No a proto za nim já musim jezdit. Do Bedřicha. Tam je dycky lábuš. Už to tam znám tak dobře, že nejen že hopikám, když dorazíme na místo a já se katapultuju z kufra, ale dycky běžim přesně do našeho pokoje. Pán a pani Rohlikovi nám dycky daj ten stejnej pokoj. A dycky mě vítaj a dycky pro mě mají ty rohliky. Jako letos. Ešče sme se ani neubytovali a já už vítal pani Rohlikovou před hospůdkou. Mám ji rád, i bez rohliků náhodou, vona je moc milá.

Hodili jsme věci do pokoje, pánčička nás ubytovala a šli jsme procházkovat. A pak šup do hospůdky za Rohlikovejma. A zase tam byli i Kuba i Honza. Jako dycky. Jen letos k nim přibyl takovej nevítanej přívěsek. Bernskej přívěsek. Lépe řečeno, tak trochu spíš bernská stodola. Si pořídili. Asi maj nedostatek psůch, když vodjedu, či co. Pánčička řikala, že je roztomilej. Já tvrdim, že ne. Stodola s názvem bernský salašnický pes nemůže bejt roztomilá nikdá. Ale rohlíky sem dostával já. A tak pánčička dycky šla na chvilku za Bernskou stodolou, aby mu to nebylo líto. A von jí dal hudlana. Dobytek jeden.

Ráno pánčička popadla prkna a šla jezdit na tyči nahoru, po prknech dolu. Doprovodili sme ji s pánikem. Koukli, jak vodjela a šli si po svejch procházkovat. Jen tak zlehka řikal pánik. Nevěděl sem proč. A vodpoledne sem to zjistil. Páč sme šli ven znovu. A zvostali na parkovišti. Nuda jako celkem. I když teda pánčička to pak rozpohybovala, páč mi čutala Slípku. Tu sem dostal nedávno darem. Vod Macešky Frydrychy Falcké, kterážto je jakoby mou macechou, když moje maminka umřela a její panička si pořídila novou pejsku, ne?

Slípka je fajn, úplně šíleně ječí, když jí zmáčknete a ještě víc, ječí, když s ní třepete, že jí zabíjíte. Uprostřed zábavičky zavelela pánčička HALT! a sem poď!“ a pak začala hopikat a vykřikovat:“Uuuuž jedooou!“ Kdo jede sem já nevěděl, ale zjistil sem to poměrně rychle. Přijeli Fajfkovi!! Aji s Fajfkoooou! Vylezla a udělala hůůůůůf. To jako u ní je, že nás fšecky ráda vidí. Pánčička z toho byla rázem hrdobec a jala se vítati. Fajfku, její paničku i pánika.

Jako dycky, velkej povyk. Pak sme konečně fšicí vyrazili. Já popad Slípku a rval sem to kupředu jako první. Fajfka se nenechala zahanbit a byla mi f patách. Tak natěsnačku f patách, že sem jí i na hlavu načůral. Vzali jsme to zkratkou lesem a já lítal za Slípkou do závějí jako divej. Fajfka taky pádila a páč neměla Slípku žádnou, popadla aspoň svoje vodítko a mocně ho zabíjela.

Došli jsme na Králofku a já se řítil dovnitř, že jako stejně jako loni… co… na tatranku??? Ne?? A proč ne??? Tak prej deme dál, inu proč ne. Neva, vo to dýl budu lítat do závějí. Pak sem najednou dolítal. Teda takhle, já bych lítal dál, ale voni se kolem mě srotili. Kapek zaražený jak vidle do země. Že sem čůral krev. No to je toho, fšak za chvílu už sem jí vůbec nečůral. Ani kapku. Pánčička z toho byla hyn. Víc jak kapku. Páč věděla, že když jsem čůral Fajfce na hlavu- a na to mám svědky – hned dva, Fajfku a taky její paničku – tak to sem čůral zcela normálně.

Pak nejednou tuto a za deset metrůch už zase nic. Asi jako když se říznete. Teče – a pak už neteče. Pánčičku uklidnilo to, že to tak najednou přestalo a tak naštěstí celej zbytek dne nepanikařila a fšicí sme si to mohli užít při večeři na Prezidentský chatě. Tam vám je personál. Milej, vlídnej a hlavně!! PŘE-JÍ-CÍ!! Páč když pan číšník zjistil, že jsme hodný psi, a že bysem si rád objednal rohlíka, nelenil …a!! Přines mi těch rohliků hned celej košíček! A ty mi fšecky dal!! No!! Jen a jen mě. Musel nutně vidět, jak vysílením z hopikání v závějích hubnu.

Víte, vono to není jen tak, lítat celou cestu pro Slípku do závějí – tu doprava, tu hned doleva….. to jednoho vysílí dříf, než řeknete švec. Dopřáli jsme si moc pěkného večera, byla spousta legrace. Jako třebaaa, když pánčička pomudlala Fajfku mou pruhatou, která se vedle ní vyvalovala a řekla jí mazlivě: „Ty seš moje kočičkáá, viď?“ A ono slůvko kočičkááá katapultovalo milou Fajfku do víc než pohotovostního režimu i jala se vyhlížeti, kdeže ta kočičkáááá, kterou by mohla zpracovati, asi tak je. Pánčička zapomněla, že Fajfka má ráda kočičky asi jako měl rád můj předchůdce Murphy děti. Na smetaně. Dobře nám bylo i při návratu nočním lesem. Nikde nikdo, enem my jsme si pochodovali krajinou. Když Fajfkovi odjížděli, slibili jsme si, že se zasejc brzo uvidíme.

Po návratu na pokoj, začala pánčička žhavit dráty a konzultovat mou krvavou příhodu s psím přátelstvem a též veterinářstvem. Dohodnuto bylo, že když se to už neopakovalo, nemusí plašit. Má mě pozorovat (a to dělá stejnak furt, nepustí mě z vočí, ani když bych občas potřeboval) a v případě nutnosti jednat. Fajfkatá panička poslala kontakty na místní dochtory a tak bylo vše pojištěný.

V pondělí byla pánčička nějaká zmožená a protože počasí bylo fujaviční, bylo na pořadu dne lehké procházkování a válení se v duchnách. Úterý a středa patřily zase prknům, ale vyrazili jsme ve středu i na prochajdu. Cestou do Hrabětic jsme našli takový mooooc sympatický místo. Jeden by řekl, že v kapličce nic nebude. Ale!! Skovávalo se tam překvápko. Pidi obžerstvení!! A v něm moooc přející pán. Moc. Měl slabost pro pséky. A když jsem rozbalil svůj repertoár, měl sem ho na lopatě.

I ty spoluobžerstvovníky, co tam byli, sem měl na lopatě. Byl jsem nadšen, měl jsme své publikum. Vytáhnul jsme z pána několikero mnoho tatranek, chlebůch a rohlikůch. Od spoluobžerstvovníků potom mnoho drbání. Cesta domů byla převelice radostná. Potkali jsme i pséky nějaký, tak jsem měl možnost se družit. Nejlepší byla Božka Božena, s tou jsme se pěkně zmasili.

Ve čtvrtek po lyžovačce nás pánčička zasejc vytáhla ešče na procházku do těch Hrabětic do kapličky, páč prej tam maj dobrý piviště. Obžerstvení jsme měli vzhledem k odpoledním hodinám enem pro sebe a tak jsme se tam s pánem zakecali. Vytáhnul nás až tydlifoun, kde volali Fajfkovi, ešivá nepůjdem na společnou večeři. I vyrazili jsme do tmy a utikali honem na Králofku, kde ofšem nás zklamali a měli pro ten večír zavříno. A tak jsme se operativně přesunuli zase na oblíbenou Prezidentskou, kde to stejně máme nejraději. A zas nám bylo dobře a tak jsme hnedle domluvili na pátek společné dobytí oblíbeného vrcholu zvaného Černá Studnice.

Ráno pánčička skočila zase na prkna, my jsme se šli s páníkem cournout a na odpoledne byl dohodnutý sraz. A pánčička to zas celý pokazila, a stejně jako minule, když jsme zamířili na Černou studnici, si pořídila potíž. Tentokrát si jí teda nepořídila sama od sebe, ale pořídil jí tu potíž nějakej pán. Taky na prknech, ale asi mu to nešlo moc řídit, takže najednou zvonila pánikovi krabička a prej, ešivá si pro pro pánčičku nemůže přijít.

Že se nemá lekat, že mrtvá není, ale je kapek v potíži. Pánik se vylekal, že se pánčička poprala či co (Jako kdyby se furt prala! Dělá z ní nějaký bojový plemeno či co? 😀 ). Pod sjezdovkou zjistil, že má jen utrženou nohu, takže to je dobrý :-D. Pánčičce při tom střetu totiž zase nevyplo jedno prkno a tentokrát to odskákala ta druhá noha. Asi aby si to taky užila.

Takže pánčička sice před tou poslední jízdou na prknech volala Fajfkovejm, že za čtvrt hoďky vyrážíme, ale nakonec nebylo jasný, jestli vyrazíme vůbec, natož za čtvrt hodiny. Když vyndala nohu z boty, nevypadalo to vůbec růžově. Spíš tak jako modře. Na noze slušný podlitiny, jak se prej v botě točila.

Pánčička byla hrozně smutná a taky vzteklá, moc se na výlet těšila. Nechtěla si ho nechat ujít. A tak se načtvala a nohu přemluvila, že jít prostě musí, že chořet může až potom (což si noha zapamatovala a posléze i vykonala a nakonec i pánčičku k dochtorům donutila). Namatlala nohu heřmánkovým mazáním, zjistila, že ulomenýho tam nic nebude, utrženýho taky snad ne a s tím ostatním se chodit snad dá. Zavelela k odjezdu.

Fajfkovi již byli venku v pohotovosti a Fajfka pruhatá nás úplně moc a nejvíc vítala a aji za pánčičkou do auta se pasírovala, z čehož byli fšichni paf. Krom mě, mně to bylo fučik, hlavně, když kufr mám pro sebe. Po uvítacích tanečcích jsme vyrazili. Mno, vyrazili je trochu nadnesené slovo, pravda. Takže, budeme-li nazývati věci pravými jmény – vybelhali jsme se vpřed.

Cestou jsme museli minout zahradu, kde řádili dva čuvači a o kus dál zahradu, kde řádila fena pyrenejka. Všichni tihle tři psi mají na triku Fajfky napadení, takže se jí tamtudyma nešlo moc lehce, ale!! Je čikovná, zvládla to dobře. Pak už jsme se pohybovali hlavně v lese a mohli jsme si to užívat. A taky jsme si to užívali, to si pište. Já jsem měl svou Slípku pochopitelně s sebou a s páníkem jsme řádili. Von mě vždycky před vykopnutím Slípky natahuje jak gumu od trenclí a se mu snažím Slípku ukradnout. Fajfku pánčička rozdováděla se svou rukavicí. Pruhatá byla celá úplně hyn a taky jí krásně zabíjela. Rukavici, ne pánčičku. Tu vona má ráda. Voni se holky vůbec oblibujou.

http://www.youtube.com/watch?v=B-KttyO03Uc&list=UUMe0p0EnTsgc_NNCu2fCE-w&index=1

Takhle vesele jsme urazili celou cestu až k Černé Studnici. Kde jsme bohužel ale zjistili, že jest plně obsazená skůtristy, kteří měli zaparkovaný svoje stroje venku a nevende se tam ani myš, natož naše slavná polární výprava. Chvíli jsme dumali co dál a pak padl návrh, že tedy půjdeme ještě kousek dál a pak, až uslyšíme, že skůtřisti odjíždějí, se vrátime a Studnici obsadime my. Jejich odjezd nemůžeme přece přeslechnout a oni tam určitě dlouho nebudou, když mají stroje nezajištěné.

Tož jsme si tak vesele belhali prostorem, honili rukavice a Slípku, která nakonec padla do oka i Fajfce, kterážto jí přišla na chuť a posléze jí asi tisíckrát zabila a honila, z čehož měly její panička a moje pánčička děsnou radost, protože prý není moc hraček, který by Fajfku takhle dokázaly rozvášnit. Já jsem si popadnul sosnu a vesele s ní všechny mlátil. Až jsme se dokohátali k další hospůdce. A rozhodli se, že vracet už se nebudem a půjdem dovnitř. Jestli nás tam budou chtít. Chtěli a tak jsme se tam zapíchli a dobře udělali.

Moc dobře tam vařili, snášeli nám modrý z nebe a nám se odtama vůbec, ale vůbec nechtělo. A tak jsme tam zvostali až do pozdních večerních hodin. Pak nastal kapek problém, páč noha vod pánčičky si evidentně myslela, že už může chořet, když se dost nachodila. Což teda ale nebyl ten nejvhodnější okažik, to zas jako ne. Pánčička se bála, že dopadne jako ten Meresjef a bude se za náma plazit závějema. Tak nakonec nohu ešče přemluvila, že aby šla. A noha radši poslechla – jako já dycky :-D.

Bylo krásně, věřte mi. Stříbrnej měsíc, tmavej tichej les a jen naše výprava. Fšicí jsme si to moc užívali. Nejvíc asi Fajfka pruhatá, která z toho byla nakonec tak nadšená, že po cestě ukusovala mojí pánčičce ruku. Ta se smála, že jí ta krvežížnivá bestije sežéře za živa. Já jsem se zase ustanovil vedoucím výpravy a šlapal jsem to vpředu a zajišťoval plynulej posun vpřed. Na můj vkus se teda fšichni dost vlekli, tvrdili, jak se jim ta noční procházka líbí a že si to musí pořádně užít, ale já vim svý.

Tížilo je to jídlo v pupku, kterým se naprali. To se to pak blbě stoupá do kopce. Mě naopak hnal kupředu hlad. To víte, závěje zase jednoho vyčerpaly, v hospodě sem tam nějakej rohlik byl, to je pravda. Jinak bych umřel na hlad, to je jistý. Ale víte – není nad pořádnou flákotu, která na mě čekala v pokoji. Vdechnul jsem svou skoropůlku kuřete se zeleninkou a upadnul do kómatu.

Ráno nás už čekalo jen balení. Pánčička se probudila jako věrná kopie Žofrého Pejráka a tiše se litovala a nadávala. Nesměla moc nahlas, páč pánik by jí vynadal, že je husa hloupá, když se zpřeráží a pak si dá pochodový cvičení. Došel jsem se, jako slušně vychovanej pes, rozloučit s Rohlikovejma, hópnul do auta a v kufru se hybernoval.

A těšil se, jak se probudím doma, kde na mě bude čekat pytel dobrůtek do Babiny, který tam prej pro mě připravila. Páč prej, jak pánčičku zná, určitě mě tejrala hladem. Má recht Babina, hladem mě tejraj furt. Tak jsem si to tak krásně snil, buřty mi lítali snem zleva doprava, do toho občas proběhla Fajfka, občas jsem honil Slípku… a najednou jsem se probudil a … to nám to uteklo, už jsme tu. Přepsal jsem všechny vzkazy kolem vchodu a pak šup domů, k tý plný misce a do pelíšku, abych si zaslouženě odpočinul.