1956 jsem nastoupil co by učeň v tehdejší fabrice ZKL Brno – Líšeň, později známou pod názvem Zetor Brno. Nebudu se zde rozepisovat o slastech tehdejšího odborného učiliště, ani o naší výrobní skupině, kde bylo mezi osmnácti učni přes polovinu postižených podobně jako já. Učili jsme se za trest, za špatný původ. Snažili se nám nakecat, že za to můžou naši předci, ale když se ohlédneme zpět, tak se jim to nepovedlo.

Můj život tak dostal zcela jiný rytmus. Škola začínávala v 8 hodin ráno a měl jsem ji prakticky za rohem. Takže vstávat v 7 hodin ráno bylo v pohodě. Fabrika ZKL Brno byla v polích mezi Brnem a Líšní, pod Stránskou skalou. Tehdy se tam všichni zaměstnanci dostávali šalinou č. 10, co jela z Nových Sadů do Líšně. Já bydlel na Merhautce, v Černých polích, nedaleko dětské nemocnice a tak odtud jsem se musel nejdříve dopravit na Nové Sady a pak pod Stránskou skálu.

Tato přeprava byla časově náročná. Dvacet minut šalinou č. 9 nebo 5 na Nové sady, tam přestoupit na desítku a tou pak zhruba 45 minut pod Stránskou skálu. Odtud pak skoro přes celou velikánskou fabriku 10 minut poklusem do budovy učiliště, kde nám ráno v 6 hodin začínala výuka.

To ovšem znamenalo každý den vstávat ve 4 hodiny ráno, abych pak stihl zavčas dojet na místo. Navíc, cesta to bývala často dobrodružná, protože na tu šestou ráno jezdili tehdy do fabrik dělat skoro všichni a MHD byla neskutečně přecpaná. I když pod Stránskou skálu jezdily šaliny každé 3 minuty, tak dopravit před šestou více jako 4 000 zaměstnanců nebyla žádná sranda.

Tehdejší brněnský tramvajový park oplýval převážně výbavou ještě z let dvacátých a třicátých. Na trati č. 10, pod Stránskou skálu jezdily převážně soupravy z let třicátých, takže to už byly tramvaje s chráněnými plošinami a ne ty, kde byly plošiny skutečně jen plošiny se zábradlím, ze kterých se teprve vcházelo šoupacími dveřmi do vozu a které jsme jako mladí sígři měli ve zvláštní oblibě.

To proto, že nám tam vanul vítr do tváře a dalo se tam za jízdy naskočit či vyskočit z kterékoliv strany. Jak se tyto vozy líbily zaměstnancům MHD, jsme se neptali. Když ale teď pomyslím, že takový řidič prostál celou šichtu za řídícími klikami vystaven větru dešti, tak před nimi smekám.

Ostatně i v těch šalinách z let třicátých řidiči furt stáli za podobnými klikami, jen že na ně nefučelo, plošina byla chráněná, ale stejně tam jaksepatří táhlo, teplota jako na ulici a nástupní či výstupní otvor, nikoliv dveře, byl permanentně otevřen. Toto poskytovalo možnost, zvlášť nám agilním jedincům, vyskočit či naskočit do šaliny za jízdy kdekoliv, čehož jsme jaksepatří využívali. http://www.youtube.com/watch?v=WjmaxP9Dk8E

Z chráněné plošiny se do vozu vcházelo šoupacími dveřmi, které bývaly v létě otevřeny, zrovna jako i okna. Za horkých letních dnů přirozená klimatizace. Za třeskutých zimních mrazů bývaly tyto dveře cestujícími pečlivě zavírány, protože ve vozu si topili jen vlastními těly a okna byla zamrzlá.

V zimě jezdili na plošinách jen otrlí jedinci nebo šílenci jako my, co jsme trénovali na zimní táboření a lezení ve velehorách. Tehdy jsme v zájmu tréninku dokonce nosili kusy ledy v holých rukách, dokud nám neznecitlivěly a led vypadl. Komu vypadl poslední, ten vyhrával a byl ten největší haur, s budoucností Hermanna Buhla, našeho tehdejšího ideálu.

Takže cesta do práce, zvláště v zimě za tmy a mrazu, byla určena k zocelení nejen dobrodružně zaměřených jedinců ale celé populace lidově demokratické republiky, státu dělníků a rolníků. O zbytku populace se tehdy moc nemluvilo a mluvit radno nebylo.

Zvláště v zimě to byla lahůdka. Ve 4:30 ráno, v hluboké tmě a mrazu, čekal už dav pracujících na zastávce šaliny na příjezd vlaku. Když tento po umrzlých a místy klouzajících kolejích dojéchal, tak byl už téměř plně obsazen. To ovšem nebránilo zájemcům o dopravu, aby vzali vozy ztečí a nesnažili se nacpat dovnitř, kde bylo maso, tělo na tělo.

Ti, co se dovnitř už nedostali, viseli jako hrozen na stupátkách výstupních a vstupních otvorů, drže se zuby-nehty čeho šlo, vystaveni větru, dešti, ale cestovali. Po 10 – 20 minutách takového cestování pak jeden jen odpadl ztuhlý na příslušné zastávce, kde zpravidla přestupoval na jinou linku.

Jak jsem se už zmínil, tak do ZKL Brno – Líšeň jezdila šalina č. 10 z Nových sadů. Zde jsem na ni přestupoval z devítky nebo pětky, co jezdily z Černých polí. Davy čekající na desítku byly neskutečné. I když soupravy byly vybavovány každé tři minuty, tak během třiceti vteřin byla souprava frontálním útokem obsazena tak, že by mezi cestujícími nepropadlo jablko. Ti, kteří byli ocelového charakteru a těla a navíc dobrodružného založení viseli opět na schodcích, vydaní napospas větru a dešti.

V patnácti či dvacetistupňovém mrazu to byla lahůdka pro masochisty. A ti nejotrlejší dokonce viseli na schodcích na levé straně soupravy, kde byl nástupní otvor uzavřen a kde si museli dávat pozor, když se míjely dva protijedoucí vlaky, aby nebyli „sejmuti“. Tito cestující jedinci měli tu výhodu, že neplatili jízdné, protože průvodčí na ně nemohli.

V zimě připomínali jak průvodčí tak i řidiči tramvají tučňáky. Tak byli nabalení proti zimě, že se ve filcových válenkách jen kolébali. Tehdy jsem ještě netušil, že do tří let budu na další 4 léta jezdit jako průvodčí – brigádník, co by student. Vždy o prázdninách na plný úvazek a během školního roku jen 4 směny v šesti pracovních dnech a celou neděli, každý měsíc aspoň 15 směn. Ale to už je jiná historie.

Asi po dvou letech tohoto cestování, učební doba byla tři roky, městská správa, MHD a vedení podniku ZKL Brno – Líšeň, ve své moudrosti, zřídili vstup do fabriky i z druhého konce od nedaleké silnice do Líšně a spojení obdařili autobusovou linku.

Ta vyjížděla z ulice Přadlácké, což bylo po moji maličkost jen pár minut rychlé chůze a jela přes Zábrdovice a Židenice k Malé Klajdovce a pak po líšeňské silnici k nově vybudované odbočce k novému vstupu do fabriky. Cesta se tak dramaticky zkrátila na necelou půlhodinu a navíc autobusy nebyly zpravidla tak narvány jako šaliny a v zimě v nich bylo teplo.

Ilustrační fotky najdete zde: http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Brnenske_historicke_saliny