Tahle věta mě v té knížce opravdu zaujala: „Děti byly ve věku, kdy ještě neměly upřímnost uhlazenou zdvořilostí.“ Nejdřív jsem se zasmála, ale pak mě napadlo, že pokud dělá totéž dospělý, tak to bývá spíš k vzteku.
Myslím, že každý, kdo vychovával děti, musel čelit následkům upřímných, leč společensky nevhodných výroků. „Jé, maminko, proč má ten pán tak červenej nos? A proč je ta paní tak tlustá?“ Případně restaurační verze: „Já to nebudu jíst, protože to smrdí. A tati, proč jíš ty červy?“ Ano, není snadné si dát mořské plody ve společnosti dítěte, které na to není zvyklé.
Jenže jak roky jdou, většinou se nám daří dětem vysvětlit, že existuje cosi jako zdvořilost a takt, ono neskutečně důležité umění, díky kterému lidská komunikace nekončí tak často v slzách, vzteku nebo v krvi, jak by se bez těchto atributů slušného chování stávalo. Je ovšem třeba vychovávat děti vlastním příkladem, protože pouhý výklad teorie nejen vede k nekonečným otázkám, ale především nikdy pořádně nefunguje.
Jestli je bezelstná dětská upřímnost někdy na obtíž, tak to není nic proti takzvané upřímnosti dospělých. Bývá to zejména doména starších žen, které s oblibou bývají hrubé a urážejí své okolí, aby se z důsledků vyvlékly tvrzením o své upřímnosti. „Jéžiš Blaženo, tys ale přibrala! Mladá paní, to asi čekáte holčičku, že? Jste taková… přepadlá. Hm, příště se ti ta svíčková už určitě podaří.“
V lepším případě jsou tyto dámy jen omezené, častěji je to prostě baví. Když se oběť jejich upřímnosti vzbouří, obvykle se rozpláčou a jsou dotčeny – vždyť přece neříkají nic než pravdu, byť obvykle jen tu její část, která se jim zrovna hodí.
Bez pravdy to opravdu nejde. Ale to nejde ani s ní, pokud ji neumíme nebo nechceme podávat na talíři zdvořilosti s ubrouskem potřebného taktu. Tak schválně – jak ji obvykle servírujete vy?:))
Stejně, jako ji přijímám, protože pravda je jen jedna. A lichotivé kecičky jsou vždy podezřelé, většinou je, velmi obratně, používají podvodníci. A na lechtivé nervíčky je dobré sladké.
Muj statny junak je studánka čirá, pravdy plná, zejmena te pravdy radoby filozoficke. Empatie ma hodne a na rodinu a pratele ty svate pravdy zas tak moc nevytahuje. I kdyz na mne obcas ano, neb se mu zuzil okruh. Ovsem kdyz jeste pracoval, tak ty sve pravdy siril se zapalem kalvinistu. Ono mu nejak nedochazi, ze je rozdil mezi pravdou a nazorem.
jsem s dovolením opožděná 😀 a tak se opožděně vyjádřím k otázce položené : jak ji obvykle servírujete vy? Nevyžádanou pravdu si nechávám pro sebe – pokud by tedy nevedla k tomu, že nebude-li vyřčena, tak naopak dotyčnému její absence ublíží. Pak jí sděluju s maximální dávkou taktu a omluvou, protože vím, že se dotyčnému bude polykat asi špatně. Vyžádanou pravdu, tam je to taky někdy těžké a ten taktní obal je zapotřebí.Pokud mám ovšem někomu nevyžádaně říct, že se chová nevhodně, spratkovitě, či prostě, že on sám svým jednáním ubližuje, tak potíž nemám a podávám bez obalu.
A dětskou upřímnost miluju a to i v případě, kdy vyžádaná není, jako kupříkladu kdysi od mého synovce, kterého jsem měla s sebou na horách, ve frontě pod vlekem se mě jásavým hláskem zeptal, jestli my jako nebudeme mít děti. Otočila se půlka fronty. Odvětila jsem, že jo, že budeme. Stejně jásavým hláskem zazvonil do prostoru že:“ Si ale už stará!“ Bylo mi dvacet pět let :D. Otočila se zbývající půlka fronty a všichni se královsky bavili 😀 😀 A já se bavím ještě dnes, kdy stejnou otázku občas kladu tomu stejnému synovci, kterému již též bylo dvacetpětlet a je tudíž starý 😀 😀 😀 😀 . Jooojoooo, míček je teď na mé půlce hřiště 😀
kolegyně mi dala jednu cennou radu, když můj mladší syn měl přítelkyni, se kterou má syna mého vnuka.
“ Michalko, vař jim a mlč .“
Držela jsem se toho, i když kolikrát jsem měla na jazyku nějakou radu. Ale v duchu jsem si říkala vař a mlč.
Sice se později rozešli, ale kůli mě to nebylo.
Míša
Tak tak. Můj otec vždy říkal: Nech je bejt. Poblejou se, volížou se a ty budeš ten špatnej. Měl pravdu.
nikdy nezapomenu na to jak můj tehdy 4-letý syn, poté co jsem mu doma vysvětlovala, že jim nemůžu koupit na co si v obchodě ukážou, protože na to nemáme.
Pronikavým a hlasitým hláskem pronesl směrem ke svému mladšímu bratrovi . “ Pavlíku to Ti maminka nemůže koupit, jsme chudí „.
Slyšel to celý krám.
No jen aplikoval v praxi mé vysvětlení.
Míša
Ono je hodně dáno výchovou… já mám zafixováno neříkat nahlas o nikom nic ošklivého… chválím hodně a kritizuju výjimečně, vždycky je to upřímně a i tak jsem se dočkala hodnocení, že „chci být pro každýho hezká“ – zamrzí to, ale úplně od věci to není. Když vás vychovají v tom, že za žádnou cenu nesmíte nikoho slovem ranit, tak jste pak v realitě často za pokrytce, i když to myslíte dobře.
Trošičku odlehčím téma, myslím, že jsem to tu už psala.Manželova milovaná stařenka, která byla duše prostá, nezáludná, milující každého člověka, pronesla jednou na obrovském rodinném setkání: Maruno, Ty ale dobře vypadáš, si jak bečka ! (rolf)
A vůbec to nemyslela špatně, holt na dědině platilo, kdo je tlustý, ten je bohatý.
Nejen na vesnici 🙂 Když jsem jako mladá manželka žila s Martinem jeden čas v Košicích, měli jsme souseda, starého pána, skutečného gentlemana. A ten, když mě potkal, mi rád lichotil… až na to, že jeho nejlepší lichotka zněla: Pani susedka, ako vy to dnes krásne vyzeráte! Že vy ste pribrali? 😛
Normálne 🙂 na dedine sa hodnotilo, že statná ženská dokázala pod každou pazuchou odniesť ovcu, prinajmenej 😀 a poriadne sa postaviť k práci.
Je taká pekná, statná, to bola pochvala, ktorú som ako dieťa bežne počúvala pri hodnotení žien pri návštevách rodiny na východe.
Koniec koncov aj žena môjho nebohého strýka dokázala svojho muža na chrbte odniesť do nemocnice, keď mal problém s chrbátom. A to bolo od nich z dediny do Košíc. Ale je pravda, že ona bola statná ženská (rozhodne nie tlstá) a Jakub bol na muža skôr drobnejší. Ale zato boli pekný a šťastný pár.
Csssss, pořád a všude platí: správná žena v zimě hřeje a v létě vrhá stín 🙂
Čímž je dokázáno, že není upír. 😛
To taky 😀 Proto všechny upírky, který jsem znala, byly vyzáblý kozy! 🙂
Čo sa týka detskej úprimnosti, tak nezabudnuteľná je scénka s mojou dcérou, keď v autobuse, sediac mi na kolenách, sa jasným hláskom spýtala: „Mami, a ako to dieťatko dostane mamičke do bruška?“ Otázka zaznela na celý autobus, ktorý v tom momente stíchol a čakal na moju reakciu, pretože dcéra bola už nižom školskom veku, takže bolo jasné, že odpoveďou nebude rozprávka o bocianoch. Vysvetlila som jej, že je to na dlhšie rozprávanie a necháme si to na doma a autobus sa zase rozšumel hovorom.
Ale čo sa týka tej dospeláckej „úprimnosti“, tak, podľa mňa, sa jedná v tom lepšom prípade o hlúposť a neomalenosť, v horšom o čistú zlomyseľnosť. Skúste dotýčnej „úprimnej“ osobe zaplatiť rovnakou mincou a uvidíte ten cirkus. 🙂
dotyčnej osobe – musím po sebe čítať skôr ako to pošlem
Výjimky potvrzují pravidlo. Nikdo není dokonalý a jen velké duše dokáží strávit i syrovou pravdu.
Štěpné téma. Myslím, že upřímnost je pěkná, když je vyžádaná. A i potom je takt a zdvořilost velmi důležitá. Mezi lidmi v rodině mnohem víc, než mezi cizími. Chceme se přece setkávat znovu a znovu.
člověk si tak často přeje, aby uměl mlčet 🙂
..“upřímnost je pěkná, když je vyžádaná“. Máš ri (a Edito K výše) zcela pravdu, ale i tady jeden narazí. Jako já u svého chotě. V sedmdesátých letech jsme jednu dobu chodili často do společnosti a na různé party. Byl to vždycky problém v oblékání. Já bych byla tak ráda alespoň trochu barevně ladila s chotěm. Jenže to bylo v době „strakaté módy“, včetně pánských kalhot a kravat. Manžel si v té době dost šatstva kupoval sám. Takže když se někdy doma oblékal, musela jsem zuřivě hledat ve svém šatníku, co k tomu. Nejhorší bylo, že on se mě předem vždycky zeptal !! co na tuhle kombinaci říkám. A když jsem mu tedy upřímně řekla, že to k sobě moc nejde, tak se poněkud dotčeně zeptal „a proč ne?“, že jemu se to líbí. Po vysvětlení (třeba i tom, že k téhle kombinaci já nic nemám) mi tedy dost otráveně řekl, ať mu sama něco vyberu. Nechtěla jsem z domu za zábavou odcházet „bez úsměvu“, tak jsem mu většinou prostě řekla, že když se mu to líbí, ať si to vezme. A raději já změnila plánované oblečení (abychom nebyli vedle sebe jak dva papoušci). Pak už jsme si nějak zvykli, že on se mě prostě přestal ptát a já mu nemusím lhát. Ono tu už také není třeba hlavně proto že už dlouhá léta mu košile kupuji pouze já a on je s mým výběrem spokojený. A když mu košili někdo pochválí, popravdě řekne, kdo mu jí koupil. No a já pochopitelně kupuji jen takové, které se líbí především mně. 🙂
Jinak moc zajímavá diskuze a krásné dětské šrapnely. 🙂
Pod tohle se, milá Ri, ráda podepíšu. Jo, taky mi pár let trvalo, než jsem se naučila si šlápnout v některých momentech na jazyk! Protože neuvážené slovo člověk zpět nevezme, i kdyby moc chtěl. A navíc, lidem si rány od neuvážených slov hojí pomalu a těžko.
Dobré téma (y)
Ať už strašlivé dětské hlášky (synek měl jako dítě velmi pronikavý hlas (blush) ) nebo naopak neomalení dospělí (moje tchýně byla ten první případ, po… dost dlouhé době… jsem pochopila, že to fakt nedělá schválně (whew)
Sama patřím k těm, co neradi kritizují a nejde mi to a děsně se u toho trápím. I chválit jsem se musela dost dlouho učit a většinou na to musím myslet. Stejně mi to pak zní divně…
Nemám čo napísať,všetko napísala Dede a vy v diskusiách.zažila som to samé v rôznych odtieňoch a mýslím si s určitosťou,že nemám rada úprimných ľudí,ktorí sa svojou úprimnosťou chvália.Mám rada pochvaly,drobné malé pochvaly-tu šiat,tu účesu,tu intelektu/a tie sú zriedkavé/,rozjasnia mi deň.Pamätám si ako som dávno dávno ,mala som asi 10 rokov ,počula dve dospelé sesternice hovoriť,že budem mať krásne nohy.A celý život si to pamätám a som na svoje nohy pyšná./prosím na brnení mi ich pochválte,/neviem smejúceho smajla/
Já se držím zásady – když můžu cokoliv pochválit, tak to udělám, když ne tak mlčím. Tou hloupou „upřímností“ trpí celý život moje matka a ještě je na sebe hrdá. Že mi zničila sebevědomí je jí jedno, ale moc se diví, že se jí zdaleka vyhýbám.
Nejsi sama, věř mi!! (h)
Jani (inlove) , takhle zmrzačených je až nečekaně moc ženských. Je to nikdy nekončící bolest, já vím.
(h) (h)
Milá Dede,uf, to jest téma. (whew)
Mohu Tě ubezpečit, že pravda, ta fakt rádoby upřímná, není výsadou jen starších žen. Mám tady jednu mladší ženu, jejíž replika zní, že je o ní známo, že vždy řekne všechno druhým do očí. No, to je bezva ale pokud něco někdo řekne jí, je připsán na listinu jmen, se kterými se nemluví. pak je navíc průběžně dehonestuje. Na to aby měl jeden kačení žaludek. Čím jsem starší, tím víc si nechávám VŠE pro sebe,zřejmě to spěje do stadia, kdy se pěkně upřímně pobavím sama se sebou a bude mi to stačit. 😉 (wave)
Chvilku mi trvalo, než jsem se v angličtině naučila rozeznat možné odstíny jednotlivých slov a trefit se v mluvě na to správné. Prostě abych neurazila, nezranila ani nebyla “nechtěně upřímná”. Někdy to není lehké ani v mateřštině, že?
Teď jsem si ještě vzpomněla na jednu dětskou upřímnost, která mi i jako dítěti zamrzela. Špízovaly jsme s kamarádkama otvorem v oponě před koncertem diváky a jedna povídala: Hele, támhle ta paní co má ten flek na krku, to je hnusný. No, moje maminka má oheň přes půl krku a když byla mladá, tak byl opravdu tmavě rudej až do fialova. Bylo nám tehdy asi 12, ale děsně mne to mrzelo
Takhle dospělácky upřímná je moje tchýně. Věřte, že horší kombinace asi neexistuje.
Existuje. Tchyně, sladká jak medíček a falešná jak pětník. Naštěstí už to o ní všichni vědí a nikdo ji nebere vážně.
OT: Odporně se sem pokrytecky vecpu. Kdo má zájem o aviatiku, zde je pár fotek ze sportovního letiště v Brně-Medlánkách.
http://dig.rajce.idnes.cz/Medlanecke_letiste
Kráása, taky bych ráda letěla ale tak nějak samovolně , bez éra. Jen tak mávnout hnátkama a letět. (inlove)
Neumím pořádně lhát. Když se mě někdo zeptá na názor, tak řeknu, co si myslím. Když se mi věc líbí, řeknu, co se mi na ní líbí; když ne, řeknu, co se mi nelíbí a proč. Sama od sebe to říkám málokdy, leda by se mi něco opravdu hrozně, hrozně moc líbilo.
Docela klidně se může stát, že se mi člověk po nějaké době svěří, že je třeba hluchej na jedno ucho, a já mu řeknu: Jo, všimla jsem si, že se natáčíš tou druhou stranou, když s tebou někdo mluví. A ten člověk na mě zazírá s otevřenou pusou.
To si lidi myslej, že když okolí okamžitě nekritizuje nebo nekomentuje, tak nevidí?
A proč lidi nečekají, že si někdo může všimnout jejich hendikepů a přizpůsobit svoje chování tak, aby se na ně pořád dokola nenaráželo?
(think)
Ale radši se mě neptejte, jestli jsem si všimla, že xy. Protože pak budu mít dojem, že to chcete řešit, zamyslím se, pořádně se podívám a budu odporně upřímná.
Jo a taky malou io neštvěte tím, že byste útočili na slabší nebo něco schválně ničili. To se pak… (devil) :@
(sun)
Budu reagovat na začátek příspěvku – nejde přece o lhaní, ale stačí prachobyčejná empatie, ne?
Přesně tak. Jenže empatie bývá vrozená, lhát se naučí kdekdo.
Ale jasně – myslela jsem spíš takový ty stavy, kdy člověku do očí říkaj: „Ty vlasy máš ostříhaný nádherně,“ a za zádama nebo pro sebe: „Šiš, vidělas to? podškubaná jak husa!“ Tohleto neumím. Buď se mi to líbí a řeknu: „Tys byla u holiče, žejo? Hezký, sluší ti to,“ nebo se mi to nelíbí a neřeknu nic. Případně na přímou otázku, jestli je ta červená pěkná, řeknu, že mi přijde hodně červená, když to tak je.
Takovýhle lhaní neumím – chválit, i když si myslím (a případně stranou říkám) opak. To už není věc empatie, ne?
Druhá strana toho je, že neumím leštit kliky. 😀
Kdo ví, proč mi teď vytanula na mysli Bety a malý uličník, který si umí tááák pěkně zavázat tkaničky.
Líbí – nelíbí, to je vůbec ošemetné. Jednak je to otázka vkusu, zvyklostí, zkušeností i okolností, sympatií, denní doby, naladění akdo ví, čeho ještě. Druhak je to otázka schopností a možností toho, kdo něco dělá nebo se nějak chová. Tady se musí slova vážit na lékárnických vážkách.
To je ta empatie. A teď ještě ta milosrdná lež. Kdy jo a kdy ne, kdy víc škodí a kd yto bez ní nejde.
Milá Dede, přetěžké téma jsi dnes otevřela.
Když ono líbí a hezké jsou dvě velmi odlišné věci. Stejně jako nelíbí a ošklivé. Snažím se to nesměšovat.
Jasně, milá ri. A i tady je to složité, protože co pro jednoho hezké je, to pro druhého ošklivé, a naopak. 🙂
Prostě dneska je to tuze pěkné, ale náročné téma.
hezkýýýý 🙂 tak to jsem zatraceně ráda,že jsi mi pochválila, jak se pěkně vyjímá mandala od tebe na vybraném místečku 🙂 i když já víííím, že je tam dobře a že se jí tam líbí 🙂
🙂 (inlove)
Tolkien píše, že nejcennější je chvála chvályhodných.
Já jsem udělala zkušenost, že hodně cenná je i chvála od lidí, kteří chválí málo, a naopak, když někdo chválí každej pšouk ve vichřici, časem jeho chvála zdevalvuje a lidi ji vnímají jako „vidím, žes udělal xy“, a ne „udělal jsi xy dobře“.
Ale taky je fakt, že jsem se od jedné bývalé kolegyně naučila, že vzájemná chvála je povolenej doping. To jsme se tak na sebe vždycky koukly a pravily: My jsme ale tak strašně šikovný a chytrý holky! A trpělivý! A pak jsme se šly dál vztekat s puberťákama. 🙂
Ale možná to tam fungovalo tak dobře i proto, že já jsem si jí velice vážila jako mnohem zkušenější a ona si o mě myslela, že nejsem úplně blbá. 🙂
Neměla ta Tvoje kolegyně vznešené jméno Evženie? Asi ne, to by byla hodně velká náhoda.
Nee, Vladěnka. Ale třeba je jich víc. 🙂
chm, to je dvojité téma. Rysince zatím okolí nerozumí, takže se nečervenám, ani když si zpívá Babypunk (švagr ochotně předvedl mým dětem a těm se část písní zalíbila). Teda kdo ty písně zná, ten je pozná, ale zase před těma netřeba se stydět. Zato Rysík ve svých 4,5 letech stále nepochopil, že některé věci se nahlas neříkají. Nejoblíbenější hlášky jsou typu: „Jé hele mami, čokoládovej pán (pani, kluk, holka)!“ Poslední pokus mu to vysvětlil byl na téma, co by se dělo, dyby přijel do Afriky a jak by mu to bylo příjemný. Ale už se to lepší. Navíc bydlíme v podstatě v centru Prahy a tam se pohybuje tolik všelijakých cizinců (i trvale usazených), že si snad zvykl.
No a druhá půlka tématu. V mém okolí se naštěstí nevyskytují ty přehnaně upřímné osoby. Má matka (a trochu já po ní) kritizuje celkem často, ale ne se zlým úmyslem. Většinou si šlapem na jazyk a pak prostě něco vyletí a je z toho malér. Já vlastně tak nějak trpím takovou zvláštní disfunkcí. Neumím kritzovat, ale ani chválit!!! Strašně mi to vadí, ale pochvala ode mne zní neohrabaně a kritika urážlivě, i když to tak nemyslím. Snažím se zdržovat jakýchkoliv debat, kde bych kritiku či chválu musela vyslovit. Chválit se snažím, hlavně děti. Místo kritiky obvykle mlčím, nebo stočím hovor tak, abych kritizovat nemusela. Jenže ani to neumím, dotyčnému to vždy dojde, že tam ta zamlčená kritika je. Hrozně mě to mrzí a neumím s tím nic udělat. Jen se snažím mlčet častěji, než moje maminka a ta mlčí častěji, než mlčela její maminka. Chudák Rysinka, jestli to takhle půjde dál, ta už tu pusu neotevře vůbec.
To mně připomnělo, jak jsme kdysi jeli trolejákem a já, nevinné dítko ještě školou nepovinné, stála vedle jednoho černocha. I naslinila jsem prstík a pošmudlala mu hřbet ruky a koukla na něj vyčítavě: „Ty si nemeješ ručičky?“
Otočil ruku a ukázal mi růžovou dlaň: „Meju.“
Teda to je krásnej zážitek, ten černoch musel být užasnej člověk, že takhle zareagoval.
OT.: Je mi líto, že jsem propásla páteční debatu o levném vaření. Máme dost malé příjmy, ale velké úspory (primárně na byt, ale na ten je to málo) a štědrého tchána. Nemůžu MLP donutit, aby jedl levná jídla. Úspory se tenčí a dotace od tchána nebudou vždy. Chjo. Nevím, co s tím mám dělat. Teď jsme měli doma zásoby cuket a rajčat z různých zdrojů. A vlastně ještě máme, ale třetí den po sobě to prostě jíst nechce. Děti by i jedly.
On je tuším Rysák kantor? To se divím, to by měl být ze školních vyvařoven vycepován tak, že jakékoliv domácí jídlo by měl považovat za lahodu. Ale nejsi v tom sama, MLP se taky při třetím servírování na jídlo kouká s podezřením, i když je sebelepší. Řeším to obvykle tak, že uvařím jídla dvě (chuťově dost odlišná, třeba cukeťáky-bramboráky a lečo) a při servírování je střídám. Protože u MLP jde jen o večeře, mám tak dokonce program na několik večerů.
Pokud jde ovšem o to, že nechce víckrát po sobě jídla z týchž surovin, pak je dobrá rada drahá 🙁 . U mojí babičky by to neprošlo, ona zažila dvě války i hlad, takže u ní platilo: „Nechceš? Neubude! Od stolu!“ A to nás jinak rozmazlovala dost.
Mušketýr se takhle umí šklebit taky. Ideální je, pokud to jde zmrazit. Ovšem spousta zeleninových jídel zmrazit nejde, je to pak jak hadry. Ovšem s dvěma velkými dětmi je těch zbytků výrazně méně, leda bych vařila v prádelním hrnci 😉
Jak já bych to řekla. Jejich škola nemá jídelnu, chodí se do školy blízké. Párkrát to zkusil, ale cizí kantoři tam nemají přednost ve frontě, jestli jsem správně pochopila. Takže do školní jídelny nechodí. Škola je v centru Prahy. (Doslova, jedna budova kouká zezadu na Týnský chrám, druhá je v ulici, která spojuje Příkopy a Jindřišskou. Víc v centru to nejde, žádná škola není přímo na Staromáku, či Václaváku.) MLP dřív chodil na obědy za stravenky do restaurací v této oblasti. Stravenky nejsou a my se přestěhovali blíže centru, takže chodí na obědy domu. Minulý rok 4x v týdnu, jednou to nestíhal.
Zbytek jsem smazala, je to tu veřejné a on se sem občas podívá.
Nesnáším vaření, protože MUSÍM vařit denně. Dřív mi tak nevadilo, dokonce mě i bavilo.
Mám rozmazleného Bimbouše a jako každej chlap, staví na činnosti zažívacího ústrojí svět. To je věc, která se buď přijme a je klid, nebo nepřijme a klid není. Navíc moje tchýně dobře a ráda vaří. Já mám výhodu, že ráda vařím, ale každej večer je to fakt vopruz a to si nosívá Bimbo do práce obědy a momentálně i Kačka. Jest možnost uvařit více, zejména omáčky a nakrabičkovat a zamrazit. Potom může matka s dětmi cuketu 100x jinak a otec rodu má svoji pestrou stravu. Vařit dvě jídla sice je opruz, ale i to jsem často praktikovala. Každopádně je nutné každý možný zbytek zamrazit a použít na zpestření. Taky jsem vařívala do mrazáku, to když jsem se na 4 měsíce odsunula s dětma na chalupu a nechala otce 150 km samotného. No, bez toho stání u plotny to tak nějak nejde, i když jde udělat základ omáčky a potom vytvořit tři varianty konečného jídla….no a levné už vůbec nemusí být nechutné
Lituju tě, protože to znám. Mušketýr jídlo v práci nemá. Takže buď něco zbude z víkendu, nebo se vaří. Zbylé brambory se hodí na pánev, přihodí se k tomu zbytky sejrů a uzenin a zalejou vajíčkem. Těstoviny na sto způsobů. Zeleninová směs s chlebem. Topinky na sto způsobů (ve vajíčku, s nějakou pomazkou, se zeleninovou směsí a na tom volské oko nebo posypaný sejrem). Nejhorší je, když se ti to moc znechutí. Toho se strašně těžko zbavuje.
Karakal – elektrotechnicka prumka nebo dopravka? Na Tynsky chram zezadu jsem koukala celou prvni pulku sveho zivota. Nekde je tu i me povidani o tom prapodivnem Starem meste prazskem, ktere dnes uz neexistuje, protoze ho turismus uplne prebil. A tam, co je ta vyssi odborna skola, tak tam byla ma zakladka.
A ten Tynsky chram zezadu je treba tady: http://naszviretnik.net/2010/03/01/cloveciny-me-stare-mesto-prazske/
Aha a nejsem hanonym, alebrz Apina – oba prispevky nahore
Tak jsem si znovu krásně početla. Tvůj popis staré Prahy nemá chybu. Člověk se při tom čtení zasní a jako by to prožíval s Tebou. Já Prahu moc neznám a nebudu ze sebe dělat opak. Máš asi talent a mohla bys psát povídky.Díky Apino.
Výchovu typu „Nechceš? Neubude!“ znám taky, takže si neumím představit, že by člověk měl jídlo, neměl moc peněz a remcal, že mu to nechutná.
Buď do toho můžeš investovat svou práci (přebytky zakonzervovat – zavařit, zamrazit, je-li kde to skladovat), nebo můžeš dát prachy někam, kde se na ně nedostanete, takže z nich nepůjde tak snadno brát, a pak se poměrně brzo ocitnete ve stavu „mám dvacku, do výplaty týden, v ledničce cukety a rajčata a ve spížce půlku chleba; mám variantu buď jíst týden cukety a rajčata, nebo pískat kudlu“. Pokud není tchán až moc velkej samaritán, TLP přijde rajčatům pětkrát po sobě na chuť. 🙂
Nepřijde. A pokud dám chlapovi ultimátum, šprajcne se. Většina z nich tak funguje. Je potřeba najít oboustranně přijatelný kompromis (aby se vlk nažral a koza zůstala celá), jinak je to brzy na rozvod- u chlapů jídlo představuje velmi důležitou součást fungování světa, což by ovšem v životě nepřiznali, ale je to tak.
No tak potom ještě zbývá varianta nevařit víc, než se naráz sní. Nevařit na několik dnů do zásoby. Vařit jen tolik porcí, kolik lidí bude u toho jídla ten den sedět. 🙂
OK, chlap si nebude moct přidat, ale to už má smůlu.
Já to tak dělám (a dělala jsem, i když jsem vařila pro dva) a funguje to. Nezbude. Člověk se rychle naučí odhadovat porce.
Nebo další varianta je přesunout část starosti o jídlo na něj – pokud je aspoň trochu schopnej kuchař. Taky mám vyzkoušené v praxi. Kupodivu právě chlapi, co umí sami vařit, remcají na „stejnost“ jídel nejmíň. Protože vědí, že mají kdykoli možnost zvednout zadek a jít stvořit cokoli, nač mají chuť víc. A taky v takový domácnosti líp chutná – on vaří jinak než ona, nepřejí se jedna nebo druhá varianta, protože se střídají, profitujou oba.
Milé dámy, jak Vás tak čtu, měla bych se svému muži hluboce klanět a co nejláskyplněji na něj nahlížet. Kromě toho, že je to TEN PRAVÝ (h) , tak vaří (což já neumím) a dokonce i dobrovolně nakupuje (od nádobí jej vyháním). A já s radostí a láskou konzumuji – vaří skvěle. A úsporně.
Petro!!! Ty pořád píšeš o Barykovi a Vaškovi a ani nepípneš, jaký máš doma poklad! Asi víš proč (rolf) …
Náhodou, nemá nějaké bratry? Nejde ho naklonovat? Že by ses tak nějak rozdělila s nezadanými Zvířetnicemi? Nebuď škot 🙂 (wave) .
No tak já se taky pochlubím – teda nééé, že by snad Jenda vařil (z takového konání ho nikdo podezřívat nemůže), ale zase sní, co mu dám – a klidně aj ty cukety a klidně víc dní po sobě. Co se jídla týká, je opravdu zlatý – a jako bonus i rád nakupuje, takže když se zeptá, co bude k obědu, tak už ví, že odpovím „Co doneseš, to uvařím!“
Ale je fakt, že denně nevařím (chodíme na obědy), takže mne vaření ještě pořád baví (a s hrůzou vzpomínám na dobu mateřské, kdy jsem večer neusnula, dokud jsem nevymyslela, co budu nazítří klohnit – to bývaly nervy).
Já musím většinou taky chválit (h) , ale mlsnou hubu má, z toho neustoupím 😀 !
1) nechci se chlubit – ostatně já jsem si ho nevyseděla
2) nepůjčím 😉
3) pořád straším sama sebe že takhle (skoro) ideální chlap prostě nemůže existovat, že se buď něco pokazí nebo jsme ještě pořád zamilovaní a přejde to… nechci nic zakřiknout
4) copak o tom jde psát? Tak jako nedokážu napsat povídání o dogtreku, nedokážu psát ani o přítulovi. To se prostě popsat nedá nebo aspoň já to neumím
Karakal, nebylo by dobré se posadit a propočítat, jestli by nebylo vhodnější ty peníze na byt neprojídat… spočítat, jestli by nebylo finančně únosnější ten byt koupit s nějakou tou hypotékou, než platit za pronájem? Já vím, je to krok do tmy, ale peníze ve „strožochu“ bohužel ztrácejí na hodnotě a pravdivě se říká, že na barák /byt) nenašetříš, ale musíš na něj vydělat. Máme to taky za sebou – najednou jsme neměli peníze v bance, ale sedmimístný dluh, já jsem si zmrzačila ruku, takže práce tak nějak nehrozí….
Tos mi milá Karakal připomněla, jak jedna moje kamarádka kdysi jela s dalšími spolucestujícími do Španělska, ale ne do turistické destinace, ale navštívit nějakého kamaráda, který byl předtím u nich na pobytu, k nim domů do hor, kde o turismu ještě moc neslyšeli. Sotva se začali soukat z minibusu na návsi, přiběhl jeden místní mládenec a spustil: „Chlapi, všichni sem! Juanovi dojela ta návštěva! Bože, to jsou ženský, panebože, to jsou ženský!!! Kousek pod dva metry a tři dokonce se žlutými vlasy!!! Díky, Bože, díky!!!“ Rozhledla se okolo a uviděla místní děvčata, všechny kolem metru padesáti, pleti olivové, vlasů havraních. Kdo by se na mladíka za to nadšení zlobil…. 🙂
Nevím, mám tady opět na 14 dní vnoučata z Francie. Doma komentují všechno, pusa se jim nezastaví. Měl jsem trochu obavu venku, ale protože mluví francouzsky, tak vlastně žádné nebezpečí není.
Pozorují bedlivě každého s kým, se zastavím a promluvím.
Ale teprve až doma se ptají:Dědo, proč ten pán měl……proč ta paní byla tak tlustá ….
Je to asi výchovou.
Jinak, nahlížím každý den, ale k psaní se nedostanu.Tuhle jsem byl s nima v cirkuse a záviděl jsem krotileli tygrů, který musel práskat bičem, aby se přežraná zvířata vůbec hnula.
Vnoučata jsou k neutahání,můžu s nima běhat po kopcích , prohánějí se na kole, večer při kytaře tancují a pak potřebuju bič jak ten krotitel, abych je zahnal po deváté do postele.
www, lituju tě, ale zároveň ti závidím, že jsou ti vnoučata na tak dlouho svěřena. Mám zatím 1 vnučku, ale ještě malou( stáří 19 měsíců). Hlídala jsem ji několikrát celý den, ale věřím, že jsi utahaný ty, ale děti jsou stále plničké energie .Naše Adélka má raketový pohon, do zadečku má zarostlý jehelníček plný jehliček a ještě k tomu v gatích patrně nosí ježka, protože to dítě neposedí déle nežli 10 sekund v kuse.Ale být dědečkem a babičkou je nádhera a my si to s Jiřím užili naplno.Zdravím a prosím, abys vylízal zpoza buku častěji.
Milý WWW, přesně jak píše Lenka S., děti neutaháš. Jen dohlídni, ať si z lítání po jídle nezpůsobí torzi žaludku, a bude vše v pořádku. Navíc máš tu výhodu, že jsi PRArodič a ne rodič, tedy je máš komu vrátit 😉 . A i na to psaní čas zbyde, jen co vytáhnou dítky paty – a že se Ti po nich bude ještě stýskat. Co to pojmout takhle?
„Mileva pouhé tři měsíce po příjezdu Berlín opustila. Odjeli i chlapci. V dopise Else Einstein napsal, že po rozchodu „plakal jako malé dítě“. Jeho smutek však nepřežil do druhého dne. Otřel si slzy, usadil se ve svém křesle a uprostřed vítaného ticha prázdného apartmá začal pracovat.“ (wave)
Jěžkovo voko, já nejsem anoným, jsem LENKA S. Nechápu, jak se mi to za posledních pár dnů podařilo udělat už potřetí. Ale zlobí mne pc a hlavně jsem musela změnit prohlížeč, takže asi proto ty anonymní příspěvky.
😀 Dětská upřímnost. 😀
Zažila jsem kdysi dávno v trolejbusu. Malinká holčička seděla tatínkovi na klíně a komentovala vysoký dětským hláskem všechno, co se míhalo kolem oken. Najednou se hlasitě a s chutí tatínka zeptala: „A tatínku, proč jsi v noci žíkal mamince, že má studenou prcinku?“. Tatínek i s holčičkou na nejbližší zastávce vystoupil.
Přeji veselé pondělní ráno. Na JM celou noc pršelo!!!! Ale už je po dešti.
(rofl)
Tos mi dala, já si to teď budu představovat technicky, po dospělým a v barvách! (rofl)
Malá Kačenka, vnučka mé spolužačky ve frontě u pokladny v super-hyper děla: „Babííííí, mně se chce pudnout!“
Babička odvětila: „Kačenko, tady ne, tady je moc lidí, vydrž to!“
A Kačenka na to: „Jé, a kdybych se náhodou posuala tak to by asi smudělo, viď a taky bys mi žíkala, jako dědečkovi, že smudím jak tchoř.“
Babička je celkem sportovně založená, takže to ustála, ale fronta se řehtala až nakonec řady.
(y) (rofl) To je parádní, Karolínko! (clap)
Znám zapálené vyznavače pravdy, ale ehm, jaksi jen jednosměrné (ven), což je vždycky nesmírně pohodlné – dotyčný má ušlechtilý pocit z toho, že je čestný a pravdomluvný, a netrpí emocionální zácpou, protože se vyprazdňuje dle potřeby. Zasažené okolí se akorát nestačí utírat (chuckle) a pokud nějakou tu pravdivou bojůvku-hnojůvku vrátí, musí si ještě pořizovat špunty do uší nebo podnikat další, otravnější opatření… (rofl)
Snažím se s pravdou zacházet podle toho, čeho chci dosáhnout: přimět protějšek ke spolupráci? ponížit ho? ulevit si? polechtat vlastní ego? ubránit se útoku? udělat dojem na okolí? a jaký? Atd. atd. Při práci s pravdou mám ráda efektivnost a ego nechávám počítat do desíti, ale když se dopočítám a zjistím, že mi někdo chce na hlavu plácnout enono, rozjedu se jak tank.
No, ono by jeden měl mít někdy na hubu papíry, že. Já jsem hodně impulzivní a musím se ze vzteku vyřvat, takže se snažím někde v soukromí, abych neplácla něco, co bych nechtěla slyšet. A hlavně v té formě jak bych to nechtěla slyšet. Takže já zastávám názor říci pravdu a podat ji tak, aby byla přijata. Jestliže kupříkladu daná osoba zvládne to “ proboha nežer, už jsi jako tank“, tak klidně naservíruju pravdu nahatou. No a pokud vím, že ne, servíruji pravdu oděnou v takový materiál, jaký daná osoba z pravdy svleče a pravdu najde a hlavně ji ta pravda neurazí a nenaštve. Nelžu, protože mi to desatero zakazuje a hlavně se ta lež většinou vrátí a po cestě vždycky nabere
Mám v práci kolegyni, která určitě netrpí pokrytectvím, ale ani taktem. Některé její poznámky jsou proto jako rána na solar plexus. 🙁
Já zas mám spíš problém opačný, nejde mi většinou říkat kritika, protože skoro na všem zlém se dá najít něco dobrého, aneb všechno zlé je pro něco dobré. 🙂 Takže se snažím všechno hladit a zaobalovat. Pokud mi tedy nevypne mozek a neplácnu něco, o čem mě pak napadne, že by mohlo být vykládáno jako nevlídné kecy, pak se začnu omlouvat a přešlapovat tudíž v ho …., no, jak píše dole slušně Louk, prostě začnu situaci silně nepomáhat. (whew)
Eště taky netrpím taktem, když mě někdo hodně hodně hodně vytočí. To pak teda bývá něco! (blush)
Na louce u rybníka se mezi lidmi slunila i paní, jež budila dojem, že místo podprsenky instalovala rodinný stan.
„Mamí, ta pani má prsíčka“, zaznamenalo batole zvláštní úkaz.
Opodál ležící starý pán zvedl hlavu od novin: „Kdepak prsíčka, holčičko, to sou kozy jako vozy!“
„I kuš, dědku“, zpražila ho manželka. „Jestli tě tou kozou bací, tak seš tuhej!“
Jekot sirény, vzdouvání vln, bitka u rybníka…
Rpuťoviny jsou vždycky bezva, ale Rputí zkratky, které jsou samy o sobě šrapnelem, jsou už skoro k nepřežití! (y) (rofl) Asi mě teď zachránilo, že jsem byla ranně pindělně polomrtvá, takže jsem vlastně jen naskočila do stavu živých. (y)
Přeju všem krásný den. (h) Poslední prázdninový týden začíná, je to vůbec možný?
Hehcht – jsem jenom hekla a zalapala po dechu! Rputi, ty mne jednou zabiješ! (chuckle)
A není nad to, takovouto dospělou upřímnost uvodit větou: „Víš, to jsem celá já, upřímnost nade vše, takže ti musím po pravdě říct …“ (moje tchyně drahá). Ovšem třikrát běda, když ji tuto upřímnost vrátíš! To už je potom pustá zlomyslnost.
Jojo – hovory s ní jsou jako tančit odzemek mezi platy čerstvých vajec
Ech – to měl být samostatný příspěvek (fubar)
(rofl) (rofl) (rofl)
Rputi, jen jsem hekla (rofl) (rofl) (rofl)
Ovšem být aktérem je v daný okamžik dosti tristní (synek si taky jednou takhle pustil roztomilou dětskou pusinku na špacír (punch)
hezké pondělí všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm , co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
No – myslím si, že jsem docela taktik, ale občas tomu taky nasadím korunu (chuckle)
Ale snažím se raději mlčet, když se mi něco nelíbí, než to neupřímně chválit. A když mi něco hodně vadí, tak se umím ozvat (wait)
Jj, na newyorském letišti na rozlícenou panprésorku možná dodnes vzpomínají 😀 .
Áno, často mlčeti zlato. Jen se včas kousnout do jazyka (wasntme) .
no – když si uvědomím, že celý ten výlet za moře byl pak zcela zdarma… tak ten můj výstup stál za to (rofl) Ale je fakt, že to jsem byla nas… ná pořádně. A právem.
jé, byl by někde odkaz?? nebo aspoň název článku? rozčilenou na letišti si tě nějak nepamatuju
Mňo, marný platný, takt není příliš silnou střeleckou disciplinou. Čest světlým výjimkám! 🙂
Lehoulinkou omluvou by mohlo být, že obvykle nezraňuje vědomě a úmyslně. Ehmm, a když si faux pas povšimne, začne se kát a vysvětlovat jak to myslel. Čímž tedy situaci nepomůže (chuckle) .
Zdvořilost a takt jsou v mezilidském soužití samozřejmě nezbytné, ale často je tenká hranice mezi taktem a pokrytectvím…
Dík za zajímavé a určitě nosné téma, Dede.
(y) !