Už když jsme našeho Jantara (bylo mu dvanáct let) kupovali, trpěl ataxií pánevních končetin. Tenkrát se to projevovalo tím, že občas vysoko zvedl zadní nohu a bouchl s ní o zem. Také při kování se zadní noha musela vždy chvíli podržet a pak až pozvolna natahovat dozadu. Ale pro naše zájmové ježdění byl naprosto vyhovující, ba i nějaké překážky s ním děti skákaly.

Ovšem dnes je Jantarovi 24 let, už tři roky ho okovat nemůžeme, protože se prostě na třech tak dlouho neudrží, a při pohybu tzv. všechno táhne na předek – zadní nohy zaostávají a při kmitu dopředu škrtají o špičku. Však to ledaskdo znáte od psů, především německých ovčáků, ale i jiných větších plemen ke stáří.

Nejvíc vždy trneme, když se Jantar začne válet. Zvedne se ještě? Někdy mu to nejde, a po delším snažení zůstane ležet úplně na boku, hlavu položenou, oči zavřené. V té chvíli slabší povahy z naší rodiny (já a dcera), odcházíme domů, protože to napětí nedokážeme ustát. Naštěstí většinou ani nedojdeme ke dveřím, když se ozve uh, a náš starý koník (no, koník, Jantar má v kohoutku 175 cm) už zas stojí.

Před třemi roky v létě se však stalo něco úplně jiného. Přijeli známí, koně po žebrání ve svém výběhu dostali spoustu chleba, nic divného nebylo vidět. Přátele jsme vyprovodili a šli do stájí na večerní úklid (vyčistit stáj, podestlat, napustit vodu, přihrnout seno). Jenže Jantar stojí uprostřed stáje, krk skloněný v úhlu 30 stupňů k podlaze, hlavu dolů.

„Co děláš, koníku?“ Zkusila jsem mu hlavu zvednout, ale on začal hrabat přední nohou, jak při kolice, a zadní mu podklesávaly tak, že vypadalo, že si sedne. „Proboha, co se ti stalo?“ Hned jsme žhavili telefon na známého kolegu, který se koním věnuje celý život. Zatím jsme Jantarovi aplikovali alespoň antisteroidní analgetikum (lék proti zánětu a bolesti).

Kýbl s vodou jsme mu museli držet v určité výši, ze sena udělat kupičku, aby mohl žrát. Přijel kamarád veterinář, prohmatal krk koně a zůstal velmi vážný: „Vy nevidíte tu bouli u druhého krčního obratle? Ale musím říct, že já to viděl jen u koní po úraze na závodech, to není dobré. Dle mého názoru má výhřez ploténky. No, analgetikum jste dali, i když pro koně je lepší jiný přípravek, žere, napít mu dáte, tak uvidíte. Přijedu zítra.

Stála jsem nešťastně nad naším koněm. Farmakologii jsme už použili, tak co dál?

Trochu odbočím. Protože mám poměrně náročnou práci a na dovolenou se jen tak nedostanu, pokud se udělá opravdu hezky a pokud to jen trochu jde, prásknu do stolu, vletím do knihkupectví, koupím si nějakou knížku, vezmu psy a vyrazím k lesnímu rybníku, kde den strávím plaváním a čtením. Večer pak doháním, co jsem v práci zameškala, ale jde to najednou o mnoho lépe.

Zrovna ten týden jsem tento, pro mě záchranný rituál, udělala. V knihkupectví jsem si koupila knížku: Výchova psa podle Lindy Tellington-Jones, praktický návod k TTouch a TTeam a šup k vodě. Knížka mě však trochu zklamala. Nejednalo se o výchovu psa, ale o masáže, které údajně měly sloužit na léčbu téměř všeho – odstranění strachu psa, jeho hyperaktivity, agresivity, bolesti zad a podobně.

K lékům a metodám, co léčí vše, mám velkou nedůvěru. Ale už jsem byla u vody, nic jiného k dispozici nebylo, psy jsem mohla využít jako pokusné objekty, tak budeme zkoušet hmaty a chvaty nové metody.

A nyní stojím nešťastná ve stáji. Kruci, masáž přece nemůže ublížit. Vzala jsem měkký kartáč a začala jsem Jantarovi masírovat krk, způsobem, který jsem vyčetla z knížky. Po dvou minutách měl kůň hlavu vodorovně!! Pane bože, ono to snad pomáhá.

Po deseti minutách jsem já už nemohla, ruce mě bolely, ale kůň zvedl hlavu až k hrazení. Když ráno přijel kolega a již natahoval do stříkačky ten svůj vhodnější lék, podíval se na koně, obsah stříkačky vrátil do lahvičky a řekl. Milý kolegové, smekám, pokračujte, to je úžasné.

Od té doby měl Jantar stejný problém již třikrát, ale zatím jsme to stejným postupem vždy zvládli. Bohužel starému psovi tato metoda tak nepomáhala (na Mikuláše roku 2012 jsme mu jeho trápení už ukončili), ale myslím, že jsem mu neuškodila. Možná, že začnu věřit na zázračné metody.