Nejdřív ze všeho přišel ten kocourek. To s námi ještě bydlel-nebydlel Ten druhý. Zrovna tehdy byl na pár týdnů pryč. Byl konec jara, celkem teplo, ale právě ten den hrozně moc pršelo a moje člověka nechtěla z domu vystrčit ani čumák, že by ho prý měla hnedle stejně mokrý jako já. Takže se odhodlala jít ven, až když jsem jí nanosila pod nohy všechny hračky a dívala se velice vyčítavě.

Prodírala se tím škaredým hustým deštěm, já taky nebyla zrovna nadšená, a tehdy jsem uslyšela pod keřem divný šramot. Šla jsem se tam kouknout. Leželo tam zmoklé cosi, mládě nějaké. Zastavila jsem se a povídám člověce: Pojď se kouknout, něco jsem našla!

Penuško, dělej, čůrej, prosím tě, ať jsme z toho hnusu honem doma.

Ne, vážně, pojď se kouknout, něco jsem našla! Vážně!

Penuško, ty jseš taková paličatá otra… Hele, kotě! Mňau?

Zmoklé cosi zvedlo hlavičku a mňouklo.

No tak polez, povídá moje člověka, mňau?

Zmoklé cosi podniklo pokus o postavení se na všechny čtyři.

Hele, dělej si, co chceš. Mňau. Jestli za náma dojdeš až ke dveřím a vlezeš dovnitř, beru tě domů. Jestli ne, tak nás asi nepotřebuješ. A člověka vstala z dřepu a namířila si to domů a tu a tam cestou mňoukla. Já šťouchla do zmohlého čehosi čumákem. Seber se, povídám. Ona to myslí vážně. Mňau, pravilo cosi tence. Tak polez, šťouchám do toho. Vážně. Hele, půjdu s tebou. Na mě počká určitě. Mňau, souhlasilo slabě zmoklé cosi a začalo se pomalu plazobelhat vedle mě.

Doma to ze všeho nejdřív přišlo do vany. Tedy přesně řečeno do umyvadla, tak mrňavé to bylo. Já si vyskočila do sprcháče vedle, abych na to viděla. Člověka na to pustila teplou vodu. Ani to nemňauklo. Člověka to namydlila. Já říkám: Hele, mokřejší už být nemůžeš a aspoň budeš míň bahnitý. Zas to ani nemňauklo. Pak se to pomalinku přestalo klepat zimou. A pak se to do toho umyvadla pokadilo.

Člověka povídá: No nazdar. Hele, Penuško, hlídej to nadělení, jdu pro nějakej písek. Vrátila se skoro hned s lavórem plným písku z pískoviště. Hele, kočko, říká, záchod je tohle, jasný?

Mňau, pravilo schnoucí cosi od mojí misky. Nakráčelo do lavóru a vytekla z něj další hnědá voda. Člověka se chytla za hlavu, umyla mrňousovi zadek, vybrala špinavý písek a přihnojila s ním kytky na balkoně. Ty nejodolnější, ty, kam občas chodím i já. Mňau, pravilo schnoucí cosi z lavóru s další dávkou hnědého smradu. Mňau. A vylezlo pomalu ven a svalilo se na bok a usnulo. Člověka tomu vyrobila zakrytý pelech ze starého košíku a dala to i s lavórem a minimiskama na balkon.

Druhý den ráno mě umatlané pruhované cosi vyhlíželo za balkonovými dveřmi. Člověka nás pustila k sobě, já zkontrolovala, co všechno je na balkoně pokaděné (všechno, kam se pruhaté cosi dostalo), pak jsem si pruhatce přišlápla a olizovala ho, dokud nebyl úplně čistý. Člověka mezitím vyměnila písek, posypala pískem podlahu balkonu, smetla to, rozebrala košíkový pelech, vyprala ho a vymyla a přizpůsobila košík na přenos čehosi za naším panem doktorem.

Pruhované cosi se nebránilo. Naštěstí se cestou ani nepokadilo. Já ho hlídala jak ostříž, čumák jsem měla přilepený na košíku, až mi musela člověka připomínat, že bych taky měla čůrat.

Doktor prohlásil: No nazdar. Píchnul pruhatci nějakou injekci (já měla co dělat, abych nekvíkla – jak to, že když vidíte, jak píchají injekce druhému, bolí to víc, než když je píchají vám?), pak se člověky zeptal, co dělám já, člověka řekla, že je kočka tak mokrá proto, že ji já permanentně olizuju, načež mě doktor zvednul na stůl a taky mi píchl injekci. Prý antibiotika nebo co. A že máme přijít za dva dny.

Cestou domů koupila člověka jakési nežratelné granule, co se jim říká stelivo a sypou se kočkám do lavóru, kam chodí kadit. Žrádlo kupovat nemusela, protože kočky žerou to samé, co my psi, ale my psi nesmíme žrát kočičí žrádlo, protože je moc slané, a člověka prohlásila, že nemá nervy na to, aby mě vyhazovala z Kaštanovy misky. (Tak prohlásila, že se pruhaté cosi jmenuje: Kaštan. Protože jsme ho našly pod kaštanem. Někdy mu říkala Carlito Castañeda, nejspíš podle něčeho, co tehdy četla, protože se přitom pochechtávala. Ona má takové divné nápady.)

No a potom už to šlo den za dnem: ráno jsem já Kaštana pěkně od hlavy k patě umyla, zatímco člověka uklízela balkon a prala pelech, pak jsme si s donem Carlitem lehli do kuchyně na rohože a pinkali si mými balónky (don Carlito mě naučil, že se při hře dá i ležet, ale, lidi, nebýt tak nemocný, rozhodně bych mu na to neskočila), já ho olizovala, kdykoli jsem myslela, že to potřebuje, takže byl určitě nejumytější kočka v celé Evropě, aspoň tak to moje člověka říkala, masírovala jsem mu bříško, olizovala tu jeho ukýchanou hlavu, hodně jsem se mu starala o zadní nohy, na které nějak nemohl, a učila jsem ho samé důležitosti jako mňauknout u balkonu, když chtěl na záchod, a žebrat u stolu.

Nedokázal si vyskočit na židli, takže jsme vždycky společně otravovali, dokud ho tam člověka nevyndala. A chodili jsme za panem doktorem a oba jsme tam dostávali injekce a já ani nekníkla, aby Kaštan náhodou nezpanikařil a nezkusil z toho stolu seskočit, i když mu to ještě nešlo, protože ten stůl je takový trochu klouzavý a hlavně docela vysoký, a to i na mě, natož na toho pruhovaného prcka, zvlášť když za sebou tahá nohy.

A hráli jsme si každý den o něco divočeji a divočeji, až jednou Kaštan oběhl kolečko po kuchyni a pak si sám vyskočil na židli a když se mělo jít k doktorovi, schoval se don Carlito za sporák, takže člověka musela rozebrat skoro celou kuchyň, jak vrčela, aby tu pitomou kočku našla.

A to byla naše poslední návštěva u doktora. Tehdy řekl, že je to v pořádku, ale prý nebýt mě, kocour by ten zápal plic a pochroumanou pánev nepřežil. Že jsem prý nejlepší ošetřovatelka a asistentka, jakou by si mohl přát. No to bych prosila! A že už má kocour v pořádku i ty tlapky, takže se můžeme těšit na zajímavé časy.

No to nezná moji člověku… Začaly jsme společně kocoura učit pořádně. Aportovat kočičí míček. Nevěřili byste, jakou práci mi dalo pamatovat si, že svůj tenisák a pískací balonek a plyšáky a tohle všecko si můžu kousat po libosti, ale kocouří míček musím brát opatrně, protože se hned rozpadne a taky proto, abych ho nevdechla, jak je malinký.

Zničila jsem dva, než jsem na to přišla. Ale kocoura jsme aportovat naučily. Pak ho člověka učila, že jí nemá zatínat drápky do nohou, když je na klíně a začne padat. Že ho chytí. Podporovala jsem ho zezdola a říkala mu: Ber ji vážně a uč se rychle, nebo tě přestane na tom klíně chovat! Takže to zvládl za čtyři dny. Pak jsme zkoušeli kočičí fotbal ve třech…

…a pak se vrátil Ten Druhý a tak dlouho do člověky hučel, že s náma kočka nemůže být, až podlehla a odvezli jsme Kaštana k mamince Toho Druhého.

Když jsme tam přijeli příště, byl z něj už veliký kocour. Ale pamatoval si nás. Přišel mě přivítat (a pohrdlivě se díval po svém starším kamarádovi Mikešovi, který na mě zásadně syčel zpod vany), při obědě zkusil člověce sebrat maso z talíře (a hnedka se zatvářil jako slušný kocour, sotva na něj sykla – něco, co pro svoji novou rodinu, aspoň co oni říkali, nikdy neudělal) a nezapomněl, že nemá vytahovat drápky, když člověce klouže z klína po sukňové skluzavce.

Jenže člověka neměla zrovna volné ruce, takže to celé jenom zbrzdila nohama. Dole jsem kocoura okamžitě kontrolovala: Nejel jsi moc zhurta? Jsi celý? Jsem, prohlásil, a koukl se vyčítavě na člověku. Ale tohle teda, víš! JÁ si to pamatoval, a ty? A ty?! A pak jsme odjeli a od té doby jsem už Kaštana nikdy neviděla. Ani moje člověka ne.

A když jsme se zbavily Toho Druhého, člověka mi často říkala: Vidíš, Penuško, mohl tady s náma zůstat. Kaštánek. Pamatuješ si Kaštánka? Samozřejmě že pamatuju. Já nezapomínám. Ale netruchlím. Jenom mám pořád ráda kočky, protože mi ho připomínají.

A tak jsme s člověkou ještě našly a odlovily dvě další koťata, ale ta už nebyla tolik nemocná a hlavně měla někoho, komu patřila, takže jsme je nakonec donesly k nim domů.

Ale to nebylo všechno. Jednou jsem byla s člověkou u ní v práci. Bývala jsem tam s ní občas, většina lidí na to nic neříkala, jedna paní mě tam hladila a jedna jiná paní tam strašně nadávala, takže jsem tam nakonec přestala chodit, přestože bych nebyla bývala jediný pes, co tam byl. Ale o tom teď nepovídám.

Chci vyprávět, jak jsme šly domů, pěšky, protože to bylo jenom asi tři čtvrtě hodiny cesty a protože to byla hezká procházka. A já najednou uviděla na rohu jednoho domu hromádku čehosi. Bylo to živé, ale nemělo to srst. Podívej se támhle, povídám člověce, co to je? Nějaký pták, říká člověka. Dravec asi. Nevím jaký.

Tlouklo to tam sebou, jako by si to bylo něco udělalo. Člověka vzala takovou bundičku riflovou, co ji nesla přes ruku, protože odpoledne už nebylo tak zima jako ráno, a hodila ji přes toho ptáka. Přestal sebou tlouct. Člověka ho zvedla, zabalila do té bundy a šly jsme hledat nějakého doktora. Celkem jakéhokoli, protože člověka měla strach, že ten pták v té bundičce strachy umře, a od našeho hodného doktora jsme byly moc daleko.

Takže jsme se ptaly cestou, já všech psů, kam že to chodí nejmíň rádi, a člověka jejich pánečků. A našly jsme ho, byl jenom o ulici a kus od toho místa. Nejspíš předpokládal, že člověka na toho ptáka sáhla (i když ona to neudělala, protože ví, že takové mládě pak máma nevezme zpátky do hnízda, taky mi to vysvětlovala, když mi zakazovala ho olizovat), takže ho sám vzal hnedka do rukou. My se s člověkou jen na sebe koukly. Tak to jsem ho mohla olízat, říkám já, a člověka pokrčila rameny.

Káně, povídá doktor. Je v pořádku. Ony se teď učí lítat a někdy jsou moc unavené a… … vrazí do zdi? zeptala se člověka. No, nebo prostě spadnou, řekl doktor. A co s ním? povídá člověka. Doktor se tak škrábal ve vlasech a nakonec říká, ať ho odvezeme do ZOO.

To vám je taková veliká zahrada, kde se nepěstují kytky, ale zvířata. V klecích. Vím to, protože mi to člověka vysvětlila cestou, a taky proto, že jsem je všechna cítila. Lidi, těch je! A ty pachy jsou tak hrozně moc a moc divné!

Jenže jsme tam přišly už hodně dlouho poté, co odtud tamní lidi odešli, takže tam byli jenom lidi v bráně. Na vrátnici. To se tak jmenuje, protože vám tam řeknou, že tam už nikdo není a abyste se vrátili domů.

Jenže jak jsme se měly vrátit domů s kánětem? Kaštana jsme nějak zvládly, ale copak se dá káně strčit na balkon? A co žere takové káně? Říkala jsem člověce, tak pojď, vezmi ho domů, já ti s ním pomůžu, ale ona že prý ne, že prý jsem skoro kouzelná psí ošetřovatelka, ale tohle je už fakt moc. Že ho tam prostě musíme někde nechat.

Takže se pustila do přesvědčování. Těch lidí na vrátnici, odkud se musíte vrátit. Že se káně vrátit nemůže. Že prý, ať jí vysvětlí, co teda takové káně žere a jak má spát. A vrtěla u toho hlavou, že to nezvládne, a ti lidi taky vrtěli hlavou, že to nezvládne, ale že oni to taky nezvládnou, protože už tam nemají žádného káněcího ošetřovatele (mě drze přehlíželi)… a tak to šlo dokola jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát, pak těm lidem ruply nervy a zvedli telefon vrátnicový a prý crrr ošetřovateli, že se má vrátit z domu na vrátnici.

A moje člověka přestala přesvědčovat a začala mazlit mě a opatrně hladit káně prstem po hlavičce (a já si ho taky mohla trochu olíznout, jenom tak maličko) a čekali jsme všichni, až se vrátila ta ošetřovatelka. Ta nejdřív vyskočila skoro do stropu, když viděla, jak tam ti lidi z vrátnice koukají na cosi v bundě, všichni to hladí a já to olizuju.

Pak si nechala od člověky povykládat, co všechno se s kánětem dělo, a nakonec řekla, že tedy ano, že si ho vezme. A že ho zkusí vychovat tak, aby ho mohli znovu pustit ven, aby nezůstalo tam v těch klecích. A tvářila se u toho, jako bychom byli banda pitomců, co neví, že na ptáky se nesahá. Jenže my to věděli, tedy moje člověka to věděla, ale co měla dělat, když ten doktor na to naše káně sáhl jako první a když mi ho pak dali ti lidi z vrátnice olízat? Káně, ne doktora.

A stejně pak říkala, že je skvělé, jak hebounká má takový ptáček křidýlka a hlavičku. A já si myslím, že ať si ošetřovatelka tvrdí, co chce, byly to ruce mojí člověky a můj jazyk, co to káně udržely naživu. My totiž máme léčivé ruce a čumák, jestli jste to ještě nepoznali.

Takže potom lítalo káně nad městem a určitě se koukalo, jestli někde nenajde náhradního Kaštana, aby nám ho poslalo. Ale nenašlo a všechno dopadlo o hodně jinak, protože místo kočky přišel další pes. Ale o tom až zase příště.

(Podle vyprávění své Penny sepsala Ioannina.)